Regulace řeky Moravy

Během osídlování krajiny v blízkosti toku Moravy si lidé začali okolní přírodu přizpůsobovat pro své účely. Kolem břehů řeky Moravy vyrostla lidská sídla, která změnila ráz okolní krajiny. Kácení a mýcení zalesněných ploch v okolí řek přispělo sice ke vzniku rozsáhlých úrodných polí, ale zároveň se tím vytvořilo prostředí, které bylo snadno postižitelné záplavami a erozí. Pro ochranu před povodněmi byly budovány jezy a hráze, jež nebyly schopny uchránit přilehlé louky a pole před povodněmi. V roce 1875 postihly území Moravy rozsáhlé záplavy, které spáchaly veliké škody na majetku lidí a na jejich úrodě. To vyvolalo iniciativu obcí, měst, spolků a panství k regulaci řeky Moravy a jejích přítoků.

I když se regulace řeky Moravy připravovala několik století, brala se v úvahu jen úprava pro plavební účely. V roce 1653 začal jednat moravský zemský sněm a moravské zemské hejtmanství o dalším návrhu o splavnosti řeky Moravy. Současně projednávali i spojení řek Moravy a Odry Dunajsko–oderským průplavem, který měl být obchodní spojnicí mezi Baltským a Středozemním mořem. Celý projekt ztroskotal na nedostatku financí, neboť rozpočet celého projektu činil téměř sto tisíc zlatých.

Další pokusy o splavnost řeky Moravy, o jejím propojení s dalšími řekami Dunajem, Vltavou a Odrou během 17. a 18. stol. ztroskotaly. Na počátku 19. stol. vznikaly další velké stavební plány, ale většina z nich zůstala na papíře. V těchto projektech byla zahrnuta i případná ochrana proti následným povodním, ale do konce 19. století nebyl dokončen ani jeden z těchto projektů.

Přesto můžeme první drobné regulační práce na řece zaznamenat už po roce 1818, kdy byly proto provedeny první regulační práce na Moravě mezi Kroměříží a Kvasicemi, práce na dalších úsecích byly prováděny bez vzájemných návazností a pouze pro řešení okamžitých místních potřeb. Kroměřížskem pak následující velké vody sice protekly rychle a beze škod, ale níže na Slovácku se pak v méně regulovaných úsecích rozlily do celého kraje. Ve stejném roce se za státní peníze zreguloval také úsek mezi Děvínem a Hodonínem, který pak využívaly lodě pro dopravu uhlí, dřeva a tabáku.

První regulovaný úsek na řece Moravě je zaznamenán na mapách II. vojenského mapování (1836–1840 na Moravě, zdroj: mapy.cz).
První regulovaný úsek na řece Moravě je zaznamenán na mapách II. vojenského mapování (1836–1840 na Moravě, zdroj: mapy.cz).

Následného půl století zůstaly návrhy opět jen v hlavách projektantů. Při projednávání regulace Moravy kvůli splavnosti a průplavu Dunaj–Odra se většina zúčastněných osob shodla, že regulovat Moravu má smysl jen v případě zbudování průplavu. V této době se zároveň budovala Severní dráha císaře Ferdinanda. A doprava po železnici byla daleko levnější, než vodní doprava. Samozřejmě se zohledňovaly i náklady na vybudování.

Koncem 19. století řeka stále více ohrožovala obyvatele podél toku povodněmi, proto sílily hlasy po regulaci a vybudování protipovodňových opatření. Proto 28. srpna 1870 byl schválen moravský vodní zákon. A začaly se opět připravovat plány. Roku 1873 byly schváleny, koncesi na provoz plavby získala Anglobanka, tu ale velmi rychle koupila Severní dráha císaře Ferdinanda, aby se zbavila konkurence. A tak byla stavba opět pozastavena. Další návrh z roku 1882 zahrnoval i vybudování záchytných (protipovodňových) přehrad na horních tocích přítoků řeky Moravy. I tento návrh nebyl realizován.

Až roku 1892 Zemský sněm schválil projekt na dílčí úpravy toku Moravy od Moravičan až po Rohatec v délce 140 km. V roce 1901 byl založen Moravský říční průplavní spolek, o který se zasloužili především občané Přerova. Spolek podporoval stavební činnost jak na splavnosti řeky Moravy, tak na průplavu. Vláda 11. června 1901 schválila vodocestný zákon, který předpokládal vybudování pěti vodních cest, dunajskooderský průplav byl jedním z nich. Řeky měly být budovány pro lodě o nosnosti 600 t a ponoru 1,8 m. Stavět se mělo začít roku 1904, ale pak se zjistilo, že Morava musí být zregulována, s čímž se finančně nepočítalo, a tak zájem o propojení Vídně a Krakova postupně klesal, až vláda roku 1911 zcela upustila od svých plánů. Moravský zemský sněm se sice dožadoval dostavění vodních cest, ale byla vybudována pouze přehrada na Bystřičce u Vsetína.

Zásadní regulační práce na řece Moravě byly spuštěny po roce 1905 a trvaly do 1. světové války, v některých úsecích i déle. Pak práce přerušila I. světová válka. V tomto období byly provedeny úseky Kroměříž–Kvasice (1909–1921), Kvasice–Otrokovice (1911), Otrokovice–Napajedla (1907), Jarošov (1913–1928), Jarošov – Uherské Hradiště (1909–1912), Uherské Hradiště – Kostelany (1910–1918) a Uherský Ostroh – Hodonín (1911–1932).

Velmi důležitým mezníkem byl v roce 1927 přechod regulačních kompetencí na řece Moravě z ministerstva veřejných prací na ministerstvo zemědělství ovládané agrární stranou. Současně s dalšími regulačními pracemi na Moravě se tak již připravovalo budování závlahového systému v celém Pomoraví jako jejich nedílná součást – jednalo se o závlahové náhony o celkové délce 27,55 km, které měly být základem závlahy pozemků o celkové výměře 8.212 ha.

Československá topografická mapa v měřítku 1:75 000 z období kolem roku 1930 ukazuje postupnou regulaci a odřezávání volných meandrů mezi Napajedly a Spytihněví. Regulace rovněž probíhala kolem Uherského Hradiště. Mapa rovněž již znázorňuje nový kanál zvaný Morávka (tzv. Baťův kanál) vykopaný mezi Veselím nad Moravou a Vnorovy. Regulováno bylo rovněž koryto říčky Kyjovky (Stupava) v západní části Dolnomoravské nivy, které probíhá rovnoběžně s hlavním korytem Moravy. Regulace dokončila úplnou fragmentaci Dyjsko-moravské nivy.

Po skončení I. světová války se činnosti na průplavu Dunaj–Odra–Labe neobnovily. Další jednání o regulaci Moravy začal až velkoprůmyslník Tomáš Baťa, který si uvědomil, že vodní cesta mu ušetří náklady na dopravu a navíc je potencionální dopravní cestou na světové trhy. O svých plánech informoval i vládu a ta po jeho intervencích schválila zák. č. 50/1931 Sb. ze dne 27. 3. 1927 o vodních cestách. Po jeho smrti v plánech (v omezené míře) pokračoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Některé úseky řeky Moravy byly zregulovány až ve 30. a 40. létech minulého století. Bylo tomu tak v úseku Napajedla–Spytihněv (1933-1934), Spytihněv–Babice (1931–1933), Babice–Jarošov (1932–1941) a Kunovský les (1934–1938).

Závěrečná fáze vodohospodářských úprav byla zahájena mnohem později, v únoru 1968. Postupně byla upravena řeka Morava od Hodonína až po Lanžhot a řeka Dyje v úseku Nové Mlýny – Břeclav. Koncem roku 1988, kdy byly dokončeny závěrečné práce v prostoru soutoku řek Moravy a Dyje a na výstavbě nádrží vodního díla Nové Mlýny, skončilo dvacetileté období intenzívní vodohospodářské výstavby. V dnešní době se na střed. a spod. toku řeky Moravy nacházejí prakticky tři území bez regulace toku, a to jsou Litovelské Pomoraví, krajina pod soutokem Moravy a Bečvy (NPR Zástudánčí) a Strážnické Pomoraví.

Prokopáváním a ohrazením meandrů vzniklo po celé délce toku Moravy více než 180 slepých ramen, jež jsou v současnosti využívány jako přírodní nádrže pro chov ryb nebo slouží k rekreačním účelům. Mnoho z nich bylo také zasypáno nebo v období léta vysychají. Slepá ramena byla lokálně rovněž využívána k deponování odpadů. Regulace vedla i k postupnému narovnání toku Moravy a tím i k jeho zkrácení po celé délce o více než 40 %. Regulační práce sice zmírnily následky záplav a zároveň snížily případné škody v zemědělství, ale měly velký dopad na vodní režim celé krajiny, zejména pak na úroveň hladiny podzemní vody.

Regulace řeky Moravy mezi Moravskou Novou Vsí a soutokem s Dyjí

Vodohospodářské úpravy řeky Moravy byly v tomto úseku uskutečněny v letech 1969–1982 jako nejposlednější část regulačních prací. Nová trasa toku sleduje původní směr s tím, že byly napřímeny meandry a s ohledem na budoucí splavnění v rámci plánovaného průplavního spojení Dunaj–Odra–Labe byl použit kritický poloměr oblouků 800 m. Slepá ramena a odříznuté meandry byly částečně zasypány a zbývající byly ponechány jako odstavená ramena. Odstraněním meandrů se zkrátila délka toku o více než 40 % původní délky a zvýšil se sklon dna. K zajištění sklonu dna bylo v korytě sledovaného úseku vybudováno několik objektů sloužících vodárenským a zemědělským účelům. Jsou to pevný betonový stupeň (ř. km 74,1; výška 1,4 m), pevný zdrsněný skluz (ř. km 79,5; výškový rozdíl 1,5 m), betonový práh (ř. km 85,4; výška 1,9 m) a vakový jez s prahem (ř. km 92,8; výška 1,5 m).

Byla provedena soustavná úprava koryta na převedení Q100 (770 m3/s) s bezpečností 0,5 m. Nové koryto má tvar dvojitého lichoběžníku. Dno má šířku 56 m, svahy kynety mají výšku 2,7 až 4,0 m a jsou opevněny kamenitým pohozem velikosti 30–80 cm. Berma má proměnlivou šířku od 3,8 do 24,9 m. Svahy hráze mají sklon 1:3 a korunu širokou 5 m. Ze spodní strany není tento úsek výrazně oddělen od rakousko–slovenského úseku řeky Moravy.

Regulace řeky Moravy mezi Uherským Ostrohem a Hodonínem

V roce 1900 sesouvání břehu v zarazickém meandru zvaném „Zmola“ zničilo 7 domů, o rok později ohrozilo provoz na okresní silnici a v roce 1905 zničilo další 2 domky. Požadavek na zamezení povodňových záplav vyvolal 13. října 1909 komisionelní pochůzku za účelem provedení regulačních prací na řece Moravě od Veselí nad Moravou až k tehdejším uherským hranicím. Techničtí znalci, kteří se sešli dne 18. března 1910, doporučili částečnou regulaci řeky Moravy od železničního Nákelského mostu po dřevěný most vnorovský v délce regulovaného toku 1906 m. Tato regulace měla opevnit nejostřejší serpentiny proti přetržení hrází a přeložit řečiště od Zarazic, aby se zamezilo sesouvání břehů, na nichž stála téměř polovina obce.

V srpnu 1911 započaly výkopové práce, v témže roce pak byla ve Veselí zřízena Zemská regulační správa řeky Moravy. V srpnu roku 1914 byla moravní voda vpuštěna do nového řečiště a Zarazice tak byly uchráněny dalších pohrom. V té době už byla projektována také úprava městské trati ve Veselí spočívající ve stavbě opěrných zdí na obou březích řeky a stavbě nového mostu spojujícího město a Předměstí. Realizaci těchto kamenných opevnění řídili italští mistři s bohatými zkušenosti s kamennými zdmi a hrázemi ve své vlasti.

V roce 1911 byly zahájeny práce na regulaci Moravy v úseku 135,6–146,8 km, tedy od jezu ve Vnorovech po odbočení odlehčovacího ramene v Ostrohu. Tato úprava byla reakcí na povodeň z roku 1910, kdy bylo zaplaveno město Ostroh, Ostrožské Předměstí a část Kvačic, a kdy voda napáchala velké škody na majetku. Práce na regulaci toku v tomto úseku byli přerušeny během první světové války a svého dokončení se koryto dočkalo až v roce 1932. Úpravy byly rozděleny do několika částí.

Práce na regulaci toku v tomto úseku byli přerušeny během první světové války a svého dokončení se koryto dočkalo až v roce 1932. Úpravy byly rozděleny do několika částí. Nejdříve se započalo s prací v úseku 137,5–139,6 km (období 1911–1922), krátká část toku od 139,6 km po 140,8 km byl regulován v letech 1912–1915. Až po válce v období 1923–1939 byl upravován tok mezi 135,6 a 137,6 km, v letech 1927–1931 pak byly provedeny práce vedoucí k úplné ochraně města Veselí před velkými vodami a to v části toku mezi 140,8–141,6 km. A konečně k omezení záplav a zlepšení odtokových poměrů ve městě Ostroh vedly také úpravy řeky Moravy mezi jejím 141,6–144,2 km probíhající v letech 1931–1936.

Všechny tyto úpravy směřovaly k napřímení toku a k ochraně pozemků před záplavou, kdy díky úpravám převedlo koryto bezpečně průtok 355 m3/s. Velice brzy, již v roce 1911 započaly úpravy v úseku od 144,2–146,8 km, avšak dokončeny byly až v roce 1932, kdy bylo koryto upraveno na neškodné převedení průtoku 360 m3/s. V roce 1931 se začalo s úpravami v úseku 146,8–150,0 km, které měli sloužit k ochraně nížinného území katastrů Ostroh, Kvačice, Chýlice a Ostrožská Nová Ves. Byly provedeny tři průpichy, nasypána Kvačická hráz, ale v roce 1942 byly další úpravy pozastaveny. S jejich dokončením se dlouhou dobu vyčkávalo, takže konečných úprav se koryto v tomto úseku dočkalo až v letech 1967–1970. Profil zde je upraven na převedení 100leté vody 750 m3/s. Úsek Moravy mezi 154,3–159,9 km byl upraven na převedení průtoku 775 m3/s. S úpravami se započalo již před první světovou válkou, ale dokončeny byly až v roce 1938.

V úseku mezí Rohatcem Kolonií a Hodonínem tvoří řeka Morava hranici mezi Českou a Slovenskou republikou. V minulém století prodělala řeka řadu významných změn. Většina toku byla zregulována s výjimkou úseku mezi Bzencem Přívozem a Rohatcem, kde byly práce přerušeny druhou světovou válkou. Před regulací Morava vstupovala do vlastní obce obloukem v Rohatci Kolonii a byla využívána od 14. století k náhonu mlýna postaveného v blízkosti panského dvora a pily stojící na levém břehu.

Stav před regulací řek Moravy v prostoru kolem Strážnice. Morava teče přibližně v dnešních místech. Kolem Strážnice a Petrova teče rameno Morávka. Mezilehlá oblast tvoří původní nivu se zbytky původních i regulovaných kanálů a ramen.
Stav před regulací řek Moravy v prostoru kolem Strážnice. Morava teče přibližně v dnešních místech. Kolem Strážnice a Petrova teče rameno Morávka. Mezilehlá oblast tvoří původní nivu se zbytky původních i regulovaných kanálů a ramen.

Tento hlavní tok Moravy začínal u Vnorov a nazýval se v minulosti Tečelec. V Rohatci se rozděloval na kamenném jezu k náhonu mlýna a do luk. Náhon, dnes již téměř vyschlý a nazývaný Mlýnská, je mylně považovaný za potok. Byl zřejmě jedním z hlavních toků. Za kamenným jezem se pak tok rozděloval na několik ramen v lukách a v části dnes nazývané Přívoz se zpět sléval s Morávkou, což bylo druhé řečiště vinoucí se od Vnorov kolem Strážnice a Petrova k Rohatci. Jedním tokem pak pokračovaly dalším obloukem k Hodonínu. Dvojí řečiště je vyznačováno i ve starých mapách jižní Moravy. To vše zmizelo při regulaci řeky, jejíž tok byl postupně napřímen do dnešní podoby. Posledním regulovaným úsekem byly zákruty v Kolonii a mezi Rohatcem a Hodonínem ve 30. létech.

Regulace řeky Moravy mezi Kostelany a Uherským Ostrohem

Pro akumulaci povodňových vod z horních úseků byly mezi obcemi Kostelany, Nedakonce a Uherský Ostroh zřízeny tři suché (tzv. Gaďourkovy) poldery.

Regulace řeky Moravy v úseku mezi zaústěním řeky Olšavy a Uherským Hradištěm

Počátky regulace řeky Moravy sahají do 90. let 19. století, kdy byl vytvořen generální projekt na regulaci řeky Moravy. Projekt vznikl v roce 1892, ale s částečnými změnami byl realizován až počátkem 20. století. Koncem roku 1907 požádala rada města Uherské Hradiště, obec Kunovice a další obce na řece Moravě a Olšavě moravský zemský výbor o prodloužení regulační tratě řeky Moravy směrem od Uherského Hradiště k Nedakonicím a o částečnou regulaci řeky Olšavy. Ještě v listopadu téhož roku nařídil moravský zemský výbor moravskému zemskému stavebnímu úřadu vypracovat na zmíněný úsek regulační projekt. Podklady pro projekt si moravský zemský stavební úřad vzal z výše zmíněného generálního projektu. Stavební práce na řece Moravě však začaly už v roce 1907. Byla provedena částečná regulace toku na území města Uherské Hradiště, v tzv. městské trati. Tuto městskou tra dělníci dokončili v roce 1908.

Regulace řeky Moravy, částečná úprava trati Uherské Hradiště—Kostelany

Připravovaný projekt Uherské Hradiště – Nedakonice už neobsahoval plány na pokračování v městské trati, ale plány na celkovou regulaci tratí níže položených. Město si slibovalo od regulace ochranu celého úseku před letními povodněmi. Zároveň byl projekt dimenzován tak, aby část (asi 20 %) jarních a podzimních velkých vod vystoupila ze břehů a byla závlahou pro předem určené lokality. Dále plány obsahovaly snížení dna a tím také snížení hladiny. Snížená hladina totiž dovolovala vybudovat městskou kanalizaci, která ve městě velmi chyběla. Projekt byl dokončen a předán ke schválení 20. června 1908 C. k. ministerstvu veřejných prací a C. k. ředitelství pro stavby vodních drah, přestože nesouhlasili s některými částmi projektu, práce na schválených lokalitách začaly. Další změny vůči původnímu návrhu byly v použitém materiálu na pobřežní stavby, místo lámaného kamene, využili vrbové proutí. Pak také byly změněny trasy, aby lépe vyhovovaly zamýšlenému Dunajsko–oderskému průplavu a přístavu, který měl být vybudován na pravém břehu řeky.

Podle generálního projektu z roku 1892 by Morava udržela v korytě průtok 753 m3/s, ale jak je výše zmíněno, stačila 80% udržitelnost v korytě z důvodu závlah. Proto se hráze stavěly na průtok 602 m3/s. Vypočítaný vyšší maximální průtok je až pod ústí Olšavy, kde 80% průtok činí 650 m3/s.

Nezregulovaná řeka měřila 11,700 km, takže se regulací zkrátila o 7,791 km. Kvůli zkrácení řečiště a zvětšení podélného sklonu toku se odtok vody zrychlil. Pro zachování minimální hladiny v řece v suchém období a zajištění převedení povodňových průtoků, byl v projektu navržen nový profil koryta, dvojitý lichoběžník. Dno mělo šířku 43 m, prohloubilo se a spád se zvětšil z 0,325 ‰ na 0,380 ‰. Dolní svahy měly sklon 1:4 a hloubka středního profilu byla 2,5 m. Bermy na obou stranách byly široké 6 m, horní svahy byly plánované se sklonem 1:2 a výška hladiny při velké vodě dosáhla 4,8 m. Při velké vodě mohla řeka na hladině dosáhnout šířky až 84,2 m, průtoku v korytě 602 m3/s a rychlosti 2,06 m/s.

Cena celé stavby byla vyčíslena na 1.707.000 korun (K). Nejdražší byly zemní práce (úprava a hloubení dna, průpichy, apod.), které stály 1137199 K. Do nákladů se započítaly i vyplacené renty za vykoupené pozemky a odvody nemocenské a úrazové pojišťovně za dělníky. Běžný metr stavby tudíž stál 436 K.

Celý výše popsaný projekt se ale posléze rozdělil na tři menší úseky. První úsek vedl od Uherského Hradiště (od železného silničního mostu, dnes Moravního mostu) po konec Štěpnic. Druhou část tvořil úsek mezi zaústěním Zlechovského potoka a hospodářským mostem v Kostelanech. Poslední část projektu se věnovala okolí zaústění Jakubského potoka.

S regulací celého úseku se začalo ve druhé polovině roku 1910. Nejvíce práce se udělalo na trati Uherské Hradiště – Kostelany I. V roce 1911 dělníci prokopali dva průpichy, o rok později byla tato tra dokončena a roku 1918 zkolaudována. V roce 1912 se začalo s prací na trati Uherské Hradiště – Kostelany II. Do první světové války dělníci stihli dokončit jen horní průkop č. 3 na 4,700–5,000 km. Ostatní stavby byly dokončeny až po válce.

letecký pohled na slepá ramena v okolí staroměstského cukrovaru (50. léta).
Letecký pohled na slepá ramena v okolí staroměstského cukrovaru (50. léta).

Na trati Uherské Hradiště – Kostelany I. došlo k několika úpravám. Mezi významnější zásahy patří průpich říční serpentiny, kdy vznikla dvě slepá ramena. Obě ramena jsou na pravém břehu. Místní obyvatelé nazvali tuto lokalitu Havaj. Havaj A je 550 m dlouhé odstavené rameno jednostranné a zavodněné, protože bylo přeměněno na koryto Salašky, která se v těchto místech vlévá do řeky Moravy. Havaj B je 350 m dlouhé, uzavřené a zavodněné odstavené rameno. V odbočení je rameno spojeno s řekou kvůli napouštění z ní. Tato regulační trať končí na hranici Uherské Hradiště – Štěpnice a Kunovice. Regulací řeky došlo k odříznutí Štěpnic, proto byla součástí regulačních prací povinnost vybudovat na pravém břehu příjezdovou cestu. Dále bylo potřeba dostatečně zabezpečit pilíře železničního mostu dráhy Kunovice – Staré Město. Zaústění Staré Olšavy do řeky zůstalo nezměněno, protože levý břeh Moravy se po regulaci nezměnil.

II. část projektu se věnuje území od ústí Zlechovského potoka po hospodářský most v Kostelanech. Součástí projektu byla i regulace zaústění řeky Olšavy do řeky Moravy. Práce na tomto úseku začaly v roce 1912. V roce 1914 se práce zastavily, protože vypukla válka. V pracích se pokračovalo až od 1. září 1918. Po dokončení všech staveb v roce 1925 se kolaudační komise projela po zregulovaném úseku, shledala několik odchylek od původního projektu. Profil se změnil částečně v I. trati a celý v II. trati. Berma se zmenšila z 6 na 1 m, ale průtočná plocha zůstala stejná. Výška hráze nade dnem měla mít podle projektu 5,30 m, ale ve skutečnosti byla vysoká 6,30 m. Tuto výšku měly i bývalé městské hráze, což znamená, že ochrana proti povodni byla minimálně stejná, nebo lepší než před regulací.

Po regulaci vzniklo několik slepých ramen. Tím největším je podle místního názvu Kopaná. Je tvořeno dvěma částmi. První část odstaveného ramene je dlouhá 500 m. Je jednostranné a zavodněné. Tato část je oproti původní šířce velmi zúžená a slouží jako koryto Zlechovského potoka, který zde ústí do řeky Moravy. Druhá část ramene je dlouhá 1 300 m a je uzavřená a zavodněná. Tato část je dále rozdělena hrází s požerákem na dvě části. Při soutoku řeky Moravy a Olšavy se nachází menší, 200 m dlouhé, odstavené rameno s názvem U Včelína. Rameno je uzavřené a suché, částečně zasypané. Břehový porost zůstal zachován a v celé ploše.

Při komisionelním jednání, konaném dne 23. dubna 1918 k žádosti zemského výboru moravského, bylo zjištěno, že dílčí trať řeky Moravy km 1,028—2,460 pod Uherským Hradištěm byla, co se týká řečiště, zcela vybudována. Nedostatky ale komise zjistila v úpravě polní cesty od silničního mostu k poslední části pozemků Štěpnic u Uherského Hradiště a také v opatření, aby vylitá voda u Štěpnic byla opět svedena do řečiště. Zástupci zemského výboru v zastoupení regulačního fondu prohlásili, že následkem válečných událostí nebylo možno veškeré regulační práce úplně dokončit. Moravské místodržitelství, jako tzv. úřad vodoprávní, přikázalo moravskému zemskému výboru v zastoupení regulačního fondu, aby do konce roku 1918 byla provedena nejen úprava polní cesty do Štěpnic podél břehové hráze, ale při té příležitosti i opatření k odtoku vody přesně podle vodoprávního konsensu. O tom, že se tak stalo, bylo do konce roku 1918 učiněno oznámení (C. k. moravské místodržitelství 1918). V roce 1939 byla již Morava regulovaná, ale ramena zůstala do té doby stále napojena na koryto řeky.

V roce 1947 začal národní podnik Baťa ve Zlíně těžit štěrk a písek z řeky Moravy. Podle dříve provedených studií byly vytipovány 2 nejvhodnější ložiska říčního štěrku mezi Uherským Ostrohem a jezem v Kunovském lese. Těžbu štěrku zajišťoval korečkový bagr, který byl schopen vybagrovat až 15 m3/hod. Vytěžené suroviny, štěrk a písek, se nakládaly na nákladní čluny o nosnosti až 150 tun a dopravovaly se do Otrokovic a dále nákladními auty do Zlína, kde byly použity na rozsáhlou výstavbu národního podniku Baťa.

Úprava řeky Moravy v trati Kunovský les

Poslední dílčí trať – Kunovský les – v trati od ústí Olšavy po město Uherské Hradiště, se realizovala v letech 1934–1938. V letech 1939–1941 se trať opravovala po velkých povodních. Trať Kunovský les, která navazuje z obou stran na již zregulované tratě Uherské Hradiště II. a Městskou trať, byla dlouhá 1,966 km. Projekt na tuto část regulace byl zpracován již dříve a v několika variantách, ale schválení bránil cukrovar bratří Mayů. Tento cukrovar využíval ke své výrobě vodu z řeky, pokud by došlo k regulaci koryta, posunulo by se koryto řeky asi o 600 m od podniku. Proto se bratři Mayové regulaci silně bránili.

Zregulované koryto řeky mělo ochránit obytné domy poblíž řeky ve Starém Městě a Uherském Hradišti, Zemskou nemocnici a Nová kasárna. Prokopáním nového koryta by se zrychlil odtok, a tak došlo k poklesu hladiny i při povodních o 30 cm, což už by výše zmíněné lokality neohrožovalo. Nová trasa koryta řeky Moravy byla navržena od konce městské tratě v mírném oblouku o poloměru 16.000 m, pak koryto pokračovalo Kunovským lesem novým průkopem, dlouhým 1.500 m. Zpět na již upravené koryto se řeka napojila ostrým obloukem o poloměru 200 m.

Řeka Morava u Nedakonic.
Řeka Morava u Nedakonic (zdroj: mapy.cz).

Normální profil navržené trati byl podobný jako u tratí sousedních, a to dvojitý lichoběžník, dno bylo široké 50 m, úhrnná hloubka činila 5,47 m (s převýšením břehů o dalších 63 cm, dosahovala celková hloubka 6,10 m). Berma měla šířku 1 m ve výšce 2,5 m ode dna. Svahy pod bermou měly sklon 1:3 a nad bermou 1:2,72. Celá upravená trať měla sklon 0,38 ‰. Průtok při velké vodě mohl dosáhnout až 750 m3/s.

Projekt nabízel několik řešení, jak dostatečně zavodnit odříznutou část řeky, odkud čerpal cukrovar vodu pro svou výrobu:

  1. zřídit na pravém břehu stavidla a zároveň práh, aby zajišoval potřebnou výšku hladiny v kótě 173,80 i při malé vodě,
  2. vybudovat výše zmíněné stavidlo a do vzniklého slepého ramene přivést vodu z nedaleké Salašky,
  3. cukrovar by prohloubil své čerpací studně a šnekové pumpy by se mohly snížit o 50 cm, což stačí i na malou vodu,
  4. zřídit stavidlo a zároveň pomocnou přečerpávací stanici, která by přečerpávala vodu jen pří minimálních stavech, tj. při menší kótě než 173,80. Zároveň se počítalo, že se na řece vybuduje menší jez.

Při provádění stavby došlo k menším úpravám vůči plánovanému projektu. Rozsah regulace se prodloužil ke Kostelanům asi o 400 m, protože na pravém břehu vznikly nebezpečné výmoly. Místo stavidla se k cukrovaru přivedla voda dvěma propustkami v hrázi řeky a v odstaveném rameni byla vybudována čerpací stanice. Dál se změnil přívod dostatečného množství vody k cukrovar u tím, že plánovaný jez se posunul asi o 1 km dolů po proudu (kvůli lepšímu základnové půdě pro stavbu). Jez vzdouval hladinu o 17 cm, takže maximální hloubka proti projektu dosáhla 5,64 m. Hráze ale byly navýšeny nad novou maximální hladinu o 63 cm, takže plánovaná bezpečnost byla zachována. Samotný jez měl tři betonová pole o rozměrech 20 m × 0,80 m, takže světlá délka dosahovala 60 m. Na pevný betonový práh se umístila ještě 1,70 m vysoká pohyblivá železná klapka, která dovolovala rychlou a bezpečnou manipulaci z lávky.

Regulací řeky vzniklo velké slepé rameno, které si místní obyvatelé pojmenovali Čerťák (Čerťák–Vytrávené). Toto velmi dlouhé rameno bylo rozděleno na tři části. Celé rameno je na katastrálním území města Staré Město. První část je dlouhá 1.250 m. Začíná u horního odbočení po starý jez a pumpu u cukrovaru. Rameno je uzavřené a zavodněné. V dnešní době je na místě zrušeného cukrovaru budována nová průmyslová zóna, takže jsou zachovány dřívější zařízení pro budoucí možné využití vody. Druhá část ramene je dlouhá 450 m. Navazuje na první část u starého cukrovarského jezu, ale konec není jasně dán, protože navazuje pozvolna na třetí část ramene. Druhá část ramene je uzavřená a částečně zavodněná. Postupem doby bylo koryto zúženo a na vzniklém pozemku se rozrostl cukrovar. Třetí část ramene je dlouhá 750 m a končí u koryta řeky Moravy, se kterou je spojená propustí. Odstavené rameno je uzavřené a zamokřelé.

Při budování železničního spojení mezi uzly Břeclav – Přerov (tzv. Ferdinandovou dráhou) a Vlárský průsmyk – Brno vznikla dvě menší slepá ramena. Tato dvě slepá ramena si místní obyvatelé pojmenovali Morávka. Ramena leží naproti sebe a obě mají délku 500 m, obě jsou uzavřená a zavodněná.

Jez v Kunovském lese
Jak je výše zmíněno, na řece Moravě byl v km 156,916 vybudován v roce 1937 vzdouvací objekt o třech polích světlosti 20 m. V příčném řezu jezu sestává z pevného betonového stupně, na jehož koruně je nasazena ocelová klapka. Vedle jezu na pravé straně je vybudována plavební komora. Během druhé světové války německá armáda při svém ústupu roku 1945 zničila lávku a zvedací mechanismus v pravém nábřežním poli jezu na řece Moravě v Kunovském lese. Lávka byla detonací přerušena na dva kusy a shozena do řečiště. Zvedací mechanismus na pravém nábřežním pilíři byl téměř zničen. Pádem zvedacího mechanismu a detonací lávky byla protržena klapka na jezovém tělese ve dvou místech.
Hned po válce nebyly součástky na opravu zvedacího mechanismu, a proto stavební správa zavěsila provizorně klapku na lana a řetězy tak, aby se hladina mohla zvedat pro potřebu cukrovaru v době kampaně. Na podzim r. 1945 byla z řečiště vyzvednuta lávka i pohybovací mechanismus jezu a obojí se dalo opravit. Lávka se opravená znovu osadila na pilíře v dubnu 1946, opravený zvedací mechanismus se vrátil na své místo během listopadu 1946 a poslední dodělávky proběhly na jaro r. 1947. Náklady na opravu všech škod se vyšplhaly přes 290000 Kč. Součástí Jezu v Kunovském lese je i plavební komora vybudovaná jako součást plavební cesty Baťových kanálů a splavnosti řeky Moravy ve 30. letech 20. století. Plavební komora byla široká 3,30 m s užitnou délkou 56,5 m, která mohla pojmout vlečný člun i s remorkérem.
Regulace řeky Moravy v Uherském Hradišti, městská trať

Městská trať měřila 1030 m, začínala ve vzdálenosti 700 m nad městským Moravním mostem a končila 330 m pod tímto mostem. Cílem regulace měla být ochrana pozemků na obou březích řeky proti povodni. Tehdejší Okrašlovací spolek v Uherském Hradišti a majitelé plovárny na řece Moravě požadovali regulaci a úpravu řeky tak, aby odpovídala potřebám provozu plovárny, která se nacházela na levém břehu řeky Moravy. Podle kolaudační komise se provedené práce ve většině shodují s projektem a jsou velmi kvalitní. Oproti projektu se liší v těchto bodech: lehce stočená osa mezi 0,10–0,30 km měla být původně rovná, ale toto zakřivení více vyhovuje místním poměrům. Bermy byly oproti původnímu návrhu navýšeny o 50 cm na výšku 2,5 m ode dna. Nebylo vyčištěno a odbagrováno dno na projektovanou hloubku, vyčištění mělo proběhnout až při následující soustavné regulaci toku. Nakonec byl upraven terén v pro plovárnu a vybudovány schody k vodě.

Dle vodoprávního nálezu ze dne 7. ledna 1907, čís. 64 823 mělo už být v té době vyhověno požadavku zástupců Starého Města, aby byly chráněny obecní pozemky ležící na levém a pravém břehu regulované trati a aby byly zřízeny nové hráze, jestliže by byly regulací odstraněny. Také bylo připomenuto, že tyto nově zřízené hráze by přešly pod správu Starého Města. Jak je výše uvedeno, práce sice trvaly jen dva roky (1907–1908), ale vodoprávní kolaudace proběhla až v roce 1918.

Už z 18. století se zachovaly historické mapy znázorňující tvar koryta řeky Moravy u Starého Města a Uherského Hradiště. Moravské místodržitelství schválilo všechny provedené odchylky od původního návrhu a současně prohlásilo, že tímto je vodoprávní řízení v příčině předmětné regulace skončeno (C. k. moravské místodržitelství 1918).

Regulace řeky Moravy v úseku Jarošov — Uherské Hradiště

Trať Jarošov – Uherské Hradiště se dá rozdělit na dvě dílčí části, které mají i své vlastní projektové řešení. První trať je na dnešním katastrálním území Uherské Hradiště – město, Uherské Hradiště – Mařatice, Uherské Hradiště – Jarošov a Staré Město. Druhá část regulace spočívala v úpravě koryta přímo na katastr u obce Jarošově a nejbližším okolí. Obě tyto části se budovaly jak finančně, tak i projekčně nezávisle na sobě.

Regulace řeky Moravy v úseku Jarošov – Uherské Hradiště začala schválením projektu 12. června 1909. Úsek začínal (proti proudu) u Uherského Hradiště a navazoval na již zregulovanou Městskou trať. Kvůli návaznosti zregulované a nezregulované trati musela být trasa prodloužena oproti schválenému projektu na pravém břehu o 280 m a na levém břehu o 99 m. Úsek měřil 1453 m a končil těsně před obcí Jarošov. Po regulaci volali hlavně majitelé okolních polností a luk, které nejvíce trápily povodně.

Zregulované koryto mělo dvojitý lichoběžníkový tvar dimenzovaný na maximální průtok velké vody 602 m3/s. Dno mělo šířku 43 m, ale pozvolna proti proudu se rozšiřovalo až na šířku 51 m, která byla plánovaná pro trať Jarošov. Dolní svahy byly ukloněny 1:4 a horní svahy 1:2. Berma na obou březích měřila 6 m, ale postupně proti proudu se berma na obou březích zužovala na 1 m, který byl projektovaný pro trať Jarošov. Při velké vodě měla hladina dosahovat do výšky 4,80 m, jelikož nedošlo k odbagrování a prohloubení dna, dosahovala hladina až na výšku kolem 5,50 m. Ale i přes toto zvýšení hladiny velké vody k ohrožení nedošlo, protože původně projektované hráze měly mít 2 m. Kolaudované hráze dosahovaly až ke 2,50 m. Cenu této trati moravská zemská účtárna vyúčtovala na tehdejších 350 800,10 korun. Konečná vodoprávní kolaudace pr oběhla 22. října 1912.

Regulací vznikla pouze dvě odstavená slepá ramena. Mařatské rameno leží na katastrálním území Uherské Hradiště – Mařatice, v místní části Zápověď, proto mu také místní někdy říkají Zápověď. Zavodněná část ramene měří 450 m a je s řekou propojena potrubím o světlém průměru 60 cm a proti povodni rameno chrání zpětná klapka.

Během zasedání v Jarošově 1. září 1913 prohlásilo místodržitelství projekt týkající se částečné úpravy řeky Moravy u obce Jarošov km 14,00–16,937 za přípustný a udělilo zemskému výboru moravskému k jeho žádosti ze dne 5. června 1913 povolení k jeho provedení. Podle předloženého projektu a technické zprávy z května 1913 měla regulace daného úseku navazovat na již provedenou trať moravní u Uherského Hradiště.

Při místním ohledání bylo zjištěno, že moravní hráze na pravém břehu v obou serpentinách byly poslední velkou vodou v srpnu roku 1913 ve značné délce protrženy a odneseny. Tím vzniklo nebezpečí, že při nejbližší větší vodě by mohly být hráze v těchto místech úplně roztrhány. Vodní tok by tak změnil svůj směr, čímž by bylo Staré Město u Uherského Hradiště vážně ohroženo. Proto tedy bylo velmi nutné co nejdříve zahájit úpravu této moravní trati u Jarošova (C. k. moravské místodržitelství 1913).

Od regulace řeky uplynul nějaký čas a odbornici přišli s přesvědčením, že je nutno počítat s průtokem velké vody u Uherského Hradiště v množství 750 m3/s, aby byly chráněny jak rozsáhlé zemědělské plochy, tak i sídliště. Celý upravovaný úsek začínal v km 158,250 a končil v km 163,066. Předpokládané zvýšení hráze se pohybovalo o 10–50 cm tak, aby koruna hráze byla široká 3 m a převyšovala hladinu velké vody při počítaném průtoku 750 m3/s na pravém břehu o 60 cm a na levém břehu o 70 cm. Celá akce byla dokončena až v roce 1959.

Úprava řeky Moravy v trati u Jarošova

Samotné práce na regulaci řeky Moravy v tomto úseku začaly v září 1913, ale již za necelý rok v srpnu 1914 se musela stavba zastavit a zakonzervovat, protože vypukla I. světová válka. V roce 1919 se opět vrátili dělníci a regulace tak mohla pokračovat. Celý úsek byl dokončen v druhé polovině roku 1927. Kolaudace ale proběhla až 16. září 1928. V této regulované části se musely udělat tři průkopy, jinak se řeka držela v původním korytě, které bylo jen upraveno. Příčný profil pod zaústěním potoka Březnice měl šířku dna 52 m. Spodní svah byl vysoký 2,5 m se sklonem 1:3. Berma měla šířku 1 m. Svahy nad bermou byly vysoké 6 m ode dna a měly také spád 1:3. Koruna hráze byla 3 m široká. Maximální průtok pod zaústěním Březnice byl vypočítán na 603 m3/s, to znamená, že hladina by vystoupala do výšky 5 m ode dna. Stále tu byla rezerva 1 m výšky hrází. Počítaná kapacita profilu byla 594 m3/s. Řeka se stáčela po poloměrech od 270 m až po 2 000 m. Spád koryta byl 0,324 ‰.

Úprava koryta řeky Moravy před Jarošovským pivovarem.
Úprava koryta řeky Moravy před Jarošovským pivovarem.

Zajištění břehů záleželo na exponovanosti každého dílčího úseku. K zabezpečení ostrých konkávních břehů, např.: na levý břeh u Jarošovského pivovaru se používaly ponorné hatě o průměru 1 m, piloty a silný kamenný zához až do výšky střední vody. Nad výškou střední vody se svah zadláždil, berma a horní svah se pokryly drnováním. Konkávní mírné oblouky nebo nasypané konvexní břehy se zabezpečily válcem a slabším kamenným záhozem, horní svah se zadrnoval. Zároveň s regulací řeky Moravy se zregulovalo zaústění a 2 km dlouhá část koryta potoka Březnice. Pod zaústěním Březnice se ještě vybudovala přístupová rampa k řece, aby se mohl plavit dobytek a těžit naplavený písek.

V trati Jarošov došlo k třem průkopům, čímž vznikla tři slepá ramena. První rameno „U Březnice“ posloužilo částečně jako koryto přeložené Březnice. A tak z původního koryta nic nezůstalo. Dnes má toto slepé rameno délku pouze 100 m, je uzavřené a suché. Další odstavené rameno se jmenuje „Koňov„. Rameno měří 300 m, je uzavřené, zavodněné a břehový porost je původní. U odbočení z původního koryta je částečně zasypané zeminou, a proto se břehový porost v této části nachází i v samém korytě ramena. Posledním odškrceným ramenem jsou „Ohrady„. Původní rameno je rozděleno na dvě části. První část jsou úseky u obou odbočení z koryta řeky, která jsou uzavřená a suchá s původním břehovým porostem, který zasahuje i do zamokřeného koryta. Druhá část měří 850 m, je uzavřená a zavodněná.

Úprava řeky Moravy v trati Babice—Huštěnovice—Jarošov

Jménem fondu pro úpravu Moravy předložil zemský úřad v Brně dne 8. 10. 1932 projekt na úpravu řeky Moravy u Babic, v trati dlouhé 716 m, na říčním úseku km 50,820–51,536. Zemský úřad o návrhu zavedl vodoprávní řízení, udělil povolení k jeho provedení a zároveň také povolení k vyvlastnění pozemků, které regulace tohoto úseku zasáhne. Účelem projektu na částečnou regulaci řeky Moravy v trati u Babic byla ochrana obce a přilehlých pozemků před nebezpečím záplav velkými vodami z řeky Moravy a zajištění břehových pozemků proti zaplavení.

Na základě výsledku vodoprávního řízení, zejména pak místního jednání konaného dne 14. prosince 1932 udělil zemský úřad povolení k jeho uskutečnění s výhradou, že budou zachována ustanovení nově navrhovaného projektu včetně navržených změn (Zemský úřad v Brně 1933).

Úprava řeky Moravy v trati Babice–Huštěnovice–Jarošov se prováděla ve třech etapách výstavby mezi léty 1936–1947. První část byla zkolaudována 21. 10. 1943, druhá část 9. 11. 1945 a v roce 1947 byla zkolaudovaná třetí část tratě. Celý úsek měřil 2,586 km. Tato trať je zajímavá oproti ostatním tím, že pro průkop nového koryta byla použita nová technologie, která měla velmi výrazně snížit náklady na výstavbu, a také proto, že tuto trať velmi ovlivňovala výstavba a provoz Baťova kanálu.

V původním projektu byl navržen průkop nad Babicemi v km 51,400–51,150. Kromě tohoto průkopu byla pro srovnání projektována i konkáva v km 51,150–50,820 se zaústěním do běžné tratě ve směru po proudu, takže upravená trať byla vedena dvěma oblouky opačných směrů o poloměru 400 m s mezilehlou přímkou v délce 140 m. Normální profil byl stanoven stejný jako v celé trati Napajedla–Jarošov o průtočné kapacitě 750 m3/s s dnem širokým 50 m, se sklonem svahu 1:3, s manipulační bermou širokou 1 m, položenou ve výši 2,5 m nade dnem. Hloubka velké vody měřila 5,60 m nade dnem. Nad ní byl navržen reservní prostor 50 cm, uzavřený 3 m širokou hrází.

Opevnění svahů bylo projektováno v konkávě na spodním svahu a bermě dlažbou, na horním svahu osetím. Oblouk a konvexe byla zpevněna betonovými deskami. Vyústění potoka Trávnička bylo přeloženo do km 51,380 do nového pravého toku. Staré odříznuté rameno zůstalo otevřené, pokud nedošlo k jeho zasypání starým materiálem a mělo sloužit jako rybník pro chov ryb. Betonovým potrubím o průměru 60 cm bylo spojeno s upraveným řečištěm.

Projektované práce probíhaly relativně podle plánu (s ohledem na válečnou dobu) až do roku 1941. Na podzim 1939 a 1941 a na jaře 1942 zasáhlo povodí Moravy několik ničivých povodní. Na čerstvých a do té doby neusazených břehových opevněních nastaly poruchy. V březích vznikly praskliny a výmoly, jejichž rozsah se postupně zvětšoval, takže v některých místech nastalo i úplné odplavení břehových hrází. Některé z výmolů byly tak rozsáhlé, že dosahovaly až k patě hráze a v exponovaných částech voda odnesla i vybudované pobřežní stavby s válcem a kameno–betonovým záhozem. Nahrazení všech povodňových škod si vyžádalo navýšení financí, takže celý náklad na regulaci měl původně činit asi 8000000 K, ale cena se vyšplhala na 15540000 K.

Regulací řeky Moravy vzniklo několik slepých ramen, která jsou kromě jednoho všechna pravobřežní. Prvním slepým ramenem je „Výrovka„, která se nachází na katastru obce Huštěnovice. Rameno je dlouhé 500 m a je zavodněné a uzavřené s původním břehovým porostem. Nejdelším slepým ramenem v tomto úseku je „Kanada„. Toto rameno se skládá ze tří částí. První část měří 900 m, je uzavřená a zavodněná. Břehy pokrývá původní břehový porost. Místy se vyskytují ostrůvky z nánosů. Druhá, nejkratší část měří jen 300 m, je zavodněná a uzavřená s původním břehovým porostem. Tato část slouží jako úložiště vodárenských kalů. Poslední část měří 500 m. Tato část ramene je uzavřená a suchá. Břehy pokrývá původní břehový porost, který je rozšířen po celé ploše ramene. Dalším samostatným slepým ramenem jsou „Blata„. Toto rameno měří 300 m, je uzavřené a zavodněné s původním břehovým porostem, který u břehů přechází do lužního lesa.

Letecký pohled na slepá ramena řeky Moravy mezi Huštěnovicemi a Jarošovem (50. léta).
Letecký pohled na slepá ramena řeky Moravy mezi Huštěnovicemi a Jarošovem (50. léta).

Na katastru obce Babice se nachází další slepá ramena. Jedním z nich jsou „Uhliska„. Na délku měří 1150 m a jsou uzavřená a zavodněná, ale svým tvarem spíše připomínají jezero s ostrovy a poloostrovy. Uhliska mají místní rekreační charakter, proto i původní břehový porost musel částečně ustoupit. Posledním větším slepým ramenem tohoto úseku jsou „Babice I„. Toto rameno se dělí na dvě části. První část měří 400 m a je jednostranná a zavodněná, ale původní koryto řeky slouží pro přivedení a zaústění Kudlovického potoka do řeky Moravy, takže má upravenou šířku i hloubku. Druhá část je dlouhá 400 m, uzavřená a zavodněná. Posledním a zároveň nejmenším ramenem je „Hladomoře„. Rameno měří 100 m, je uzavřené a suché.

Úprava řeky Moravy v trati Spytihněv—Babice

Pro trať Spytihněv–Babice vznikl jeden projekt, ale protože byla celá trať příliš dlouhá, vodoprávní jednání probíhalo odděleně ve třech částech. Pro naše účely si můžeme tyto dílčí úseky pojmenovat Babice, vzhledem k jeho lokalizaci v okolí obce Babice. V druhém úseku byl plánovaný vybudovat jez, proto si jej nazvěme Spytihněvský jez. Poslední částečný úsek regulace se nachází v okolí obce Spytihněv, proto název Spytihněv.

Celý úsek měřil 3,7 km. Horní část úseku Spytihněv byla schválená vodoprávním výměrem zemského úřadu v listopadu 1931, sp. část Babice získala vodoprávní povolení v březnu 1933 a střed. část Spytihněvský jez byla povolena v říjnu 1933. Účelem regulace řeky Moravy v tomto úseku byla ochrana pozemků a obytných budov před povodněmi, zabezpečit a zajistit břehy řeky a umožnit luční závlahy a plavbu. Zemský úřad v Brně udělil na základě vyjádření vodoprávního řízení povolení k uskutečnění projednaného návrhu na úpravu toku Moravy (Zemský úřad v Brně 1931).

Dílčí úsek „Babice“ regulace měřila 716 m a cílem byla ochrana obce Babice a přilehlých pozemků před povodněmi a zároveň zajištění břehů proti odplavení. Upravená trať vedla dvěma oblouky opačných směrů o poloměru 500 m s mezilehlou přímkou 140 m. Spád dna byl navržen 0,3456 ‰. Při velké vodě mělo koryt pojmout až 750 m3/s. Součástí zamýšleného projektu byl průkop nad obcí Babice v délce 250 m. Normální profil poměrně odpovídá celé trati Napajedla–Jarošov. Dno je široké 50 m, Sklon vnitřních svahů činí 1:3, ale vnější svahy se provedly pod sklonem 1:2. Ve výšce 2,5 m nade dnem se nachází manipulační berma o šířce 1 m. Výška hladiny při povodni mohla dosáhnout 5,60 m, přičemž hráze měly stále 60 cm rezervu, hráze dosahovaly tak do výšky 6,20 m a šířky v koruně 3 m.

Regulací také vzniklo odstavené rameno „Babice II„, které je spojeno s řekou betonovým potrubím se zpětnou klapkou o průměru 60 cm. Podle původních představ mělo rameno sloužit rybářům k chovu ryb, dnes se však za tímto účelem neudržuje. Odstavené rameno Babice II měří 500 m, je uzavřené a zavodněné.

Díky rozsáhlé výstavbě v Gottwaldově (Zlíně) nestíhala tehdejší těžená štěrkoviště krýt potřebu stavebníků, a proto bylo nutné těžit a dovážet štěrk z dalších i vzdálenějších lokalit, kde zásoby tohoto materiálu byly ještě dostatečné a snadněji těžitelné. Velké zásoby štěrku byly nalezeny ve starých ramenech řeky Moravy mezi Spitihněví a Babicemi. Štěrk se těžil plovacími bagry a pomocí dopravních pásů se sypal do nákladních člunů o nosnosti 150 tun a dopravil se po vodě k překladišti štěrku na řece Dřevnici v Otrokovicích odtud se materiál rozvážel na staveniště.

Trať „Spytihněvský jez“ se nachází na katastrálním území obce Babice a Spytihněv a měří 1 678 m. Záměrem této stavby byla ochrana pozemků a obytných budov před povodněmi, zabezpečit říční břehy. Součástí projektu na tuto část byly i plány na výstavbu pohyblivého jezu systémem Stoney. Normální profil upraveného koryta byl plánován na maximální výšku hladiny 5,60 m s 60 cm rezervou hrází. Dno měřilo 50 m a vzdálenost mezi břehy byla 86,60 m. Ve výšce 2,5 m ode dna byla oboustranná lavička široká 1 m. Niveleta odpovídala a navazovala na dříve vodoprávně povolené úseky, takže oba břehy musely být zabezpečeny hrází, která v koruně měřila 3 m. Podle vodohospodářských propočtů na takové koryto při spádu 0,3456 ‰, průtočné ploše 376,25 m2 a při rychlosti 1,995 m/s odpovídá maximální plánované průtočné množství 750 m3/s.

Regulací řeky Moravy v tomto úseku vznikla dvě odstavená ramena. První se nachází na katastrálním území obce Spytihněv a jmenuje se „Dolní louky„. Rameno měří 480 m, je uzavřené a suché. Druhé odstavené rameno je také na katastrálním území obce Spytihněv. Místní název nemá, protože zde jsou rybí sádky, nazývá se Rybochovné zařízení. Rameno měří 900 m, je uzavřené, zavodněné a bez břehového porostu.

Jez ve Spytihněvi
Hlavním a jediným objektem v této trati byl vybudován km 169,726 na řece Moravě pohyblivý jez Spytihněv se systémem Stoney. Stavba probíhala v letech 1934–1937 při provádění soustavné regulace řeky Moravy. Jez se skládá z pevného prahu, na kterém jsou pohyblivá stavidla. Celá šířka jezu měří mezi nábřežními pilíři 67 m. Na celé šířce jsou tři otvory o světlé šířce 20 m, mezi nimiž jsou dva návodní pilíře široké 3,5 m. Každé ze tří stavidlových polí má stavidlovou tabuli vysokou 4,02 m, na které je upevněná další sklopná nástavka (klapka) vysoká 1,63 m. Pevný práh stavidel má kótu 177,276 m, nižší hladina vzduté vody pro závlahu má kótu 181,30 m, vyšší pak zůstane na kótě 182,93 m. Součástí konstrukce jezu jsou ovládací kabiny pro každé stavidlo zvlášť a také most, který je veden nad jezem a je široký 3,6 m tak, aby po něm projelo vozidlo. Při předpokládaném vzdutí 19 cm vykazuje jezový profil při vytažených stavidlech, a tedy při úplně uvolněném profilu, průtočnou kapacitu 756 m3/s a stačí tedy jezový profil při tomto předpokládaném vzdutí pro neškodné odvedení velké vody.
Morava pod jezem ve Spytihněvi (pohlednice)
Morava pod jezem ve Spytihněvi (pohlednice)
Účelem vodního díla Jez Spytihněv bylo stabilizovat tok řeky Moravy a zabezpečit spádový stupeň. Vzdutí vody na požadovanou výšku hladiny je důležité pro zajištění povolených odběrů z jezové zdrže a z plavebního a závlahového kanálu, pro zajištění hladiny pozemní vody pro nepřímé odběry (jímací studně podél řeky Moravy), pro zajištění splavnosti toku a zajištění odběru vody do plavebního kanálu Spytihněv — Staré Město vodní cesty Otrokovice — Rohatec a nakonec pro zajištění odběru a spádu pro provoz — výrobu elektrické energie ve vodní elektrárně Spytihněv. Vedlejším účelem stavby je sportovní rybolov a rekreace. V rámci výstavby vodních elektráren, jež byly zahrnuty do dvouletého budovatelského plánu vlády, měla být vybudována u Spytihněvského jezu hydroelektrárna. Vhodné místo k výstavbě hydroelektrárny bylo určeno na levém břehu řeky Moravy u stávajícího jezu. Levý břehový pilíř tohoto jezu byl téměř do základů vyhozen trhavinami při vojenských operacích, tudíž byly odstraněny i ty části jezu, které by při stavbě elektrárny musely být odstraněny. Místo bylo také vybráno kvůli situování plavební komory, která se nachází na pravé straně toku. Ještě před vypracováním samotného projektu byla připravena studie o hydrologických poměrech daného území. Ze studie je patrné, že na řece nedocházelo k dlouhodobějším a pravidelným nízkým stavům bez velkých vod. Minimální průtok byl stanoven na 3,5 m3/s. Vlastní elektrárna se skládala z vtokového objektu, spodní stavby, strojovny s přilehlými místnostmi a odpadu. Elektrárna byla dimenzovaná na 60 m3/s se dvěma Kaplanovými turbínami o hltavosti 30 m3/s každá, spád měl 3,6 m a 100 otáček/min. S turbínami byly spojeny generátory na třífázový proud o 50 per/sec a napětí 6 kV. Vyrobená elektrická energie o napětí 6 000 V měla být po transformaci ve 2 transformátorech po 1600 kVA dodávána napětím 22 kV do sítě, a to dvojitým vedením do rozvodny v Uherském Hradišti. Ve strojovně byla pro demontáž strojů a transformátorů namontován jeřáb pro zatížení 32 t. Elektrárna byla celoautomatická. Výroba v průměrně vodném roce (1926—1940) měla být 7,95 mil. kWh.
Válečnými událostmi v roce 1945 byl jez ve Spytihněvi značně poškozen. Velké nálože trhavin umístěné na rubové ploše pobřežních křídel ve značné hloubce, zničily prakticky oba nábřežní pilíře i s věžemi pro mechanismy. Zdivo, které nebylo výbuchem odhozeno na dno řeky, bylo rozrušeno až do hloubky dna vývařiště. Most, který byl konstruován jako spojitý nosník o třech polích, pozbyl tím svých krajních opěr, zlomil se nad oběma návodními pilíři, kde zůstal viset na zprohýbané a částečně z betonu vytažené armatuře, zatímco oba pobřežní konce klesly na dno vývařiště. Také střední pole mostu bylo popraskané. Samozřejmě, že výbuchem byly poškozeny i ostatní části jezu jako armatury pro stavidla, opěrné a vodící kolejnice pro obsluhu polí, klapky apod. Oba návodní pilíře i s budkami pro mechanismy zůstaly zachovány.

Poslední dílčí úsek celé tratě Babice – Spytihněv „Spytihněv“ měří 1,314 km a reguloval úsek v okolí obce Spytihněv. Účelem regulace byla ochrana movitého majetku, polí, luk a zabezpečení poškozených a podemletých břehů. V některých nejpostiženějších místech vznikly působením vody kolmé až 8 m vysoké břehy, složené ze štěrku a písku. Při silnějších povodních se celá stěna zřítila do koryta a voda tento materiál odplavila. Neupravené koryto se dostalo velmi blízko k zastavěné části obce a při povodních zde byly velké škody na majetku a budovách. Díky regulaci se koryto dostalo 200 m od obce. Podélný profil protnul meandrující řeku a vznikla dvě odstavená ramena. Projektovaný průtok byl 750 m3/s se spádem 0,3456 ‰. Normální profil je téměř shodný s oběma úseky. Dno bylo široké 50 m. Sklon svahů byl 1:3. Ve výšce 2,5 m ode dna byla manipulační berma široká 1 m. Výška povodňové hladiny mohla dosahovat 5,6 m a ještě měly břehy 50 cm rezervu. Hráze byly v koruně široké 3 m.

Při stavbě vznikla dvě odstavená ramena. Odstavené rameno „Pod Zahrádkami“ je dlouhé 800 m, je uzavřené a zavodněné. Druhé odstavené rameno „Německé“ měří 1,1 km a je uzavřené a zavodněné. Obě vzniklá slepá ramena jsou s řekou spojena betonovým potrubím se zpětnou klapkou, která je chránila při povodni. V této části se také vybudovaly dvě rampy pro přístup dobytka k řece. Celkový náklad této části měl být 3226000 Kč.

Úprava řeky Moravy mezi Napajedly a Spytihněví

Dne 13. října 1933 předložil zemský úřad v Brně jménem fondu pro úpravu řeky Moravy projekt na úpravu řeky Moravy v trati Napajedla–Spytihněv mezi km 54,528—56,836. A součastně požadoval, aby zemský úřad v Brně provedl vodoprávní řízení a udělil povolení k jeho provedení. Hlavním účelem navržené úpravy byla snaha docílit lepšího opadu velkých vod v dané trati a tím ochránit zastavěnou část obce Napajedel a pozemky před záplavami a také umožnit luční závlahy a plavbu.

V úseku km 55,600—56,836 se omezovaly regulační práce na zřízení levobřežní ochranné hráze v celém projektovaném úseku řeky až po navázání na rampu okresního napajedelského silničního mostu a na částečné vytvoření a opevnění břehů mezi km 56,836–56,340 a pod km 55,600. Pravý břeh byl ponechán v dosavadním stavu až do rozhodnutí, zda plavební spojení se bude řešit průplavem Dunajsko–oderským nebo kanalizací řeky Moravy. Směrově byla trasa vedena v mírných obloucích, při čemž byl vzat zřetel na projektováno trasu průplavu Labsko–odersko–dunajského. Regulační profil, dimenzován na odvedení největších vod v množství 750 m3/s, měl navrženou hloubku velké vody 5,60 m, šířku dna 50 m a šířku mezi břehy 86,60 m. Ve výši 2,50 m měl profil oboustrannou bermu 1 m širokou. Hráze 3 m široké byly navrženy 0,6 m nad hladinou velké vody. Opevnění břehu bylo navrženo stejně jako v „trati Spytihněv„. Na základě výsledků vodoprávního řízení, zejména pak místního jednání dne 12. ledna 1934 o tomto projektu, udělil zemský úřad v Brně povolení k jeho uskutečnění (Zemský úřad v Brně 1934).

Vodní práva, která zde před regulací měly některé podniky, zůstala v platnosti i po regulaci. Mezi podniky vlastnící vodní právo patřily např.: bývalý Napajedelský cukrovar, firmy ve vlastnictví Baťa a spol. ve Zlíně. Dále toto právo využívala Severní dráha císaře Ferdinanda. Potřebné množství vody zaručovala vzdutá voda ze Spytihněvského jezu. Regulací (po železniční most v Napajedlech) vzniklo několik slepých ramen. První slepé rameno je „Německé„. Rameno slouží jako přirozená vodní plocha k chovu ryb, rekreaci a zdroj vody na závlahu. Do ramene zaúsťuje Prusinovský potok. Ten je jediným přítokem, který ale časem výrazně zanášel a zanáší toto rameno, proto docházelo k jejich odtěžení. Nános se rozšířoval na celou šířku ramene, asi na 190 m. Mocnost nánosů byla tak velká, že hloubka ramene se pohybovala od 0,6 m do 2,0 m místo dřívějších 3–4 m.

Pohled na nezregulovanou řeku Moravu pod Napajedly. Výřez z mapy II. vojenského mapování (zdroj: mapy.cz).
Pohled na nezregulovanou řeku Moravu pod Napajedly. Výřez z mapy II. vojenského mapování (zdroj: mapy.cz).

Odstavené rameno „Pahrbek“ měří 1,350 km, je uzavřené a zavodněné. Břehy obrůstá původní břehový porost. Další odstavené rameno se jmenuje „Hejný“ a je dlouhé 1,700 km. Rameno je uzavřené a zavodněné. Břehy pokrývá původní břehový porost. Pod silnicí obě části spojuje menší betonový mostek. Posledním odstaveným ramenem v tomto úseku je rameno „Na Letišti„. Celé rameno je rozděleno na čtyři úseky. První část měří 350 m a je zasypaná. Druhá část odstaveného ramene „Na Letišti“ měří 450 m, je uzavřené a zavodněné. Oblast byla zařazena mezi chráněná území.

Regulace řeky Moravy v obcích Bělově, Otrokovicích a Napajedlech

Dne 5. listopadu 1906 a pak 7. a 8. června 1907 bylo v obcích Bělově, Otrokovicích a Napajedlech provedeno tzv. prohlašovací řízení ve smyslu § 82 moravského vodního zákona ze dne 28. srpna 1870. Na základě výsledků komisionelního jednání udělilo c. k. místodržitelství moravskému zemskému výboru na jeho žádost ze dne 17. srpna 1906 povolení k provedení částečné regulace řeky Moravy v těchto obcích. Úprava toku se týkala trati dlouhé 5.374 m, tzn. od projektovaného křížení Dunajsko–Oderského průplavu s řekou Moravou až k okresnímu silničnímu mostu v Napajedlech jakož i části přítoku Dřevnice v obci Otrokovice od ústí vzhůru až k železničnímu mostu vedoucímu přes tento potok. Dne 1. února 1906 byl zmíněný projekt komisí prověřen a schválen výnosem C. k. ministerstva vnitra ze dne 20. července 1906. Zemský výbor jmenoval jako stavebního správce regulační trati Napajedla–Otrokovice zemského inženýra Alfreda Hawranka. Zástupci Severní dráhy císaře Ferdinanda si kladli podmínky, a to:

  • podnik regulace řeky Moravy byl povinen uhradit veškeré škody vzniklé železničnímu podniku během provedení a trvání regulačních prací,
  • stejně tak financovat úpravy nejen na železničním mostě v km 152,475 trati Vídeň–Krakov, ale i na železničním mostě v km 155,5098 přes potok Dřevnici jako následek nepříznivého vlivu regulace toku,
  • ve vzdálenosti 200 m pod železničním mostem tratě Vídeň–Krakov v km 152,691 byl navržen spodní jez, který byl projektován ve srozumění s dráhou a jeho výstavba začala ještě před zahájením regulačních prací,
  • ochranu železničního mostu přes potok Dřevnici mělo zajistit upevnění říčního dna proti vymílání nebo vybudování spodního jezu asi 20 m na J od mostu,
  • poměry dna trati řeky nad a pod mostem přes řeku Moravu musely být dohodnuty s orgány dráhy,
  • v obci Bělově musely být všechny pozemky, přes které byla navržena úprava toku, vykoupeny,
  • zástupci obce Otrokovice si přáli, aby v zájmu zachování luk vedla trať regulace co nejvíce stávajícím korytem řeky Moravy a bylo tak upuštěno od provedení průpychů. Tomuto požadavku ale nebylo možno vyhovět, jelikož byl brán zřetel na ustanovenou trať Dunajsko–Oderského průplavu v těchto místech.

U obce Napajedla byly zachovány přístupy a příjezdy k řece Moravě v tom samém stavu jako před počátkem regulace. Zbytečný materiál získaný z regulace byl použit ke zvýšení sousedních pozemků. Pro odtok povrchové vody byl zřízen potřebný počet odvádění. Dne 7. a 8. června 1907 bylo dohodnuto mezi zástupci moravského zemského výboru a města Napajedly, že levý břeh řeky Moravy podél zahrad byl posunut do luk. Žádané přístupy k vodě byly zřízeny na stejných místech, kde se dříve nacházely. Nový projekt k umělému zavodňování a odvodňování luk obou břehů řeky Moravy byl vypracován až se provedla větší část regulačních prací. Podél nového řečiště byly navrženy 3 m široké cesty na obou březích řeky Moravy. Místa pro dobývání písku a štěrku byly také beze změny ponechána. Veškeré odvodňovací zařízení, která už byla provedena a s regulací řeky v této části souvisela, byla zachována. Lhůta pro započetí regulačních prací byla stanovena na 3 roky od doby udělení povolení k provedení úprav na toku řeky Moravy (C. k. moravské místodržitelství 1907).

Regulace řeky Moravy v trati Kvasice—Otrokovice

Na žádost zemského výboru moravského ze dne 16. ledna 1911 a zkráceného jednání z 28. března 1911 bylo provedeno komisionelní jednání o úpravě řeky Moravy v trati mezi Kvasicemi a Otrokovicemi. Tehdy se řeka Morava stáčela pod mostem okresní silnice Kvasice–Tlumačov napravo a měnila téměř ve směru kolmém svůj tok. V tomto místě se nacházely na pravém břehu obytné budovy města Kvasic, které bývaly za velké vody a zvláště při odchodu ledových ker ve značné míře ohroženy. Mimo to v těchto místech ústily do řeky Moravy dvě ramena bývalého mlýnského náhonu, kterými se voda z Moravy zpět vzdouvala a zaplavovala sousední louky, zahrady a dvory obytných budov ležících ve čtvrtích „Malé Benátky“ a „Mariánov“. V dalších částech řeky Moravy voda podemlela v konkávách na mnoha místech břehy ze sypkého materiálu a odplavovala tak stále více půdy z přilehlých pozemků. Tomu všemu tedy měla zabránit navržená úprava toku v části od mostu okresní silnice Kvasice–Tlumačov až po regulační trať Otrokovice–Napajedla v délce 3,976 km.

Pohled na nezregulovanou řeku Moravu mezi Kvasicemi a Otrokovicemi. Výřez z mapy I. vojenského mapování (zdroj: mapy.cz).
Pohled na nezregulovanou řeku Moravu mezi Kvasicemi a Otrokovicemi. Výřez z mapy I. vojenského mapování (zdroj: mapy.cz).

Hlavní regulační práce spočívaly v rozšíření dosavadního průtočného profilu na profil pro množství vody 561 m3/s. Tento profil je stejný jako v přilehlé horní trati o šířce dna 42,5 m a 86,5 m horní šířky. Profil upravené řeky pod Kvasicemi (Mariánovem) měl šířku dna stejnou tzn. 42,5 m, ale horní šířka byla snížena na 80,94 m. Sklon pobřežních svahů byl projektován od dna až k lávce v poměru 1:3, od Proti ustanovení komise nebylo podáno žádných námitek k zahájení celého projektu. Později byla předložena žádost zástupců obcí Kvasic, Tlumačova a Napajedel, aby byla také provedena úprava potoka Mojeny (dříve Rusavy) v trati od Tlumačova až k vyústění do Moravy. Zemský výbor moravský uznal celou žádost za plně odůvodněnou a místodržitelství udělilo moravskému zemskému výboru dle vodního zákona povolení pro úpravu řeky Moravy v části od silničního mostu v Kvasicích až po regulační trať Otrokovice—Napajedla. Toto povolení ale bylo závislé na podmínkách:

  • na území obce Kvasice,
    • mezi Kvasicemi a Tlumačovem byl původně postaven dřevěný most, který bránil odchodu ledových ker a neusnadňoval odtok vysokých vod. Ze všech těchto důvodů vyplývala jasná potřeba, aby dřevěný most byl zaměněn za most nový a pod tímto mostem bylo dno Moravy prohloubeno. Na počátku regulované trati byl zachován příjezd k řečišti. V km 0,5 bylo říční koryto posunuto doleva, aby nebyly zabrány zahrádky. V km 0,833 vpravo byl zřízen přístup k řece, v km 0,875 byl zachován příjezd ke kvasickému štěrkovišti, v km 1,750 a v km 2,000 nebyla odvodňovací pásma řeky Moravy změněna,
  • na území obce Bělov,
    • v km 2,000 bylo ústí pohraničního příkopu do Moravy při regulaci přizpůsobeno,
    • v km 2,667 vpravo musela být do hráze položena roura k odvodnění pozemků,
    • v km 2,800 vpravo bylo upraveno vyústění vodního příkopu do regulované řeky,
    • v km 2,889 vlevo se vyústění potoka Mojeny (dříve Rusavy) zcela přizpůsobilo regulované Moravě,
    • v km 3,5 vpravo se také vtok Širokého potoka přizpůsobil.

K zahájení regulačních prací v tomto úseku byla podle § 86. odst. 2. moravského vodního zákona stanovena lhůta pěti let ode dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (C. k. moravské místodržitelství 1911).

Regulace řeky Moravy v trati Kvasice—Kroměříž

V letech 1818–1821 nákladem arcibiskupského olomouckého knížete Tadeáše Hraběte Trautmannsdorfa a Jana Hraběte Lamberga z Kvasic došlo k „prvotní“ úpravě řečiště Moravy z Kroměříže do Kvasic. Dosáhlo se většího spádu a rychlejšího odtoku vod, čímž se snížil i počet záplav. Při regulaci bylo odstraněno staré stavidlo, o němž je zmínka v písemnostech již v roce 1589. V roce 1842 bylo zbudováno nové stavidlo, ale hned následujícího roku ho řeka Morava strhla.

Moravský zemský výbor zažádal 7. května 1907 o zavedení vodoprávního řízení o podrobném projektu pro částečnou regulaci řeky Moravy v trati mezi jezem Kroměřížským a Kvasickým (C. k. moravské místodržitelství). Všechny informace pak byly zveřejněny 16. května 1907 vyhláškou č. 27.760. V roce 1909 začala generální regulace, ale během válečných událostí byly práce přerušeny. K dokončení došlo po deseti letech od jejího zahájení, v roce 1919. Na žádost zemského výboru při komisionelním jednání dne 17. dubna 1918 bylo zjištěno, že trať Moravy pod Kvasicemi není úplně zregulovaná, čímž tedy nebylo dosaženo náležitého odtoku vody. Hloubka dna nedosáhla projektovaných rozměrů a to vedlo k zachycení nánosů (C. k. moravské místodržitelství 1918).

Částečná úprava řeky Moravy nad okresním silničním mostem v Kvasicích byla provedena podle projektu vodoprávním konsensem. Místodržitelství, které později přihlíželo k výsledkům kolaudačního jednání, schválilo dodatečně i změny, které byly provedeny až během regulačních prací a tím je uznalo za oprávněné (C. k. moravské místodržitelství 1918).

Související obrázky:

Napsat komentář