Baťův kanál

Přístaviště lodí v Petrově.

Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice–Rohatec je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1935–1938 v délce 52 km, která spojovala Otrokovice s Rohatcem. Částečně vede po řece Moravě, jinak uměle vyhloubenými kanály s řadou pohyblivých jezů, plavebními komorami (14) a dalšími vodními stavbami. Na trase je celkem 23 mostů. 

Pokračovat ve čtení „Baťův kanál“

Salaška (Salašský potok)

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-13-01-080
plocha povodí [km2] 49,6
délka toku [km] 17,8
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,18

Charakter toku

Salaška pramení na jih.-vých. úbočí Vlčáku (569 m) ve Chřibech v nadmořské výšce 500 m. Od pramene teče jih.-vých. směrem k obci Salaš, po své cestě přibírá levostranný přítok, který pramenní v jižním úbočí  Brda (587 m) a pravostranný přítok ze Studeného žlebu. V obci Salaš se z levé strany připojuje Bunčovský potok, který pramení pod Bunčovským sedlem v nadmořské výšce 465 m. Pod Salaší protéká Salaška malebným údolím směrem k Velehradu, obtéká z J cisterciácký velehradský klášter a u Modré přibírá levostranný přítok Modranský potok, pramenící v dlouhém údolí pod hřbetem Králova stolu. Pokračovat ve čtení „Salaška (Salašský potok)“

Luhačovická zřídelní strukura

Lázeňské náměstí v Luhačovicích.

Minerální vody na Luhačovicku byly využívány patrně od pravěku. Z prvopočátku měla minerální vřídla v Luhačovicích pouze lokální význam, což dokládá studie Tomáše Jordána z Klauzenberku (1580), kdy se zmiňuje pouze o uhličitých vodách z okolí Uherskobrodska. Na úpatí Malé a Velké Kamenné byly tyto prameny uchovávány jako malé studánky s dřevěným obložením až do konce 17. století. Pokračovat ve čtení „Luhačovická zřídelní strukura“

Související obrázky:

Regulace řeky Bečvy

Začátky regulace řeky Bečvy

Ještě v 19. století, kdy řeky protékaly krajinou téměř volně, měly všechny vodní toky mělké nestabilní koryto. Nepravidelné koryto s četnými zákruty a meandry se snadno zanášelo unášenými štěrky a voda si hledala nové koryto. Změny byly v některých místech tak rychlé a časté, že stará koryta ani nestačila zarůstat vegetací. Břehy, které mezi povodněmi nestačily zarůst kvalitnější vegetací, byly někde plytké a pozvolné, jinde příkré. V prudkých obloucích i při menších průtocích voda břeh stále odplavovala, včetně křovin i stromů, které na břehu rostly. Na druhé straně zůstávaly mohutné a rozsáhlé nánosy s množstvím neúrodných štěrkových a písčitých ploch.

Prudké a nepravidelné povodně stěhovaly koryto toku od jednoho kraje údolí ke druhému. Často po povodni zůstalo koryto Bečvy široké desítky i stovky metrů. Původní obyvatelé však s tím většinou počítali a proto si nestavěli svá obydlí na dně údolí, ale v dostatečné vzdálenosti od toku.

První pokusy o usměrnění vodních toků byly vyvolány obvykle snahou o soustředění toku na nějaké vodní dílo nebo pod most, případně o zabránění posunutí vodního toku směrem ke stavbám na břehu. Jen výjimečně byla snaha o ochranu významnějších pozemků. Všechno byly jen nesouvislé a jednoduché stavby z dostupného místního materiálu. Téměř všude rostly kolem vodních toků vrby a olše, z jejichž větví se po svázání vytvářely záplety, povázky, haťové válečky nebo později i haťoštěrkové válce.

Druhým nejdostupnějším materiálem byl štěrk a písek naplavovaný vlastním tokem. Kombinací těchto materiálu a při doplnění dřevěnými piloty a kulatinou, případně nalámaným kamenem, vznikaly pružné a velmi odolné stavby. Nesouvislost staveb však byla hlavní příčinou malé účinnosti takových úprav. Při změně koryta toku však tyto stavby nebylo nutné odstraňovat. Jejich zbytky byly základem pro nové porosty. K výsadbě porostů kolem vodních toků tak, jak si ji představujeme dnes, však zdaleka nedocházelo.

Poměrně mělká koryta toků bylo možné téměř kdekoliv přebrodit. Na cestách byly většinou nezpevněné brody, kterým nevadilo zanášení nebo stěhování koryta. Pro lidi sloužily lehké, většinou nízké provizorní lávky, které se po každé povodni musely stavět znovu. Významnější cesty již v minulém století měly dřevěné mosty. Železnice budovaná na začátku 20. století se již bez pevných mostů neobešla. Problémy kolem mostů byly obdobné jako kolem jezů, bylo třeba upravit vodní tok tak, aby most i po menších povodních plnil svůj účel.

Řešení velkých povodní

Konec 19. století byl poznamenán řadou velkých a katastrofálních povodní na Bečvách. Osídlení již bylo hustější a škody způsobené povodněmi byly velmi citelné. Nesouvislé a neodborné snahy o místní úpravy koryt řek a potoků nebyly dostatečně účinné. Po řadě jednání bylo pak správními úřady rozhodnuto o soustavné regulaci Bečvy – to je Spojené Bečvy od jejího soutoku s Moravou, včetně Vsetínské Bečvy a Rožnovské Bečvy. Na regulaci Bečvy plynule navazovaly i regulace a hrazení větších i menších přítoků. Nemalý vliv na rozhodnutí o regulaci Bečvy měl i záměr výstavby plavebního kanálu Dunaj – Odra – Labe, který byl koncem 19. století brán velmi vážně.

Povodeň ve Vsetíně v roce 1919, dolní náměstí (zdroj: http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/17-klimatologie.html)
Povodeň ve Vsetíně v roce 1919, dolní náměstí (zdroj: http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/17-klimatologie.html)

V polovině osmdesátých let 19. století byly zahájeny práce na projektech úprav. Projekt zadalo tehdejší rakouské ministerstvo orby a moravský zemský výbor v Brně. Práce spojené se zaměřením a se zhotovením projektu byly provedeny moravským zemským stavebním úřadem. V roce 1893 byl předložen a schválen projekt celkové úpravy Bečvy (Rožnovské, Vsetínské a Spojené). Po stránce vodoprávní byl původní projekt schvá­len výměrem c. k. okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí ze dne 10. 5. 1893. Celá úprava Bečvy byla jako podnik zemský za příspěvku z prostředků státních zajištěna řadou zemských zákonů, počínaje zákonem č. 55 z. z. ze dne 18. 9. 1891. Pro financování byl vytvořen „Fond pro regulaci Bečvy“ který byl po kolaudaci nahrazen Fondem pro údržbu Bečvy.

Všechny práce na úpravách, včetně stavby stupňů a železobetonových jezů, byly provedeny ve vlastní režii stavebníka, to je země Moravy, respektive země Moravskoslezské.

Původní projekt celkové úpravy Bečvy předpokládal jednoduché soustavné usměrnění řeky a úpravu koryta na neškodné odvádění letních středních vod, které dosahovaly přibližně polovinu odtokového množství vod přívalových. Úpravy toku měly být doplněny řadou drobných retenčních nádrží na Bečvě samotné i na jejich přítocích. Celý podnik úpravy Bečvy byl rozdělen do několika „stavebních tratí“.

Začátek regulace

Regulace obou Bečev byla započata v letech 1893—1895, další úpravy byly provedeny před I. světovou válkou a částečně také po ní. Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.

Katastrofální povodně na přelomu století však ukázaly, že provedené řešení není pro podmínky Bečvy vhodné. Původně uvažovaná výstavba řady záchytných nádrží pro zachycení přívalových vod a pro snížení velkého posunu štěrků se neuskutečnila. Soustředění průtoku do jednotného koryta způsobilo jeho značné zahloubení a následně velké poškození provedených lehkých vegetačních staveb.

Po dalších povodních na začátku 20. století byl upraven původní projekt a od roku 1904 pokračovaly práce na regulaci Bečvy, která se někdy podle materiálu nazývala „kamenná úprava”. Koryto vytvořené usměrňovacími stavbami se opevňovalo odolnějšími kamennými záhozy, dlažbami na sucho nebo na maltu a v některých místech se použily i kamenné zdi. Tyto úpravy jsou v mnoha úsecích zachovány dodnes.

Válečné události 1914—1918 výrazně omezily práce na regulacích a již provedené stavby se až do roku 1924 jen udržovaly. Soustředěný průtok vody stále zahluboval koryto, často až na skalní podklad. Předpoklad, že skalní podklad již zabrání dalšímu zahlubování koryta se však nesplnil. Měkký skalní podklad se po odplavení štěrkové krycí vrstvy střídavým působením vody, vzduchu a mrazu velmi rychle rozpadal a dno koryta se sice pomaleji, ale stále zahlubovalo.

Poslední etapa prací na regulaci Bečvy, ve dvacátých letech 20. století se zaměřila na výstavbu příčných objektů. Původní jednoduché dřevěné jezy již nestačily v hlubším korytě odolávat soustředěným průtokům vody. Regulace toku potřebovala pevné a stabilní jezy, které bez většího poškození přečkají i katastrofální povodeň. Pro omezení zahlubování koryta toku bylo nutné zmírnit podélný sklon toku pevnými prahy a spádovými stupni. Na Bečvě byla postavena řada železobetonových jezů moderní konstrukce, z nichž některé slouží dodnes.

Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.

Po kolaudaci provedených staveb na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století se práce omezily jen na běžnou údržbu. O definitivní úpravě se mluvilo jako o „kamenné úpravě”, ale na řece jakou je Bečva není nic dostatečně pevné. Bečva byla upravena na „střední velkou vodu” s tím, že objekty měly bezpečně převést i „katastrofální velkou vodu”. S přiměřeným poškozením při povodních se vždy počítalo a nebylo to považované za špatně postavené dílo. Sebemenší zanedbání údržby se však vždy později projevilo větším poškozením koryta při povodních. Také přirozené stárnutí konstrukcí nebylo nikdy zanedbatelné.

Od kolaudace úprav Bečvy se tvar koryta nebo trasa toku téměř nezměnila. Každý pokus o změnu tvaru koryta nebo trasy toku se projevil nepříznivě buď již ve změněném úseku, nebo v navazujícím úseku toku. Při úvahách o celkové změně se však vhodnější řešení než projekt z přelomu století nenašlo.

Při další údržbě po kolaudaci úprav se postupně při opravách začaly původní konstrukce nahrazovat jinými, které odpovídaly současným možnostem a dostupným technologiím. Mimo města se kamenné dlažby nahrazují kamennými záhozy a rovnaninami z lomového kamene, dřevěné konstrukce jezů a stupňů s malou životností se nahrazují konstrukcemi kamennými a betonovými. Velmi vhodné vegetační prvky se vždy prováděly z místních materiálů. To však znamenalo pravidelně a často seřezávat porosty na březích, které byly zdrojem materiálu.

Související obrázky:

Vsetínská Bečva

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-001
plocha povodí [km2] 734,4
délka toku [km] 58,4
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 9,21

Charakter toku

Vsetínská Bečva pramení ve Vsetínských vrších pod vrchem Čarták (952 m) v nadmořské výšce 910 m. Její tok směřuje nejprve krátce již. směrem a poté se obrací k JZ. Protéká obcemi Velké Karlovice, kde se zleva připojuje Tísňavský potok a Karolinkou, kde opět zleva přibírá stejnojmenný potok z vodní nádrže Stanovnice (472 m). Řeka dále protéká obcemi Nový Hrozenkov a Halenkov, kde se zprava připojuje potok Dinotice.

Štěrkoviště "Balaton" u Karolinky posloužilo jako zdroj materiálu pro stavbu vodní nádrže Stanovnice.
Štěrkoviště „Balaton“ u Karolinky posloužilo jako zdroj materiálu pro stavbu vodní nádrže Stanovnice.

V horním toku má řeka úzké koryto s velkým spádem, zmírňovaným množstvím sjízdných kamenných stupňů. Od pramenů k jezu v Halenkově je typem horské bystřiny, která byla technickými úpravami pozměněna. Přesto má v tomto horním úseku charakter rychlé, mírně dravé horské říčky.

Vsetínská Bečva na Halenkovem.
Vsetínská Bečva na Halenkovem.

Od Huslenek, kde se zleva připojuje KychováZděchovka teče Vsetínská Bečva dále na Z a protéká obcemi Hovězí, Janová a Ústí u Vsetína. Pod ústím říčky Senice (354 m) se její tok obrací k S. Protéká územím města Vsetína, kde přijímá zprava Jasenici (343 m) a Jasenku, zleva Rokytenku (341 m). Pod Vsetínem přibírá ještě zleva Semetínský potok (332 m) a Ratibořku u Jablůnky (324 m) a zprava v obci Bystřičce říčku Bystřici (304 m). Pod Vsetínem se údolí i tok rozšiřují a spád řeky se zmenšuje. Severní směr si řeka udržuje až k soutoku s Rožnovskou Bečvou ve Valašském Meziříčí v nadmořské výšce 288 m, odkud jejich společný tok nese označení Bečva (Spojená Bečva).

Vsetínská Bečva sbírá vody jak ze Vsetínských vrchů, tak z Javorníků i vých. části Hostýnských vrchů. Na horním toku protéká mezi Vsetínskými vrchyJavorníky, na spodním toku odděluje Hostýnské vrchy na Z a Vsetínské vrchy na V.

Vodohospodářské objekty

Původní projekt úpravy Bečvy počítal s výstavbou řady drobných nádrží pro zachycení přívalových průtoků a pro zmenšení chodu štěrků. Většina uvažovaných nádrží souvisela i s průplavem Dunaj – Odra – Labe, pro který měly zajišťovat potřebné množství vody. Z celé řady nádrží se však realizovala výstavba jen dvou nádrží na Bystřičce a na Horní Bečvě s poměrně malými vlivy na průtoky v Bečvě.

Vodní nádrž Bystřička

Vodní nádrž Bystřička byla postavena na říčce Bystřici mezi lety 1907—1912 a je tedy nejstarší přehradou v povodí řeky Moravy nad soutokem s Dyjí. Přehradní hráz je gravitační, zděná z místního lomového kamene na cementovou maltu, základ hráze je z prostého betonu. Oba líce hráze byly obloženy řádkovým zdivem z kvalitního kamene. Půdorysně tvoří koruna hráze kruhový oblouk o poloměru 135 m. K utěsnění návodní strany hráze bylo použito dusaného jílu a přírodního asfaltu.

Vodní nádrž Bystřička.
Vodní nádrž Bystřička.

Vodní nádrž Bystřička byla postavena jako jedna z řady drobných nádrží pro zajištění vody na zásobování průplavu Dunaj – Odra – Labe. Současně měla přehrada chránit údolí pod hrází před nebezpečnými povodněmi. Dnes slouží vodní nádrž Bystřička jako ochrana před povodněmi, pro sportovní rybaření a v letních měsících pro rekreaci. Poměrně malý zásobní prostor je využíván pro nepřímé zajištění odběru vody nadlepšením minimálních průtoků v Bystřici pod hrází a ve Vsetínské Bečvě. Dnes je vodní nádrž kulturní památkou.

Vodní nádrž Karolinka

V roce 1977—1985 byla na potoku Stanovnici nad obcí Karolinkou vybudována vodní nádrž Karolinka. Kamenitá sypaná hráz je 35,5 m vysoká a 391,5 m dlouhá, nádrž má objem 7,65 mil. m3. Přehradní jezero má plochu 50,83 ha.

Vodní nádrž Stanovnice
Vodní nádrž Stanovnice

Nádrž byla postavena za účelem zadržování vody jednak pro zásobování pitnou vodou obyvatel Vsetínska a Vlárska, jednak pro trvalé zajištění minimálního průtoku a naopak snížení průtoků při povodňových situacích na říčce Stanovnice. Dále je zde vyráběna elektrická energie v malé vodní elektrárně.

Regulace Vsetínské Bečvy

Práce na úpravách Vsetínské Bečvy byly zahájeny v období 1893—1895, kdy se provádělo první soustavné usměrnění toku. Po údržbě provedených staveb a po jejich poškození povodněmi na přelomu století bylo také rozhodnuto a mohutnějších a pevnějších kamenných konstrukcích. Další regulace na Vsetínské Bečvě byly řešeny společně s Rožnovskou Bečvou v rámci jednotné koncepce.

Více k regulaci řeky Bečvy je možno najít zde.

Hrazení bystřin

Hrazení a úpravy menších toků (bystřin) se začínají provádět v návaznosti na regulaci Bečvy již koncem 19. století. První úpravy vůbec byly provedeny v letech 1892–1893 na toku Zděchovka v Huslenkách, o několik let později na potocích Solanecký, Hutiský, Brodská a Bečva nad Karolinkou. V prvních desetiletích 20. století byla upravena většina potoků, kde se vyskytovaly problémy v místních obcích.

Úpravy bystřin se zpočátku prováděly z kamene, zejména v intravilánech obcí. Budovaly se kamenné přehrážky a stupně, v sídlech se břehy opevňovaly kamennými dlažbami suchými i s maltou, kolem silnic se stavěly opěrné zdi. Stupně se stavěly přepadové s prohloubeným vývarem, v určitých obdobích i skluzové.

Břehy ve volné krajině byly zpevňovány pružným vegetačním opevněním. Bylo tvořeno vrbovou krytinou s laťovými plůtky, hatě, válce, zápletové plůtky a oživené sruby proložených vrbového klestu. Vyšší stupně byly stavěny vždy z kamenného zdiva, případně z dvoustěnných srubů s kamennou výplní.

V 70. letech se používaly i drátoštěrkové konstrukce a betonové prefabrikáty. Po roce 1990 se od betonových prefabrikátů z důvodů ochrany přírody na zachování přírodnějšího charakteru toků ustoupilo.

Významné přítoky Vsetínské Bečvy

Tišňavský potok (Tišňavy, Tísňavský p.)

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-006
plocha povodí [km2] 26,4
délka toku [km] 6,7
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,45

Charakter toku

Tišňavský potok pramení na s. svazích Velkého Javorníka v nadm. výšce 970 m. Zprava přibírá Podťatý potok z údolí Podťaté, který výše, opět zprava, přibírá Lemešnou. Ústí zleva do Vsetínské Bečvy ve Velkých Karlovicích v nadm. výšce 544 m. Tok má charakter čilé horské bystřiny. Odvodňuje v. část Javorníků. Tišňavský potok patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Stanovnice

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-018
plocha povodí [km2] 23,2
délka toku [km] 8,9
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,34

Charakter toku

Stanovnice vzniká soutokem Velké a Malé Stanovnice a odvodňuje širší okolí Malého Javorníku (1019 m). Velká Stanovnice pramení u Bukoviny v nadm. výšce 970 m. Malá Stanovnice pramení mezi vrcholy Frňovské (960 m) a Stolečným vrchem (962 m).

Údolí říčky Stanovnice.
Údolí říčky Stanovnice.

Stanovnice ústí v Karolince zleva do Vsetínské Bečvy v nadmořské výšce 472 m. Tok má charakter čilé horské bystřiny. Pod soutokem Velké a Malé Stanovnice byla v letech 1977–1985 vybudována vodní nádrž Karolinka. Stanovnice patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Dinotice

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-030
plocha povodí [km2] 15,87
délka toku [km] 8,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,20

Charakter toku

Dinotice pramení pod vrcholem Ptáčnice (830 m) v nadmořské výšce 780 m a ústí zprava do Vsetínské Bečvy pod Halenkovem v nadmořské výšce 410 m. Tok má charakter horské bystřiny. Dinotice odvodňuje j. část Vsetínských vrchů. Dinotice patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Kychová

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-032
plocha povodí [km2] 13
délka toku [km] 7,9
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,19

Charakter toku

Kychová pramení na jz. svahu Papajského sedla v nadmořské výšce 760 m a ústí v Halenkově zleva do Vsetínské Bečvy v nadmořské výšce 400 m. Tok má charakter horské bystřiny. Nejvýše položená zdrojnice Kychové leží pod vrcholem Makyty (923 m). Odvodňuje stř. část Javorníků. Kychová patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy, tvoří výzkumné povodí.

Zděchovka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-034
plocha povodí [km2] 25,5
délka toku [km] 7,1
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,36

Charakter toku

Zděchovka pramení pod sedlem Radošov v nadmořské výšce 690 m a ústí v Huslenkách zleva do Vsetínské Bečvy v nadmořské výšce 395 m. Tok má charakter horské bystřiny, po cestě přibírá z údolí Uherské zprava Uherský potok, který pramení na s. svazích Valašské Kyčery (863 m). Zděchovka odvodňuje záp. část Javorníků. Patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy, tvoří výzkumné povodí.

Senice

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-042
plocha povodí [km2] 135,4
délka toku [km] 31,5
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 1,62

Charakter toku

Senice pramení na z. svazích Makyty (923 m) v nadmořské výšce 840 m. Její tok směřuje nejprve k jz., ve Valašské Senici částečně k j. Ve Francově Lhotě se do Senice vlévá zprava Dvorský potok (494 m) a Hamlazův potok (484 m). Před Horní Lidčí přijímá zleva potok Střelenku (Střelenský potok, 468 m) tekoucí od jv. od obce Střelná. Na horním toku má řeka úzké koryto s velkým spádem, který je vyrovnán četnými stupni.

V obci Horní Lideč se Senice stáčí prudce na ssz. a přibírá z levé strany potok Seninku (454 m) napájející Lačnovské rybníky. Teče dále na s. obcí Lidečko, kde přibírá zleva Račenský potok (447 m). Pod přírodní památkou Čertovy skály vytváří soutěsku Lomensko, tvořící předěl mezi Vizovickou vrchovinouJavorníky, kde přijímá z pravé strany Pulčínský potok (432 m).

Za soutěskou Lomensko se údolí řeky rozšiřuje, dno řeky je štěrkovité až balvanité. Senice pokračuje dále na sz., v Lužné přibírá zprava potok Luženku (407 m) a před obcí Valašská Polanka zleva potok Pozděchůvku (396 m). Odtud teče už jen na S. Za Valašskou Polankou přijímá z pravé strany Veřečný potok (378 m) a z levé strany potok Seninku (376 m), pramenící pod Vartovnou (651 m). Řeka Senice dále protéká obcí Leskovec, zde se do ní vlévá ještě několik menších potoků a s. od obce Ústí se v nadmořské výšce 354 m vlévá jako levostranný přítok do Vsetínské Bečvy. Senice odvodňuje z. část Javorníků. Patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Jasenice

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-066
plocha povodí [km2] 36,4
délka toku [km] 13,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,36

Charakter toku

Jasenice pramení v přírodní rezervaci PR Halvovský potok pod vrchem Cáb (842 m) v nadmořské výšce 740 m. Protéká údolím Jasenice, sídlištěm Luh a u Střední průmyslové školy strojnické (vše ve Vsetíně) se v nadmořské výšce 340 m vlévá jako pravostranný přítok do Vsetínské Bečvy. Největšími přítoky jsou pravostranný přítok Žamboška a levostranný přítok Červenka.

Jasenice odvodňuje z. část Vsetínských vrchů. Patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Jasenka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-064
plocha povodí [km2] 8,6
délka toku [km] 9,1

Charakter toku

Jasenka pramení na j. svahu vrchu Dušná (730 m) v nadmořské výšce 650 m. Protéká jz. směrem údolím Horní Jasenky, dále pokračuje Dolní Jasenkou, která je místní částí Vsetína. U mostu spojujícího dolní a horní město se potok vlévá se v nadmořské výšce 336 m jako pravostranný přítok do Vsetínské Bečvy.

Jasenka odvodňuje z. část Vsetínských vrchů.

Rokytenka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-060
plocha povodí [km2] 36,52
délka toku [km] 13,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,36

Charakter toku

Rokytenka pramení na j. svahu vrchu Chléviska (641 m) v nadmořské výšce 585 m. Protéká j. směrem údolím Geržičky k obci Liptál, kde obrací svůj tok k sv. V Liptále přibírá zprava Syrákovku. Dále protéká obcí Lhota u Vsetína, kde zleva přibírá Hlubocký potok. Dále pokračuje přes sídliště Rokytnice a Trávníky (obě náleží Vsetínu) a u místních lázní ve Vsetíně se v nadmořské výšce 335 m vlévá jako levostranný přítok do Vsetínské Bečvy.

Rokytenka odvodňuje Senineckou vrchovinu (náleží Vizovické vrchovině) a Liptálské hřbety (náleží Hostýnským vrchům). Patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Semetínský potok

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-070
plocha povodí [km2] 10,82
délka toku [km] 5,7
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,1

Charakter toku

Semetínský potok pramení na sv. svahu vrchu Chléviska (641 m) v nadmořské výšce 560 m. Protéká v. směrem údolím mezi vrchy Ratibořský Grůň (678 m) a Lipový (535 m), dále pak osadou Semetín, která je místní částí Vsetína. V dolní části Semetína u mostu se v nadmořské výšce 330 m vlévá jako levostranný přítok do Vsetínské Bečvy.

Semetínský potok odvodňuje Liptálské hřbety, které geomorfologicky náleží Hostýnským vrchům. Patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Ratibořka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-072
plocha povodí [km2] 56,9
délka toku [km] 10,8
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,58

Charakter toku

Ratibořka pramení na jv. svahu vrcholu Troják (618 m) v nadmořské výšce 510 m. Od pramene teče v. směrem údolím k Hošťálkové, kde zprava přibírá potok Štěpkovou (pramení na s. svahu vrcholu Chléviska (641 m)). Dále pokračuje stále v. směrem do obce Ratiboř, kde zleva od Kateřinic přitéká potok Kateřinka (pramení na j. svahu vrcholu Háje (665 m)). Nad silničním mostem pod obcí Ratiboř se v nadmořské výšce 325 m vlévá jako levostranný přítok do Vsetínské Bečvy.

Pravostranné přítoky Ratibořky odvodňují Liptálské hřbety, levostranné přítoky Ratibořky odvodňují Hošťálkovskou vrchovinu. Obě jednotky jsou goemorfologickými okrsky Hostýnských vrchů. Ratibořka patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Bystřice (Bystřička)

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-11-01-082
plocha povodí [km2] 85,66
délka toku [km] 21,1
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 1,05

Charakter toku

Bystřice pramení na sz. svahu vrcholu Tanečnice (912 m) v nadmořské výšce 855 m. Od pramene teče sz. směrem údolím k Valašské Bystřici, kde se její tok obrací k z. Pod Valašskou Bystřicí u silničního mostu u pohostinství „U Bušů“ přibírá levostranný přítok Malou Bystřici, která pramení pod vrcholem Cáb (841 m) v nadmořské výšce 750 m. Přibližně půl kilometru pod soutokem začíná vzdutí vodní nádrže Bystřička, vybudované mezi lety 1907—1912 na říčce Bystřici pro zajištění vody na zásobování průplavu Dunaj – Odra – Labe.

Pod nádrží řeka stále pokračuje z. směrem a před obcí Bystřička přibírá levostranný přítok Růžďku, pramenící pod sedlem na Dušné v nadmořské výšce 605 m. V obci Bystřička se za železniční mostem v nadmořské výšce 305 m vlévá jako pravostranný přítok do Vsetínské Bečvy.

Říčka Bystřice odvodňuje Valašskobystřickou vrchovinu, která je geomorfologickým okrskem Vsetínských vrchů. Říčka Bystřice patří mezi vodohospodářsky významné toky v CHOPAV Beskydy.

Související obrázky:

Oblast povodí řeky Moravy

Oblast povodí Moravy (zdroj: http://www.pmo.cz/pop/2009/Morava/End/a-popis/mapy/ma_1_7a.jpg).

Oblast povodí Moravy je dílčím povodím hydrologického povodí řeky Moravy, tvoří českou část mezinárodní oblasti povodí Dunaje. Je protáhlého tvaru ve směru S—J s výrazným výběžkem směrem k V, který tvoří povodí Bečvy. Oblast povodí Moravy sousedí na SV s oblastí povodí Odry podél rozvodnice Baltského a Černého moře a na Z s oblastí povodí Labe na krátkém úseku podél rozvodnice Severního a Černého moře. Na JZ sousedí s oblastí povodí Dyje a na JV s oblastí povodí Váhu na území Slovenské republiky. Pokračovat ve čtení „Oblast povodí řeky Moravy“

Související obrázky:

Oblast povodí řeky Dyje

Hydrogeologické poměry povodí Dyje (zdroj: http://www.pmo.cz/pop/2009/Dyje/end/a-popis/mapy/ma_1_4.jpg)

Oblast povodí Dyje je dílčím povodím hydrologického povodí Moravy, tvoří českou část mezinárodní oblasti povodí Dunaje. Oblast povodí je vějířovitého tvaru, ve vztahu k řece Dyji je asymetricky vyvinutá. Sousedí na SV a V s oblastí povodí Moravy, na S a SZ postupně s oblastmi povodí Horního a Středního Labe, Dolní Vltavy a Horní Vltavy podél rozvodnice Severního a Černého moře. Na JZ sousedí s oblastí povodí Dyje na území Rakouské republiky. Pokračovat ve čtení „Oblast povodí řeky Dyje“

Dyje

Oblast povodí Dyje (zdroj: http://www.pmo.cz/pop/2009/Dyje/end/a-popis/mapy/ma_1_7a.jpg)

Dyje (německy Thaya) je středoevropská řeka tekoucí na pomezí Rakouska (Dolní Rakousy) a Česka (Jihomoravský kraj), převážně po českém území. Délka toku činí 235,4 km, včetně své delší zdrojnice Rakouské Dyje 311 km. Plocha povodí měří 13 419 km², z toho 11 164,7 km² v Česku (14 % rozlohy státu). Vlévá se na česko-slovensko-rakouském pomezí do Moravy jako její nejdelší přítok.

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-14-02-001
plocha povodí [km2] 13 418,7 (v ČR 11 164,7)
délka toku [km] 305,6
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 43,89

Charakter toku

Moravská Dyje, říčka o celkové délce 68,2 km, pramení nedaleko obce Panenská Rozsíčka, přibližně 4 km jih.–vých. od Třešti, na jih.–vých. svazích Hřebene v nadmořské výšce 653 m. Její tok směřuje po celé své délce převážně již. směrem. Říčka protéká Dačickou kotlinou a již. od obce Písečné opouští naše území. Samotná řeka Dyje vzniká soutokem MoravskéRakouské Dyje pod městem Raabs an der Thaya v Rakousku v nadmořské výšce 410 m.

Oblast povodí Dyje (zdroj: http://www.pmo.cz/pop/2009/Dyje/end/a-popis/mapy/ma_1_7a.jpg)
Oblast povodí Dyje (zdroj: http://www.pmo.cz/pop/2009/Dyje/end/a-popis/mapy/ma_1_7a.jpg)
Pozn.: název řeky patrně sahá až do předkeltského období. Indoevropský kořen -dheu- ve významu „téct, tekoucí“ byl v době římské zkomolen na „dujas“, z čehož staří Slované odvodili v 7. či 8.století „Dyja“. Bavorští kolonizátoři Východní marky (Rakouska) pak termín „Dyja“ v 11. století převzali a zkomolili na „Taja“. Kosmova kronika česká řeku Dyji zmiňuje k roku 1082.

V Rakousku dostává tok Dyje kaňonovitý charakter. Na území ČR opět přitéká již. od Uherčic. Při vtoku na naše území má Dyje průměrný roční průtok 9,21 m3 × s-1. U Podhradí nad Dyjí začíná vzdutí Vranovské přehrady. Mezi Vranovem a Znojmem protéká v délce 42 km hlubokým, kaňonovitým údolím, které bylo v roce 1991 prohlášeno za Národní park Podyjí. Dyje zde vytváří unikátní říční fenomén s mnohými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějších skalních útvarů a kamenných moří s vysokou pestrostí rostlinných a živočišných společenstev, danou střídavou expozicí svahů. V dolní části Národního parku, nad Znojmem, byla vybudována údolní nádrž na pitnou vodu.

Pod městem Znojmem řeka vstupuje do Dyjsko–svrateckého úvalu. U jih.–záp. okraje obce Krhovice odbočuje směrem vlevo z toku řeky Dyje umělý vodní kanál, jež nese pojmenování Mlýnská strouha. Jedná se o zajímavou technickou památku a zároveň i nejstarší vodní stavbu na Moravě. První zmínka o této strouze je z roku 1302. Původní strouha končila u obce Micmanice. V 16. století byl tento umělý kanál prodloužen přes obec Slup k obci Jaroslavice, kde sloužil k napájení soustavy Jaroslavických rybníků. V 19. století byla strouha opět prodloužena a to k příhraničnímu rakouskému městu Laa der Thaya. Umělý kanál se připojuje zpět do řeky Dyje sev.–vých. od obce Hevlín a v těchto místech nese název Stará Dyje. Mlýnská strouha má celkovou délku 28,8 km a šířka kanálu je 12 až 15 m.

Na stejném místě, kde odbočuje Mlýnská strouha, odbočuje směrem vpravo z Dyje další umělá stavba. Jedná se závlahový kanál Krhovice–Hevlín, který převádí vodu z řeky Dyje dál do Hrádku, Dyjákovic a Hevlína. Kanál má celkovou délku cca 20 km. Na několika místech trasy byly vytvořeny akvadukty přes křižující vodoteče a další zajímavá technická opatření.

Jihovýchodně od obce Hevlín se Dyje znovu krátce dotkne rakouské hranice. Kolem hranice je její tok regulován. Mezi obcemi Hrušovany nad Jevišovkou a Novosedly do Dyje zleva přitéká říčka Jevišovka. Dyje pak obtéká velkým obloukem Mikulovskou vrchovinuPavlovskýmiDunajovickými vrchy. V prostoru Věstonické brány byly v letech 1975—1989 vybudovány vodní nádrže Nové Mlýny. Do střední nádrže Nových Mlýnů přitékají zleva řeky JihlavaSvratka a také potok Štinkovka.

Pozn.: Nové Mlýny tvoří 3 přehradní nádrže, vybudované na toku řeky Dyje postupně v letech 1975 až 1989. Hlavním důvodem výstavby byly plány socialistického hospodářství na rozsáhlé systémy zavlažovacích kanálů. Zaplavením oblasti zaniklo přibližně 1 200 ha původních lužních lesů, které byly zcela unikátní v rámci celé Evropy. Systém závlah nakonec nebyl nikdy dobudován. Po protestech ekologických organizací a odborníků na životní prostředí byla alespoň snížena hladina prostřední nádrže a vytvořeny 2 ostrůvky, na kterých se obnovily původní lužní lesy.

Pod nádržemi je tok Dyje již téměř celý regulován, přesto o původním charakteru řeky mohou nyní vypovídat pouze zbytky lužních lesů se zachovanými zbytky starých říčních ramen mezi Bulhary a Břeclaví. Pod vsí Bulhary odbočuje Zámecká Dyje, která se po 11 km opět vrací do Dyje.

Pod Břeclaví se Dyje stává opět hraniční řekou a vtéká do oblasti lužních lesů, ležících při soutoku Dyje, KyjovkyMoravy. Oblast je bohatě protkána sítí různých slepých ramen a původních říčních koryt, z nichž některé jsou dnes využity pro povodňování lužních lesů. Samotné koryto řeky je z větší části zregulováno. Osm kilometrů před soutokem s Moravou do Dyje zleva přitéká říčka Kyjovka. Svůj tok řeka Dyje končí soutokem s řekou Moravou u Lanžhota na česko-rakousko-slovenské hranici v nadmořské výšce 148 m.

Vodohospodářské objekty

Vodní nádrž Vranov

Vodní nádrž Vranov (též Vranovská přehrada) byla vybudována na řece Dyji v blízkosti městečka Vranov nad Dyjí v letech 1930–1933. Hráz přehrady je vysoká 60 m a v koruně je dlouhá 292 m. Vzniklá přehrada je dlouhá asi 30 km a zasahuje až pod hrad Bítov do údolí Želetavky. Přehrada slouží vedle energetických a vodárenských úkolů k rekreaci.

Vodní nádrž Znojmo

Další větší stavbou na řece Dyji je vodní nádrž Znojmo. Nádrž byla vystavěna v letech 1962–66 k vyrovnávání nepravidelných odtoků vody z Vranovské přehrady, k ochraně před povodněmi, výrobě elektrické energie a především jako zásobník pitné vody pro Znojmo. Nádrž je dlouhá 5 km a hluboká max. 15 m. Kamenitá hráz dosahuje 115 m délky v koruně.

Nádrže Nové Mlýny

Nové Mlýny tvoří 3 přehradní nádrže, vybudované na toku řeky Dyje v letech 1975 až 1989. Hlavním důvodem výstavby byly plány socialistického hospodářství na rozsáhlé systémy zavlažovacích kanálů. Mušovská přehrada byla napuštěna v roce 1979, má rozlohu 528 ha a maximální hloubku 4 m. Je vhodná především pro rekreaci a vodní sporty. Střední nádrž byla dokončena v roce 1980, o rok později byla uvedena do provozu. Nádrž má plochu 1033 ha a její maximální hloubka dosahuje 5,3 m.

Pohled na Pavlovské vrchy z přehradní hráze v. n. Nové Mlýny.
Pohled na Pavlovské vrchy z přehradní hráze v. n. Nové Mlýny.

Na jednom ze dvou ostrovů, které vznikly po napuštění nádrže, stojí zbytky kostela sv. Linharta, který byl součástí dnes již zatopené obce Mušov. Věstonická přehrada byla v roce 1994 vyhlášena jako přírodní rezervace s několika umělými ostrůvky pro hnízdění ptáků. Vodní nádrž obklopují významné mokřadní ekosystémy, jež jsou zařazeny do režimu ochrany mezinárodní Úmluvy o mokřadech (tzv. Ramsarská úmluva). Novomlýnská přehrada je se svoji rozlohou 1668 ha největší ze tří na sebe navazujících Novomlýnských nádrží, její hloubka je 7,8 m a do provozu byla uvedena v roce 1989.

Vinařská obec Pavlov je vesnickou památkovou rezervací. Leží pod úpatím Děvína nad spodní novomlýnskou nádrží.
Vinařská obec Pavlov je vesnickou památkovou rezervací. Leží pod úpatím Děvína nad spodní novomlýnskou nádrží.
Jaroslavický rybník

Jaroslavický rybník (znám je také jako Zámecký rybník) je jedenáctý největší rybník v České republice a třetí největší na Moravě. Vybudován byl přibližně v polovině 16. století, v roce 1609 byl označen jako nově postavený. Objevuje se jméno Závistník. Výměra Zámeckého rybníka se uvádí jako 429 jiter (245 ha). Později však pozemky byly dlouhou dobu využívány jako orná půda a rybník byl obnoven až v roce 1948. Současná rozloha je cca 190 ha. Druhým největším rybníkem je Horní rybník o ploše 59 ha. Napájení a odtok vody zajišťuje umělý kanál Mlýnská strouha, postranní kanál řeky Dyje.

Související obrázky: