Území moravských Karpat není vzhledem ke svým geologickým podmínkám příliš bohaté na rudní kovy. V současné době se neprovádí žádná těžba rud a nejsou v evidenci ani ložiska rud. Z tohoto hlediska tak má těžba rud, zejména pelosideritu, pouze historický význam.
Železná ruda
Pelosiderit je celistvá sedimentární hmota tvořená převážně sideritem s jílovitou příměsí, dolomitem nebo ankeritem. Tvoří konkrece, hlízy nebo vrstvy v sedimentárních formacích, zvláště uhlonosných. V minulosti se používal často jako chudý zdroj železné rudy.
Pelosideritové železné rudy, vázané na flyšové sedimenty, daly v minulých stoletích vznik hutnictví železa na Ostravsku. Těžba drobnými důlními díly a jámami probíhala především v rámci těšínsko–hradišťského, veřovických vrstev a lhoteckého souvrství slezské jednotky. Tyto rudy tvořené celistvým hlinitým FeCO3 tvořícím konkrece v sedimentárních horninách se vyskytovaly na mnoha místech Podbeskydí a byly dováženy do železáren v Bašce, Frýdlantu nad Ostravicí a Třinci. K hutnění rud byly používány tithonské štramberské vápence ze slepenců těžené v okolí Palkovic, Metylovic, Lhotky, třinecká železárna odebírala vápenec z lomů v Lištné.
Tato ruda s maximálně 18 % obsahem Fe se obtížně tavila a protože se nehodila k výrobě oceli, vyráběla se z ní především litina. Těžilo se tenkrát především v nehlubokých jámách, nebo šachticích, méně pomocí štol. Po vykutání rudy, či po zatopení jámy vodou se kopalo zase vedle. Rozsáhlá těžba probíhala zejména v okolí Janovic, Malenovic, Kozlovic, Kunčic pod Ondřejníkem, na Třinecku u Nýdku a Hradiště, dále v okolí Veřovic a Mořkova. S klesající kvalitou těžených pelosideritů a s rozšířením železniční dopravy a dovozem kvalitnějších rud odjinud, jejich těžba klesala až okolo roku 1906 ustala ustala úplně.
Zvýšený obsah železa a manganu lze místy pozorovat také u frýdlantského souvrství, kde se vyskytují také oxidy železa. Jednotlivé polohy těchto železných rud zřídka přesahují mocnost několik decimetrů. Navětralé polohy těchto hornin se nacházejí v řečišti Bečvy pod Choryní. Rudní polohy doprovázejí jemnozrnné jílovité horniny, vápnité nebo prokřemenělé. Samotné rudy mají zvýšený obsah železa ve formě sideritu a ankeritu a jsou tmavošedé a hnědošedé. Zvětráváním u nich vyniká kulovitá až oválná či diskovitá odlučnost s rezavými koncentrickými pruhy. Jedná se však o sekundární jev kulovité odlučnosti hornin, zvýrazněné vyvětráním mezerní hmoty.
V magurském flyšovém pískovci v okolí Bojkovic nacházíme konkrece a vrstvičky nečistého zemitého pelosideritu. Vyskytují se v račanské jednotce sev. od Olšavy u Rudic, Bojkovic a dále směrem k Rudimovu a Slavičínu. Známe je i z bělokarpatské jednotky od Záhorovic, Nivnice nebo Hluku.
V první polovině devatenáctého století byly vyhledávány a těženy, povolení k těžbě bylo uděleno r. 1837 u zahrady Jana Surmy na vých. svahu obecní pastviny “Háj”. Byl zde založen Jindřiščin důl v Bojkovicích. Později se dolovalo S od Bojkovic v tratích “Farářka”, “Nad potokem”, “Ve žlebích”, “Na dílech”, “v Osičí” a jinde. V Rudicích se dolovalo v tratích “Rudisko”, “v Jalovčí” a “v příčném žlebu”, dále v Rudimově a ve “Stráni” u Slavičína.
Nadbytek dřeva v lesích a levná pracovní síla v době roboty přiměla nového majitele světlovského panství hraběte J. Larische–Mönnicha z Karviné k otevření železorudných dolů a k postavení železáren. Jindřiščina huť stála nad levým břehem Olšavy na svahu k Záhorovicím (nedaleko dnešního nádraží). Ruda z okolí nepostačovala a musela se dovážet až ze Strážovic u Kyjova. Huť byla založena podle vzoru železáren hraběte Salma v Blansku a r. 1847 byla v plném provozu. Zaměstnávala kolem 170 horníků, hutníků a pomocných sil. V r. 1843 se vyrobilo 2 718 q surového železa a 6 425 q méně kvalitní litiny. Týdenní kapacita byla 300 q, ale často klesla výroba pod polovinu. V r. 1847 se vytěžilo 22 085 věder rudy v ceně 8606 zlatých. Pro nepříznivé okolnosti byl provoz v r. 1848 zastaven, výroba se omezila jen na kovářské železo a v r. 1854 skončila úplně. Zbytky vysoké pece a železáren byly strženy v r. 1888.
Drahé kovy
Stříbro
Nejstarší zprávy o dobývání stříbrné rudy pochází z první poloviny 16. století, kdy na úpatí Hradiska pod hradem Rožnovem za Jaroslava ze Šellenberka a na Kosti měly být doly na stříbro až do roku 1532, než vzbouření obyvatelé Starého Zubří doly zatopili. Později se měla pokusit doly obnovit hraběnka Ludvika Karolina. Po několika dnech namáhavého odčerpávání vody našli jen špatnou rudu, a tak bylo od dolování upuštěno.
Roku 1662 si vymohl zahradník hejtmana hraběte Serenyiho Melchior Lang kutací právo na panství hradišťském, vsetínském a hukvaldském a předložil prý čerstvě získané stříbro z rudy nalezené někde na hukvaldském panství. Z téhož roku pochází zpráva o pozvání horníka Jakuba Stadlera a jeho pomocníka Jiřího Wolfa do Frýdku za poručnictví Jana Bernarda hraběte Pražmy. Ti odebrali na deseti místech v podhůří Beskyd vzorky rud, ale opět se prokázalo, že drahé kovy neobsahují.
V 16.–17. století měla podle ústního podání probíhat těžba stříbrné rudy na lokalitě Stříbrník v Ostravici. Podle výpovědi místního starousedlíka zde měla být na konci 19. století šachta přístupná v délce 50 m. Rovněž měla existovat kniha se záznamy o provozu a ukončení dolování na lokalitě. Kniha se bohužel do dnešních dnů nedochovala.
V 60. letech 18. století organizuje dvorská komora rozsáhlou prospektorskou činnost. Práce byly vedeny pod přímým dozorem Jana Jakuba Lutze. K této akci se vztahuje informace z roku 1776, kdy u Starých Hamer měla být nalezena dva kilometry dlouhá žíla obsahující stopy stříbra.
Zlato
První údaje o pokusu těžit drahé kovy v hukvaldských horách zmiňuje roku 1576 d’Élvert, kdy Jiřík Fišer z Těšína našel u Frenštátu rudu obsahující zlato a stříbro a žádal proto olomouckého biskupa, aby tuto rudu mohl těžit. V Arcibiskupském archivu v Kroměříži je uložena zpráva z roku 1602 kdy havíř Pavel Sudolský donesl kardinálu Františku Dietrichšteinovi z Kroměříže na ukázku zlatou a stříbrnou rudu a žádal patent na kutání, ten mu byl kardinálem udělen. Další zprávy o Pavlu Sudolském v archivu chybí, a tak se předpokládá, že k žádné těžbě nedošlo.
V archivu se nachází také volná korespondence z 1. poloviny 17. století mezi Stanislavem Skřídlovským z Mniší u Frenštátu a Adamem Vüscherem z Opavy. Z dopisů vyplývá, že byli oba velmi zdatní ve vylučování kovů a v alchymii, Skřídlovský sám cestoval a byl tajně navštěvován z ciziny. Vrchnost nechala věc prošetřit s podezřením, že v hukvaldských horách našel zlato a posílá je do ciziny, ovšem záznam o rozhodnutí chybí.
Roku 1709 vychází spis Apographa Moravica od Jana Jiřího Středovského. V desátém svazku tohoto díla je zveřejněna zpráva o drahých kovech a rudách, kde popisuje místa s výskytem nerostného bohatsví, jež má být opisem ze staršího spisu jakéhosi kněze Václava. Zmiňované lokality se nacházejí v Beskydech, Javorníkách a Vsetínských vrších.
Felix (1908) se poprvé zmiňuje o lokalitě “U zlatých ďur” v obci Čeladná a z názvu usuzuje, že se zde v minulosti hledala zlatá ruda. O stejné lokalitě se později zmiňuje Pavlica (1978). Možnost výskytu vyvrací hned od počátku a za možné považuje záměnu zlata s pyritem, který zde má být obsažen ve tmelu slepence. Tento slepenec s vysokým podílem křemenných valounů mohl být těžen pro účely některé z místních historických sklářských hutí.