Geomorfologický celek Hostýnsko–vsetínská hornatina je plochá hornatina o rozloze 629 km2, výškové členitosti 200—400 m a středním sklonu 10°09´. Oblast na délku dosahuje téměř 60 km a na šířku téměř 20 km. Hostýnsko–vsetínská hornatina se nachází v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.
Geomorfologické rozdělení Hostýnsko–vsetínské hornatiny.
Geomorfologie a hydrografie
Hostýnsko–vsetínská hornatina je rozdělena hlubokým údolím Vsetínské Bečvy na dva podcelky. Na Z se nachází Hostýnské vrchy s nejvyšším bodem Kelčským Javorníkem (865 m), na V se nachází celkově vyšší a mohutnější Vsetínské vrchy s nejvyšším bodem celé oblasti Vysokou (1024 m).
Masív Kelčského Javorníku z pohledu od Rajnochovic.
V oblasti Hostýnsko–vsetínské hornatiny se nachází díky svému podloží velké množství sesuvů. Pro Hostýnské vrchy je charakteristický výrazný čelní svah s mocným pedimentem při úpatí. Typická jsou obloukovitě probíhající pásma zalesněných hřbetů. Krajina je převážně zalesněná s ojedinělými loukami (pasekami), v nižších polohách se nachází typické rozptýlené pasekářské osídlení. K soustředění zástavby dochází pouze v údolích kolem větších vodních toků.
Skály na Skalném (709 m).
Hydrograficky patří Hostýnsko–vsetínská hornatina do velkého povodí řeky Moravy, větší sev.–vých. část je odvodněna řekou Bečvou (Rožnovská a Vsetínská Bečva), menší jih.–záp. část je odvodněna levostrannými přítoky Moravy, kterými jsou říčky Dřevnice, Rusava a Bystřice.
Všeobecně je krajina protkána velkým množstvím potoků a říček, i proto je uznána za rozsáhlou pramennou oblast. V oblasti je vybudována v. n. Bystřička na říčce Bystřici pro účely rekreace a ochrany před povodněmi.
Podloží a půdy
Podloží Hostýnsko–vsetínské hornatiny budují převážně flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů s pokryvy kvartérních usazenin. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů.
Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny. V pozdí snímku Moravskoslezské Beskydy.
Lidé a společnost
Oblast Hostýnsko–vsetínské hornatiny leží ve 3.—5. vegetačním stupni, přičemž v okrajových oblastech na Z převládá 3. vegetační stupeň, v centrální části a ve vyšších oblastech pak převládá 4. a 5. vegetační stupeň. V dřevinné skladbě dominuje smrk ztepilý, na mnoha místech jsou však zachovány přirozené bukové a jedlobukové porosty, v nižších polohách i s dubem, habrem a lípou. Východní část oblasti je součástí CHKO Beskydy a ptačí oblast Beskydy.
Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.
Hostýnské vrchy jsou pramennou oblastí Dřevnice, Juhyně a Moštěnky (Bystřičky). Všechny zmíněné řeky jsou pravostranné přítoky Moravy.
Podloží a půdy
Podloží Hostýnských vrchů budují zejména flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální a proluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny kvartérními deluviofluviálními a fluviálními sedimenty. Vcelku je geologický podklad jednotvárný. Z pokryvů se uplatňují svahoviny, okrajově i sprašové hlíny, lokálně sutě.
Půdy v bioregionu jsou poměrně jednotvárné. Ve vyšších částech zcela převažují silně kyselé (dystrické) kambizemě, v nižších částech a na úpatích slabě oglejené kyselé typické kambizemě. Unikáty tvoří rankery na sutích a litozemě na skalách. Fluvizemě v nivách mají velmi malý rozsah, jsou glejové s velkým obsahem pískovcového štěrku.
Hostýnské vrchy představují hornatinné území, které je nejvíce vysunuto do vnitrozemí Moravy. Terénním uspořádáním představují Hostýnské vrchy soustavu členitých souběžných hřbetů SV—JZ směru, navzájem oddělených dosti hlubokými sedly a rychle se zařezávajícími vodními toky v údolích.
Reliéf má charakter kompaktního erozně-denudačního pohoří s projevy různé odolnosti hornin, příkrovové a zlomové tektoniky při okrajích. Charakteristické jsou příkré, až 400 m vysoké svahy Kelčského Javorníku na sev. čele magurského příkrovu na styku s Kelčskou pahorkatinou a výrazné okrajové zlomové svahy na jihozápadě nad Fryštáckou brázdou. Celkový sklon pohoří je od severu k jihu.
Georeliéf Hostýnských vrchů je silně podmíněn vlivem geologické stavby. Hřbety jsou vázány spíše na souvrství s převahou odolnějších pískovců, údolí a sedla jsou často založena v horninách s převahou jílovců. Na hřbetech hor zůstaly zachovány zbytky zarovnaného povrchu střední úrovně, podél údolí se nacházejí nižší úrovnězarovnávání. Typické jsou různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesy — izolovaná skaliska, mrazové sruby, pseudokrasové puklinové jeskyně a voštiny. Před čelem Hostýnských vrchů i podél údolí vodních toků jsou vytvořeny pedimenty. Na svazích dochází k sesuvům.
Skály na Skalném (709 m).
Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m) v Rusavské hornatině. Významnými body jsou Hostýn (734 m), Ondřejovsko (632 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m), Humenec (703 m) a Čečetkov (687 m).
Pastvina na Skalném nabízí úchvatné pohledy směrem k Hostýnu a za něj do Hornomoravského úvalu.
Pozn.: K zajímavým oblastem patří Křížový vrch (670 m) u Semetína, kde skalní stěna mohutného sesuvu byla přemodelována na mrazový srub (7 m výška, 200 m délka). Od ní vybíhá úpatní suťová halda, na kterou navazují rozsáhlé sesuvné akumulace, částečně aktivizované. Při úpatí skalní stěny se nachází rozsedlinová Zbojnická jeskyně.
Plochý reliéf Hostýnských vrchů. Střední části dominuje Čerňava (844 m).
Klima
Dle Quitta leží prakticky celé pohoří v nejchladnější mírně teplé oblasti MT2, nejvyšší vrcholy pak v chladné oblasti CH7.
Podnebí je tedy mírně teplé až chladnější a podstatně sušší než v Moravskoslezských Beskydech, avšak atlantičtější než ve Vsetínském bioregionu, který již leží v mírném srážkovém stínu: Hostýn 5,9 °C, 934 mm; vrcholové části mají teploty pod 6 °C a přes 1 000 mm srážek (Kotáry), Rusava na dně údolí má 795 mm. Pohoří tvoří klimatický předěl mezi teplými a suchými pahorkatinami úvalů a vlhkou chladnou oblastí Beskyd. Projevuje se návětrný efekt, zvláště na severozápadním svahu a vrcholový fenomén na vyšších kopcích.
Potenciální přirozenou vegetaci tvoří na úpatí karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), výjimečně na strmých svazích na kyselých pískovcích snad i acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Většinu plochy zabírají bučiny, zastoupené asociacemi Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco-Fagetum a Carici pilosae-Fagetum. Na sutích pod skalnatými hřebeny jsou vyvinuty typické suťové lesy (Mercuriali-Fraxinetum a Lunario-Aceretum). Podél potoků jsou nivy, náležející převážně asociaci Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.
V přirozené náhradní vegetaci jsou zastoupeny suché louky a pastviny s vegetací svazu Arrhenatherion a Cynosurion (zejména charakteristické Anthoxantho-Agrostietum), ojediněle i Violion caninae. V dosti vzácných lesních lemech je typická vegetace svazu Trifolion medii. Xerofilní vegetace prakticky chybí. Na vlhkých místech je přítomna vegetace svazu Calthion (zejména Cirsietum salisburgensis), na svahových prameništích fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae.
Měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva L.) v PR Smrdutá.
Flóra je nepříliš bohatá, tvořená průvodci karpatského lesa středních poloh, mezní a exklávní prvky jsou sporadické. K typickým druhům patří ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula), ječmenka lesní (Hordelymus europaeus), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), z vyšších Karpat sem zasahují kapradina plevinatá (Dryopteris affinis) a kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia), charakteristický je rovněž výskyt subatlantských prvků, mezi něž je možno počítat kostřavu lesní (Festuca altissima), vřes obecný (Calluna vulgaris) a smilku tuhou (Nardus stricta).
Lidé a společnost
Hostýnské vrchy leží ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. Oblast je značně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Pro svůj typický krajinný ráz, velké zastoupení lesů a pastvin a charakteristickou historickou zástavbu obcí valašského typu byly hostýnské vrchy prohlášeny za přírodní park Hostýnské vrchy.
Oblast je bohatá na kulturní památky od nejstarších dob (zbytky keltského opida na Hostýně), přes zříceniny středověkých hradů (Lukov, Šaumburk, Zubříč, Obřany) až po technické památky jako je nádrž na plavení dříví – klauza v Rajnochovicích. Mimořádně významným prvkem je Svatý Hostýn s množstvím církevních památek, který patří mezi nejznámější mariánská poutní místa v naší republice, zároveň pravěké hradisko. V rámci soustavy Natura 2000 byly vyhlášeny ptačí oblast Hostýnské vrchy a evropsky významné lokality Velká Vela, Ondřejovsko, Rusava–Hořansko, Tesák a Semetín.
Geomorfologické jednotky
Rusavská hornatina
Rusavská hornatina je plochá hornatina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Brusné – Slavkov p. Hostýnem – Bystřice p. Hostýnem – Lázně – Chvalčov – Podhradní Lhota, se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitového a chvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Střední část oblasti vyplňují horniny hostýnských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Hlavní hřeben Kelčského Javorníku (865 m), Čerňavy (844 m) a Sochové (741 m) tvoří rusavské vrstvy zlínského souvrství.
PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).
Rusavská hornatina tvoří sev.–záp. a nejvyšší část Hostýnských vrchů. Srázný svah ke Kelčské pahorkatině, který je na úpatí lemován mocnými pedimenty, je založen na čele račanského příkrovu s tektonickým dotvořením. Osou okrsku jsou dva zvlněné a rozsochami lemované hřbety vybíhající z prostoru Kyčery (757 m); severní ke Kelčskému Javorníku (865 m), západní k Hostýnu (735 m). Ve vrcholové poloze Hostýna se nacházejí antropogenní valy bývalého pravěkého a středověkého hradiště.
Hradiště na Hostýně
Celý vrchol Hostýna byl ohrazen valy, které jsou vysoké kolem 4 m. Pouze na nejpřístupnější, jihozápadní straně dosahuje výšky až 8 m. V severovýchodní, nejnepřístupnější části je val téměř neznatelný. Součástí opevnění byl i příkop. Plocha hradiště je oválného půdorysu a rozkládá se mezi dvěma vrcholy a sedlem mezi nimi, na ploše 19,7 ha. Pravěké těleso valu – zhotovené z hlíny, kamení, písku a popela – je přerušované dvěma zřetelnými branami, Slavkovskou (název pochází od vesnice Slavkova pod Hostýnem při úpatí hory) a Železnou, a třemi menšími průkopy. Mohutné valy, jež zde Keltové našli po předchozích kulturách, sami ještě zpevnili, a tak mohli kontrolovat velký úsek důležité pohybové cesty, zvané Jantarová, která vedla od Středozemního moře Moravskou branou do povodí Odry a Visly k Baltu. (zdroj: http://www.hostyn.cz/historie/historie1_pravek.htm)
Jednotlivá zastavení Jurkovičovi křížové cesty stojí na původních valech hostýnského hradiště.
Hradiště na Hostýně bylo využíváno ve více obdobích. První, nečetné doklady osídlení pocházejí již z paleolitu. Lokalita byla významněji využívána až v mladší době bronzové – lužická fáze kultury lužických popelnicových polí (1300–1000 př.n.l.), v pozdní době bronzové – slezská fáze kultury lužických popelnicových polí (1000-750 př.n.l), ve starší době železné – kultura platěnická (750–560 př.n.l.) a v pozdní době laténské (125-30 př.n.l.). (zdroj: http://www.archeolog.cz/lokalita/chvalcov-hostyn/40)
Erozně–denudační reliéf je tvořen souběžnými hřbety SV–JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně. Reliéf je celkově ukloněn k J. Na hřbetech i svazích jsou zachovány periglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m), významnými body jsou Hostýn (734 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m) a Obřany (704 m).
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.
PR Kelčský Javorník, pralesovité porosty na suťových stanovištích.
Rusavská hornatina leží ve 3.—5. vegetačním stupni a je z velké části zalesněná smrkovými a bukovými porosty, často smíšenými. Doposud zůstává v porostech zachován vysoký podíl jedle. V mnoha částech území je zachována přirozená skladba porostů. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené suťové lesní ekosystémy v PR Obřany, PR Smrdutá, PR Sochová a PR Kelčský Javorník, původní autochtonní karpatské jedlobukové lesy pralesovitého charakteru v PR Čerňava, PR Tesák, PP Solisko a PP Bernátka a přirozené podhorské karpatské louky se vzácnou květenou zvláště vstavačovitých (Orchidaceae) v PP Stráň a PP Pod Kozincem.
Masív Kelčského Javorníku od Rajnochovic.
Hošťálkovská vrchovina
Hošťálkovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Rajnochovice – Podolí se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitového a chvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Od Podolí směrem k Valašskému Meziříčí na ně navazují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.
Nejvyšším bodem Hošťálkovské vrchoviny je Čečetkov (687 m), významnými body jsou Bludný (659 m), Hradiště (604 m) a Jarcovská kula (425 m).
Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.
Hošťálkovská vrchovina leží ve 3.–5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách je středně, ve vyšších polohách převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buku, borovice a modřínu. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty. Lesnatá krajina je na hřbetech vrchoviny místy rozvolněná pasekářským osídlením.
Předmětem ochrany přírody jsou travnatá stráň s fragmenty teplomilných rostlinných společenstev s kakostem krvavým (Geranium sanguineum L.) v PP Skalka–Polomsko, jediné souvislé vřesoviště s nadměrným výskytem jalovce, vřesu a plavuně v PP Vřesoviště Bílová, smíšený porost s řadou světlin, svahová prameniště s mokřadní květenou a bohatou populací mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.) a kruštíku bahenního (Epipactis palustris (L.) Crantz) v PR Dubcová, květnaté louky na sušších a mokřadních stanovištích s výskytem vzácných druhů květeny, zejména s populací pampelišky Skalińské (Taraxacum skalinskanum) v PP Zbrankova stráň a geomorfologický pískovcovo-slepencový skalní útvar v PP Jarcovská kula.
Liptálské hřbety
Liptálské hřbety jsou členitá vrchovina tvořená flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V hlavním hřebenu Humence (703 m) a Drastihlavy (695 ) se uplatňují morfologicky výrazné lukovské vrstvy, které doprovází ráztocké vrstvy zlínského souvrství a ojediněle také horniny belovežského souvrství račanské jednotky. Ostatní polohy, většinou v nižších částech oblasti, budují jemněji tvarované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy jsou překryty hlinito–kamenitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.
Zimní krajina nad Liptálem.
Liptálské hřbety leží jih.–vých. části Hostýnských vrchů. Název okrsku vystihuje charakter krajiny, jedné se o soustavu kratších hřbetů a jejich rozsoch orientovaných do různých směrů. V reliéfu se silně projevují vlivy geologické struktury flyšových hornin, dominantní hřbety SV—JZ směru jsou tvořeny odolnějšími vrstvami s převahou pískovců. Nejvyšším bodem je Humenec (703 m), významnými body jsou Drastihlava (695 m) a Chléviska (641 m).
Okolí Podkopné Lhoty. V pozadí hřeben Humence (703 m).
Pozn.: Zajímavé antropogenní těžební tvary se nacházejí na katastru obce Liptál (štoly, zasypané vchody do štol, haldy). Štoly vznikly při těžbě tence deskovitých pískovců pro výrobu brousků. Nachází se zde nejdelší štola na Valašsku s délkou 45 m. Díky silně vápnité vodě se ve štole vysrážely drobné kaskády, náteky a keříčkovité výrůstky, které řadíme ke krasovým tvarům.
Přírodní památka Holíkova rezervace.
Liptálské hřbety leží ve ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách jsou středně, ve vyšších polohách převážně zalesněny smrkovými porosty s příměsí buku. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty.
Předmětem ochrany přírody jsou původní lesní porosty na skalnatých a balvanitých stanovištích lukovských vrstev s kryogenními tvary v PP Holíkova rezervace, PP Skály a PP Křížový a také pestrá společenstva mokřadů i suchých pastvin s výskytem vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Pivovařiska.
Lukovská vrchovina leží v záp. části Hostýnských vrchů. Její osu tvoří obloukovitě prohnutý a vertikálně zprohýbaný centrální hřbet Z–V směru, který se místy zužuje na hřeben s nižšími, zlomově ukončenými rozsochami, vybíhajícími k JZ. Na J spadá vrchovina zlomovým svahem do Fryštácké brázdy. Nejvyšším bodem je Kuželek (638 m), významnými body jsou Ondřejovsko (637 m), Velá (526 m), Lukov (519 m) a Lysina (597 m).
Významnou historickou památkou je zřícenina hradu Lukova. Ten byl založen v první třetině 13. století a postupně byl držen mnoha významnými moravskými rody. Snad nejznámnějším držitelem je Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který hrad vyženil svatbou s majetnou Lukrécií Nekšovnou z Landeka. V průběhu 18. století za držby Rottalů a poté Seilernů hrad postupně ztrácel význam, až se stal nakonce zdrojem levného stavebního materiálu. Seilernové si v roce 1807 dokončili nové sídlo panství na Lešné.
Zřícenina hradu Lukov.
Lukovská vrchovina leží ve 3.–4. vegetačním stupni a je téměř zcela zalesněná smrkovými porosty s bukem, dubem a borovicí. Místy se nacházejí ještě přirozené dubobukové a bukové porosty. Předmětem ochrany přírody je zachování přirozené skladby porostů na skalnatých a suťových stanovištích na podloží lukovských vrstev v PP Ondřejovsko, PP Bzová, PP Vela, ochrana kryogenního skalního útvaru v PP Králky a také ochrana početné populace celé řady druhů obojživelníků v PP Bezedník.
Geomorfologický podcelek Vsetínské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 338 km2, střední výšce 593 m a středním sklonu 10°48´. V okrajových částech na J, JZ, Z a SZ podcelku mají charakter členité vrchoviny. Na Z jsou odděleny hlubokým údolím Vsetínské Bečvy od Hostýnských vrchů a na J od Javorníků. Ze sev. strany jsou vymezeny Rožnovskou brázdou a na SV přechází do Moravskoslezských Beskyd. Vsetínské vrchy leží ve vých. části Hostýnsko vsetínské hornatiny. Pokračovat ve čtení “Vsetínské vrchy”
Geomorfologický celek Rožnovská brázda je protáhlá vnitrozemská sníženina o rozloze 109 km2, střední výšce 487 m a středním sklonu 7°01´. Oblast na délku dosahuje přibližně 28 km a na šířku téměř 6 km. Z již. strany je vymezena Vsetínskými vrchy a ze sev. strany Moravskoslezskými Beskydy. Na záp. straně volně pokračuje do Podbeskydské pahorkatiny. Rožnovská brázda se nachází v již. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy. Pokračovat ve čtení “Rožnovská brázda”
Moravskoslezské Beskydy jsou členitá hornatina o rozloze 623 km2, střední výšce 703 m a středním sklonu 14°46´. Oblast má délku přibližně 55 km a šířku blížící se 20 km. Moravskoslezské Beskydy se v sev. části zvedají do největších výšek Západních Beskyd, na již. straně pozvolna z vrcholů klesají na území Slovenska do údolí Kysuce, která je odděluje od Javorníků. Na V jsou ukončeny prudkým svahem do Jablunkovské brázdy a na JZ klesají rovněž prudkými svahy do Rožnovské brázdy. Na SZ je obepíná Frenštátská brázda a na SV Třinecká brázda. Pokračovat ve čtení “Moravskoslezské Beskydy”
Geomorfologický podcelek Klokočovská hornatina je plochá hornatina o rozloze 34 km2, střední výšce 707 m a středním sklonu 10°19´. Dříve se Klokočovská hornatina pojímala jako území, které bylo užší součástí geomorfologického okrsku Zadních hor v geomorfologickém podcelku Lysohorské hornatiny. Na S je Černou Ostravicí oddělena od Lysohorské hornatiny, jižní a jih.–vých. hranici oblasti tvoří československá hranice. Klokočovská hornatina leží v již. části Moravskoslezských Beskyd. Pokračovat ve čtení “Klokočovská hornatina”
Geomorfologický celek Jablunkovské mezihoří je členitá vrchovina o rozloze 27 km2, střední výšce 592 m a středním sklonu 9°23´ (na území ČR). Oblast na délku dosahuje přibližně 11 km a na šířku téměř 5 km. Oblast je na V vymezena Żywieckými Beskydy (na území Polska), na J je pohoří údolím Čierňanky odděleno od Kysuckých Beskyd. Na JZ přechází do Turzovské vrchoviny (obě na území Slovenska). Na Z je pohoří Jablunkovským průsmykem odděleno od Moravskoslezských Beskyd. Na SZ a S se svažuje do Jablunkovské brázdy. Geomorfologický celek Jablunkovské mezihoří leží v sev.–vých. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy. Pokračovat ve čtení “Jablunkovské mezihoří”
