Kelčská pahorkatina je geomorfologický podcelek o rozloze 365 km2, střední výšce 313 m a středním sklonu 3°32´, ležící v jihozápadní části geomorfologického celku Podbeskydské pahorkatiny. Zaujímá poměrně rozsáhlé území mezi Přerovem, Holešovem a Valašským Meziříčím. Na JZ je vymezena mírným zlomovým svahem od Hornomoravského úvalu, na SZ je vymezena Moravskou bránou, na S masívem Maleníku a na SV hraničí údolím Bečvy s Příborskou pahorkatinou. Na JV a J ji ohraničuje vyvýšený a srázný zlomový okraj Hostýnských vrchů.
V rámci geomorfologického podcelku Kelčské pahorkatiny je vymezeno sedm geomorfologických okrsků:
- Tučínská pahorkatina,
- Vítonická pahorkatina,
- Němetická pahorkatina,
- Provodovický hřbet,
- Loučská brázda,
- Jankovická brázda a
- Pacetlucká pahorkatina.
Podloží budují převážně flyšové horniny podslezské jednotky a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů, neogenní sedimenty karpatské předhlubně a kvartérní pokryvy. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou tvořeny fluviálními a písčitohlinitými deluviofluviálními sedimenty.
Kelčská pahorkatina je členitá pahorkatina úpatního typu. V oblasti převažuje erozně–denudační, na okrajích tektonicky omezený reliéf. Široké a ploché rozvodní hřbety se zbytky pliocenního zarovnaného povrchu jsou odděleny neckovitými, převážně podélnými údolími a širokými údolními nivami. V rozvodních polohách se vesměs prostírají erozně–denudační plošiny. Na plošinách a svazích se nacházejí překryvy spraší a sprašových hlín. Při úpatí Hostýnských vrchů se nacházejí úpatní haldy, pedimenty a náplavové kužely. Západní část oblasti odvodňuje říčka Moštěnka, východní část oblasti odvodňuje říčka Juhyně. Nejvyšším bodem je Skalka-Stříbrná (481 m) v Loučské brázdě.
Kelčská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je málo zalesněná (lesnatost je cca 17 %) převážně dubovými porosty, místy i nepůvodními smrkovými monokulturami.
Tučínská pahorkatina
Tučínská pahorkatina je plochá pahorkatina budovaná převážně miocenními písčitojílovými a kamenito–písčitohlinitými eluvii a vrstevnatými vápnitými jíly a jílovci se štěrky — tzv. šlíry karpatské předhlubně (karpat–baden). V centrální části oblasti mezi Pavlovicemi u Přerova, Domaželicemi a Bezuchovem vystupují paleogenní flyšové horniny žensklavského (ždánicko–hustopečské s.), menilitového a frýdlantského souvrství (dříve podmenilitové s.) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Tučínská pahorkatina leží v západní části Kelčské pahorkatiny. Území tvoří první výběžky nízkých pahorků a návrší nad Hornomoravským úvalem. V oblasti převládá erozně–denudační reliéf k JZ se sklánějící tektonické kry, která je rozčleněna širokými neckovitými údolími v táhlé ploché hřbety se zbytky zarovnaného povrchu. Na pramenech vyvěrajících na zlomech se lokálně vytvořily travertinové kupy. Při SZ okraji oblasti se vyskytují říční terasy řeky Bečvy. Významným bodem jsou Švédské šance JV od Přerova (298 m).
Pozn.: na jedné travertinové kupě leží i historické jádro města Přerova.
Tučínská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je pomístně zalesněná převážně dubovými porosty, místy i smrkovými monokulturami.
Vítonická pahorkatina
Vítonická pahorkatina je členitá pahorkatina se značně heterogenním geologickým podložím. Ve V a SZ části oblasti se uplatňují převážně miocenní písčitojílovité a kamenito–písčitohlinité eluvia a vrstevnaté vápnité jíly a jílovce se štěrky — tzv. šlíry a také písky a štěrky karpatské předhlubně (karpat–baden). Převážnou část oblasti S od linie Bystřice pod Hostýnem—Vítonice—Býškovice budují paleogenní flyšové horniny žensklavského souvrství (ždánicko–hustopečské s.), menilitového souvrství a frýdlantského souvrství (dříve podmenilitové s.) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů.
Jižně od této linie jsou nasunuty horniny krosněnského souvrství, menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.
Vítonická pahorkatina leží ve střed. části Kelčské pahorkatiny a tvoří její největší část. Značné zastoupení zde mají erozně–denudační plošiny vybíhající do širokých plochých hřbetů, které oddělují neckovitá údolí se širokými údolními nivami. V rozvodních částech jsou zachovány velké zbytky zarovnaného povrchu. Směrem k okraji Hostýnských vrchů terén klesá do mělkých, erozně podmíněných sníženin Jankovické a Loučské brázdy. Při úpatí Hostýnských vrchů vystupují výrazné suky, úpatní haldy a náplavové kužely.
Vítonická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněna dubovými a smrkovými porosty s vtroušeným bukem. Předmětem ochrany přírody je přirozená dubohabřina s teplomilnými druhy rostlin a charakteristickým bylinným patrem a v minulosti rovněž jediná lokalita třešně křovité (Prunus fruticosa) v PP Dubina a listnatý lesík s pískovcovou roklí a nalezištěm chráněných rostlin v PP Kamenice.
Němetická pahorkatina
Němetická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami horniny frýdlantského souvrství podslezské jednotky (dříve podmenilitové s.) vnější skupiny příkrovů. Vyskytují se v něm facie černošedých jílovců s pískovcovou facií (pískovce a slepence strážského typu), dále různé typy skvrnitých (rudohnědých) jílovců facie pestrých jílovců. V celé oblasti jsou v tektonických oknech a v předpolí příkrovu značně rozšířené překryvy miocenních jílů, písků a písčitých štěrků a jílovito-písčitých eluvií karpatské předhlubně.
Severovýchodní část oblasti od Zámrsk a Kladerub směrem k řece Bečvě budují v pestrém sledu horniny kelčského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Na složení se podílí horniny milotického, němetického, jasenického a těšínsko–hradišťského souvrství. Jižní hranici oblasti budují horniny krosněnského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny. Výchozy sopečných hornin se nachází sev. od vrcholu Choryňská stráž. Tyto vulkanity těšínitové asociace se nacházejí na levém břehu Bečvy a dosahují výšky 4 m a délky 20 m.
Němetická pahorkatina leží v SV části Kelčské pahorkatiny. Reliéf je charakteristický nízkými návršími, které mírně vystupují nad plochou okolní krajinu. V oblasti dominuje erozně–denudační georeliéf krátkých plochých hřbetů se zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Ty jsou odděleny hluboce zařezanými údolími levostranných přítoků řeky Bečvy. Nejvyšším bodem je Strážné (399 m), významným bodem je Choryňská stráž (357 m).
Němetická pahorkatina leží ve 3. vegetačním stupni a je nepříliš zalesněná porosty dubu. Předmětem ochrany přírody jsou smíšený listnatý les s bohatě vyvinutým keřovým a bylinným v PR Doubek, bažinatá louka s vlhkomilnou květenou v PP Těšice a teplomilné prvky fauny a flóry s výskytem zvláště chráněných druhů, zejména orchideje vstavače kukačky (Orchis morio), dále zárazy rusé (Orobanche flava) a modřence chocholatého (Muscari comosa), krutihlava obecného (Lynx torquilla) a otakárka fenyklového (Papilio machaon) v PR Choryňská stráň.
Provodovický hřbet
Provodovický hřbet je členitá pahorkatina budovaná převážně vápnitými flyšovými horninami krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny.
Provodovický hřbet leží v sev. –vých. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf tvoří strukturně–litologicky podmíněný široký a oblý hřbet SV—JZ směru, který vznikl rozčleněním pliocenního zarovnaného povrchu. Hřbet klesá do rozevřeného údolí říčky Juhyně, která jej obtéká ze S strany a tvoří hranici s Němetickou pahorkatinou. Nejvyšším bodem je Zápouští (445 m), významnými body jsou Stráž (433 m) a Vystrkovská Strážka (428 m).
Provodovický hřbet leží ve 3. a 4. vegetačním stupni a je pomístně zalesněn smrkovými porosty.
Loučská brázda
Loučská brázda je erozní sníženina budovaná na podloží vápnitými flyšovými horninami krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Samotné dno brázdy vyplňují fluviální a proluviální kvartérní písčitohlinité štěrky.
Místy se vyskytují překryvy neogenních jílů, písků a písčitých štěrků karpatské předhlubně. Jižně od vesnice Police se při úpatí Hostýnských vrchů útržkovitě objevují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny.
Loučská brázda leží v sv. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf má charakter strukturně–litologicky podmíněné sníženiny směru SV–JZ. Jižně nad Loučskou brázdou se strmě zvedají svahy Hostýnských vrchů. Při úpatí svahů jsou časté pedimenty, náplavové kužely a úpatní haldy. V georeliéfu Loučské brázdy jsou nápadné pískovcové suky, k nimž patří i nejvyšší bod podcelku Skalka-Stříbrná (481 m).
Loučská brázda leží ve 3. až 4. vegetačním stupni a je lokálně zalesněna převážně smrkovými porosty, místy s bukem.
Jankovická brázda
Jankovická brázda je erozní sníženina převážně budovaná na podloží flyšových hornin krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V linii Žopy—Chvalčova Lhota se v předpolí magurské skupiny příkrovů vyskytují horniny podmenilitového souvrství předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Samostatně je budován vrcholek Chlumu (418 m) rusavskými vrstvami zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Dno brázdy vyplňují kvartérní fluviální a proluviální písčitohlinité štěrky. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty, proměnlivě kamenitými. Starší říční terasy a výplně výplavových kuželů tvoří fluviální písky a písčitohlinité štěrky. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny. Při úpatí Hostýnských vrchů jsou četné úpatní haldy a překryvy spraší a sprašových hlín.
Jankovická brázda leží v jih.–záp. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf má charakter asymetrické, erozně podmíněné sníženiny směru SV–JZ, která je vázána na méně odolné horniny před čelem magurského příkrovu. V georeliéfu vystupují pískovcové suky, vázané na výskyt odolnějších hornin. Významným bodem je Chlum (418 m). V jihozápadní části oblasti, na dolním toku říčky Rusavy, je vytvořena široká údolní niva.
Jankovická brázda leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněna teplomilnými lužními a dubohabrovými porosty, výše se vyskytují smrkové porosty.
Pacetlucká pahorkatina
Pacetlucká pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná převážně z nezpevněných proměnlivě písčito–jílovitých eluvií miocenních sedimentárních hornin karpatu a badenu. Nejvyšší polohy hlavního hřbetu od Přestavlk až nad Pacetluky budují miocenní vrstevnaté vápnité jíly a vápnité písky, místy se štěrky – šlíry, které náleží sedimentům karpatské předhlubně.
Jihovýchodně od linie Roštění—Prusinovice se v podloží vyskytují flyšové horniny krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Úpatní polohy svahů jsou překryty deluviálními proměnlivě písčito–jílovitými hlínami. Údolní nivy říček Kozrálky a Moštěnky vyplňují nivní hlíny. Celá oblast je značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Pacetlucká pahorkatina leží v jihozápadní části Kelčské pahorkatiny. Reliéf pahorkatiny má erozně–denudační charakter tektonické kry, která byla vyzdvižena podél holešovského zlomu na JZ straně oblasti. Tím se vytvořil výrazný okrajový svah nad Holešovskou plošinou. Na rozvodních hřbetech jsou zachovány zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Významným bodem je Hrad (364 m) a Holý kopec (360 m).
Pacetlucká pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni, její hlavní hřbet je zalesněn nekvalitními smrkovými porosty, v nižších částech i dubovými porosty s bukem.
Zdroje:
Bína, J. Demek, J. 2012. Z nížin do hor: Geomorfologické jednotky České republiky. Academia Praha, ISBN 978-80-200-2026-0
Culek, M. (ed.). 1996. Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma. 347 s. ISBN 80-85368-80-3
Demek, J. et al. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. 2. upravené vydání. AOPK ČR, Brno.