Vnější Západní Karpaty z geologického hlediska představují shluk bezkořenných tenkostěnných příkrovů nasunutých přes neogenní předhlubeň a pod ní ležící západoevropskou platformu. V širokém slova smyslu se skládají z Pieninského bradlového pásma, flyšového pásma a Vídeňské pánve, která je v nedeformované formě uložena na horninách flyšového pásma.
Depoziční vývoj Západních Karpat
Sedimenty Vnějších západních Karpat zahrnují sekvence vytvořené během divergentních (oddalování) i konvergentních (přibližování kontinentů) fází vývoje Tethyan–Alpinského systému. Předorogenní (před vrásněním) složení sedimentů divergentních okrajů zahrnuje karbonátové a siliciklastické vrstvy jury až spodní křídy, včetně některých hlubinných turbiditů. S výjimkou slezské jednotky jsou však tyto vrstvy na povrchu odkryty jen zřídka.
Převážnou část uloženin flyšového pásu představují synorogenní flyše a molasové sedimenty konvergentního tektonického režimu svrchní křídy až raného miocénu. Byly ukládány a znovu překládány v řadě koryt a předhlubní a pocházely z vnitřních hřbetů (kordiller), postupujícího flyšového pásma a také z evropského předpolí. Přeměna z divergentního ke konvergentnímu tektonickému režimu ve vnějšku Karpat, která byla důsledkem střetu Vnitřních Karpat s rozervanými a zeslabenými okraji severní Evropy v pozdní křídě, byla postupná a ne vždy jasně definovaná.
V nejvzdálenějších zónách karpatského pásma, např. v autochtonním paleogénu, pouzdřanské, ždánické a podslezské jednotce, jsou synorogenní sekvence svrchní křídy a paleogénu odděleny od jurských až spodních křídových vrstev velkým hiátem. Ve více vnitřních jednotkách, slezské jednotce a magurských jednotkách však sedimentace pokračovala bez většího přerušení z jednoho režimu do druhého. Přechod z divergentního k aktivnímu konvergentnímu režimu, zejména ve vnějších zónách vněkarpatského depozičního systému, byl také částečně zastřen celosvětovou transgresí a vysokou hladinou moří v cenomanu—turonu.
Asi nejlepším indikátorem nástupu synorogenního režimu je náhlý výskyt silných souborů hrubých turbiditických písků, jako jsou godulské pískovce ve slezské jednotce nebo soláňské pískovce v magurské skupině příkrovů. Důvodem je skutečnost, že konvergentní depoziční systém Vnějších Karpat postupně postupoval směrem k předpolí a byl zásobován suťovým materiálem především z tektonicky aktivovaných vnitřních hřbetů a postupujícího orogenního pásu.
Typická posloupnost vývoje předpolí zaznamenává mořskou transgresi, po níž následuje fáze prohlubování a později regrese do aluviálních a jezerních podmínek. Předpolí tak přechází z nedostatečně naplněné do přeplněné fáze pánví. Karpatská předpolí obecně odpovídají tomuto klasickému modelu hemipelagickými a hlubinnými turbiditickými flyšovými usazeninami, které reprezentují nedostatečně zaplněnou synorogenní fázi pánví a mělkými a kontinentálními ložisky molasy ilustrujícími přeplněnou fázi pánví (mělkovodní sedimenty).
Architektura pánví se vyznačovala členitou topografií, částečně zděděnou po předchozím divergentním stádiu a dále umocněnou vyzdvihnutím kůry předpolí, způsobeným tlakovými orogenními napětími. Depoziční systémy v předpolí tak byly determinovány nejen progresí (postupem) orogenního pásu, globálními fluktuacemi hladiny moře a klimatickými změnami, ale také orogenní aktivací již existujících podložních struktur.
Regionálně–geologická klasifikace Západních Karpat
Geologický vývoj karpatské části území České republiky se od Českého masivu liší zejména rolí procesů alpinské orogeneze. Tato odlišnost se výrazně uplatňuje i v regionálním geologickém dělení, které zvláště v oblasti vnějších flyšových Karpat mnohem markantněji odráží závislost na tektonické stavbě, než je tomu u jednotek Českého masivu. Proto se i nomenklatura regionálních geologických jednotek, zdůrazňující příslušnost k jednotlivým příkrovovým celkům alpinského orogénu, liší od praxe používané na území Českého masivu.
Pozn.: Česká stratigrafická komise přistoupila k řešení regionálního geologického dělení karpatské části našeho území po dokončení jednání o Českém masivu, jehož výsledky byly publikovány v české verzi r. 1992 (Čas. Mineral. Geol., roč. 37, 1992, č. 4, str. 257—275) a v anglické verzi r. 1994 (Journal Czech Geol. Soc., vol. 39, 1994, Nr. I, p. 127—144).
Pojmenování geologických jednotek vnějších flyšových Karpat je charakteristické příslušností k jednotlivým příkrovovým celkům alpinského orogénu.
Stratigrafické členění Západních Karpat (na Moravě a ve Slezsku)
Níže je uvedeno stratigrafické členění moravských (slezských) Karpat. Uvedenému členění odpovídají i následující kapitoly v rubrice Geologie.
Pozn.: Návrh regionálního geologického dělení předkvartérních souborů Západních Karpat na území Moravy a Slezska zpracovali v letech 1992—1993 P. Čtyroký (ČGÚ Praha) a Z. Stráník (ČGÚ Brno). Návrh byl postoupen k připomínkovému řízení a v konečné verzi schválen na zasedání České stratigrafické komise v Brně dne II. dubna 1994. Svými připomínkami přispěli k dokončení regionálně–geologického schématu zejména M. Malkovský, J. Tyráček, Z. Vašíček a J. Zapletal. Schéma vychází ze stavu výzkumů na počátku r. 1994 (Chlupáč 2002).
Zdroje:
PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.
Jak mohou byt ve Slezsku moravske Karpaty?
Dobrý den.
Máte samozřejmě pravdu, ve Slezsku nemohou být moravské Karpaty. Popis slezských částí Karpat jsem pouze připojil, aby byla (systematicky) obsažena celá oblast Karpat, která se nachází na území ČR. S pozdravem Robert Hruban.