Příborská pahorkatina

Geomorfologický podcelek Příborská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 355 km2, střední výšce 320 m a stř. sklonu 3°24´. Délka oblasti dosahuje téměř 45 km, její šířka se proměnlivě pohybuje v rozmezí 4 až 15 km. Příborská pahorkatina leží ve střed. části geomorfologického celku Podbeskydské pahorkatiny.

Příborská pahorkatina představuje mírně zvlněný přechodový pás mezi plochým a nízkým reliéfem Oderské brány na SZ a členitým a vyšším reliéfem Štramberské vrchoviny na JV. Na JZ hraničí s Kelčskou pahorkatinou a na Z s Maleníkem. Z V je vymezena Frenštátskou brázdouTřineckou brázdou.

Geomorfologické rozdělení Příborské pahorkatiny.
Geomorfologické rozdělení Příborské pahorkatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Příborské pahorkatiny je vymezeno osm geomorfologických okrsků:

Podloží tvoří křídové a paleogenní flyšové horniny podslezskéslezské jednotky vnější skupiny příkrovů s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace, útržky jurských vápencůmiocennímikvarterními sedimenty. Četné jsou překryvy sprašísprašových hlín.

Převážně erozně–denudační reliéf má ráz úpatní pahorkatiny s širokými údolími a zbytky terciérního zarovnání povrchu na rozvodích. Četné jsou litologicky podmíněné suky z odolnějších hornin slezské jednotky, periglaciální tvary a úpady. Z úpatních zarovnaných povrchů se vyskytují pedimentykryopedimenty. V pleistocénu bylo území zasaženo severským sálským zaledněním, zachovány jsou glacigenní sedimenty. Nejvyšším bodem je vrchol Na Kamenném (502 m) v Helštýnské vrchovině. Významnými body jsou vrcholy Starojický kopec (496 m) a Salaš (381 m).

Oblast odvodňují přítoky řeky Bečvy a Odry. Postupně od JZ to jsou LučinaMřenka (obě ústí do Bečvy) a dále Zrzávka, Jičínka, Sedlnice, Lubina, Tichávka, Ondřejnice a přítoky Ostravice (ústí do Odry).

Příborská pahorkatina leží ve 2.—5. vegetačním stupni. Její krajina je díky rozptýleným lesním plochám i přes značné zemědělské využití velmi pestrá. V oblasti se nacházejí ložiska černého uhlízemního plynu.

Hluzovská pahorkatina

Hluzovská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina budovaná flyšovými horninami frýdeckého souvrství s menšími vložkami pískovců a slepenců pískovcové facie frýdlantského souvrství (pískovce strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Jihovýchodně od Hranických Louček vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství kelčského vývoje slezské jednotky s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).

Celá oblast je místy překryta přenesenými pleistocenními jílovitohlinitými a hlinitokamenitými eluvii s úlomky pískovců. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými a jílovitohlinitými deluviálními sedimenty. Nižší, okrajové části oblasti jsou překryty překryvy sprašových hlín, výjimečně slabších vápnitých spraší. Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.

Nepravidelný a přerušovaný plochý hřbet Hluzovské pahorkatiny leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Erozně–denudační reliéf má charakter širokého plochého hřbetu se zbytky třetihorního zarovnaného povrchu. Významným vrcholem je Vysoká Stráž (370 m).

Hluzovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Nižší oblasti jsou méně, vyšší oblasti poněkud více zalesněné převážně smrkovými porosty.

Palačovská brázda

Palačovská brázda je erozní sníženina budovaná glacilakustrinními sedimenty (jíly) a glacifluviálními sedimenty (písky a píščité štěrky) sálského zalednění s překryvy sprašových hlín, výjimečně slabších vápnitých spraší.

Palačovská brázda leží v jih–záp. části Příborské pahorkatiny. Erozně–denudační sníženina sev.—již. směru spojuje Oderskou bránu s Valašskomeziříčskou kotlinou. V době maximálního evropského zalednění tudy odtékaly ledovcové tavné vody do řeky Bečvy. Charakteristický je mírně členitý akumulační reliéf mladopleistocenních soliflukčnícheolických pokryvů.

Palačovská brázda leží převážně ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smrkovými porosty.

Novojičínská pahorkatina

Novojičínská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina, budovaná flyšovými horninami frýdeckého souvrství s menšími vložkami pískovců a slepenců pískovcové facie frýdlantského souvrství (pískovce strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Pozůstatkem po sálském zalednění jsou glacilakustrinní sedimenty (jíly) a glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky). Oblast je místy překryta přenesenými pleistocenními jílovitohlinitými a hlinitokamenitými eluvii s úlomky pískovců. Roztroušeně vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství a také milotického souvrství (analogické kojetínským slepencům) kelčského vývoje slezské jednotky s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Značná část oblasti je překryta překryvy sprašových hlín. Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.

Novojičínská pahorkatina leží ve střed. části Příborské pahorkatiny. Její povrch se celkově zdvihá a rozčleňuje od SV, kde se rozkládá velmi plochý terén, směrem k JZ. Charakteristický je erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách se zbytky zarovnaného povrchu. Vyskytují se říční terasy a široké údolní nivy. Nejvyšším bodem je slepencový suk Starojický kopec (496 m) se zříceninou hradu Starý Jičín na temeni, významným bodem je Salaš (381 m).

Novojičínská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Vyšší části území jsou málo zalesněné smrkovými porosty místy s bukem.

Libhošťská pahorkatina

Libhošťská pahorkatina je plochá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují flyšové horniny frýdeckého souvrství, ve kterém se vyskytují menší vložky hornin facie černošedých jílovců, facie pestrých jílovcůpískovcové facie (pískovce a slepence strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Značnou část oblasti překrývají glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény s překryvy sprašových hlín. Roztroušeně vystupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.

Libhošťská pahorkatina leží ve střed. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je plochý erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách s periglaciálními tvary. Celkově terén vystupuje ve svých zaoblených návrších jen o něco málo přes 300 m. Vyskytují se říční terasy a široká údolní niva říčky Lubiny.

 

Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis)
Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis)

Libhošťská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Vyšší části území jsou málo zalesněné smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody je lokalita sněženky podsněžníku (Galanthus nivalis L.) v PP Sedlnické sněženky.

Staříčská pahorkatina

Staříčská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují převážně flyšové horniny frýdeckého souvrství, ve kterém se vyskytují menší vložky hornin facie černošedých jílovcůfacie pestrých jílovců podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V okolí Skotnice, Fryčovič, Brušperka a Krmelína vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s vložkami těšínských vápenců spodních těšínských vrstev a výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).

Flyšové horniny překrývají, zejména v nižších polohách sev. části oblasti, překryvy kvarterních sprašových hlín a místy i glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény. V tektonických oknech místy vystupují přenesené pleistocenní jílovitohlinité a hlinitokamenité eluvia s úlomky pískovců. Podsvahové polohy jsou vyplněny písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.

Staříčská pahorkatina leží v sev.–vých. části Příborské pahorkatiny. Osu oblasti představuje oblouková linie poměrně izolovaných pahorků, většinou přesahujících 350 m. Charakteristický je erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách, který směrem k s. přechází v akumulační reliéf sprašových překryvů a říčních teras. Významným bodem je Krmelínský kopec (328 m) a Sovinec (354 m).

Staříčská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. Území je málo zalesněné smrkovými porosty, místy porosty dubu s habrem. Vykytují s drobné lomy. Předmětem ochrany přírody jsou biotopy rybníků, mokřadů a přirozeně meandrujícího toku v PR Rybníky v Trnávce a enkláva subxerotermních travinných společenstev na území bývalých vápencových lomů v PP Kamenná.

Palkovické podhůří

Palkovické podhůří je plochá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují zejména kvartérní pokryvy v nadloží flyšových hornin podslezskéslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Z pokryvných sedimentů se uplatňují zejména hlinitokamenité deluviální sedimenty, písčitohlinité deluvioeolické sedimenty a štěrkové proluviální sedimenty. Místy vystupují glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény, částečně také hlinitokamenité eluvia s úlomky pískovců. Nižší polohy území jsou překryty překryvy sprašových hlín.

Palkovické podhůří leží v sev.–vých. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je převážně akumulační reliéf pleistocenních úpatních hald, v nižších polohách sprašových překryvů a říčních teras řeky Ostravice, s celkovým úklonem k SV. Významné jsou antropogenní tvary georeliéfu, konkrétně haldy a výsypky kamenouhelného dolu Staříč.

Dubohabrové háje u Fryčovic (společenstvo Tilio-Carpinetum).
Dubohabrové háje u Fryčovic (společenstvo Tilio-Carpinetum).

Palkovické podhůří leží ve 3.—4. vegetačním stupni. V nižších polohách je málo, výše středně zalesněné smrkovými porosty, místy s bukem a jedlí.

Valašskomeziříčská kotlina (Středobečevská niva)

Pozn.: Bína a Demek pojmenoval ve své práci Od nížin do hor Valašskomeziříčskou kotlinu Středobečevskou nivou.

Valašskomeziříčská kotlina je průtoční sníženina vzniklá kvartérní erozní činností řeky Bečvy. Podloží tvoří hlavně kvartérní písčitohlinité nivní sedimenty (místy se štěrky) řeky Bečvy v nadloží flyšových hornin, zejména krosněnského souvrství godulského vývoje slezské jednotky, místy i jílovitých, písčitých a štěrkopísčitých neogenních sedimentů karpatské předhlubně. Podsvahové polohy přilehlých svahů jsou vyplněny písčitohlinitými deluviálními sedimenty.

Valašskomeziříčská kotlina leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Sníženina má akumulační reliéf široké údolní nivy se zbytky říčních teras. V oblasti Hustopečí nad Bečvou se těží štěrkopísky.

Valašskomeziříčská kotlina leží ve 3. vegetačním stupni. V nivě se vyskytují lužní porosty, výše pak smrkové porosty s bukem a jedlí. Předmětem ochrany přírody je ochrana přírodních hodnot mokřadního ekosystému s výskytem zvláště chráněných druhů fauny a flóry v PR Choryňský mokřad.

Helštýnská vrchovina

Helštýnská vrchovina je plochá, geologicky rozmanitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezsképodslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Uplatňují se zejména pelitickápsamiticko–psefitická facie istebňanského souvrství, horniny mazáckého souvrstvísvrchní godulské vrstvy godulského souvrství godulského vývoje.

Z podslezské jednotky se vyskytují zejména horniny lhoteckého souvrstvípískovcové facie (pískovce a slepence strážského typu) frýdlantského souvrství. Flyšové horniny prostupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Podsvahové polohy jsou vyplněny značně rozšířenými písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.

Helštýnská vrchovina leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je převážně erozně–denudační reliéf s výraznými, strukturně litologicky podmíněnými suky a zbytky terciérního zarovnaného povrchu. Nejvyšším bodem je pískovcovo-slepencový suk Na Kamenném (502 m), významným bodem je Helštýn (383 m).

VALMEZ ŽIJE !!!
VALMEZ ŽIJE !!!

Helštýnská vrchovina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. V nižších polohách je málo zalesněná listnatými porosty s dubem, výše středně zalesněná smrkovými porosty místy s bukem. Předmětem ochrany přírody je unikátní odkryv bloku štramberských vápenců ve stěně lomu se světově známou fosilní faunou bezobratlých (korálů, mlžů, plžů, polypovců a dalších) v PP Jasenice. PP Prameny Zrzávky představuje pramenné vývěry zcela odlišného chemismu jen pár metrů od sebe. Jeden obsahuje síran železitý, druhý sirovodík. Třetí samostatný sirovodíkový pramen je ve vzdálenosti 300 m.

Památník obětem první a druhé světové války na Helětýně (385 m).
Památník obětem první a druhé světové války na Helštýně (385 m).

Na území PP Domorazské louky jsou chráněny luční společenstva mokřadních luk s výskytem kuklíku potočního (Geum rivale L.), mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.), prstnatce Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii (Druce)), kýchavice bílé Lobelovi (Veratrum album subsp. lobelianum), hladýše pruského (Laserpitium prutenicum L.) a kozlíku celolistého (Valeriana simplicifolia (Rchb.) Kabath).