Ekologická řada a edafická kategorie

V lesnicko-typologickém klasifikačním systému (LTKS) jsou pro hodnocení trvalých půdních podmínek použity ekologické řady (ER), které tvoří širší rámec pro edafické kategorie (EK). Edafické kategorie vycházejí z konkrétní vlastnosti půdního prostředí a jsou dány převládajícím půdním typem [1].

Ekologické řady a edafické kategorie v pojetí typologického systému ÚHUL:

Ekologická řada a edafická kategorie	Hrubá charakteristika prostředí
Extrémní ekologická řada	vzrůstově zakrslé lesy (ochranný les)
X – bazická zakrslá	bazické podloží, teplomilná spol., zakrslý vzrůst
Z – zakrslá	exponované tvary reliéfu, mělké půdy, zakrslý vzrůst
Y – skeletová	chudší balvanité sutě, běžný vzrůst
Kyselá ekologická řada	klimaxová společenstva, oligotrofní druhy bylinného patra
M – chudá	nejchudší stanoviště, surový humus
K – kyselá	kyselé podloží, acidofilní a acidotolerantní klimaxové dřeviny
N – kyselá kamenitá	kamenitá kyselá stanoviště
I – kyselá hlinitá	chudší sprašové a polygenetické hlíny
Živná ekologická řada	klimaxová společenstva, mezotrofní druhy bylinného patra
S – svěží	svěží, přechod mezi bohatou a kyselou řadou
F – svěží kamenitá	kamenitá středné bohatá stanoviště, strže
C – vysychavá	(kamenité) vysychavé půdy, slunné polohy
B – bohatá	živné podloží, příznivá humifikace
W – vápencová	vápence v podloží
H – hlinitá	polygenetické hlíny, vápnité spraše, sprašové hlíny
Humusem obohacená (javorová) ekologická řada	půdy bohaté humusem, nitrofilní druhy bylinného patra
D – obohacená	deluvia, humusem obohacené svahové báze, obohacená stanoviště
A – obohacená kamenitá	bohatá a obohacená kamenitá stanoviště, „acerosní” společenstva
J – obohacená skeletová	bohaté sutě, javořiny (ochranný les)
Vodou obohacená (jasanová) ekologická řada	lužní společenstva pravidelně nebo občasně zaplavovaná (obohacená) proudící vodou
L – lužní	lužní společenstva na nivních náplavech
U – úžlabní	úžlabní lehké na plaveniny
V – vlhká	prameniště, deluvia, tekoucí podzemní voda
Oglejená ekologická řada	střídavě zamokřované půdy
O – oglejená svěží	středně bohatá oglejená stanoviště, pseudogleje
P – oglejená kyselá	pseudogleje kyselé
Q – oglejená chudá	pseudogleje chudé
Podmáčená ekologická řada	trvale zamokřené půdy
G – glejová	středně bohaté gleje
T – glejová chudá	chudé rašelinné gleje, omezený vzrůst dřevin
Rašelinná ekologická řada	přechodové a vrchovištní rašeliny, ochranný les
R – rašelinná	organozemě [2]

Ekologické řady

Ekologická řada představuje v Lesnicko-typologickém klasifikačním systému ÚHÚL širší rámcovou jednotku, která sdružuje edafické (půdní) kategorie na základě podobnosti ekotopových vlastností. Celkem je v systému rozlišováno 8 ekologických řad. Nejvýznamnějším diferenciačním znakem ekologických řad je hydricita, trofnost a extremita stanoviště, přičemž v posledním případě je kladen hlavní důraz na produkční a půdoochranné vlastnosti stanoviště (ochranné lesy).

Stanoviště (edafické kategorie) neovlivněné podzemní vodou jsou rozdělena do čtyř ekologických řad. Ekologické řady s průměrnými ekotopovými vlastnostmi, nepřímo indikováno například normálním vzrůstem stromů, jsou odstupňovány dle trofnosti:

• kyselá – dominují oligotrofní druhy,
• živná – dominují mezotrofní druhy a
• obohacená humusem (javorová) – významně se uplatňují nitrofilní druhy.

Heterogenní z hlediska ekotopu je ekologická řada:

• extrémní – slučuje ekotopy se zvýšenou náchylností k erozi půdy či silně podprůměrnými produkčními schopnostmi lesních porostů (zakrslý či rozvolněný růst dřevin v porostu). Tato řada slučuje edafické kategorie na půdách živinami velmi chudých až po bohaté.

Poněkud jiné třídící kritérium mají ekologické řady ovlivněné vodou. Zde jsou zohledněny znaky fluktuace vody během roku, které jsou indikovány půdní jednotkou. Důraz je tedy kladen na stupeň podmáčení půdy – dočasné až trvalé. Trofnost, případně geomorfologie terénu, jsou zohledňovány teprve v rámci každé ekologické řady, tj. na úrovni edafických kategorií (subkategorií). Patří zde ekologické řady:

• obohacená vodou (jasanová) – ráz ekotopových vlastností je dán přítomností proudící okysličené vody nebo periodickým zaplavováním půdy,
• oglejená – hlavním znakem je stálá přítomnost podzemní vody, která v půdním profilu během roku silně kolísá,
• podmáčená – význačné je trvalé zamokření půdního profilu těsně pod povrchem půdy během celého roku a
• rašelinná – diferenciační vlastností je přítomnost rašeliny (tj. rašelinného horizontu), která je v půdním profilu mocnější jak 50 cm [1].

Edafické kategorie

Edafické kategorie jsou části ekologické řady odlišné ekologicky a hospodářsky významnými trvalými vlastnostmi prostředí, především půdy. Mezi hlavní diferenciační znaky patří míra ovlivnění půdy podzemní vodou, trofnost půdy, obsah skeletu a jeho frakce v půdě, hloubka půdy, druhové složení bylinného patra a poloha v terénu. Jak upozorňuje Málek (1983), edafické kategorie v rámci ekologické řady, zvláště na chudších horninách, zpravidla nejsou odlišitelné vegetací.

Trofické a hydrické vlastnosti půdy v terénu nejlépe rozpoznáme pomocí druhové kombinace rostlin a bonity dřevin stromového patra. Podrobné vlastnosti půdy jsou zjišťovány pomocí chemický rozborů v laboratoři. Skeletnatost půdy zjistíme dle obsahu a velikosti frakce skeletu v půdním profilu. Edafické kategorie se označují velkými písmeny abecedy, přičemž název je volen tak, aby zároveň sloužil jako mnemotechnická pomůcka náplně kategorie (Z = zakrslá, K = kyselá, B = bohatá aj.) [1]

Zastoupení edafických kategorií (ÚHÚL 2022):

EK	Plocha (ha)	Podíl (%)
A	42918	1.56
B	237025	8.64
C	48543	1.77
D	59624	2.17
F	47044	1.71
G	57357	2.09
H	124081	4.52
I	99849	3.64
J	11766	0.43
K	685234	24.98
L	63169	2.30
M	68663	2.50
N	80390	2.93
O	160488	5.85
P	142065	5.18
Q	27376	1.00
R	23287	0.85
S	603340	21.99
T	6397	0.23
U	19839	0.72
V	83090	3.03
W	4671	0.17
X	2663	0.10
Y	19007	0.69
Z	25713	0.94

Extrémní ekologická řada

Jedná se o stanoviště s extrémními ekologickými podmínkami, které se ve většině případů projevují omezeným až zakrslým vzrůstem dřevin (výjimkou je edafická kategorie Y). Extrémní ekologická řada je z hlediska trofnosti nesourodá a zaujímá stanoviště od ultrabazických až po extrémně kyselá. Vzhledem k drsnému klimatu, obvykle silnému vysychání, častému odnosu půdy a její mnohdy nedostatečné hloubce (půdy typu litozem a ranker) se nemůže ani vysoká minerální bohatost gologického podloží projevit vyšší úživností (Mezera et al. 1956). Tu odráží nízká bonita (zpravidla až zakrslý vzrůst), nebo alespoň přirozeně rozvolněný růst dřevin. Porosty mají na těchto stanovištích charakter ochranného lesa. Převažující funkce lesa je půdoochranná. Na řadě lokalit této ekologické řady se zachovala přírodě blízká lesní společenstva s reprezentativním druhovým složením a strukturou porostů, v některých případech až reliktního rázu.

V České republice zaujímá extrémní ekologická řada 1,4 % z celkové plochy porostní půdy.

X – xerotermní edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou bohaté bázemi, mělké, značně prosýchavé, zpravidla s vysokým obsahem skeletu. Nejčastějšími půdními typy jsou rendziny a litozemě, méně také pararendziny, rankery, kambizemě litické aj. Geologickým podložím jsou bazické až ultrabazické horniny, zejména vápence, dolomity, čediče, hadce a spraš. Typickými tvary terénu jsou skalní výchozy, hřebenové partie, strmé svahy hlubokých skalnatých říčních údolí či nejrůznější formy krasových jevů (škrapy, závrty, apod.). Orientace a sklon mohou být různé, obvykle se však jedná o strmé slunné jižní svahy (vysoké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, zvýšený výpar).

Struktura a druhové složení

V kategorii je rozlišeno 5 souborů lesních typů (0X – 4X). Druhové složení stromového patra jednotlivých souborů přibližně odpovídá souborům lesních typů zonálních edafických kategorií dle příslušného vegetačního stupně (viz poznámka). Rozvolněné lesní porosty typické zakrslým (krnícím) vzrůstem dřevin. Do 2. vegetačního stupně dominuje dub zimní (Quercus petrea agg.), v nižších teplých polohách je významná účast šipáku (Quercus pubescens agg.), vzácně dubu ceru (Quercus cerris) a břeku (Sorbus torminalis), částá je příměs borovice lesní (Pinus sylvestris), habru obecného (Carpinus betulus), babyky (Acer campestre), na suťových půdách lípy (Tilia cordata a T. platytphyllos), mléče (Acer pseudoplatanus) a jilmu habrolistého (Ulmus minor). Od 3. vegetačního stupně dominuje buk lesní (Fagus sylvatica).

Keřové patro bývá v nižších vegetačních stupních vlivem nízkého zápoje vyvinuto (v přezvěřených porostech může scházet), s druhy jako dřín obecný (Cornus mas), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), hlohy (Crataegus sp. div.), svída krvavá (Cornus sanguinea) a jiné. Bylinné patro, zvláště nižších vegetačních stupňů, je druhově velmi bohaté s celou řadou teplomilných druhů, hojně jsou zastoupeny například bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), lipnice hajní (Poa nemoralis), ostřice Micheliova (Carex michelii), ostřice měkkoostená (Carex muricata agg.), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), třemdava bílá (Dictamnus albus) nebo válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), hojný je také jetel alpínský (Trifolium alpestre) či kakost krvavý (Geranium sanguineum). Od 2. vegetačního stupně bývá na mělkých vápnitých půdách, nejčastěji jihozápadních orientací, přítomen dealpínský druh pěchava vápnomilná (Sesleria caelurea).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Zásadním a limitujícím faktorem, společným také pro ekologickou řadu Z – zakrslou, je nedostatek vody v půdě během celého vegetačního období.
• Většina lokalit se nachází na obtížně dostupných terénech (sklon, skály apod.), které neumožňují standardní obhospodařování – kategorie lesů ochranných.
• Dřevní produkce je velmi nízká, kmeny jsou deformované, využité maximálně pro výrobu palivového dříví.
• Při odlesnění hrozí zvýšené riziko eroze půdy.
• Přírodovědecky velice cenné lokality, které v dnešní silně urbanizované a přetechnizované krajině tvoří recentní refugia pro celou řadu vzácných druhů rostlin a živočichů.
• Převažující funkce lesa je půdo-ochranná, ekologické účinky porostů protierozní.

Rozšíření

V České republice je edafická kategorie zastoupena od 1. do 4. vegetačního stupně (ve slovenských Karpatech nebo v Alpách by bylo možné tuto kategorii vylišit i ve vyšších vegetačních stupních) + bory. Těžiště výskytu leží v krasových (Český a Moravský kras) a čedičových (České středohoří) oblastech, na jižní Moravě, Polabí a přilehlých teplých oblastech.

Diferenciační znaky

Převaha dřevin zakrslého a omezeného vzrůstu; ochranný charakter lesa (zvýšené riziko eroze po odlesnění); bazická až ultrabazická reakce půdy (na rozdíl od edafické kategorie Z); bylinné patro zpravidla bohatě vyvinuto, s hojným zastoupením bazifilních druhů rostlin.

Poznámka

1. Nezřídka se zde projevuje expoziční klima, které je navíc umocněné mělkou půdou. Proto se předpokládá, že některé soubory lesních typů běžně se vyskytující v nižším vegetačním stupni vystupují na výhřevných expozicích (jižní až jihozápadních orientacích) do vyššího vegetačního stupně, vyskytují se tak přirozeně ve dvou vegetačních stupních (např. 3X může lokálně vystoupit až do 4. vegetačního stupně).
2. Protože se jedná o poměrně svébytná potenciální společenstva na bazických substrátech, všechny soubory lesních typů obsahují v názvu pouze jméno dominant vegetace a název edafické kategorie nezahrnují (jak je obvyklé u jiných edafických kategorií). U souborů lesních typů 1X – 3X je použit výraz „dřínová“ (dáno častou přítomností dřínu) a u 4X „dealpínská“ (podle přítomnosti dealpínských druhů v bylinném patře, zejména Sesleria caerulea).
3. Zpravidla se jedná o porosty nevalné kvality, proto cílem hospodaření by mělo být udržení přirozeného rázu se zachováním druhové i prostorové struktury porostu, která odpovídá příslušnému vegetačnímu stupni. Z hlediska biodiverzity se jedná o cenné lokality, které mají na našem území pouze ostrůvkovité zastoupení [1].

Z – zakrslá edafická kategorie

Charakter ekotopu

 

Typické jsou mělké a kamenité půdy. K nejčastějším půdním jednotkám patří litozem, regozem psefitická a ranker s přechody do kambizemě, kryptopodzolu a podzolu. Rozklad organických látek probíhá ve formě morového moderu až moru. Geologické podloží je různé, kyselé až neutrální (výjimečně slabě bazické), avšak vždy mimo bazické a ultrabazické horniny (edafická kategorie X). Extrémnost těchto stanovišť je většinou podmíněna reliéfem a vlastnostmi půdy, ale spolupůsobí i klimatické vlivy (vrcholový fenomén). Typickým reliéfy jsou silně exponované svahy, vyfoukávané vrcholové a hřebenové polohy a místa s výstupy geologického podloží, a tudíž s mělkou půdou. Klimatické vlivy se uplatňují zejména v nejvyšších polohách.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 11 souborů lesních typů (0Z – 10Z). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií (viz poznámka). Výjimku tvoří soubory lesních typů 9Z a 10Z, které představují samostatné soubory lesních typů a jsou zároveň indikační fytocenózou pro vymezení 9. a 10. vegetačního stupně. Dřeviny jsou charakteristicky zakrslé s netvárným kmenem. V 9. vegetačním stupni (klečovém) je vyvinuto pouze keřové patro tvořené v našich podmínkách klečí (Pinus mugo), případně skupinkami se zakrslým smrkem (Picea abies) a jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia) (pouze Hrubý Jeseník). V 10. vegetačním stupni se vyskytuje alpinské travinné či bylinné bezlesí, případně vegetace kamenných moří nad horní hranicí lesa (bez pokryvu dřevin).

Struktura porostů je mnohdy velmi jednoduchá, přirozeně mezernatá až solitérního růstu. Druhově pestrá jsou zastoupení vtroušených dřevin (Acer pseoudoplatanus, Acer campestre, Larix decidua, Abies alba aj.), v nejvyšších polohách například vrba slezská (Salix silesiaca) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Mezi typické zástupce bylinného patra s dominantním zastoupením patří kostřava ovčí (Festuca ovina s. lat.), ostřici nízká (Carex humilis), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), ve vyšších polohách pak třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus) či metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Mechové patro je často jen slabě vyvinuto nebo chybí.

Fytocenologicky se kategorie překrývá se soubory lesních typů ekologické řady kyselé a částečně ekologické řady živné (převážně edafická kategorie C a S). Proto se mimo 1. dubový a na druhé straně 8. smrkový (přirozené zastoupení jeřábu ptačího) a 9. klečový vegetační stupeň jedná jen o „zakrslé“ varianty uvedených jednotek, skladbou dřevin a podrostu nevyhraněné.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Omezený až nedostatečný obsah vody v půdě po celou vegetační sezónu, zvláště v nižších polohách (1.–3. vegetační stupeň).
• Porosty vrcholových a hřebenových poloh jsou poškozovány větrem a námrazami – vrcholový fenomén. Ve vyšších polohách jsou časté smrky s vlajkovitými korunami (chybějící větve na návětrné straně). Rovněž ve vyšších polohách mohou být porosty poškozovány sněhovými lavinami.
• Výše produkce je nepatrná, nejnižší bonitní stupeň.
• Díky kyselému substrátu pomalý nástup pasekové vegetace (buřeně) a její omezená pokryvnost (neplatí pro 7.–8. vegetační stupeň).
• Při postupném uvolňování zápoje optimální podmínky pro přirozenou obnovu jehličnanů (neplatí pro 7.–8. vegetační stupeň).
• Při úplném odlesnění zvýšené riziko eroze půdy.
• Funkce lesa půdoochranná (od 8. vegetačního stupně také vodohospodářské), účinky porostů protierozní (protilavinové).
• Lesy jsou řazeny do kategorie lesů ochranných.

Rozšíření

Ostrůvkovitě napříč celou Českou republikou od 1. do 10. vegetačního stupně (v 10. LVS se vyskytuje už jen edafická kategorie Z) + bory.

Diferenciační znaky

Omezený až zakrsající vzrůst dřevin; kyselá až neutrální reakce půdy (na rozdíl od edafické kategorie X), resp. bazickou saturací ve svrchní části půdy do 50 %; v bylinném patře schází bazifilní druhy, hojně jsou zastoupeny acidofyty a mezofyty. Od edafické kategorie Y, na kterou v mnoha případech plynule navazuje, se liší zakrslým vzrůstem dřevin.

Poznámka

Ojediněle mohou některé soubory lesních typů na výhřevných expozicích (o větších rozlohách) pod vlivem expozičního klimatu zasahovat do vyšších vegetačních stupňů, tzn., vyskytují se ve dvou vegetačních stupních (obdobně je tomu u edafické kategorie X, viz 1. poznámka u této kategorie) [1].

Y – skeletová edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou kyselé, balvanité, různě hluboké, nevyvinuté, mnohdy tvoří mozaiku půdních typů (ranker a litozem). Vlhkostní poměry v půdním profilu jsou poměrně příznivé pro normální vzrůst dřevin (stromy již nezakrsají!). Geologickým podložím jsou různé kyselé horniny, zpravidla těžce zvětrávající (např. žula, granodiorit, svor, granulit). Typické stanoviště jsou kamenná moře, výchozy skal, rokle a balvanité svahy s podílem nad 80 % skeletu ve svrchních vrstvách půdy. Orientace i sklon mohou být různé, nejčastěji se však jedná o ekotopy příkrých severních a stinných svahů, resp. chráněnějších poloh s vyrovnaným chodem teplot a vlhkosti.

Struktura a druhové složení

Porosty jsou zapojené až přirozeně mezernaté s normálním až omezeným vzrůstem dřevin. V rámci kategorie je rozlišeno 8 souborů lesních typů (0Y, 2Y – 8Y). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií. Napříč všemi soubory lesních typů je častou příměsí jedle (Abies alba) a bříza (Betula spp.).

V bylinném patře se vyskytují různé acidofilní druhy rostlin, jako jsou bika bělavá (Luzula luzuloides), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), z kapradin například kapradě (Dryopteris carthusiana, D. filix-mas) nebo osladič obecný (Polypodium vulgare). Ve vyšších polohách se běžně vyskytuje bika lesní (Luzula sylvatica), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Mechové patro bývá vyvinuto především na kamenech.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Silně skeletovitá půda (balvany, skály) je výrazně náchylná k erozi.
• Půdy zvláště v nižších polohách náchylné k vysychání.
• Průměrné až podprůměrné bonity dřevin (dřeviny již nezakrsají) – bonitní stupeň < 8.
• Obvykle nedostupné terény pro běžnou techniku.
• Ačkoliv vzhledem ke kyselosti substrátu odpadá riziko konkurence pasekovou vegetací, přirozená obnova je omezená (pomístná).
• Výrazně převažující funkcí lesa je půdoochranná.
• Lesy řazeny do kategorie lesů ochranných.

Rozšíření

Od 2. do 9. vegetačního stupně + bory. Suťová edafická kategorie je zastoupena roztroušeně po celém území ČR s těžiště výskytu ve vyšších polohách, v oblastech těžce zvětrávajících hornin (např. Hrubý Jeseník, Broumovsko, Krkonoše, Šumava).

Diferenciační znaky

Silná skeletovitost půdy (viz charakter ekotopu); kyselé podloží, resp. půda; v bylinném patře převládají acidofilní druhy rostlin; bonita dřevin průměrná až podprůměrná; porosty dřevin jsou často přirozeně mezernaté. Od ostatních edafických kategorií v rámci extrémní ekologické řady se odlišuje normálním vzrůstem dřevin. Z hlediska skeletnatosti půdy se podobá edafické kategorii J (viz poznámka edafická kategorie J), odlišuje se však trofností půdy a zcela odlišnou synusií dřevin a bylin (acidofyty a částečně i mezofyty) [1].

Kyselá ekologická řada

Ekologická řada kyselá sdružuje fytocenózy kyselých plně vyvinutých půd. Ty jsou prostřednictvím edafických kategorií diferencovány hospodářsky význačnými vlastnostmi půdního prostředí (především skeletnatost půdy), zpravidla neodlišitelné synusií podrostu (Málek, 1983). Půdy nejsou ovlivněny podzemní ani tekoucí povrchovou vodou, jsou tedy přímo závislé na atmosférických srážkách. Výjimku tvoří pouze edafická kategorie I – uléhavá, která může mít půdu mírně oglejenou (více směrem k vyšším vegetačním stupňům).

Ekologická řada kyselá (stejně jako pro živnou) má v rámci vegetačního stupně jednotnou potenciální druhovou skladbu hlavních dřevin, rozdíly jsou pouze v zastoupení přimíšených a vtroušených dřevin, které odráží edafické kategorie. Jak ale uvádí Málek (1983), v kyselé ekologické řadě mají jehličnany oproti listnáčům zvýšenou vitalitu a lepší zmlazovací schopnost, tudíž lze očekávat i jejich vyšší potenciální zastoupení v porostech, oproti živné ekologické řadě.

Význačné hospodářské znaky společné pro celou ekologickou řadu jsou (na rozdíl od řady živné) nižší produkce (průměrná až podprůměrná), pomalý vývoj pasekové vegetace a tudíž lepší podmínky pro přirozenou obnovu a větší stabilita porostu vzhledem k vyvinutějšímu kořenovému systému.

Průměrným ekologickým vlastnostem kyselé ekologické řady odpovídá edafická kategorie K. Proto bývá označována jako základní edafická kategorie. Potenciální lesní fytocenózy (soubory lesních typů) vyvíjející se na edafické kategorii M a K jsou považovány za klimatické klimaxy (zonální fytocenózy). V České republice má kyselá ekologická řada plošně druhé největší zastoupení (34,1 % z celkové plochy porostní půdy), těsně po ekologické řadě živné.

M – chudá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Z hlediska trofnosti půdy patří tato edafická kategorie k nejchudším v rámci LTKS. Půdy jsou mělké až středně hluboké, propustné. Nejčastějšími půdními typy jsou podzoly (až železité), kryptopodzoly nebo silně kyselé kambizemě dystrické. Nadložním humusem bývá morový moder až typický mor. Půdy se vyvíjejí zpravidla na minerálně slabých horninách, jako jsou písky, štěrky, křemité pískovce, slepence, žuly, fylity, kvarcity a jiné. Edafická kategorie je charakteristická pro rovinatý až mírně zvlněný terén, případně slunné svahy středního sklonu.

Struktura a druhové složení

Porosty těchto stanovišť bývají mnohdy prosvětlené, druhově chudé vyznačující se podprůměrnou produkcí dřevin. Pouze v 1. vegetačním stupni, kde je uvažováno přirozené vyšší zastoupení borovice lesní (Pinus sylvestris) je bonita vyšší. V rámci kategorie je rozlišeno 9 souborů lesních typů (0M – 8M).

Jednotlivé soubory patří k hlavním indikačním jednotkám pro určení vegetačního stupně. Rozlišovány jsou tyto soubory lesních typů: 0M – chudý bor; 1M – chudá borová doubrava; 2M – chudá buková doubrava; 3M – chudá dubová bučina; 4M – chudá bučina; 5M – chudá jedlová bučina; 6M – chudá smrková bučina; 7M – chudá buková smrčina; 8M – chudá smrčina. Potenciální poměr zastoupení dominantních dřevin v souborech je uveden v jejich názvu. Předpokládá se, že ve všech souborech lesních typů této kategorie se přirozeně vyskytovala borovice lesní jako vtroušená dřevina a až do 4. vegetačního stupně byl hojněji zastoupen dub zimní (Quercus petrea) a letní (Q. robur).

Keřové patro, pokud je vyvinuto, je nejčastěji tvořeno mladými jedinci dřevin stromového patra s výskytem keřů, např. krušina olšová (Frangula alnus). Bylinné patro je druhově chudé tvořené často nízkými keříčky, jako jsou brusnice (Vaccinium myrtillus, V. vitis-idaea) nebo vřes (Calluna vulgaris). Hojně jsou zastopeny acidofilní kapradiny, např. hasivka orličí (Pteridium aquilinum) nebo trávy kostřava ovčí (Festuca ovina) a metlička (Avenella flexuosa). Mechové patro je vzhledem k surovému humusu a zpravidla nižší pokryvnosti bylinného patra dobře vyvinuto, hojně jsou zastoupeny např. bělomech sivý (Leucobryum glaucum) či pokryvnatec Schreberův (Pleurozium schreberii). Pravidelný je bohatý výskyt různých druhů lišejníků, zvláště z rodu dutohlávka (Cladonia sp.).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Přirozená obnova lesa do 5. vegetačního stupně průměrná, výše pak zhoršená.
• Půdy jsou pro chudost a provzdušněnost exponované rychlé degradaci a vysýchání. Na písčitých půdách hrozí při větším odlesnění (např. kalamity) pohyb písků vlivem silného větru (deflace).
• Pro extrémní kyselost substrátu omezená konkurence pasekové vegetace.
• Produkce dřevin je zpravidla výrazně podprůměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory. S těžištěm výskytu v oblasti pískovcových skalních měst.

Diferenciační znaky

Skeletnatost půdy v rozmezí ± 10–50 %; živinami extrémně chudý substrát; v bylinném patře jsou zastoupeny výhradně acidofilní druhy rostlin; podprůměrná bonita dřevin (porosty, které svým vzrůstem již nesou známky zakrslého vzrůstu, jsou řazeny do edafické kategorie Z). Od blízké kategorie K se liší kyselejším substrátem a nižší bonitou. Oproti edafické kategorii I, obsahuje skelet v půdě.

Poznámka

Pro svůj extrémní ráz stanoviště je v lesnické praxi tendence pěstovat na této kategorii pouze borovici lesní, která zvláště po celoplošné mechanické přípravě půdy masivně zmlazuje. Nutno ale vyzdvihnout, že se nejedná o přirozená borová stanoviště (samostatné soubory lesních typů, např. 0M, 0Z, 0R apod.). Proto využití jiných hospodářských dřevin (duby, buk, jedle) při obnově lesa je z hlediska ochrany půdy a zachování všech ekosystémových funkcí lesa zcela žádoucí [1].

K – kyselá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdní poměry jsou ve většině případů průměrné. Půda je normálně vyvinutá, hluboká až středně hluboká, s vyrovnanými vlhkostními poměry. Pouze v krajních případech jsou půdy vyvinuty slabě (viz 1. poznámka). K běžným půdním typům patří oligotrofní kambizem, ve vyšších polohách kryptopodzoly a podzoly. Nejčastější humusovou formou je moder, ve vyšších polohách mor. Geologickým podložím jsou různé kyselé až neutrální horniny (ruly, svory, granodiority apod.). V Karpatské části to jsou kyselé flyšové horniny. Reliéf terénu je průměrný – plošiny až svahy do 50 %.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 10 souborů lesních typů (0K – 9K). Jednotlivé soubory patří k hlavním indikačním jednotkám pro určení vegetačního stupně. Rozlišovány jsou tyto soubory lesních typů: 0K – kyselý bor; 1K – kyselá doubrava; 2K – kyselá buková doubrava; 3K – kyselá dubová bučina; 4K – kyselá bučina; 5K – kyselá jedlová bučina; 6K – kyselá smrková bučina; 7K – kyselá buková smrčina; 8K – kyselá smrčina; 9K – klečová smrčina (viz 2. poznámka). Potenciální poměr zastoupení dominantních dřevin v souborech je zřejmý z jejich názvu.

V přírodě blízkých porostech je struktura porostů zpravidla bohatá, za účasti všech porostních pater. Kyselý substrát indikují v bylinném patře běžné acidofilní druhy, vyšší zastoupení mají bika bělavá (Luzula luzuloides), borůvka (Vaccinium myrtillus), kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), ve vyšších polohách pak kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Z ostatních acidofytů jsou časté černýš luční (Melampyrum pratense), jestřábník zední (Hieracium murorum), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), silenka nící (Silene nutans), v horských polohách také bika lesní (Luzula sylvatica), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), podbělice alpská (Homogyne alpina) a jiné.

Bohatě bývá vyvinuto mechové patro, zvláště ve vyšších polohách, což je dáno zvýšeným úhrnem srážek. K typickým představitelům mechů kyselých stanovišť patří ploník ztenčelý (Polytrichum formosum), rokyt cypřišový (Hypnum cupressiforme), dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium), rokytník skvělý (Hylocomium splendens) či lesklec čeřitý (Plagiothecium undulatum).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Pomalý nástup pasekové vegetace a její snížena pokryvnost (neplatí pro 7. a 8. vegetační stupeň, kde vlivem vysokého úhrnu srážek má bylinné patro vysokou pokryvnost. Při úplném odclonění matečného porostu lze očekávat rychlý nástup třtiny rákosovité (Calamagrostis arundinacea) nebo třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos).
• Optimální podmínky pro přirozenou obnovu pro smrk od 4. do 7. vegetačního stupně.
• Vyšší odolnost porostů proti klimatickým vlivům (bohatě vyvinutý kořenový systém v poměru ke koruně).
• Vysoký počet kmenů na jednotku plochy a pomalý průběh samozřeďování.
• Průměrné (výjimečně podprůměrné) produkční poměry.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologická funkce porostů infiltrační.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory. Nejvíce zastoupená edafická kategorie v celé ČR.

Diferenciační znaky

Normálně vyvinutá půda se skeletem ± 10‒50 %; kyselá reakce substrátu; v bylinném patře dominují acidofilní druhy rostlin; bonita dřevin průměrná. Od podobné edafické kategorie I se odlišuje přítomností skeletu. Od kategorie M příznivějšími půdními vlastnostmi a lepší bonitou dřevin.

Poznámka

1. Jedná se o jednu z nejrozšířenějších edafických kategorií lesních stanovišť v ČR, což je částečně dáno poměrně širokým rozpětím ekotopových vlastností. Například pro vylišení oligotrofního vysýchavého stanoviště, zpravidla se slabě vyvinutou půdou, není vymezena samostatná edafická kategorie, a tyto stanoviště jsou chápány pouze jako sušší lesní typy této edafické kategorie. Naproti tomu u ekologické řady živné je pro oligomezotrofní až eutrofní (i bazické) sušší stanoviště vyčleněna samostatná edafická kategorie C.
2. Pro svébytnost potenciálních geobiocenóz není u souborů lesních typů 9K v názvu obsaženo jméno edafické kategorie a je zde uvedena jen název fytocenózy. 9K je zároveň identifikačním souborem lesních typů pro vymezení 9. vegetačního stupně [1].

N – kyselá kamenitá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou kyselé, středně hluboké až hluboké, zpravidla dobře vyvinuté, propustné, silně skeletovité (50–90 % skeletu ve svrchním půdním horizontu). Půdy jsou v letních měsících velmi náchylné k vysýchání (zvláště v nižších vegetačních stupních). K nejčastějším půdním taxonům patří rankery a rankerové subtypy kambizemí, kryptopdzolů a podzolů. Geologické podloží tvoří kyselé horniny, obdobně jako u edafické kategorie Y (ekologická řada extrémní), z metamorfovaných hornin to jsou např. ruly, granulity nebo fylity, z vyvřelých např. žula nebo kyselé granodiority. V karpatské části to jsou kyselé flyšové horniny. Obvykle je edafická kategorie vymezena na hřebenech, svazích, dně roklí, v obvodech skal (často navazuje na edafickou kategorii Y) zřídka také na plošinách.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 9 souborů lesních typů (0N – 8N). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií. V nižších vegetačních stupních lze očekávat přirozenou příměs habru (Carpinus betulus) a líp (Tilia cordata, T. platyphyllos), naproti tomu ve vyšších vegetačních stupních ojedinělý výskyt klenu (Acer pseudoplatanus), jedle (Abies alba) a jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia).

Bylinné patro nemá oproti jiným edafickým kategoriím ekologické řady kyselé vyhraněnější druhovou garnituru. V nižších polohách na slunných svazích jsou přítomny teplomilné druhy schopné růst na kyselých substrátech, např. bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), klinopád obecný (Clinodium vulgare), kostřava ovčí (Festuca ovina), silenka níci (Silene nutans) či smolnička obecná (Lychnis viscaria), častá je rovněž třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea). Ve vyšších polohách je hojný výskyt kapradin (Athyrium distentifolium, A. filix-femina, Dryopteris dilatata, D. filix-mas).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Ohrožení pasekovou vegetací zanedbatelné, ve vyšších polohách významné (7. – 8. vegetační stupeň).
• Přirozená obnova porostů průměrná.
• Po úplném odlesnění hrozí riziko eroze půdy.
• Půdy zvláště v nižších polohách náchylné k vysychání.
• Stabilita porostů je vlivem silně skeletovité půdy dobrá.
• Bonita dřevin průměrná až podprůměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, v extrémnějších případech půdoochranná, ekologické účinky porostů protierozní.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory.

Diferenciační znaky

Půdy silně skeletovité (50–90 % skelet) s nejčastější frakcí skeletu „kameny“, reakce půdy kyselá; v bylinném patře převažují acidofilní druhy, hojně bývají zastoupeny kapradiny; bonita dřevin průměrná až podprůměrná. Od podobné edafické kategorie Y (extrémní ekologická řada), na kterou často navazuje, se liší vyvinutější (hlubší) půdou a menší frakcí skeletu, porosty jsou zapojené (nikoli mezernaté) a celkově mají ráz normálně vyvinutého lesa [1].

I – kyselá hlinitá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou kyselé reakce, obvykle dosti hluboké, vespod uléhavé (jílovité). Půdní druh je hlinitý až hlinitopísčitý. Charakteristické půdní taxony jsou oligotrofní kabizemě luvické (výjimečně jemnozrnné modální) a dystrické luvizemě. V některých případech mohou být půdy mírně oglejené. Forma nadložního humusu bývá převážně mulový až morový moder. Půdotvorným substrátem jsou sprašové a svahové (polygenetické) hlíny, či jiné kvarterní jemnozrnné usazeniny. K typickým reliéfům patří rovinaté terény, sníženiny, mírné svahy i jejich spodní části.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 6 souborů lesních typů (1I – 6I). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií. Druhové složení bylinného patra je v rámci vegetačního stupně téměř totožné s edafickou kategorií K, častěji se vyskytují bika chlupatá (Luzula pilosa), černýš luční (Melampyrum pratense), konvalinka vonná (Convallaria majalis) a třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Paseková vegetace má pomalý nástup a sníženou pokryvnost.
• Optimální podmínky pro přirozenou obnovu.
• Ve vyšších polohách (5. – 6. vegetační stupeň) jsou porosty, vzhledem k hlinité a hluboké půdě, ohroženy větrem.
• Produkční poměry průměrné až slabě podprůměrné.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

Od 1. do 6. vegetačního stupně.

Diferenciační znaky

Přítomnost skeletu v půdě max. do 10 % do hloubky 60 cm, půdy minerálně chudé, hlinité a hluboké; v bylinném patře převládají acidofilní druhy rostlin. Jedná se o obdobu kategorie K na hlinitých nekamenitých půdách (zjištěno v půdní sondě a v terénu ověřováno sondovací tyčí) [1].

Živná ekologická řada

Sdružuje fytocenózy na půdách minerálně středně bohatých až velmi bohatých, geneticky plně vyvinutých, většinou dobře provzdušněných, s příznivou vlhkostí a dobrou humifikací. Půdy jsou syceny vodou pouze ve formě atmosférických srážek. Výjimkou je edafická kategorie H, kde se mohou objevovat mírné znaky oglejení (v důsledku omezeného odtoku vody z půdy), které se však neprojevují v druhovém složení synusie podrostu. Za typický půdní taxon je považována modální kambizem, na hlínách a spraších pak modální luvizem či hnědozem.

V rámci vegetačního stupně je pro všechny edafické kategorie živné ekologické řady shodné potenciální druhové složení hlavních (dominantních) dřevin stromového patra (obdobně jako u ekologické řady kyselé), rozdílné je pouze zastoupení dřevin přimíšených a vtroušených. Ekologické optimum zde mají listnáče, které tu mají zvýšenou vitalitu a mimořádnou zmlazovací schopnost. Značnou vitalitu, zvláště ve středních polohách (3.–5. vegetační stupeň) měl buk.

Z lesnického hlediska patří živná ekologická řada k nejproduktivnějším stanovištím lesních porostů, co do tvorby kvality a kvantity dřevní biomasy. Zpravidla se jedná o přístupné polohy (vyjma edafické kategorie F a exponovaných stanovišť edafických kategorií (sklon nad 22° /40 %/), kde je možné využít téměř jakoukoliv techniku. Typický je rovněž rychlý nástup pasekové vegetace (buřeně) po odlesnění (na rozdíl od ekologické řady kyselé), což má velký vliv na plánování způsobu obnovy porostů (přirozený i umělý). Při vhodném trvale udržitelném lesním hospodaření lze na těchto stanovištích vypěstovat stabilní porosty plnící rovnoměrně všechny funkce lesa.

Průměrným ekologickým vlastnostem živné ekologické řady odpovídá edafická kategorie B. Proto bývá označována jako základní edafická kategorie. Potenciální lesní fytocenózy (soubory lesních typů) vyvíjející se na edafické kategorii S, B a W jsou považovány za klimatické klimaxy (zonální fytocenózy). Živná ekologická řada je plošně nejrozšířenějším ekotopem v České republice s celkovým zastoupením 38,8 % z celkové plochy porostní půdy [1].

S – svěží edafická kategorie

Kategorie tvoří přechod mezi živnou a kyselou ekologickou řadou, a to jak po stránce půdní, tak z hlediska druhového složení bylinného podrostu. Vzhledem k přechodovému charakteru edafické kategorie, jsou zde řazeny také fytocenózy sušších stanovišť (např. písčité půdy na Jižní Moravě).

Charakter ekotopu

Půdy jsou vyvinuté, hluboké až středně hluboké zásobené výhradně srážkovou vodou. Nejčastějšími půdními typy jsou kambizemě, v nižších polohách zastoupené subtypem arenickým (písčité půdy), ve středních a vyšších polohách subtypem modálním. V nejvyšších polohách jsou to pak půdní typy kryptopodzol a podzol. Z trofického hlediska to mohou být půdy oligotrofní až mezotrofní. Nejčastější humusovou formou je moder, ve vyšších polohách s přechodem do moru. Zásoba živin v půdě je slabá až střední. K obvyklému geologickému podloží patří ruly (para-, orto-), granodiority, pískovce, fylity, ve vyšších polohách i živnější horniny jako čedič nebo amfibolitické břidlice. V karpatské části to jsou středně bohaté flyšové horniny. Reliéf terénu je různý od plošin po příkré svahy.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 8 souborů lesních typů (1S – 8S). Jednotlivé soubory patří k hlavním indikačním jednotkám určujícím vegetační stupně. Rozlišovány jsou tyto soubory lesních typů: 1S – svěží doubrava; 2S – svěží buková doubrava; 3S – svěží dubová bučina; 4S – svěží bučina; 5S – svěží jedlová bučina; 6S – svěží smrková bučina; 7S – svěží buková smrčina; 8S – svěží smrčina. Potenciální poměr zastoupení dominantních dřevin v souborech je uveden v jejich názvu. Struktura vyspělých porostů bývá do různého stupně diferencovaná. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně.

Synuzie podrostu tvoří často druhy s širší ekologickou amplitudou, jsou to například bika bělavá (Luzula luzuloides), jestřábník zední (Hieracium murorum), ostřice prstnatá (Carex digitata), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), šťovík obecný (Oxalis acetosella) či třtina rákosovitá (Calmagrostis arundinacea). Běžně se vyskytují kapradiny (např. Dryopteris carthusiana) a ostružiníky (Rubus fruticosus agg.). S menším zastoupením a pokryvností jsou obvykle přítomny acidofyty, např. borůvka (Vaccinium myrtillus), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), rozrazil lékařský (Veronica officinalis) a druhy typické pro živinami bohaté půdy jako jaterník podléška (Hepatica nobilis), poměnka lesní (Myosotis sylvatica) nebo pšeníčko rozkladité (Milium effusum). Typické pro tuto katogorii jsou rovněž cenózy s nevyvinutým bylinným patrem.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Typicky rychlý nástup pasekové vegetace, která je charakteristická hustotou a výškou (pozn. vzhledem k přechodovému charakteru edafické kategorie, je to jeden z významných hospodářských znaků vymezující se od ekologické řady kyselé).
• Při postupném snižování zápoje (prosvětlení) porostu, optimální podmínky pro přirozenou obnovu.
• Snížená odolnost vůči klimatickým vlivům, zvláště u smrkových a jedlových porostů (nepoměr koruny a kořenů), neplatí pro 7. a 8. vegetační stupeň.
• Zvýšené ohrožení smrkových porostů biotickými činiteli (václavka, červená hniloba, škody zvěří), mimo 7. a 8. vegetační stupeň.
• Produkční schopnost všech dřevin mírně nadprůměrná až průměrná.
• Funkce lesa je výrazně produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně. Široce zastoupena v celé ČR.

Diferenciační znaky

Normálně vyvinutá půda se skeletem ± 10‒50 %; mírně kyselá až neutrální reakce substrátu; v bylinném patře dominují mezofilní druhy rostlin, acidofilní druhy jsou přítomny; bonita dřevin průměrná. Pro svůj přechodový charakter je edafická kategorie typická spojením znaků kyselé a živné ekologické řady, a to jak po stránce půdní, tak po stránce druhového složení bylinného patra. V bylinném patře však nikdy nesmí dominovat acidofyty (v opačném případě se již jedná o edafickou kategorii K). Za významný pomocný znak může být považován rychlý vývoj a vysoká pokryvnost pasekové vegetace (typická pro celou ekologickou řadu živnou), kterou lze pozorovat již při mírném prosvětlení porostu (na rozdíl od ekologické řady kyselé).

Poznámka

Do edafické kategorie jsou řazeny také fytocenózy s mělčí půdou. Ovšem i v těchto případech jsou patrné příznivé vlhkostní poměry určené průměrnou až nadprůměrnou bonitou dřevin a druhovou kombinací rostlin v bylinném patře. Zvláště problematické je určení edafické kategorie S u smrkových monokultur, kdy se druhová kombinace rostlin podobá (vlivem okyselení svrchních vrstvy půdy pomalu se rozkládajícím opadem), ekologické řadě kyselé, resp. edafické kategorii K. Obdobně je to v případě edafické kategorie B, kde druhová kombinace bylinného patra v smrkových monokulturách odpovídá spíše edafické kategorii S [1].

F – svěží kamenitá edafická kategorie

Charakter ekotopu

V současném pojetí zaujímá edafická kategorie F silně skeletovité půdy (50–90 % skeletu ve svrchním půdním horizontu) nebo zahliněné sutě (kameny až balvany), které jsou středně bohaté až bohaté na živiny, s přiměřeným množstvím dusíku v půdě, nikoliv však nitrofilní. Nejčastějšími půdními typy jsou kambizemě, ve vyšších polohách kryptopodzoly a podzoly, které jsou nejčastěji mozaikovitě zastoupeny modálním a rankerovým subtypem. Formou nadložního humusu je moder až mor. Edafická kategorie nemá přímou vazbu na geologické podloží. Vzhledem k přítomnosti skeletu zde logicky nejsou zastoupeny nezpevněné horniny. Společenstva na vápnitých skeletnatých půdách jsou řazeny do ekologické řady obohacené humusem. Reliéf terénu je zpravidla svažitý, ale může být i rovinatý. Typické jsou kamenité svahy a jejich báze, rokliny, strže a kamenité hřebeny a hřbety.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 8 souborů lesních typů (1F – 8F). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně. Bylinné patro nemá z druhového hlediska samostatné postavení a je vesměs totožné s bylinným patrem ostatních edafických kategorií živné ekologické řady (mimo edafickou kategorii W, viz charakter ekotopu).

S vyšší stálostí jsou v bylinném patře zastoupeny druhy jako borůvka (Vaccinium myrtillus), jestřábník zední (Hieracium murorum), kapraď samec (Dryopteris filix- mas), maliník (Rubus idaeus), mléčka zední (Mycelis muralis), papratka samičí (Athyrium filix-femina), kterou od 6.–7. vegetačního stupně střídá papratka horská (Athyrium distentifolium). Lokality s větší účastí nitrofilních druhů v bylinném patře (a obvykle i jinou dřevinou skladbou), jsou řazeny do ekologické řady obohacené humusem (javorové).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Po prosvětlení lesního porostu následuje rychlý nástup pasekové vegetace.
• Přes vysokou skeletnatost, půdy nejsou náchylné k vysychání (na rozdíl od edafické kategorie C).
• Pro silnou skeletovitost půdního profilu (kameny 50–90 %) jsou půdy po odlesnění výrazně ohroženy erozí.
• Pro častý výskyt na prudkých svazích není možné využít běžná hospodářská opatření.
• Bonita dřevin průměrná až nadprůměrná.
• Stabilita porostů je vlivem silně skeletovité půdy dobrá.
• Převažující funkce lesa je produkční, v extrémnějších případech půdoochranná, ekologické účinky porostů protierozní.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně.

Diferenciační znaky

Výrazná skeletovitost půdy (50–90 %, na rozdíl od ostatních edafických kategorií živné ekologické řady); půdy oligomezotrofní až mezotrofní; v bylinném patře převažují mezofilní druhy rostlin, s nižším zastoupením však mohou být přítomny i acidofilní druhy; bonita dřevin průměrná až nadprůměrná. Od ostatních obdobně kamenitých edafických kategorií se odlišuje trofností půdy a druhovou kombinací rostlin v bylinném patře.

Poznámka

S platností LTKS došlo k mírné změně pojetí edafické kategorie F. Do edafické kategorie F byly dříve často řazeny pouze společenstva svěžích skeletnatých půd (většinou příkrých stinných svahů) s hojným zastoupením kapradin v bylinném patře. Společenstva na kamenitých a živinami středně bohatých půdách, bez vyšší účasti kapradin a zároveň bez nitrofilních druhů v bylinném patře, pak byly chybně přiřazovány do edafické kategorie A (ekologická řada obohacená humusem). U společenstev edafické kategorie F se však nepředpokládá výskyt cenných listnáčů v patře dřevin, jako je tomu u edafické kategorie A [1].

C – vysýchavá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Edafická kategorie sdružuje slunné ekotopy se sklonem k silnému vysychání. Půdy jsou často mělké, kamenité až štěrkovité, z hlediska trofnosti středně bohaté až bohaté. K obvyklým půdním typům patří kambizem s přechody do rankeru a litozemě. Na bazickém a vápnitém podloží (vápenec, opuka, slín) je to rendzina a pararendzina. Vlivem snížené schopnosti půdy zadržet srážkovou vodu je zhoršený proces humifikace, který se projevuje tvorbou nadložního humusu formy moder až suchý (vápnitý) mor. Geologický podklad může být různý, vyjma silně kyselých hornin (řazeno do edafické kategorie M nebo K, případně Y). Edafická kategorie zaujímá konvexní tvary terénu, zpravidla výrazně exponované ke slunci. Typické jsou hřebenové partie, horní části svahů (např. v říčních údolích), vrcholky kopců apod.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 6 souborů lesních typů (0C – 5C). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně. Vlivem častého nedostatku vody a zvýšené insolaci mají dřeviny sníženou produkci, která se projevuje nižším vzrůstem.

Bylinné patro se od ostatních edafických kategorií živné ekologické řady odlišuje přítomností druhů snášející dlouhodobější suchá období, mezi které patří kostřava ovčí (Festuca ovina), kozince sladkolistý (Astragalus gylcyphyllos), lipnice hajní (Poa nemoralis), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), ostřice horská (Carex montana), válečka prapořitá (Brachypodium sylvaticum) nebo zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia). Mechové patro bývá vyvinuto slabě nebo chybí.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Přirozená obnova lesa je slabá, ve 4. – 5. vegetačním stupni dobrá.
• Zvláště v letních měsících omezené množství vody v půdě (vysoký výpar).
• Pro častý výskyt svažitých terénů není možné využít běžná hospodářská opatření.
• Bonita dřevin podprůměrná, ve vyšších lesních vegetačních stupních až
  průměrná.
• Smrkové porosty trpí hnilobami, a to i ve 4. a 5. vegetačním stupni.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

Od 1. do 5. vegetačního stupně + bory.

Diferenciační znaky

Silně (rychle) vysýchavá půda; oligomezotrofní až mezotrofní půdy; v bylinném patře zastoupeny druhy snášející suchá období (xerotolerantní), bonita dřevin podprůměrná až průměrná.

Poznámka

Nevyřešenou otázkou je postavení edafické kategorie C v 1. a 2. vegetačním stupni. Vzhledem k teplému a srážkově podprůměrnému klimatu těchto vegetačních stupňů je zařazení ekotopu do této edafické kategorie nejednoznačné. Klasifikace edafické kategorie C si vyžaduje podrobnějšího studia [1].

B – bohatá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou geneticky vyvinuté, hluboké, s příznivou vlhkostí během celého roku, s dostatkem živin a příznivým obsahem bází. Zcela převládajícím půdním typem je modální kambizem, kterou na bazičtějších substrátech nahrazuje pararendzina, ve vyšších polohách pak kryptopodzol. Humifikace je obvykle příznivá ve formě mulového moderu. Geologický podklad tvoří zpravidla neutrální horniny jako syenit, granodiorit, porfýr (živcový) nebo znělec, z bazických hornin pak slínovec nebo čedič. V karpatské části to jsou středně bohaté až bohaté flyšové horniny. Reliéf terénu je obvykle rovinatý až mírně svažitý, místy může přecházet až do prudších svahů.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 6 souborů lesních typů (1B – 6B). Jednotlivé soubory patří k hlavním indikačním jednotkám určujícím vegetační stupně. Rozlišovány jsou tyto soubory lesních typů: 1B – bohatá habrová doubrava; 2B – bohatá buková doubrava; 3B – bohatá dubová bučina; 4B – bohatá bučina; 5B – bohatá jedlová bučina; 6B – bohatá smrková bučina. Potenciální poměr zastoupení dominantních dřevin v souborech je zřejmý z jejich názvu. Struktura vyspělých porostů bývá do různého stupně diferencovaná. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně. Bonity dřevin v rámci vegetačních stupňů jsou nadprůměrné. Bylinné patro je druhově bohaté, často s vysokou celkovou pokryvností.

K typickým druhům v nižších lesních vegetačních stupních patří kostřava různolistá (Festuca heterophylla), lipnice hajní (Poa nemoralis), ostřice Micheliova (Carex michelii), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), srha hajní (Dactylis polygama) nebo strdivka jednokvětá (Melica uniflora). V karpatské části ostřice chlupatá (Carex pilosa). Ve středních a vyšších stupních jsou časté kostřava lesní (Festuca altissima), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), svízel vonný (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio ovatus), violka lesní (Viola reichenbachiana), a kapradiny jako papratka samičí (Athyrium filix-femina) nebo kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Acidofilní druhy rostlin schází. Mechové patro je nevýrazné.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Rychlý nástup pasekové vegetace, která je hustá a vysoká.
• Při postupném snižování korunového zápoje optimální podmínky pro přirozenou obnovu (hlavně listnáčů).
• Snížená odolnost vůči klimatickým vlivům, zvláště u smrkových a jedlových porostů (nepoměr koruny a kořenů), mimo 7. vegetační stupeň.
• Zvýšené ohrožení smrkových porostů biotickými činiteli (václavka, červená hniloba, škody zvěří), mimo 7. vegetační stupeň.
• Vysoká produkční schopnost všech dřevin.
• Převládající funkce lesa je produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

Současný výskyt je od 1. do 6. vegetačního stupně. Těžiště výskytu je v 3.–5. vegetačním stupni. V 7. až 9. vegetačním stupni je bohatost substrátu překryta vyšším úhrnem atmosférických srážek, díky kterému jsou živiny z půdy vyplavovány (živiny jsou z půdy vyplavovány), a tudíž zde kategorie není zastoupena – obvykle jsou tato stanoviště zařazena do kategorie S.

Diferenciační znaky

Hluboké, geneticky plně vyvinuté půdy; druhově bohaté bylinné patro (často s vyšší pokryvností) s absencí acidofilních druhů, případně jen s ojedinělým výskytem ve vyšších polohách (6. vegetační stupeň); nadprůměrná produkce dřevin [1].

W – vápencová edafická kategorie

Charakter ekotopu

Jedná se o analogii edafické kategorie B, ovšem na vápencovém nebo jiném ultrabazickém podloží. Půdy jsou bohaté bázemi, hluboké až středně hluboké s příznivou vlhkostí. Časté jsou roztroušené výstupy matečné horniny na povrchu půdy. Nejčastějšími půdními jednotkami jsou rendzina kambická nebo modální a kambizem vyluhovaná. Půdy jsou biologicky velmi aktivní, s vysokým množstvím mikroorganismů. Humifikace je obvykle příznivá ve formě vápnitého až mulového moderu. Geologické podloží tvoří v ČR nejčastěji vápence. Cenózy na hadci (ultrabazická hornina s vysokým obsahem Mg²⁺) jsou v lesnicko-typologickém klasifikačním systému řazeny jako zvláštní jednotka, tzv. bory.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 5 souborů lesních typů (1W – 5W). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií (klimaxová společenstva). Struktura vyspělých porostů bývá do různého stupně diferencovaná. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně. Bonity dřevin jsou nadprůměrné. Keřové patro je vyvinuto zvláště v nižších vegetačních stupních, tvoří jej druhy jako ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), zimolez obecný (Lonicera xylosteum) či některé druhy hlohů (Crataegus sp. div.). Vzrůst dřevin je zpravidla průměrný až nadprůměrný.

Bylinné patro bývá druhově velmi bohaté, často s vysokou pokryvností. Převládají mezofytní druhy jako hrachor jarní (Lathyrus vernus), jaterník podléška (Hepatica nobilis), kopytník evropský (Asarum europaeum), ostřice chlupatá (Carex pilosa) nebo violka lesní (Viola reichenbachiana). S nižší pokryvností se mohou vyskytovat bazifilní druhy, např. medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), řimbaba chocholičnatá (Tanacetum corymbosum), sveřep Benekenův (Bromus benekenii) nebo violka divotvárná (Viola mirabilis). Naopak hojně jsou zastoupeny druhy s nitrofilní tendencí jako bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kakost smrdutý (Geranium robertianum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata) či žindava evropská (Sanicula europaea). Mechové patro je obvykle slabě vyvinuto nebo chybí.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Významné ohrožení přirozené a umělé obnovy pasekovou vegetací (buření).
• Při postupném snížování korunového zápoje optimální podmínky pro přirozenou obnovu.
• Půdy jsou náchylné k erozi (rendzina). Proto těžkou techniku (příp. i koně) využívat nejlépe v zimních měsících.
• Snížená odolnost vůči klimatickým vlivům, zvláště u smrkových a jedlových porostů (nepoměr koruny a kořenů).
• Zvýšené ohrožení smrkových výsadeb biotickými činiteli (václavka, červená hniloba, škody zvěří).
• Vysoká produkční schopnost všech dřevin, bonity mírně nadprůměrné až průměrné.
• Převládající funkce lesa je produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

V podmínkách ČR je rozšířena od 1. do 5. vegetačního stupně. Těžiště výskytu je ve vápencových oblastech, jako je Moravský a Český kras. Roztroušeně se v ostrůvkovitých výskytech vápencových hornin vyskytuje například v přírodních lesních oblastech Středočeská pahorkatina, Předhoří Šumavy, Jizerské hory a Ještěd, Kelečská pahorkatina či Podbeskydská pahorkatina.

Diferenciační znaky

Většina znaků se podobá edafické kategorii B; hlavním diferenciačním znakem je bazické až ultrabazické podloží a s tím spojené vyšší pH půdy; bylinné patro se podobá (v některých případech shoduje) edafické kategorie B, obvykle však má vyšší pokryvnost a zastoupení nitrofilně laděných druhů [1].

H – hlinitá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Jedná se o analogii edafické kategorie B, ovšem na hlinitých neskeletnatých substrátech. Půdy jsou geneticky vyvinuté, hluboké, s příznivou vlhkostí během celého roku, s dostatkem živin a příznivým obsahem bází. Charakteristické půdní taxony jsou hnědozemě a modální nebo pseudoglejové luvizemě, ojediněle i luvické  kabizemě. V některých případech mohou být půdy mírně oglejené (v důsledku omezeného odtoku vody z půdy). Forma nadložního humusu bývá převážně mulový moder. Půdotvorným substrátem jsou spraše, sprašové hlíny a ve vyšších polohách svahové (polygenetické) hlíny, či jiné kvarterní jemnozrnné usazeniny. K typickým reliéfům patří rovinaté terény, sníženiny, mírné svahy i jejich spodní části.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 6 souborů lesních typů (1H – 5H). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií (klimaxová společenstva). Struktura vyspělých porostů bývá do různého stupně diferencovaná. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně. Bonity dřevin v rámci vegetačních stupňů jsou průměrné až mírně nadprůměrné. Bylinné patro je druhově bohaté, často s vysokou celkovou pokryvností, svou povahou je velmi obdobné s kategorií B.

K typickým druhům v nižších lesních vegetačních stupních patří kostřava různolistá (Festuca heterophylla), lipnice hajní (Poa nemoralis), ostřice Micheliova (Carex michelii), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), srha hajní (Dactylis polygama) nebo strdivka jednokvětá (Melica uniflora). V karpatské části ostřice chlupatá (Carex pilosa). Ve středních a vyšších stupních jsou časté kostřava lesní (Festuca altissima), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), svízel vonný (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio ovatus), violka lesní (Viola reichenbachiana), a kapradiny jako papratka samičí (Athyrium filix-femina) nebo kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Acidofilní druhy rostlin schází. Mechové patro je nevýrazné.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Rychlý nástup pasekové vegetace, která je hustá a vysoká.
• Při postupném snižování korunového zápoje optimální podmínky pro přirozenou obnovu (hlavně listnáčů).
• Snížená odolnost vůči klimatickým vlivům, zvláště u smrkových a jedlových porostů (nepoměr koruny a kořenů), mimo 7. vegetační stupeň.
• Zvýšené ohrožení smrkových porostů biotickými činiteli (václavka, červená hniloba, škody zvěří), mimo 7. vegetační stupeň.
• Vysoká produkční schopnost všech dřevin.
• Převládající funkce lesa je produkční, ekologické účinky porostů infiltrační.

Rozšíření

V podmínkách ČR je rozšířena od 1. do 6. vegetačního stupně. Těžiště výskytu ve 2.–3. vegetačním stupni tvoří překryvy kvarterních eolických sedimentů (spraše a sprašové hlíny), ve vyšších polohách jsou to pak polygentické svahové hlíny.

Diferenciační znaky

Většina znaků se podobá edafické kategorii B; hlavním diferenciačním znakem je přítomnost skeletu v půdě max. do 10 % do hloubky 60 cm; mohou objevovat mírné znaky oglejení  do hloubky 60 cm (v důsledku omezeného odtoku vody z půdy), které se však neprojevují v druhovém složení synusie podrostu; bylinné patro se podobá (v některých případech shoduje) edafické kategorie B. Od edafické kategorie I se liší výskytem mezotrofních druhů.

Humusem obohacená ekologická řada

Ekologická řada obohacená humusem slučuje fytocenózy na půdách trvale obohacovaných dusíkem, což indikuje příznivá humusová forma a vyšší zastoupení nitrofilních druhů rostlin v bylinném patře. Typická jsou zde hlinitá deluvia a kamenité až balvanité půdy sutí a roklin.

Významný podíl v druhové skladbě lesních porostů mají tzv. cenné listnáče (javory, jasan, jilm a lípy), které jsou náročné na humózní půdu a snáší mírné svahové pohyby. Nejvíce vyhraněná společenstva (fytocenózy), s vysokým podílem cenných listnáčů, se vytváří na stanovištích sutí a roklin, jež jsou řazeny do edafické kategorie J. Tyto fytocenózy mají vesměs rozsah přes 2 vegetační stupně. Na vyvinutějších půdách se vytváří společenstva s nižším zastoupením cenných listnáčů a vyšším podílem klimaxových dřevin dle příslušného vegetačního stupně (buk, dub, habr), která mají přechodný ráz k ekologické řadě živné. Na kamenitějších půdách je to edafická kategorie A, na hlinitějších D (přímá vazba na deluvia).

Pro silnou vyhraněnost stanovištních podmínek (pro řadu dřevin nevyhovující) a mnohdy nepřístupné polohy si ekologická řada obohacená humusem  zachovává mnohdy přírodě blízkou dřevinou skladbu. Typická je vysoká pokryvnost bylinného patra a bohatá struktura porostu. Což lze plně využít při terénním mapováním jednotek LTKS. V ekologické řadě obohacené humusem je základní edafická kategorie J.

V České republice je humusem obohacená ekologická řada rozšířena na 6,1 % plochy porostní půdy [1].

D – obohacená edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy mají ve svrchních horizontech velký obsah přístupného dusíku a příznivé vlhkostními poměry, jsou geneticky plně vyvinuté, hluboké, hlinité, s výbornou humifikací, obvykle bez nebo s malou příměsí skeletu (systematicky se připouští až 50 % skeletu). K nejčastějším půdním typům patří kambizem modální (mesotrofní až eutrofní) a pararendzina, méně jsou zastoupeny koluvizem, smonice, hnědozem, černozem či luvizem. Půda může být mírně oglejená. Zpravidla bývá vyvinut, někdy i více než 10 cm mocný, organominerální horizont. Vzhledem k vazbě edafické kategorie na údolní reliéfy (viz dále) se mohou uvedené půdní typy vyskytovat v mozaice nebo na přechodech k jiným půdním jednotkám. Humifikace je velmi příznivá a probíhá ve formě mulového moderu až pravého mulu s dobrou nitrifikací.

Geologický podklad je různý, od mírně kyselých až po ultrabazické horniny. Minerální bohatost půdy je určována především kontinuálním zásobením půdy organickým materiálem, resp. humusem nebo fluviálními svahovými pohyby. Bohatost geologického podloží se projevuje jen omezeně. Půdy jsou biologicky velice aktivní. Edafická kategorie má přímou vazbu na hlinitá deluvia. K typickým reliéfům patří údolní a konkávní (vyduté) tvary terénu, jako jsou vodou neovlivněná dna a okraje úžlabin, úpatí svahů či krátké svahy v zářezech potoků.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 6 souborů lesních typů (1D – 6D). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně. Bonity dřevin v rámci vegetačních stupňů jsou většinou nadprůměrné. Na těchto ekotopech se však předpokládá přirozené vyšší zastoupení listnáčů (viz poznámka), zvláště pak dřevin náročných na humózní půdu, tzv. cenných listnáčů. K nim patří jasan (Fraxinus excelsior), javory (Acer platanoides a A. pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), v nižších polohách také javor babyka (Acer campestre), jilm vaz (Ulmus laevis) a lípa srdčitá (Tilia cordata). Z jehličnanů se uplatňovala především jedle (Abies alba), která je schopna se v porostu listnatých dřevin na bohatých půdách prosadit.

Bylinné patro je obvykle druhově bohaté s vysokou pokryvností nitrofilních a mezofilních druhů. K typickým zástupcům patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), česnek medvědí (Allium ursinum), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), jarmanka větší (Astrantia major), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kakost smrdutý (Geranium robertianum), srha (Dactylis glomerata s. lat.), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum) a řada dalších. Mechové patro obvykle schází.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Silný a rychlý nástup pasekové vegetace při obnově porostů.
• Optimální podmínky především pro přirozenou obnovu cenných listnáčů.
• Bonita dřevin je převážně nadprůměrná.
• Jehličnany, s výjimkou jedle, mají sníženou přirozenou obnovu a trpí často hnilobami.
• Převažující funkce lesa je produkční, místy půdochranná, ekologické účinky porostů infiltrační (až protierozní).

Rozšíření

Od 1. do 6. vegetačního stupně (extrazonálně i v 7. LVS).

Diferenciační znaky

Přímá vazba na zahliněná, vodou neovlivněná deluvia, nejčastěji konkávní části svahů, údolní reliéfy apod.; v bylinném patře je hojné zastoupení nitrofilních druhů (společné pro celou ekologickou řadu obohacenou humusem); nadprůměrná produkce dřevin.

Poznámka

V 7. vegetačním stupni převažuje na zonálních edafických kategoriích smrk, ten však na edafické kategorie D ustupuje před listnatými dřevinami, které jsou i v 7. vegetačním stupni stále dostatečně konkurenčně schopné. Proto soubor lesních typů 6D – obohacená smrková bučina zasahuje až do 7. vegetačního stupně [1].

A – obohacená kamenitá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou ve svrchních horizontech s vysokým obsahem živin, dobře zásobeny dusíkem, s příznivou půdní vlhkostí, středně hluboké až hluboké, dobře vyvinuté, propustné, dosti kamenité (50–90 % skeletu ve svrchním půdním horizontu). K nejčastějším půdním taxonům patří rankerové subtypy kambizemí a ve vyšších kryptopodzolů, dále pararendziny a rankery. Humifikace je velmi příznivá probíhající nejčastěji ve formě mulového moderu až mulu.

Geologické podloží tvoří neutrální až ultrabazické horniny, ke kterým patří čediče, fylity, bohatší granodiority, amfibolity, vápence, vápnité pískovce, flyše (Karpaty), biotitické ruly apod. Reliéf terénu je obvykle svažitý a různou měrou členitý, výjimkou však nejsou ani rovinaté terény, například v oblastech skalních měst. K typickým ekotopům patří báze a horní partie svahů, či svahy celé (např. v říčních údolích), hřebenové a vrcholové partie, obvody skal, méně dna roklí či strže. Charakteristické jsou občasné mírné pohyby kamenných sutí. Nezřídka navazuje na edafickou kategorie J (viz níže).

Struktura a druhové složení

Edafickou kategorii A tvoří přechodové společenstva mezi edafickou kategorií J a ekologickou řadou živnou (viz poznámka). V rámci kategorie je rozlišeno 7 souborů lesních typů (1A – 7A). Dřevinné patro je tvořeno druhy náročnými na humózní půdu, snášející silně kamenité půdy a s tím spojené mírné pohyby sutí jako jsou javory (Acer platanoides a A. pseudoplatanus), lípy (Tilia cordata a T. platyphyllos), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jilmy (Ulmus glabra a U. laevis) a (Sorbus sp. div.). Tyto tzv. cenné (někdy také ušlechtilé) listnáče jsou doprovázeny druhy klimaxových dřevin příslušného vegetačního stupně (např. dub, buk, jedle, smrk). Vzrůst dřevin je normální až nadprůměrný.

V bylinném patře je hojná až dominantní účast nitrofilních druhů a rovněž hojné zastoupení druhů mezofilních, mezi typické zástupce patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), jestřábník zední (Hieracium murorum), kopytník evropský (Asarum europaeum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens nolitangere), pitulníky (Galeobdolon luteum a G. montanum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), ve vyšších polohách hávez česnáčková (Adenostyles alliariae) či mléčivec alpský (Cicerbita alpina). Hojně jsou zastoupeny kapradiny, např. kapradě (Dryopteris carthusiana, D. dilatata, D. filix-mas) a papratky (Athyrium distentifolium – horské polohy, A. filix-femina). Mechové patro je vyvinuto zpravidla pouze na kamenech.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Rychlý a bujný nástup pasekové vegetace po odlesnění.
• Při pozvolném uvolňování korunového zápoje, vhodné podmínky pro přirozenou obnovu, zvláště listnáčů.
• Při rozsáhlejším odlesnění hrozí zvýšené riziko eroze půdy.
• Zvýšené ohrožení suchem (zvláště slunné expozice).
• Bonita dřevin je průměrná až nadprůměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, místy půdoochranná, ekologické účinky porostů protierozní a infiltrační.

Rozšíření

Od 1. do 7. vegetačního stupně (extrazonálně i v 8. LVS).

Diferenciační znaky

Středně až silně kamenitá půda, se zvýšeným obsahem živin a dusíku; v bylinném patře hojný výskyt nitrofilních druhů (na rozdíl od edafických kateogorií N a F) v kombinaci s druhy náročnými na dostatek živin v půdě; bonita dřevin průměrná až nadprůměrná. Od edafické kategorie J se vymezuje zpravidla nižší skeletnatostí půdy, popřípadě převládající frakcí skeletu, kterou tvoří kameny (v J balvany, skály, nezpevněná suť).

Poznámka

Edatopy s nízkým zastoupením acidofilních a absencí nitrofilních druhů v bylinném patře jsou řazeny do edafické kategorie F. Důvodem je především jiná potenciální druhová skladba dřevin, která odpovídá geobiocenózám zonálních půd, bez účasti cenných listnáčů. Lesní společenstva na vápenci (a jiných ultrabazických horninách) jsou v rámci edafické kategorie řazeny do samostatných lesních typů. Obdobně jako u souboru lesních typů 6D (viz poznámka u edafické kategorie D), zasahuje soubor lesních typů 6A – obohacená kamenitá klenosmrková bučina extrazonálně i do 7. vegetačního stupně. Stejně tak může soubor lesních typů 7A – obohacená kamenitá klenobuková smrčina zasahovat až do 8. vegetačního stupně [1].

J – obohacená skeletová edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou bohaté na dusík a živiny, s příznivou půdní vlhkostí, silně kamenité až balvanité, zpravidla prostoupeny skalními výchozy. Charakteristické jsou dvoufázové půdy jako ranker, rendzina a litozem (tj. třída Leptosoly), které často mezi sebou tvoří mozaiku. Méně často jsou zastoupeny pararendzina a vyvinutější půda kambizem rankerová. Humifikace je výborná (platí zhruba do 6. vegetačního stupně) probíhající ve formě mulového moderu až mulu.

Geologické podloží je tvořeno na živiony bohatšími horninami, ke kterým patří amfiboly, čediče, kordieritické ruly, granodiority a vápence (ty jsou v rámci kategorie vylišeny samostatným lesním typem). K typickým reliéfům patří skalnaté výchozy hornin, kamenité až balvanité svahy, hřebenové partie, strže. Zpravidla se jedná o místa s vyrovnaným chodem teplot a vysokou vzdušnou vlhkostí. Ve vápencových oblastech je vázána na typické krasové jevy (závrty, strže apod.).

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie jsou rozlišeny 4 soubory lesních typů: 1J – obohacená skeletová habrová javořina; 3J – obohacená skeletová lipová javořina; 5J – obohacená skeletová jilmojasanová javořina; 6J – obohacená skeletová jilmosmrková javořina. Potenciální poměr zastoupení hlavních dřevin v souborech je zřejmý z jejich názvu. Dominantní dřeviny jsou zde tzv. cenné listnáče, ke kterým řadíme jasan (Fraxinus excelsior), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra), lípu velkolistou (Tilia platyhpyllos), v nižších polohách také lípu srdčitou (Tilia cordata) a babyku (Acer campestre). Tyto dřeviny jsou náročné na humózní půdu a zároveň tolerují specifické podmínky kamenitých půd a sutí. Vtroušeny mohou být klimaxové dřeviny příslušného vegetačního stupně, především listnáče (buk, dub, habr). Vtroušeně se mohl rovněž vyskytovat také tis (Taxus baccata) a modřín (Larix decidua). Ostatní jehličnany s výjimkou jedle (Abies alba), která je schopna snášet konkurenci listnáčů, byly zastoupeny spíše sporadicky. Keřové patro je bohatě vyvinuto v nižších vegetačních stupních (1.–2. vegetační stupeň) a v silně prosvětlených porostech. Bohatě je zpravidla vyvinut podrost mladých dřevin. Vzrůst dřevin je většinou nadprůměrný, ale mohou se zde vyskytovat také neforemní jedinci omezeného vzrůstu (zpravidla na slunných expozicích).

V bylinném patře dominují nitrofilní druhy spolu s kapradinami. K pravidelně zastoupeným druhům patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pitulník horský (Galeobdolon montanum), vzácněji také měsíčníci trvalá (Lunaria rediviva), z kapradin jsou časté běžně se vyskytující kapraď samec (Dryopteris filix-mas) a papratka samičí (Athyrium filix-femina), ve vyšších polohách např. kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum). Mechové patro je pravidelně vyvinuto, vázané na kameny a výchozy geologického podloží.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Rychlý a bujný nástup pasekové vegetace po odlesnění.
• Při pozvolném uvolňování korunového zápoje, vynikající podmínky pro přirozenou obnovu cenných listnáčů.
• Při rozsáhlejším odlesnění je zvýšené riziko eroze půdy.
• Zvláště na slunných expozicích zvýšené hrožení suchem, dále hnilobami (zvláště u jehličnatých porostů).
• Bonita dřevin je zpravidla nadprůměrná. Lokálně však až výrazně podprůměrná (zakrslý vzrůst dřevin).
• Funkce lesa je půdoochranná, ekologické účinky porostů protierozní.
• Lesy řazeny do kategorie lesů ochranných.

Rozšíření

Od 1. do 6. vegetačního stupně (extrazonálně i v 7. LVS).

Diferenciační znaky

Kamenité až balvanité půdy se zvýšeným obsahem dusíku a živin, zpravidla prostoupeny pevnou matečnou horninou; v bylinném patře dominují nitrofilní druhy, hojně jsou zastoupeny kapradiny; produkce dřevin průměrná až nadprůměrná, v ojedinělých případech mohou dřeviny zakrsat (zvláště na vápencích).

Poznámka

Edafická kategorie J je někdy zjednodušeně srovnávána s edafickou kategorií Y, jako její analogie s bohatou nitrofiní půdou. Je však nutné zdůraznit, že edafická kategorie J je spjata se zcela odlišnou druhovou skladbu synusie dřevin, která neodpovídá geobiocenózám zonálních půd, tak jako tomu je u edafické kategorie Y. Dominantní zastoupení druhů v patře dřevin tvoří javory, jasany, jilmy a lípy (tj. cenné listnáče), tedy společenstva javořin [1].

Vodou obohacená ekologická řada

Tato řada slučuje fytocenózy na čtvrtohorních náplavech řek a potoků, které jsou pravidelně nebo občas zaplavovány, a společenstva půd obohacených podzemní vodou. Obdobně jako ekologická řada obohacená humusem vyniká dobrou nitrifikací (vysoký obsah dusíku v půdě) a příznivou (zrychlenou) humifikací.

Podle reliéfových celků se mohou společenstva této řady dělit na:

• úvalové luhy v rozsáhlých aluviích (široké až několik stovek metrů) → SLT 1L – nížinný luh,
• pahorkatinné luhy (aluvia široké ± 100 metrů) → 2L – pahorkatinný luh
• úzké údolní luhy nížin až vyšších poloh (široké desítky metrů), včetně pramenišť → 3L – jasanoolšový luh; 5L ‒ montánní (jasano-)olšový luh; 6L ‒ luh olše šedé; 7L – smrkový luh,
• kamenité a štěrkové koryta horských a podhorských řek → 4L – podhorský luh,
• nepravé luhy v úžlabinách → 3U – úžlabní javorová jasenina (často podél nemeandrujícího vodního toku, úzké aluvium); 5U – úžlabní jasanová javořina (prameniště, báze úžlabiny nebo roklinové lesy zamokřené prosakující podzemní vodou),
• úpatí svahových hlín a pařeništní obvody obohacené podzemní vodou → celá edafická kategorie V, jejíž druhové složení stromového patra odpovídá klimaxovým společenstvům příslušného vegetačního stupně.

V ekologické řadě obohacené vodou je základní edafická kategorie L. Vodou obohacená ekologická řada je rozšířena na 6,1 % plochy porostní půdy v
České republice [1].

L – lužní edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou středně bohaté až bohaté na báze a dusík, s příznivým vzdušným a vlhkostním režimem, periodicky až kontinuálně ovlivňované okysličenou proudící vodou, přesto zvláště v letních měsících mohou místy prosychat. Skelet v půdě je obvykle zanedbatelný, jedná se zpravidla o naplaveniny různých frakcí (písek, štěrk, kameny). K typickým půdním taxonům patří fluvizem a glej a jejich vzájemné přechody, případně přechody k jiným půdním jednotkám (např. glej kambický). Často se lze setkat s mozaikovitým výskytem více půdních jednotek. Biologicky jsou půdy velmi aktivní s výbornou humifikací, která se projevuje v humusové formě pravého mulu či mulového moderu.

Geologické podloží tvoří čtvrtohorní nezpevněné sedimenty, jako jsou štěrky, písky a aluviální hlíny. K typickým reliéfům patří aluvia potoků, říček a řek, ale také roviny, mělké sníženiny a mírné svahy v místech pramenící vody (viz poznámka).

Struktura a druhové složení

Pro svou vyhraněnost k ekotopu (aluvia, prameniště), jsou zde zahrnuty všechny lužní a většina prameništích lesních geobiocenóz, vyjma rašelinišť. V edafické kategorii je vylišeno 7 souborů lesních typů: 1L – nížinný luh; 2L – pahorkatinný luh; 3L – jasano-olšový luh; 4L – podhorský luh; 5L – montánní (jasano-)olšový luh; 6L – luh olše šedé; 7L – smrkový luh. Potenciální druhové složení společenstev této edafické kategorie se zcela vymyká základní představě zastoupení dřevin vegetačních stupňů. Hlavními dřevinami širokých údolních niv a aluvií středních toků jsou dub letní (Quercus robur), jasany (Fraxinus angustifolia ssp. danubialis, F. excelior) a topoly, méně pak olše lepkavá (Alnus glutinosa). Naproti tomu v údolích a úžlabinách podél vodních toků středních a vyšších poloh (zhruba od 3. vegetačního stupně) a na svahových prameništích jsou hlavními dřevinami olše lepkavá a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v horských polohách (přibližně od 6. vegetačního stupně) pak olše šedá (A. incana). Měkký (topolový) luh, kde potenciální dřevinnou skladbu tvoří topoly (Populus alba a P. nigra) a vrby (např. Salix alba a S. fragilis), je nově přeřazen z původního souboru lesních typů 1U do SLT 1L – nížinný luh, kde jsou pro něj vymezené nové lesní typy: 1L7 nížinný luh specifický – měkký luh nebo 1L8 nížinný luh specifický – měkký luh vlhčí. Vzrůst dřevin je většinou nadprůměrný.

Bylinné patro je tvořeno převážně druhy s nitrofilní tendencí a hygrofyty. K typickým druhům patří děhel lesní (Angelica sylvestris) chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kakosty (Geranium sylvaticum, G. palustre), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kuklíky (Geum rivale a G. urbanum), popenec obecný (Glechoma hederacea), ostřice pobřežní (Carex riparia), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum) a řada dalších. Zvláště ve středních polohách se podél toků čato vyskytují druhy zplavené z vyšších poloh, jsou to např. kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), kýchavice bílá (Veratrum album ssp. lobelianum), oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum ssp. lycoctonum) nebo silenka dvoudomá (Silene dioica). Mechové patro zpravidla není vyvinuto.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Pro vysoký obsah živin v půdě má paseková vegetace vysokou pokryvnost i tvorbu biomasy (silná konkurence pro mladé jedince dřevin).
• Přirozená obnova je možná jen při postupném uvolnění korunového zápoje. V současné době např. v luzích jižní Moravy brání přirozené obnově agresivní zmlazení babyky (Acer campestre).
• Mladší porosty bývaly ohroženy záplavami, dnes jsou však vlivem melioračních opatření zregulovány na minimum.
• K významným biotickým činitelům ovlivňující hospodaření v lesích lužních stanovišť jsou vysoké stavy zvěře a různá houbová onemocnění (např. Chalara fraxinea a Ophiostoma novo-ulmi).
• Bonita dřevin je nadprůměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční a půdoochranná, ekologická funkce infiltrační a vodoochranná.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně, roztroušeně v celé ČR (nově zavedené soubory lesních typů: 4L – podhorský luh (štěrkopískové náplavy) SLT 7L – smrkový luh (horský říční luh)).

Diferenciační znaky

Aluvia meandrujících vodních toků a prameniště; půdní typ fluvizem (aluvium) a glejové půdy (prameniště); často vysoká pokryvnost bylinného patra, s hojným zastoupením hygrofilních a nitrofilních druhů rostlin; bonita dřevin nadprůměrná.

Poznámka

1. Velmi úzká aluvia řek a potoků, kde má protékající voda omezené možnosti meandrovat, nedochází k výraznému usazování unášeného materiálu a případné zaplavení půdy je pouze krátkodobé, jsou typická pro potenciální lesní společenstvo, které svou dřevinnou skladbou tvoří přechod mezi ekologickou řadou obohacenou vodou a obohacenou humusem. Tato stanoviště jsou již řazena do edafické kategorie U [1].
2. Obdobně stanoviště měkkých luhů, s dominantním zastoupením vrb a topolů ve stromovém patře byla dříve řazena do samostatné jednotky souboru lesních typů 1U. V novém pojetí LTKS jsou stanoviště měkkých luhů zařazeny do edafické kategorie L jako samostatné lesní typy: 1L7 nížinný luh specifický – měkký luh nebo 1L8 nížinný luh specifický – měkký luh vlhčí.

U – úžlabní edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdní poměry jsou nestejnorodé, většinou se jedná o mozaiku několika půdních jednotek v místě přechodu mezi aluviem vodního toku a přiléhajícího terénu, který má charakter deluvia. Půdy mohou být místy až silně skeletnaté, tj. nad 80 % skeletu v půdě. Proto i při výraznějším zaplavení voda poměrně rychle prosakuje, což má podstatný vliv na charakter vegetace. Lze říci, že se jedná o přechod mezi edafickou kategorii L a ekologickou řadou obohacenou humusem (deluvium). K hojně zastoupeným půdním typům patří fluvizem, kambizem, glej a ranker, zřídka také koluvizem, pararendzina, stagnoglej či luvizem. Tyto půdní typy většinou tvoří vzájemné přechody (např. kambizem rankerová oglejená, glej fluvický, fluvizem psefitická). Humifikace je příznivá, projevující se ve formě mulu až mulového moderu.

Geologické podloží může být různé, většinou se však jedná o bohatší horniny (granodiorit, syenit, ruly). K typickým reliéfům patří úzká aluvia řek a potoků, kde voda rychlé odtéká a nemá možnost meandrovat, respektive nedochází k výrazné sedimentaci vodou unášeného materiálu, dále vnější okraje širších aluvií (většinou vzácně přeplavované) a k nim navazující báze svahů.

Struktura a druhové složení

Geobiocenózy májí přechodový charakter mezi edafickou kategorii L a ekologickou řadou obohacenou humusem. V edafické kategorii jsou vylišeny pouze 2 soubory lesních typů: 3U – úžlabní javorová jasenina; 5U – úžlabní jasanová javořina. V synusii dřevin jsou mozaikovitě zastoupeny hlavní druhy lužních stanovišť jako dub letní (Quercus robur), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a olše (Alnus glutinosa, A. incana) spolu s druhy ekolgociké řady obohacené humusem, ke kterým patří např. javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra) a lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos). Vtroušeny mohou být rovněž dřeviny okolních vegetačních stupňů, tedy dub zimní (Quercus petraea agg.), habr (Carpinus betulus), buk (Fagus sylvatica), jedle (Abies alba) a smrk (Picea abies). Vzrůst dřevin je většinou nadprůměrný.

Bylinné patro má obdobně jako u dřevin přechodový charakter, kde se setkávají druhy nitrofilní, hygrofilní a mezofilní. K hojným nitrofilním druhům patří např. kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pitulník horský (Galeobdolon montanum) a česnáček lékařský (Alliaria petiolata), mezi časté hygrofyty patří bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), devětsily (Petasites albus a P. officinalis) a krabilice zápašná (Chaerophyllum aromaticum), z mezofilních druhů jsou přítomny např. válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), plícník lékařský (Pulmonaria officinalis) či čistec lesní (Stachys sylvatica). Mechové patro obvykle schází.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Pro vysoký obsah živin v půdě má paseková vegetace vysokou pokryvnost i tvorbu biomasy (silná konkurence pro mladé jedince dřevin).
• Přirozená obnova je možná jen při postupném uvolnění korunového zápoje.
• Mladší porosty jsou ohroženy záplavami, dnes však vlivem melioračních opatření je riziko omezeno.
• Dřeviny zonálních edatopů, pokud se uchytí, obvykle trpí hnilobami.
• Bonita dřevin je nadprůměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, místy půdoochranná, ekologická funkce
  infiltrační i desunkčí.

Rozšíření

Od 1. do 6. vegetačního stupně.

Diferenciační znaky

Výrazným znakem je výskyt v terénu, tedy vazba na úzká aluvia, okraje širších aluvií a k nim přiléhající báze svahů; mozaikovitý výskyt více půdních jednotek na poměrně malé ploše; bylinné patro tvoří kombinace nitrofilních druhů s hygrofyty a druhy indikující živinami bohaté půdy, které ale nesnášejí dlouhotrvající vysoko položenou hladinu spodní vody (např. Asarum europaeum, Galium odoratum, Prenanthes purpurea); bonita dřevin obvykle nadprůměrná. K určení edafické kategorie lze často využít také druhové složení dřevinného patra, které je často tvořeno přírodě blízkou dřevinnou skladbou daného vegetačního stupně (hojný výskyt cenných listnáčů a olše původem z přirozené obnovy, která nebyla záměrně usměrněna lesním hospodařením) [1].

Poznámka

Původně vymezený SLT 1U pro měkký luh byl přeřazen do SLT 1L – nížinný luh v lužní edafické kategorii.

V – vlhká edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou středně bohaté, často mírně kyselé, trvale ovlivňovené prosakující svahovou okysličenou vodou. Místy může v hlubších vrstvách půdy (tj. ± 50 cm pod povrchem) podzemní voda až stagnovat. K charakteristickým půdním jednotkám patří do různé míry vyvinuté přechody mezi kambizemí s fluvizemí, pseudoglejem a glejem. Ve vyšších polohách je kambizem nahrazována kryptopodzolem a podzolem, na slínech a vápnitých jílovcích pak pararendzinou. Typické je pro edafickou kategorii mozaikovité zastoupení půdních jednotek. Humifikace je většinou příznivá projevující se ve formě moderu, místy až s přechody do mulu.

Geologické podloží tvoří různé horniny, zpravidla s vyšším obsahem živin. Terén je rovinatý. K obvyklým tvarům reliéfu patří mírně sklonité táhlé svahy, mělké sníženiny a žlíbky, báze svahů apod.

Struktura a druhové složení

V edafické kategorii je rozlišeno 8 souborů lesních typů (1V – 8V). Jednotlivé soubory představují varianty souborů lesních typů zonálních edafických kategorií na vlhkých (místy až podmáčených půdách) určitého vegetačního stupně s ojedinělým výskytem cenných listnáčů (jasan, javor, jilm). Vzrůst dřevin je většinou nadprůměrný.

Bylinné patro má charakteristickou mírnou příměs nitrofilních druhů a hojné zastoupení hygrofilních druhů spolu s mezofilními druhy. K typickým druhům patří devětsil bílý (Petasites albus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostřice (např. Carex remota, C. sylvatica, C. ovalis), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), starček Fuchsův (Senecio ovatus), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), s těžištěm výskytu ve vyšších polohách pak krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Mechové patro bývá nevýrazné.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Po odlesnění nastává zpravidla rychlý nástup pasekové vegetace s vysokou pokryvností.
• Přirozená obnova možná jen při postupném uvolnění korunového zápoje.
• Porosty ohroženy větrem a hnilobami, zvláště smrkové.
• Bonita dřevin je nadprůměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologická funkce infiltrační i desukční.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně.

Diferenciační znaky

Půdy nejčastěji jen mírně oglejené, mezotrofně-nitrofilní až mezotrofní; v bylinném patře společný výskyt hygrofytů a mezofytů s ojedinělým zastoupením nitrofilních druhů; produkce dřevin nadprůměrná; stanoviště klimaxových dřevin (buk) ! – na rozdíl od oglejené ekologické řady, kde je výskyt buku omezen až vyloučen [1].

Oglejená ekologická řada

Je vymezena především režimem vody v půdě. Slučuje společenstva na střídavě zamokřených půdách typu pseudoglej. Tyto půdy jsou na jaře a na podzim zamokřené, naopak v létě vyschlé a značně ztvrdlé. Jednotlivé kategorie jsou odstupňovány dle trofnosti půdy. Ostatní hospodářsky a ekologicky významné znaky jsou zohledněny na úrovni lesního typu.

Vzhledem k omezené účasti buku na vodou výrazně ovlivněných stanovištích se v přirozené skladbě silněji uplatňovala jedle, v nižších vegetačních stupních také dub letní, dále bříza a ve vyšších vegetačních stupních smrk, který v porostech převládal. Bezjedlovými společenstvy jsou lipové (10) a březové doubravy (1P a 1Q).

Fytocenologicky nejsou soubory lesních typů oglejené ekologické řady dost vyhraněné, a proto jejich vymezení je výlučně ekotopové (stanovištní), dané kombinací druhů příslušné edafické kategorie a rámcovým určením vegetačního stupně. Rozhodujícím jsou vlastnosti půdního prostředí a účast dřevin v přirozené skladbě (ověřeno případně historicky).

Ekologická řada oglejená má základní edafickou kategorii P, vedlejší kategorii Q a přechodnou O (přechodnou k edafickým kategoriím H a V). Ekologická řada oglejená je nejrozšířenější vodou ovlivněná řada, která zaujímá 12,3 % plochy porostní půdy v České republice [1].

O – oglejená svěží edafická kategorie

Edafická kategorie tvoří přechod mezi oligotrofní kategorií P a živinami bohatšími kategoriemi H (odlišný stupeň oglejení) a V (odlišující se přítomností nitrofilních druhů v bylinném patře, které u edafické kategorie O schází).

Charakter ekotopu

Půdy jsou živinami středně bohaté (mezotrofní), hluboké a plně vyvinuté, v jarních a podzimních měsících s dostatečnou půdní vlhkostí, během léta však mohou půdy značně prosychat (zejména do 3. vegetačního stupně). Obsah skeletu v půdě může být různý, většinou ale nepřesahuje 30 %. K nejčastějším půdním jednotkám patří mezotrofní pseudoglej a oglejené subtypy kambizemě, luvizemě, kryptopodzolu a podzolu. Biologická aktivita půdy je průměrná, odrážející se ve formě nadložního humusu, kterým jsou různé varianty moderu.

Geologické podloží tvoří převážně neutrální až mírně bazické horniny (granodiority, biotitická pararula, spraš, sprašové a svahové hlíny, flyš). Reliéf je víceméně rovinatý až mírně zvlněný, typické jsou také různě hluboké terénní deprese.

Struktura a druhové složení

V edafické kategorii je vymezeno 9 souborů lesních typů (0O – 8O). Jejich potenciální druhová skladba stromového patra se v příslušném vegetačním stupni přibližně shoduje se soubory lesních typů zonálních edafických kategorií (S, B, H), avšak s omezeným zastoupením buku (Fagus sylvatica). Díky sezónnímu vyššímu obsahu vody v půdě je do 4. vegetačního stupně v přirozeném složení synuzie dřevin zvýšené zastoupení dubu letního (Quercus robur) a již od 2. vegetačního stupně zvýšený podíl jedle (Abies alba) na úkor buku, který má na oglejených půdách sníženou konkurenceschopnost. Předpokládá se, že buk měl v porostech zastoupení do 30 %.

Samostatné postavení má soubor lesních typů 1O – oglejená svěží lipová doubrava, s hojným výskytem lípy srdčité (Tilia cordata) a bez účasti jedle, jehož výskyt je podmíněn specifitou edatopu (výskyt v 1.‒3. vegetačním stupni). Vzrůst dřevin je průměrný až mírně nadprůměrný, charakteristické jsou mohutně vyvinuté kořenové náběhy, které na podmáčených půdách zvyšují stabilitu stromu.

K typickým druhům bylinného patra patří např. bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinaceae), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), žindava evropská (Sanicula europaea), na jižní Moravě také ostřice Fritschova (Carex fritschii). Hojně jsou zastoupeny mezofilní druhy jako bika chlupatá (Luzula pillosa), ostřice prstnatá (Carex digitata), ostřice lesní (Carex sylvatica) nebo šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Přechod k edafické kategorii P indikuje vyšší pokryvnost acidofilních druhů, např. brusnice borůvky (Vaccinium myrtillus), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) či ostřice kulkonosné (Carex pilulifera). Mechové patro bývá nepravidelně vyvinuto, v průměru má oproti edafické kategorie P výrazně nižší pokryvnost.

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Ohrožení pasekové vegetace je vysoké, přirozenou obnovu lze využít jen při postupném mírném snižování korunového zápoje.
• Z důvodu mělkého zakořenění a vysokého růstu dřevin, je zde zvýšené ohrožení větrem a sněhem, zejména u mělce kořenícího smrku.
• Po odlesnění může docházet k zamokření půdy.
• Bonita dřevin je nadprůměrná až průměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologická funkce desukční.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory.

Diferenciační znaky

Oglejené mezotrofní až oligomezotrofní půdy; v bylinném patře výskyt hygrofytů spolu s mezofyty a acidofyty; bonita dřevin nadprůměrná až průměrná [1].

P – oglejená kyselá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou chudé na živiny s nízkým obsahem bází, hluboké a plně vyvinuté, v jarních a podzimních měsících s dostatečnou půdní vlhkostí, během léta značně prosychající (především do 3. vegetačního stupně). Obsah skeletu v půdě je různý, většinou však nepřesahuje 30 %. K nejčastějším půdním jednotkám patří kyselý pseudoglej a oligotrofní oglejené subtypy podzolů, kambizemí a kryptopodzolů, méně jsou zastoupeny stagnoglej a oligotrofní oglejená luvizem. Humifikace je vlivem kyselého prostředí zpomalena a probíhá ve formě morového moderu až moru.

Geologické podloží tvoří převážně kyselé až neutrální horniny (žula, kyselé granodiority, křemenec, kyselé ruly apod.). Reliéf je víceméně rovinatý až mírně zvlněný, typické jsou plošiny a mělké terénní deprese.

Struktura a druhové složení

V edafické kategorii je rozlišováno 9 souborů lesních typů (0P – 8P). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni blíží souborům lesních typů zonálních edafických kategorií (K), ovšem s tím rozdílem, že zde chybí buk (Fagus sylvatica) nebo je zastoupen jen vtroušeně. Nahrazuje ho již od 2. vegetačního stupně jedle (Abies alba) a vyšší zastoupení dubu letního (Quercus robur), které přetrvává až do 4. vegetačního stupně. V prosvětlených porostech se hojně vyskytuje také bříza (Betula sp. div.).

Samostatné postavení má soubor lesních typů 1P – oglejená kyselá březová doubrava (bez účasti jedle), jejíž výskyt je podmíněn specifitou edatopu (výskyt v 1.‒4. vegetačním stupni). Vzrůst dřevin je normální, charakteristické jsou mohutně vyvinuté kořenové náběhy, které na podmáčených půdách zvyšují stabilitu stromu. Keřové patro a patra podúrovní tvoří většinou mladí jedinci dřevin hlavní úrovně.

V bylinném patře dominují acidofilní druhy, jako jsou bika chlupatá (Luzula pilosa), brusnice (Vaccinium myrtillus, V. vitis-idaea), černýš luční (Melampyrum pratense), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), ve vyšších polohách také třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Zastoupeny mohou být i mezofyty, např. ostřice prstnatá (Carex digitata), svízel okrouhlolistý (Galium rotiundifolium) nebo šťěvel kyselý (Oxalis acetosella). Oglejené půdy indikují bezkolenec modrý (Molinia caerulea), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides) nebo přeslička lesní (Equisetum sylvaticum). Bylinné patro má obvykle střední pokryvnost s druhy jako dvouhrotce (Dicranum polysetum a D. scoparium), ploníky (nejčastěji Polytrichum commune a P. formosum), rohozec trojlaločný (Bazzania trilobata), místy také s rašeliníky (Sphagnum sp.).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Ohrožení pasekovou vegetací je slabé až střední, zhruba od 6. vegetačního stupně vysoké.
• Výborně se zmlazuje smrk, v prosvětlených porostech také jedle nebo borovice.
• Porosty jsou ohroženy větrem a sněhem (zvláště smrkové).
• Na rozsáhlejších holinách mohou vznikat místa s častými a dlouhotrvajícími mrazy, které komplikují zdárnou obnovu lesních porostů.
• Bonita dřevin je průměrná.
• Převažující funkcí lesa je produkční, ekologické účinky porostu desukční.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory.

Diferenciační znaky

Oglejené oligotrofní půdy; v bylinném patře dominantní výskyt oligotrofních druhů; průměrná bonita dřevin [1].

Q – chudá oglejená edafická kategorie

Edafická kategorie představuje silně oligotrofní variantu edafické kategorie P, která tvoří četné přechody k chudé podmáčené edafické kategorii T.

Charakter ekotopu

Půdy jsou extrémně chudé na živiny, s minimálním obsahem bází, hluboké a plně vyvinuté, v jarních a podzimních měsících s dostatečnou půdní vlhkostí, během léta ale částečně prosychající (především do 3. vegetačního stupně). Obsah skeletu v půdě může být různý, většinou však nepřesahuje 30 %. Mezi nejčastější půdní jednotky patří živinami chudý a kyselý pseudoglej (dystrický, oligotrofní) a jeho přechody ke gleji. Méně jsou zastoupeny oligotrofní oglejená kambizem, stagnoglej a podzol. Humifikace je výrazně zpomalena, forma nadložního humusu je morový moder až mor.

Geologické podloží tvoří kyselé horniny (žula, rula, křemenec, kyselé ruly apod.). Reliéf je víceméně rovinatý až mírně zvlněný, typické jsou různě hluboké terénní deprese a plošiny.

Struktura a druhové složení

V edafické kategorii je rozlišováno 9 souborů lesních typů (0Q – 8Q). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni blíží souborům lesních typů zonálních edafických kategorií (M, chudší K), ovšem s tím rozdílem, že zde chybí buk (Fagus sylvatica) nebo je zastoupen jen vtroušeně. Nahrazuje ho již od 2. vegetačního stupně jedle (Abies alba) a vyšší zastoupení dubu letního (Quercus robur), které přetrvává až do 4. vegetačního stupně. Porosty jsou obvykle vlivem silně oligotrofní půdy rozvolněné. Na to je vázáno přirozené zastoupení břízy (Betula sp. div.) a borovice lesní (Pinus sylvestris) v porostech.

Samostatné postavení má soubor lesních typů 1Q – oglejená chudá březová doubrava (bez účasti jedle), jejíž výskyt je silně ovlivněn specifitou edatopu (výskyt v 1.‒4. vegetačním stupni). Vzrůst dřevin je pro výrazný nedostatek živin v půdě podprůměrný, charakteristické jsou mohutně vyvinuté kořenové náběhy, které zvyšují na podmáčených půdách stabilitu stromu. V keřovém patře (pokud je vyvinuto) se kromě mladých jedinců stromového patra častěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia).

Bylinné patro je druhově chudé, zastoupené výhradně acidofilními druhy. Obvykle v něm jeden až dva druhy tvoří většinu celkové pokryvnosti, která může být i více než 70 %. K častým dominantám patří bezkolenec modrý (Molinia caerulea agg.), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a vřes obecný (Calluna vulgaris). Mechové patro má obvykle pokryvnost nad 30 %, tvoří ho např. druhy jako bělomech sivý (Leucobrym glaucum), dvouhrotce (Dicranum polysetum a D. scoparium), pokryvnatec Schreberův (Pleurozium schreberii) a některé druhy rašeliníků (např. Sphagnum capillifolium s. lat. a S. girgensohnii). Hojně se vyskytují také lišejníky, reprezentované zvláště rodem dutohlávka (Cladonia sp. div.).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Ohrožení pasekovou vegetací je slabé až střední.
• Přirozená obnova lesa je slabá, spíše skupinovitá.
• Porosty jsou ohroženy větrem (zvláště smrkové).
• Na rozsáhlejších holinách mohou vznikat místa s častými a dlouhotrvajícími mrazy, které komplikují zdárnou obnovu lesních porostů.
• Půdy mají silné sklony k degradaci.
• Bonita dřevin je podprůměrná.
• Převažující funkcí lesa je produkční, ekologické účinky porostu desukční.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory. Rozšíření je vázáno na hercynskou biogeografickou oblast.

Diferenciační znaky

Oglejené oligotrofní půdy; druhově chudé bylinné patro tvoří výhradně acidofilní druhy; podprůměrná bonita dřevin (diagnostický znak v rámci ekologické řady) [1].

Glejová (podmáčená) ekologická řada

Podmáčená ekologická řada slučuje fytocenózy na celoročně zamokřených (podmáčených) půdách. Vlivem trvale vysoko položené hladině podzemní vody se vytvářejí glejové horizonty, které jsou diferenciačním znakem pro tuto řadu. Trofnost půdy je odstupňována 2 edafickými kategoriemi, které současně odráží intenzitu humifikace, vlastnosti fytocenózy a produkční schopnosti dřevin.

Obdobně jako je tomu v případě ekologické řady oglejené, i zde je přirozený výskyt buku silně omezen a v přirozených porostech byl přítomen jen okrajově nebo zcela scházel. Vysokou účast v porostech měla jedle a dub letní. Do nižších vegetačních stupňů mohl sestupovat i smrk, zvláště v edafické kategorii T. Fytocenologicky nejsou soubory lesních typů podmáčené ekologické řady dost vyhraněné, a proto jejich vymezení je výlučně ekotopové (stanovištní), dané kombinací druhů příslušné edafické kategorie a rámcovým určením vegetačního stupně. Rozhodujícím jsou vlastnosti půdního prostředí a účast dřevin v přirozené skladbě (ověřeno případně historicky).

Rekonstrukce přirozené druhové skladby je na vodou ovlivněných stanovištích velmi obtížná, jelikož původní fytocenózy se na našem území nedochovaly a pravděpodobně nebyly vázány pouze na jeden vegetační stupeň (zvláště v nižších vegetačních stupních). Proto současné pojetí potenciálních fytocenóz (souborů lesních typů) striktně odstupňovaných podle vegetačních stupňů je v lesnicko-typologickém klasifikačním systému spíše pomocné (rámcové).

Ekologická řada podmáčená má základní edafickou kategorii G a vedlejší T. Celkové zastoupení ekologické řady podmáčené dosahuje přibližně 2,3 % z celkové plochy porostní půdy v ČR [1].

G – glejová edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou minerálně středně bohaté (mezotrofní), hluboké, plně vyvinuté, s celoročně vysoko položenou hladinou mírně proudící podzemní vody. Půdy mají jen mírný sklon k zrašelinění (viz poznámka)! Obsah skeletu může být různý, avšak většinou nepřesahuje 30 %. K typickým půdním jednotkám patří různé subtypů glejů, jako např. fluvický, kambický, modální, akvický či hydroeluviální. Kromě gleje se může vyskytovat také stagnoglej. Vzhledem k celoročnímu zamokření půdy, dochází k tvorbě hydrogenních forem nadložního humusu, které dle míry zamokření a obsahu minerálních látek mohou přecházet od příznivějšího hydromulu až po zhoršený hydromoder, výjimečně až hydromor.

Geologické podloží tvoří většinou neutrální až mírně bazické horniny (granodiority, biotitická pararula, spraš, sprašové a svahové hlíny, flyš apod.). Reliéf je víceméně rovinatý až mírně zvlněný, typická je pro tuto kategorii vazba na různě hluboké terénní deprese.

Struktura a druhové složení

V edafické kategorii je rozlišováno 9 souborů lesních typů (0G – 8G). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni podobá souborům lesních typů zonálních edafických kategorií (S,B,D), ovšem buk (Fagus sylvatica) je zde zastoupen pouze jako vtroušená dřevina nebo zcela schází. Nahrazuje ho od 2. vegetačního stupně jedle (Abies alba) a vyšší zastoupení dubu letního (Quercus robur), které přetrvává až do 4. a částečně 5. vegetačního stupně. V dřevinné skladbě se výrazně uplatňovala jedle.

Na silně zamokřených půdách, zejména terénních depresí, je od 1. do 4. vegetačního stupně zastoupen soubor lesních typů 1G – mokřadní olšina, s dominantní olší lepkavou (Alnus glutinosa) a různnými druhy vrb (Salix sp. div.). Výskyt tohoto souboru lesních typů je podmíněn především specifitou půdních podmínek.

V bylinném patře jsou hojně zastoupeny vlhkomilné až mezofilní druhy, ke kterým patří metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), pcháč bahenní (Cirsium palustre), pomněnka bahenní (Myosotis palustris agg.), sítina rozkladitá (Juncus effusus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), v chladnějších oblastech také ostřice šedavá (Carex canescens) či škarda bahenní (Crepis paludosa). Zvláště v 1. vegetačnímu stupni jsou častými druhy například kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kosatec žlutý (Iris pseudacorus) a lilek potměchuť (Solanum dulcamara). Mechové patro je pravidelně vyvinuto, hojně jsou zastoupeny například dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium), ploníky (Polytrichum formosum, P. commune), travník Schreberův (Pleurozium schreberi) a druhy rodu rašeliník (hlavně Sphagnum girgensohnii).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Vysoká konkurenceschopnost pasekové vegetace omezuje využití přirozené obnovy (nutné řídké prosvětlení porostů), stejně jako zvyšuje finanční i pracovní náročnost zajištění porostů z umělé obnovy.
• Z důvodu mělkého zakořenění a vysokého růstu dřevin je zde vysoké ohrožení větrem a sněhem, zejména u smrkových porostů.
• Po odlesnění dochází k silnému zamokření půdy.
• Bonita dřevin je nadprůměrná až průměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, ekologická funkce desukční.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory.

Diferenciační znaky

Půdy středně živné, s trvale vysoko položenou hladinou podzemní vody (převažující půdní typ glej); v bylinném patře dominují hygrofyty spolu s mezofyty; bonita dřevin nadprůměrná až průměrná.

Poznámka

Některé geobiocenózy na glejích (často gleji histickém) ve vyšších polohách (5.–8. vegetační stupeň) s jasně acidofilní vegetací (Carex pilulifera, Calamagrostis villosa, Sphagnum sp. div., Vaccinium myrtillus aj.) jsou řazeny do této edafické kategorie (G). Určujícím kritériem je zde půdní jednotka (glej) a průměrná bonita dřevin. Z hlediska příbuznosti vegetace je toto řazení nejednotné, z hlediska produkce (hospodářských vlastností) nikoliv [1].

T – glejová chudá edafická kategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou oligotrofní, hluboké, plně vyvinuté, s trvale vysoko položenou hladinou podzemní vody se sklony k rašelinění. Obsah skeletu v půdě není určující, ale zpravidla nepřesahuje 30 %. Půdy jsou charakteristické přítomností různě mocného organického rašelinného horizontu T. K typickým půdním jednotkám patří glej histický, podzol glejový a stagnoglej histický. Vzhledem k celoročnímu zamokření a kyselé půdě, dochází k rašelinění organických zbytků a k tvorbě nepříznivé hydrogenní formy nadložního humusu, tzv. hydromoru.

Geologické podloží tvoří kyselé horniny (žula, rula, křemenec, kyselé ruly apod.). Reliéf je víceméně rovinatý až mírně zvlněný, typická pro tuto kategorii je vazba na různě hluboké terénní deprese a obvody rašelinišť.

Struktura a druhové složení

V edafické kategorii je rozlišováno 9 souborů lesních typů (0T – 8T). Jejich druhové složení stromového patra se v příslušném vegetačním stupni podobá souborům lesních typů zonálních edafických kategorií (M, chudší K), ale bez účasti buku (Fagus sylvatica), který na trvale zamokřených půdách neprospívá. Ten nahrazuje od 2. vegetačního stupně jedle (Abies alba) a vyšší zastoupení dubu letního (Quercus robur), které přetrvává až do 5. vegetačního stupně. V dřevinné skladbě se výrazně uplatňoval smrk (Picea abies), na píscích pak bříza (Betula sp. div.) a přirozeně vtroušená borovice lesní (Pinus sylvestris).

Na silně zamokřených půdách, zejména terénních depresí, je zastoupen soubor lesních typů 1T – mokřadní březová olšina, s dominantní břízou pýřitou (Betula pubescens agg.) a olší lepkavou (Alnus glutinosa). Rozšíření tohoto souboru je podmíněno především specifitou půdních podmínek (zastoupení zhurba od 1. do 5. vegetačního stupně).

V bylinném patře jsou hojně zastoupeny oligotrofní druhy jako brusnice (Vaccinium myrtillus a V. vitis-idaea), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), spolu s hygrofyty jako bezkolenec modrý (Molinia caerulea), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), ostřice ježatá (Carex echinata), psineček psí (Agrostis canina) apod. V mechovém patře, které má obvykle vysokou pokryvnost, se hojně uplatňují rašeliníky (Sphagnum sp. div.) a jiné běžnější druhy mechů, například ploníky (Polytrichum commune a P. formosum) či dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Ohrožení pasekovou vegetací je střední až zvýšené, převážně tvořeno travami.
• Přirozená obnova je slabá a pomalá.
• Porosty jsou významně ohroženy větrem a sněhem, zvláště mělce kořenící smrk.
• Po odlesnění dochází k silnému zamokření půdy.
• Bonita dřevin je podprůměrná až průměrná.
• Převažující funkce lesa je produkční, místy až mimoprodukční (ochranné lesy), ekologická funkce desukční.

Rozšíření

Od 1. do 8. vegetačního stupně + bory. Pro tuto kategorii je typický ostrůvkovitý výskyt, vázaný často na okraje rašelinišť. Vyskytuje se roztroušeně v celé ČR.

Diferenciační znaky

Stagnující voda v půdě s trvale vysoko položenou hladinou; půdy jsou oligotrofní, svrchní horizonty často zrašeliněné (do 50 cm od povrchu), tvoří okraje rašelinišť; v bylinném patře zastoupeny acidofilní druhy spolu s hygrofyty; bonita dřevin podprůměrná až průměrná [1].

Rašelinná ekologická řada

Slučuje lesní fytocenózy vázané na specifické podmínky rašelin (humolit vzniklý rozkladem organických látek za omezeného přístupu vzduchu, v závislosti na množství vody; obsahuje ˃ 50 % spalitelných látek). Patří sem všechna stanoviště, která májí mocnost rašelinného humolitu ˃ 50 cm. Toto striktní (technické) členění je přejato z Taxonomického klasifikačního systému půd (Němeček et al. 2001), a ne vždy respektuje změnu vegetační složky.

Hlavními dřevinami v rašelinné ekologické řadě jsou smrk, borovice lesní, blatka a kleč. Fytocenózy rašelinné ekologické řady mají díky specifickým půdním podmínkám širší rozpětí přirozeného výskytu vzhledem k vegetačním stupňům.

První číselné označení dané fytocenózy pak definuje přibližné těžiště výskytu v určitém vegetačním stupni. Současný výskyt ekologické řady rašelinné je cca 0,85 % z celkové plochy porostní půdy v ČR [1].

R – rašelinná edafická kategorie

Edafická kategorie rašelinná je v LTKS rozdělena na dvě subkategorie, které se liší potenciální dřevinou skladbou, trofností a s tím spojenou produkcí dřevin.

R – chudší rašelinná edafická subkategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou výrazně oligotrofní s celoročně vysoko položenou hladinou podzemní vody, místy sahající těsně k půdnímu povrchu. Obsah skeletu schází, případně může být přítomen jen ojediněle ve formě větších balvanů. K typickým půdním taxonům patří organozem fibrická (obsahuje ˃ 2/3 nerozložených organických látek), organozem mesická (1/3 – 2/3 nerozložených organických látek) a na přechodu ke gleji organozem glejová. Humifikace je silně zpomalena, probíhající převážně v humusové formě hydromor.

Kontaktní geologické podloží má spíše vedlejší význam, určující je zde původ vody a klima. Půdotvorným substrátem je rašelina podmíněna především srážkovou a přitékající podzemní vodou, jedná se tedy většinou o rašeliniště typu vrchovišť a přechodových rašelinišť. K typickým reliéfům patří terénní deprese, náhorní plošiny a jiná místa s omezeným odtokem vody.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie je rozlišeno 6 souborů lesních typů: OR – rašelinný bor; 3R – kyselá rašelinná reliktní borová smrčina; 5R – kyselá rašelinná borová smrčina; 7R – kyselá rašelinná smrčina; 8R – vrchovištní smrčina; 9R – vrchoviště. Zastoupení hlavních dřevin v souborech je zřejmý z jejich názvu. Potenciální přirozenou skladbu stromového patra tvoří zejména smrk (Picea abies), borovice (Pinus sylvestris), břízy (hl. B. pubescens agg.) a vtroušeně i olše lepkavá (Alnus glutinosa). Specifický je soubor lesních typů 9R s dominatní blatkou (P. unicnata ssp. uliginosa), borovicí klečí (Pinus mugo) či borovicí vystoupavou rašelinnou (Pinus × ascendens nothossp. skalickyi). V keřovém patře se kromě mladých jedinců stromového patra mohou objevovat rašelinné vrby (Salix aurita, S. cinerea aj.) a krušina olšová (Frangula alnus).

Bylinné patro tvoří výhradně acidofilní druhy vázané na rašelinné půdy, jsou to například keříčky rodu brusnice (Vaccinium myrtillus, V. oxycoccos, V. uliginosum, V. vitis-idaea), dále vřes obecný (Calluna vulgaris) a rojovník bahenní (Ledum palustre), na nejzamokřenějších místech pak suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) či kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia). Mechové patro je silně vyvinuto, dominují v něm zástupci rodu rašeliník (Sphagnum sp. div.), které doprovází i další druhy mechů, na sušších místech to jsou například dvouhrotec čeřitý (Dicranum polysetum) a travník Schreberův (Pleurozium schreberi), v zámokřenějších pak ploník tuhý (Polytrichum strictum).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Ohrožení pasekovou vegetací je vzhledem k silné aciditě nízké.
• Trvalé zamokření půdy sebou nese značné ohrožení porostů větrem.
• Na rozsáhlejších holinách mohou vznikat místa s častými a dlouhotrvajícími mrazy, které komplikují zdárnou obnovu lesních porostů.
• Produkce smrku je podprůměrná.
• Převažující funkcí lesa je mimoprodukční (místy také produkční), půdoochranná, ekologické účinky porostů desukční. Často se jedná o ochranné lesy.

Rozšíření

Od 1. do 9. vegetačního stupně. Těžiště výskytu je v jižních Čechách (Třeboňsko, Chebsko) a ve vyšších polohách pohraničních hor (Šumava, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Hrubý Jeseník).

Diferenciační znaky

Přítomnost rašelinného horizontu s mocností více než 50 cm (půdní typ organozem); půdy oligotrofní s nízkým obsahem bází; v bylinném patře dominují druhy acidofilní s vazbou na rašelinné půdy; bonita dřevin obvykle snížena [1].

R – středně bohatá rašelinná edafická subkategorie

Charakter ekotopu

Půdy jsou oligomezotrofní až mezotrofní, s celoročně vysoko položenou hladinou podzemní vody, místy sahající těsně k půdnímu povrchu. Obsah skeletu schází, případně může být přítomen jen ojediněle ve formě větších balvanů. K typickým půdním taxonům patří organozem mesická (obsahuje 1/3 – 2/3 nerozložených organických látek), organozem saprická (obsahuje ˂ 1/3 nerozložených organických látek), organozem humolitová (s vysokou příměsí minerálních látek) a na přechodu ke gleji organozem glejová. Humifikace je zpomalena, probíhající převážně v humusové formě hydromul až hydromoder, ojediněle i hydromor.

Kontaktní geologické podloží má spíše vedlejší význam, určující je zde původ vody a klima. Půdotvorným substrátem je rašelina, podmíněna především přitékající podzemní vodou, méně pak vodou srážkovou. Kategorie zahrnuje příznivější rašeliniště typu přechodových rašelinišť a slatin. K typickým reliéfům patří terénní deprese, náhorní plošiny a jiná místa s omezeným odtokem vody.

Struktura a druhové složení

V rámci kategorie jsou rozlišeny 3 soubory lesních typů: 1R – rašelinná olšina, 4R – svěží rašelinná reliktní smrčina; 6R – svěží rašelinná smrčina. Potenciální druhovou skladbu stromového patra tvoří smrk (Picea abies), který je doprovázen olší lepkavou (Alnus glutinosa) a méně také břízou (hl. B. pubescens agg.). V keřovém patře, pokud je vyvinuto, se vyskytuji mladí jedinci dřevin stromového patra a místy také krušina olšová (Frangula alnus). Nově je v LTKS vymezen soubor lesních typů 1R – rašelinná olšina, kam jsou zařazeny mokřadní olšiny (jako SLT 1G), u nichž mocnost rašelinného humolitu přesahuje 50 cm (toto striktní technické členění je přejato z Taxonomického klasifikačního systému půd).

Bylinné patro tvoří druhy acidofilní i mezofilní, které přímo neindikují rašelinné půdy (vlastnosti půdy je nutno ověřit sondovací tyčí), jsou to například brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), zástupci okruhu starčku hajního (Senecio hercynicus a S. ovatus), violka bahenní (Viola palustris) a vrbina obecná (Lysimachia vulgaris). Mechové patro má obvykle velkou pokryvnost, k hojným druhům patří běžně se vyskytující dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium), měřík příbuzný (Mnium affine s. lat.), ploníky (Polytrichum commune, P. formosum), či některé druhy rašeliníků, častěji například rašeliník Girgensohnův (Sphagnum girgensohnii).

Hospodářsko-ekologické vlastnosti

• Střední až silné ohrožení pasekovou vegetací, která má na těchto ekotopech vysokou pokryvnost.
• Trvalé zamokření půdy sebou nese značné ohrožení porostů větrem.
• Na rozsáhlejších holinách mohou vznikat místa s častými a dlouhotrvajícími mrazy, které komplikují zdárnou obnovu lesních porostů.
• Průměrná až nadprůměrná produkce smrku.
• Převažující funkcí lesa je produkční (místy mimoprodukční), ekologické účinky porostů desukční.

Rozšíření

Od 1. do 7. vegetačního stupně. Roztroušeně s těžištěm výskytu v chladnějších oblastech České republiky (Beskydy, Českomoravská vysočina, Jeseníky, Krušné hory, Orlické hory, Šumava atd.).

Diferenciační znaky

Přítomnost rašelinného horizontu s mocností více než 50 cm (půdní typ organozem); půdy oligomezotrofní; společný výskyt acidofilních a mezofilních druhů rostlin; bonita dřevin průměrná až nadprůměrná [1].

Zdroje:

1. Holuša, O, Štěrba, T., Holušová, K. 2014. Lesnicko-typologické základy ochrany lesa. Mendelova univerzita v Brně. K dispozici online.
2. Muni.cz – Biogeografie (Multimediální výuková příručka) – 5.4.2 Lesnická typologie (typologický systém ÚHUL)
3. Zlatník, A. 1956.  Nástin lesnické typologie na biogeocenologickém základě a rozlišení československých lesů podle skupin lesních typů. In: Pěstování lesů, 3:317–401, 1956.
4. Zlatník, A. 1959a. Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů. Spisy vědecké laboratoře biogeocenologie a typologie lesa Lesnické fakulty VŠZ v Brně, č. 3, 95 + 195 s.
5. Zlatník, A. 1959b. Skupiny lesných typov Slovenska. Slovenské vydavateľstvo pôdohospodárskej literatúry Bratislava. 45 s.
6. Zlatník, A. 1975. Ekologie karjiny a geobiocenologie. VŠZ Brno. 172s.
7. Zlatník A. 1976a. Lesnická fytocenologie. SZN Praha. 495 p.
8. Zlatník, A. 1976b. Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných. Zprávy Geografického ústavu ČSAV v Brně, roč. 13, č. 3-4, s. 55-64.
9. Málek J. 1983. Typologický systém vojenských lesů pro ČSSR s nástinem biogeocenologie lesa. ‒ Ústav pro hospodářskou úpravu vojenských lesů a statků, Praha. 231 p.
10. Randuška, D. a kol. 1986 Fytocenológia a lesnícka typológia. Príroda, 1986. 339s.
11. Plíva, K. 1971. Typologický systém ÚHÚL. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů.
12. Buček, A. Lacina, J. 2007. Geobiocenologie II. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2007 – 251 s. ISBN 978-80-7375-046-6
13. Ambos, Z. 1991. Charakteristiky skupin typů geobiocénů ČSFR. Folia Universitatis agriculturae. VŠZ Brno, 94 s.