Geomorfologický celek Jablunkovská brázda je vnitrohorská sníženina o rozloze 74 km2, střední výšce 442 m a středním sklonu 5°22´ Oblast na délku dosahuje přes 15 km a na šířku přes 8 km. Štěpí se již. od Jablunkova na dvě větve. Východní větev sníženiny směřující do Polska k Istebné, odděluje Slezské Beskydy od Jablunkovského mezihoří. Jižní větev směřující k Jablunkovskému průsmyku, tvoří hranici mezi Jablunkovským mezihořím a Moravskoslezskými Beskydy. Celá oblast je mírně nakloněna k S do Třinecké brázdy. Okraje brázdy při úpatí okolních vyšších pohoří tvoří mírně zvlněný reliéf pahorkatin. Jablunkovská brázda leží mezi Slezskými a Moravskoslezskými Beskydy v sev.–vých. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.
V rámci geomorfologického celku Jablunkovské brázdy jsou vymezeny dva geomorfologické okrsky:
Podloží Jablunkovské brázdy budují flyšové horniny slezské jednotky vnější skupiny příkrovů a račanské jednotky magurské skupiny příkrovů,. Ty jsou ovšem značně překryty kvartérními proluviálními a fluviálními sedimenty a sprašovými hlínami.
Jablunkovská brázda vznikla primárně tektonicky, výrazné svahy sousedících hornatim jsou zlomového původu. Základní reliéf sníženiny je podmíněn příčnými zlomy zdůrazněnou synklinálou godulské digitace příkrovu slezské jednotky. Při okrajích sníženiny se nachází erozně–denudační reliéf se stopami pliocenního zarovnaného povrchu. Dno sníženiny je tvořeno pleistocenními akumulačními plošinami, porušenými četnými říčními terasami. Nejvyšším bodem oblasti je Kempa (571 m). Podélnou osou oblasti je řeka Olše.
Jablunkovská brázda patří do klimatické jednotky MT 7 typické normálně dlouhým, mírným, mírně suchým létem, krátkým přechodným obdobím, mírným jarem a mírně teplým podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírně teplá, suchá až mírně suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky.
V oblasti Jablunkovské brázdy se vyskytuje 3.–4. vegetační stupeň. V kulturní a odlesněné krajině se nacházejí pouze menší komplexy lesů s převážně pozměněnou druhovou skladbou ve prospěch smrku. Přirozená vegetace zůstala pouze v okolí řeky v podobě jasanovo-olšových břehových porostů a fragmentů polonských dubohabřin a acidofilních bučin na hospodářsky nevyužitelných prudkých svazích říčních teras. Jihozápadní okraj oblasti spadá do CHKO Beskydy a EVL Beskydy, jako součást soustavy Natura 2000.
Náveská pahorkatina
Náveská pahorkatina je členitá pahorkatina, kterou budují převážně paleogenní flyšové horniny godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Pomístně vystupují Ciężkowické pískovce a také horniny istebňanského, menilitového a krosněnského souvrství. V jih.–vých. části oblasti, na styku s Jablunkovským mezihořím, vystupují fragmenty hornin soláňského souvrství a vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Celá oblast je značně překryta zejména písčito-štěrkovitými a štěrkovitými proluviálními a fluviálními sedimenty a překryvy sprašových hlín. Fluviální sedimenty se nachází v několika úrovních. Patrně nejstarší jsou sedimenty pocházející z mindelu. Písčité štěrky vyššího údolního terasovitého stupně pocházejí z rissu. Nižší údolní terasovitý stupeň tvoří fluviální štěrky würmu. Nejmladší sedimenty jsou holocénní nivní hlíny a štěrky nejnižších terasovitých stupňů a říčních koryt. Úpatí svahů jsou překryty deluviálními sedimenty.
Náveská pahorkatina leží ve vých. části Jablunkovské brázdy. Představuje mírně členitý pahorkatinný georeliéf, zvlněný krátkými hřbítky vybíhajícími z Čantoryjské hornatiny. Tvoří vých. křídlo příčné synklinály v godulské digitaci příkrovu slezské jednotky. Erozně-denudační reliéf je charakteristický suky (tvrdoši) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, stopami pliocenního a pleistocenního zarovnání povrchu a výskytem podsvahových pedimentů. Nejvyšším bodem je Kempa (571 m). V oblasti se nachází nejvýchodnější bod České republiky.
Náveská pahorkatina leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Vyskytují se zde roztroušeně menší komplexy smrkových lesů, místy s bukem. V údolí Olše a přilehlých přítoků se vyskytují údolní jasanovo-olšové porosty. Předmětem ochrany přírody je podhorské rašeliniště s typickou květenou v PR Bukovec. Součástí soustavy Natura 2000 je EVL Olše.
EVL Olše
Tvoří ji přirozená vegetace v bezprostředním okolí řeky v podobě údolních jasanovo–olšových luhů, a na hospodářsky nevyužitelných prudkých svazích říčních teras v podobě fragmentů, polonských dubohabřin, případně acidofilních bučin často ovlivněných okolními sídly a příměsí nepůvodních dřevin. Olše zde má charakter divočící řeky s velmi proměnlivým sezónním průtokem. V dolní části jejího toku dochází k sedimentaci štěrku a tvorbě štěrkových říčních náplavů s nejrůznějšími sukcesními stadii na ně vázaných biotopů. Dno je kamenité až štěrkové, místy písčité až bahnité, vlastní vodní tok je bez výskytu makrofyt. Tok je neregulovaný, břehy jsou zpevněné kolem mostních objektů. Významný je výskyt vydry říční (Lutra lutra) a mihule potoční (Lampetra planeri).
Milíkovská plošina
Milíkovská plošina je plochá pahorkatina budovaná paleogenními flyšovými horninami godulského vývoje slezské jednotky a na SZ také horninami frýdlantského souvrství podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Pomístně vystupují zejména horniny krosněnského souvrství. V jih.–vých. části oblasti, na styku s Jablunkovským mezihořím, vystupují fragmenty soláňského a kaumberského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Celá oblast je značně překryta překryvy sprašových hlín, písčito–štěrkovitými a štěrkovitými proluviálními a fluviálními sedimenty a při úpatí svahů také deluviálními sedimenty. Fluviální sedimenty se nachází v několika úrovních. Patrně nejstarší jsou sedimenty pocházející z mindelu. Písčité štěrky vyššího údolního terasovitého stupně pocházejí z rissu. Nižší údolní terasovitý stupeň tvoří fluviální štěrky würmu. Nejmladší sedimenty jsou holocenní nivní hlíny a štěrky nejnižších terasovitých stupňů a říčních koryt.
Milíkovská plošina leží v záp. části Jablunkovské brázdy. Představuje plochý pahorkatinný georeliéf s typickými nadmořskými výškami okolo 400 m, při celkovém mírném úklonu k V. Tvoří záp. křídlo příčné synklinály v godulské digitaci příkrovu slezské jednotky. Geologický podklad záp. části je překryt pleistocenními říčními nánosy. Severovýchodní část tvoří akumulační a erozní stupňovina pleistocenních náplavových kuželů a erozních říčních teras. Na JZ oblasti převažuje erozně–denudační reliéf se stopami pliocenního a pleistocenního zarovnání povrchu. Drobné vodní toky vyúsťující z hor, uložily náplavové kužely. Úpatní svahy Lysohorské hornatiny dotváří téměř souvislá linie pedimentů. Příznačným rysem je také hustá síť erozních rýh a strží. Sklonitější svahy postihují sesuvy.
Do Milíkovské plošiny náleží i řeka Olše. Řeka volně meandruje ve své nivě, nad níž jsou registrovatelné akumulační říční terasy.
Milíkovská plošina leží převážně ve 4. vegetačním stupni. V oblasti se nachází roztroušeně menší komplexy smrkových lesů, místy s bukem. V údolí Olše a přilehlých přítoků se vyskytují údolní jasanovo-olšové porosty. Předmětem ochrany přírody je EVL Olše, jako součást soustavy Natura 2000. Tvoří ji přirozená vegetace v bezprostředním okolí řeky v podobě údolních jasanovo–olšových luhů.