Poloha a základní údaje
Bioregion leží na jihu jižní Moravy, zabírá široké nivy – osy geomorfologických celků Dyjsko-svratecký a Dolnomoravský úval. Směrem k jihu bioregion přesahuje do Rakouska a na Slovensko, v ČR má plochu 605 km2.
Bioregion je tvořen širokými říčními nivami, náležícími do 1. vegetačního stupně, s jasným vztahem k panonské provincii. Území bylo od pravěku osídleno, na hrúdech ležela významná centra Velké Moravy, přesto se zde zachovaly lužní pralesy a rozsáhlé nivní louky. I přes narušení vodního režimu úpravami zde má řada druhů a společenstev nejreprezentativnější zastoupení v rámci celé České republiky. Řada jihovýchodních prvků zde má hranici areálu, např. jasan úzkolistý. Biodiversita je vysoká, obohacená splavenými druhy.
Fauna řeky Moravy, i přes úpravy a znečištění má široké spektrum organismů černomořského povodí. Netypické části bioregionu leží ve vyšších částech širokých niv v blízkosti vrchovin, odkud přitékají jejich řeky (např. niva Svratky pod Brnem, Dyje pod Znojmem). V těchto částech chybí některé typické teplomilné druhy a naopak, sestupují sem druhy vrchovin.
V současnosti mají lužní lesy a orná půda vyrovnané zastoupení, luk je málo, hojné jsou vodní plochy, místy malé hodnoty (Nové Mlýny).
Horniny a reliéf
Bioregion zabírá nivy Moravy a jejích přítoků (Dyje, dolní Jihlavy a Svratky). Podkladem jsou kvartérní fluviální sedimenty – převážně písky a štěrkopísky nejnižší terasy, povrch však tvoří 2–5 m mocné nivní hlíny, z nichž se zejména v jižní části noří na řadě míst pahorky vátých písků, tj. nivou částečně pohřbené přesypy, tzv. hrúdy. Patří sem i plošiny nejnižších teras ovlivněné režimem nivy.
Morfologie bioregionu je klasická nivní; k jejímu charakteru patří volné meandry 2–4 m zaříznutých řek, ramena v různém stádiu zazemnění, vyvýšeniny hrúdů. Zvláště bohatá na hrúdy je niva dolní Dyje a oblast soutoku Moravy a Dyje. Nejvyšší hrúdy jsou 6–8 m vysoké (Dolní Věstonice), v oblasti Soutoku mají i několik ha (Pohansko, Doubravka). Dynamika nivy byla v 70.–80. letech silně narušena regulací toků a budováním Novomlýnských nádrží, které umrtvily původní režim řek, především Dyje. Velmi cenný zůstal úsek Moravy od Strážnice po Rohatec, kde řeka dosud teče v přirozeném korytě a vytváří typické volné meandry.
Dle výškové členitosti (2–10 m) má niva charakter roviny. Nejnižším bodem bioregionu v rámci ČR je soutok Dyje a Moravy (148 m), nejvyšším niva Svitavy v Brně (200 m). Typická výška bioregionu je 155–185 m.
Podnebí
Dle Quitta leží celý bioregion v nejteplejší oblasti ČR T4.
Podnebí je výrazně teplé – nejteplejší v českých zemích. Niva Dyje je srážkami poměrně chudší: Drnholec 9,3 °C, 495 mm; Podivín 9,2 °C, 516 mm. Srážky v nivě Moravy jsou vlivem blízkosti návětrného svahu Karpat vyšší: Hodonín 9,5 °C, 585 mm, Uherské Hradiště 9 °C, 600 mm. Klima niv je charakteristické slabými přízemními teplotními inversemi, celkové se však podnebí bioregionu blíží podnebí Podunajských nížin.
Půdy
V bioregionu převažují glejové fluvizemě na bezkarbonátových sedimentech, ovšem ve vyšších částech bioregionu, v místech, kde řeky usazovaly po opuštění vrchovin hrubozrnější materiál, převládají typické fluvizemě (Svratka po Židlochovice, Jihlava po Pohořelice, Dyje po Dyjákovice). V nivě Moravy jsou pod ústím přítoků (Velička, Kyjovka) z nižších flyšových pohoří vlivem přínosu jemnozrnnějšího a vápnitějšího materiálu zastoupeny hojněji i glejové černice.
Pod ústím Olšavy jsou naopak vlivem přínosu převážně písčitého materiálu z vyšších Karpat písčitější typické fluvizemě. V depresích niv bioregionu jsou místy úživné půdy slatinné (organozemě), v mrtvých ramenech jsou typické gleje a hnilokaly. Na hrúdech převažují málo živné arenické (písčité) kambizemě nebo regozemě.
Biota
Bioregion se rozkládá v termofytiku ve fytogeografickém okrese 18. Jihomoravský úval (s výjimkou některých výběžků a oblastí písků na Bzenecku a Valticku). Vegetační stupně (Skalický): planární.
Potenciálně převládají lužní lesy. Tvrdý luh je tvořen vegetací podsvazu Ulmenion, zejména asociacemi Ficario-Ulmetum campestris a Fraxino pannonicae-Ulmetum, které zřídka na nejvyšších místech aluvia přecházejí do typů, blízkých panonskému Primulo veris-Carpinetum a snad až k teplomilným doubravám. V depresích se často objevuje Salici-Populetum ze svazu Salicion albae. Primární bezlesí je vyvinuto na mokřadech (vnitrozemská delta, mrtvá ramena) s katénou vegetace svazu Phragmition communis, Caricion gracilis, které přecházejí ve vodě v různé typy vegetace, náležejících svazům Hydrocharition, Nymphaeion albae, Potamion lucentis, Potamion pusilli a Batriachion aquatilis. V současnosti lesy a primární bezlesí pokrývají zhruba polovinu plochy.
Na části bezlesí jsou vyvinuty přirozené luční porosty, náležející zejména svazům Cnidion venosi, Alopecurion pratensis, řídce i Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris. Na nejvyšších místech nivy (hrúdy) jsou ostrůvky xerofilní luční vegetace, náležející zřejmě svazu Festucion valesiaceae.
Ve vlhkomilné i suchomilné flóře jsou zastoupeny četné druhy, vázané na aluvia dolních toků řek, velmi často vyzařující z Panonie, kontinentálního (ponticko-jihosibiřského) charakteru, které mají zčásti charakter mezních prvků. Jsou to např. jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), bledule letní (Leucojum aestivum), pryšec bahenní (Tithymalus palustris), p. lesklý (T. lucidus), máčka plocholistá (Eryngium planum), žluťucha slatinná (Thalictrum flavum), jarva žilnatá (Cnidium dubium), šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), mordovka písečná (Phelipanche arenaria), divizna knotovkovitá (Verbascum phoeniceum) a svízelka piemontská (Cruciata pedemontana).
Vzácně se udržely hájové druhy, snad splavené z vyšších, především karpatských poloh, případně představující relikty předlužního období, jako kopytník evropský (Asarum europaeum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), rozrazil horský (Veronica montana), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a sněženka předjarní (Galanthus nivalis). Subatlantské prvky jsou nečetné, vyskytují se převážně na kyselých píscích, k nim náleží např. paličkovec šedavý (Corynephorus canescens), pavinec modrý (Jasione montana). Vzácněji subatlantské druhy rostou i v lužních lesích, např. ostřice hubená (Carex strigosa).
Fauna bioregionu je součástí severopanonské podprovincie, v jeho rámci se však liší převahou lužních typů. Význačným prvkem luhu jsou periodické záplavové a sněžní tůně, s výskytem charakteristických korýšů – žábronožek, lupenonohů, vznášivek ap. Tekoucí vody patří převážně do cejnového pásma, ovšem horní část toku Jihlavy po Pohořelice, Svratky po Rajhrad a Dyje po Hevlín lze řadit spíše do parmového pásma. Výraznou jednotkou vodní fauny je fauna řeky Moravy, která i přes úpravy koryta a silné znečištění vykazuje široké spektrum organismů černomořského povodí (měkkýši točenka kulovitá, kamenolep říční, zubovec dunajský, velký počet druhů ryb).
Význačné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), bobr evropský (Castor fiber), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: volavka červená (Ardea purpurea), husa velká (Anser anser), zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), luňák hnědý (Milvus migrans), l. červený (M. milvus), orel mořský (Haliaetus albicilla), raroh velký (Falco cherrug), břehouš černoocasý (Limosa limosa), koliha velká (Numenius arquata), vodouš rudonohý (Tringa totanus), rybák obecný (Sterna hirundo), racek bouřní (Larus canus), r. černohlavý (L. melanocephalus), břehule říční (Riparia riparia), slavík modráček (Luscinia svecica), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina). Plazi: želva bahenní (Emys orbicularis). Ryby: jeseter malý (Acipenser ruthenus), plotice lesklá (Rutilus pigus), cejn siný (Abramis ballerus), cejn perleťový (Abramis sapa), ostrucha křivočará (Pelecus cultratus), candát východní (Schizostedion volgense), ježdík žlutý (Gymnocephalus schraetser), drsek větší (Zingel zingel), drsek menší (Zingel streber). Měkkýši: zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), jantarka obecná (Succinea putris), j. úhledná (Oxyloma elegans), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica), oblovka C. nitens, údolníček rýhovaný (Vallonia enniensis), plamatka lesní (Arianta arbustorum), srstnatka chlupatá (Trichia hispida), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), závornatka kyjovitá (Clausilia pumila), páskovka keřová (Cepaea hortensis), dvojzubka lužní (Perforatella bidentata), hrachovka malinká (Pisidium personatum), h. obecná (P. casertanum), točenka kulovitá (Valvata piscinalis), kamenolep říční (Litoglyphus danubialis), zubovec dunajský (Theodoxus danubialis). Hmyz: srpice komárovec Bittacus italicus, vřetenuška Zygaena punctum, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), drobníček Ectoedemia preisseckeri, klíněnka Phyllonorycter acaciellus, nesytky Chamaesphecia palustris, Ch. hungarica, černoproužka topolová (Archiearis puella), zavíječ Ostrinia palustralis, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), krasci Eurythyrea quercus, Anthaxia hackeri, A. deaurata, A. tuerki, tesaříci Trichoferus pallidus, Saperda punctata a S. perforata. Korýši: žábronožky Siphonophanes, listonozi Lepidurus, Apus, škeblovky Ostracoda. Kroužkovci: Criodrilus lacuum.
Kontrasty
Hranice bioregionu jsou výrazné, dané rozšířením širokých, původně zaplavovaných niv s odpovídající biotou. Hranice vůči Kojetínskému bioregionu (3.11) je dána geomorfologicky a floristicky. Od sousedních bioregionů se Dyjskomoravský odlišuje zejména výskytem katény přirozené i náhradní vegetace zaplavované aluviální nivy. Prakticky zde chybí mokřadní lesní vegetace na humolitech (svaz Alnion glutinosae) a komplex vegetace halofilní.
Xerofilní flóra a vegetace je plošně i druhově značně ochuzená, chybějí typy hlubších půd, na rozdíl od jader bioregionů Mikulovského (4.2) a Hustopečského (4.3) je zastoupen větší podíl acidofytů, které reprezentují např. trávnička obecná (Armeria vulgaris), smldník olešníkovitý (Peucedanum oreoselinum). Od Kojetínského bioregionu se Dyjskomoravský bioregion liší absencí většiny horských druhů, např. kerblíku lesklého (Anthriscus nitida) a krtičníku žláznatého (Scrophularia scopolii) a plošným rozšířením luční vegetace svazu Cnidion venosi.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
Osídlení v pravěku bylo velmi husté, od středověku (počátek období ničivých povodní a intenzívního ukládání povodňových hlín) je zredukované pouze na okraje inundačních pásem. Donedávna byly nivy bohatě zalesněné převažující přirozenou lesní vegetací, střídající se s loukami s přirozenou druhovou skladbou a s mokřady. V posledním století byl ráz bioty značně narušen rozsáhlými vodohospodářskými úpravami (regulace řek, přehradní nádrže).
Ačkoli část plochy bioregionu byla v nedávné době poškozena vodohospodářskými úpravami, nalézají se zde reprezentativní ukázky bioty lužního lesa. Nejcennější z nich jsou chráněny v NPR Ranšpurk, NPR Cahnov, NPR Soutok a NPR Křivé jezero. Hodnotným územím, zejména z ornitologického a krajinářského hlediska, je i část NPR Lednické rybníky. Mezi další významná ZCHÚ náleží NPP Pastvisko, PR Skařiny a PR Oskovec. Některé další lokality se připravují k vyhlášení.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha