Geomorfologický podcelek Vsetínské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 338 km2, střední výšce 593 m a středním sklonu 10°48´. V okrajových částech na J, JZ, Z a SZ podcelku mají charakter členité vrchoviny. Na Z jsou odděleny hlubokým údolím Vsetínské Bečvy od Hostýnských vrchů a na J od Javorníků. Ze sev. strany jsou vymezeny Rožnovskou brázdou a na SV přechází do Moravskoslezských Beskyd. Vsetínské vrchy leží ve vých. části Hostýnsko vsetínské hornatiny.
V rámci geomorfologického podcelku Vsetínských vrchů jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:
Podloží Vsetínských vrchů budují silně zvrásněné flyšové horniny zejména račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální a proluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními a fluviálními sedimenty.
Vsetínské vrchy jsou tvořeny ústředním hřbetem a řadou vedlejších hřbetů a rozsoch. Hřbety oddělují hluboká údolí, jejichž svahy často narušují sesuvy a hlubinné ploužení Hlavní hřeben Vsetínských vrchů se táhne v centrální části oblasti přibližně ve směru S–Z od Vsetína až po Makovský průsmyk na hranicích se Slovenskem. Pro oblast je příznačný strukturně- a erozně-denudační strukturní reliéf se stopami tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou ploché rozvodní hřbety a svahové spočinky. V oblasti se vyskytují suky (tvrdoše) a hojné jsou také různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesy – balvanové proudy a mrazové sruby.
Linie magurského nasunutí je morfologicky poměrně výrazná a tvoří sev. omezení Vsetínských vrchů oproti Rožnovské brázdě. Na okraj magurského nasunutí jsou vázána široce rozevřená údolí Hážovického a Maretkového potoka při sev. okraji Vsetínských vrchů.
V reliéfu Vsetínských vrchů se projevuje různá geomorfologická odolnost flyšových komplexů, díky ní vznikají strukturní terasy a stupně, hřbety a strukturně podmíněné mrazové sruby. Vlivem hlubinného ploužení dochází k rozpadu vysokých horských hřbetů a vznikají typické povrchové i podzemní pseudokrasové tvary – pseudozávrty a rozsedlinové jeskyně. Údolí říčky Bystřičky tvoří diagonální poruchu, která odděluje nižší pobočný sev. hřbet. Nejvyšším bodem je Vysoká (1024 m) v Soláňském hřbetu, významnými body jsou Soláň (860 m), Tanečnice (911 m), Ochmelov (733 m), Lušovka (875 m) a Cáb (841 m).
Skalní útvary ve Vsetínských vrších
Ve Vsetínských vrších se nachází množství lokalit s výskytem zajímavých skalních tvarů. Nejvyšší v okrese je izolovaný pískovcový skalní útvar Valova skála u Vsetína (výška 3—39 m) s mnoha drobnými tvary zvětrávání podmíněnými vlastnosti pískovcového podloží. Dále v oblasti Vaculova v Malé Bystřici je celý svah rozvolněn mohutným sesuvem, na odlučné plochy a skalní trhliny je vázáno množství závrtových sníženin a drobná rozsedlinová jeskyně i jednotlivé výchozy pískovců. Řada skalních útvarů se nachází v oblasti Klenova. Na nejvyšším vrcholu tohoto hřbetu na Zámčisku (678 m) vystupuje hřibovitý skalní útvar až 7 m vysoký. V jeho dolní části je silně rozvětralá poloha slepenců. Vytvořil se v ní drobný tunel. Ve vrcholové části skaliska jsou vyvinuty zárodečné skalní mísy. Ke skalnímu útvaru se váží lidové pověsti o ukrytých zbojnických pokladech. V severní části hřbetu Klenov vystupuje v délce asi 200 m pískovcový svahový mrazový srub až 19 m vysoký (označován též jako Havranka). Svislé stěny jsou pokryty množstvím kulovitých dutin, skalních říms a výklenků. Poměrně známý a hojně navštěvovaný je skalní útvar Medůvka jihozápadně od Velké Lhoty. Podle příkře ukloněných pískovců a slepenců rusavských vrstev vznikl stupňovitý, strukturně podmíněný mrazový srub délky 52 m a výšky 14 m. Skalní plochy jsou zvlněny množstvím vanovitých prohlubní, žlábkových pseudoškrapů a kulovitých dutin. Rozsáhlý komplex povrchových i podzemních pseudokrasových tvarů je situován v závěru údolí Kobylská v Karolince, kde došlo k rozsáhlému rozpadu a skalnímu sesuvu horského hřbetu. (Použito z http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/12-geomorfologie.html)
Východní část Vsetínských vrchů je pramennou oblastí Bílé Ostravice, Rožnovské Bečvy a Vsetínské Bečvy. Rožnovská a Vsetínská Bečva se stékají ve Valašském Meziříčí odkud tvoří společně řeku Bečvu tekoucí do Moravy. Bílá Ostravice, zasahující do Vsetínských vrchů opravdu jen svou pramennou oblastí, dále protéká přes Moravskoslezské Beskydy a po soutoku s Černou Ostravicí u Starých Hamrů dále míří jako řeka Ostravice k soutoku s Odrou v Ostravě.
Vsetínské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Zbytky původních karpatských lesů jsou na některých místech chráněny jako pralesní rezervace. Charakter zdejší krajiny byl po staletí značně přetvářen, zejména během valašské kolonizace. Mýcením a žďářením lesů na hřebenech hor vznikla harmonická krajina s rozptýleným pasekářským osídlením. Horské louky jsou často lokalitami výskytu vzácných chráněných rostlin, především z čeledi vstavačovitých a mnohé z nich byly zařazeny mezi maloplošně chráněná území.
Vsetínské vrchy jsou častým cílem turistů. Hlavními turistickými centry jsou zejména okolí přehrady Bystřičky, údolí Vsetínské Bečvy, vrchol Soláně a okolí Bumbálky a Třeštíku.
Většina území Vsetínských vrchů ve vých. části spadá do CHKO Beskydy, která byla vyhlášena v roce 1973 pro své výjimečné přírodní hodnoty, zejména původní horské pralesovité porosty s výskytem vzácných karpatských živočichů a rostlin, druhově pestrá luční společenstva, unikátní povrchové i podzemní pseudokrasové jevy a rovněž mimořádnou estetickou hodnotu a pestrost ojedinělého typu krajiny vzniklého historickým soužitím člověka s přírodou. V oblasti jsou vymezeny dvě evropsky významné lokality sítě Natura 2000, a to EVL Beskydy a EVL Nad Jasenkou. V oblasti je dále vymezena ptačí oblast Horní Vsacko
Valašskobystřická vrchovina
Valašskobystřická vrchovina je členitá vrchovina budovaná silně zvrásněnými a tektonicky rozčleněnými flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, na rozhraní s Rožnovskou brázdou, nesouvisle vystupují horniny rožnovského a menilitového souvrství slezské jednotky. V rožnovském souvrství se vyskytují také útržky Ciężkowického pískovce. Samotné čelo magurského příkrovu tvoří v úzkém pásu horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.
Na křivské pásmo navazují směrem k J horniny ráztockých a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství. V okolí Bystřičky, Růžďky a Jablůnky vystupují horniny újezdských a rusavských vrstev zlínského souvrství s vložkami hornin belovežského souvrství.
V jih.–záp. části oblasti, která se víceméně překrývá s povodím Jasénky a Jasenice, se vyskytují horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Hřbet, táhnoucí se od Vsetína sev.–vých. směrem přes Valovu skálu, Snož (662 m) až po Kozí hřbety tvoří horniny lukovských vrstev soláňského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální a proluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními a fluviálními sedimenty.
Valašskobystřická vrchovina leží v záp. a sev.–záp. části Vsetínských vrchů. Na rozdíl od ostatních okrsků Vsetínských vrchů její hlavní osu netvoří hřbet, ale údolí říčky Bystřice (Bystřičky). Krajinu tvoří všesměrné kratší hřbety a jejich rozsochy. Strukturní erozně–denudační reliéf nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu s výraznými suky (tvrdoši) na odolnějších horninách. Pseudokrasová jeskyně Vlčí díra jih.–vých. od Nové Bystřice je pozůstatkem gravitačních podpovrchových procesů. Nejvyšším bodem je Cáb (841 m), významnými body jsou Vršky (693 m), Kyčerka (642 m) a Medůvka (608 m).
Valašskobystřická vrchovina leží ve 3.—5. vegetačním stupni, přičemž převládá 4. v.s. Ve vyšších částech je převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí jedle a buku, časté jsou také bukové porosty s jedlí. V nižších oblastech a na plochých hřbetech se vyskytuje rozvolněná krajinná, často přirozená zeleň s roztroušeným pasekářským osídlením. Východní část oblasti leží v CHKO Beskydy.
Předmětem ochrany přírody jsou geomorfologicky význačné skalní výchozy s přírodně zachovalými lesními porosty v PR Klenov a PP Svantovítova skála, přirozené staré jedlobukové porosty v PR Halvovský potok a PR Kutaný, květnaté louky s orchidejemi a teplomilnými druhy rostlin v PP Vršky–Díly, PP Louky pod Štípou a PP Louka pod Rančem, květnaté louky s jalovcem a smilková pastvina s výskytem vstavačovitých v PP Ježůvka a PP Růžděcký Vesník, listnatý les s přirozenou skladbou dřevin a přilehlé louky s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, zejména s bohatou populací ladoňky karpatské (Scilla kladnii Schur) v PP U Vaňků, mokřadní společenstva na podmáčených loukách a svahových prameništích s pěnovcem,s výskytem ohrožených druhů vstavačovitých, zejména kruštíku bahenního (Epipactis palustris), prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) a pětiprstky hustokvěté (Gymnadenia densiflora) v PP Mokřady Vesník a PP Lúčky–Roveňky.
V oblasti se nachází v.n. Bystřička, sloužící jako akumulační nádrž s výrobou elektrické energie. Oblast Bystřičky je významnou rekreační oblastí Vsetínských vrchů.
Soláňský hřbet
Soláňský hřbet je plochá hornatina budovaná silně zvrásněnými flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a v omezené míře také slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, na rozhraní s Rožnovskou brázdou a Moravskoslezskými Beskydy, nesouvisle vystupují horniny těšínsko hradišťského souvrství, lhoteckého a mazáckého souvrství godulského souvrství slezské jednotky. Centrální část oblasti Soláňského hřbetu budují převážně horniny ráztockých, v menší míře také hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství. Jižní svahy soláňského hřbetu i samotný hřbet Soláně budují horniny belovežského souvrství a újezdských vrstev zlínského souvrství, které jsou v nižších a méně exponovaných částech překryty horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny nivními hlínami.
Soláňský hřbet leží ve vých. části Vsetínských vrchů. Okrsek tvoří ústřední hřbet s výjimkou svažujícího se úseku záp. od Cábu (841 m). Jeho vrcholová část se pohybuje v hladině 850–950 m. O něco vyšší je vých. část za mělkým sedlem Čarták-Soláň, která pak vrcholí excentricky situovaným piskovcovo-slepencovým sukem Vysoké (1024 m).
Strukturní erozně–denudační reliéf Soláňského hřbetu vykazuje místy výraznou inverzi reliéfu. Zachovány jsou stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu, strukturní terasy a stupně, výrazné suky (tvrdoše) odolnějších hornin a tvary způsobené periglaciálními procesy — mrazové sruby a balvanové proudy. V osadě Jezerné u Velkých Karlovic zapříčinil sesuv zeminy vznik hrazeného jezírka.Nejvyšším bodem Soláňského hřbetu je Vysoká (1024 m), významnými body jsou Soláň (860 m), Tanečnice (911 m), Herálky (891 m) a Lušovka (875 m).
V sev.–vých. části pohoří leží pramenná oblast Bílé Ostravice, Rožnovské a Vsetínské Bečvy. Prameny obou Bečev leží nedaleko od sebe (asi 3 km) a svými údolími v podstatě vymezují podcelek Vsetínských vrchů. Rožnovská Bečva pramení na severním úbočí Vysoké (1024 m) a Vsetínská Bečva prameni pod Trojačkou (938 m) nedaleko Bumbálky.
Soláňský hřbet leží ve 4.—5. vegetačním stupni, přičemž převládá 5. v.s. Hlavní hřeben je převážně zalesněný smrkovými porosty s příměsí buku a jedle, místy se vyskytují přirozené bukové porosty. Odlesněny jsou nejnižší polohy oblasti v údolích kolem vodních toků a místy také hřbetní polohy s roztroušeným pasekářským osídlením. Oblast leží v CHKO Beskydy. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené jedlobukové porosty pralesovitého charakteru v PP Brodská, PP Vachalka a PP Smradlavá a suťové lesy se skalními výchozy a geomorfologickými útvary v PP Skálí.
Oblast Soláně je přirozeným kulturním a rekreačním centrem oblasti Vsetínkých vrchů. Další rekreační aktivity jsou provozovány v oblasti Třeštíku-Čartáku a na Cábu.
Hornobečevská vrchovina
Hornobečevská vrchovina je členitá vrchovina budovaná intenzívně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství magurské skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny nivními hlínami.
Hornobečevská vrchovina leží v jih.–záp. části Vsetínských vrchů. Rozhodující část území tvoří více než desítka rovnoběžných údolí drobných pravostranných přítoků Vsetínské Bečvy a rozsoch mezi nimi. Strukturní erozně–denudační reliéf nese stopy dvou mladších stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Vyskytují se suky (tvrdoše) odolnějších hornin ve vrstvách pískovců a sesuvy ve vrstvách jílovců. Údolí Vsetínské Bečvy lemují pedimenty a stupně akumulačních říčních teras. Nejvyšším bodem oblasti je Ochmelov (733 m).
Hornobečevská vrchovina leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Vyšší polohy oblasti jsou převážně zalesněny smrkovými porosty s hojnou příměsí buku, místy i jedle. Vyskytují se i přirozené bukové porosty. Odlesněny jsou nejnižší polohy oblasti v údolích kolem vodních toků a místy také hřbetní polohy s roztroušeným pasekářským osídlením. Východní část leží v CHKO Beskydy.
Vsetínskobečevská niva
Vsetínskobečevská niva je sníženina kolem řeky Vsetínské Bečvy v rozšířeném údolí u Vsetína. Podloží Vsetínskobečevskéá nivy je vyplněno nivními hlínami. Sníženina vznikla v důsledku mladých tektonických pohybů, při kterých došlo k poklesům úrovně dna údolí, které následně vyrovnaly nánosy řeky Vsetínské Bečvy.
Vsetínskobečevská niva je vymezena nově až v díle Z nížin do hor od autorů Bína a Demek (2012). Dříve v literatuře popisována nebyla.