Termofytikum (Thermophyticum)
Je to oblast extrazonální teplomilné vegetace a květeny (převážně submeridionálního vegetačního pásma) v rámci temperátního pásma, zaujímající území převážné části planárního a kolinního stupně (Zlatníkův vegetační stupeň 1. a převážná část 2. stupně). Sem patří starosídelní oblast, kde došlo od neolitu k trvalému odlesnění, a tak ke konzervaci stepních půd a nelesní vegetace a flóry. Toto území se téměř kryje s rozšířením vápnitých spraší.
Je tu převaha nelesních fytocenóz s druhy submeridionálního vegetačního pásma, převaha polních kultur, zachovaly se zde zbytky xerotermních travinných fytocenóz („stepí”), bazifilních slatin a slanisek. Z lesních fytocenóz je význačný výskyt šípákových a jiných teplomilných doubrav při současné absenci klimaxových bučin v témž prostoru.
Lužními polohami planárního stupně často protékají větší řeky (pobřežní společenstva svazu Senecion fluviatilis, společenstva mrtvých říčních ramen ze svazu Hydrocharition), jsou tam zbytky úvalových luhů (Salicion albae, Ulmenion), i když tu chybějí xerofytní cenózy s výjimkou vegetace na vátých píscích.
Do této oblasti náleží zemědělský výrobní typ kukuřičný a řepařský (z větší části), na polích se často pěstuje zelenina, zejména okurky, z dalších plodin je významná vinná réva. Vůči mezofytiku jsou diferenční cenotaxony: Quercion pubescenti-petraeae, Geranion sanguinei, Festucion valesiacae, Caucalion lappulae (kvantitativně), Onopordion acanthii, Panico-Setarion, Eragrostidion, cenózy vátých písků (Corynephorion, Koelerion glaucae), halofytní cenózy (např. Scirpion maritimi, Thero-Salicornion, Puccinellion limosae, Scorzonero-Juncion gerardii), Senecion fluviatilis, Ulmenion, Salicion albae, Hydrocharition, Cnidion venosi.
Chybě-jí tu rašelinné cenózy; místo nich se vyskytují slatiniště, často bazifilní cenózy: Schoenetum nigricantis KOCH 1926, Seslerietum uliginosae (PALMGREN) Soó 1941 a porosty s druhem Cladium mariscus — mařice pilovitá. Diferenční druhy jsou např.: Adonanthe vernalis (= Adonis vernalis —hlaváček jarní), Astragalus exscapus (kozinec bezlodyžný), Buglossoides purpurocaerulea (kamejka modronachová), Corothamnus procumbens (čilimník poléhavý), Hippuris vulgaris (prustka obecná), Loranthus europaeus (ochmet evropský), Quercus pubescens (dub pýřitý), Rumex hydrolapathum (šťovík koňský), Sesleria uliginosa (pěchava slatinná), Sium latifolium (sevlák širolistý), Tetragonolobus maritimus (ledenec přímořský), Viburnum lantana (kalina tušalaj), Viola ambigua (violka obojetná).
Mezofytikum (Mesophyticum)
Je to oblast vegetace a květeny odpovídající temperátnímu pásmu (tj. zonální vegetaci) v středoevropských podmínkách oceanity (především oc2), což je oblast opadavého listnatého lesa. Zahrnuje vegetační stupně suprakolinní (z kolinního stupně prostorově zanedbatelné plochy na hranicích s termofytikem, ovlivněné reliéfem nebo podkladem) až submontánní, podle Zlatníka vegetační stupeň 3. (výjimečně ještě část 2.) až 5. (část).
Jen nejnižší okraje této oblasti byly osídleny neolitickými zemědělci, v mnoha územích této oblasti však existovalo prehistorické osídlení pozdější (především v době bronzové), později mnohá osídlená území znovu pokryl dočasně les. Proto měla tato oblast převážně lesní vývoj vegetace a flóry s odpovídajícím pedogenetickým procesem. K trvalému odlesnění došlo etapovitě během středověku.
Společenstva s druhy teplejších pásem se vyskytují jen v teplejších polohách, na extrémních stanovištích nebo pod vlivem xerofytizace krajiny i jinde; obdobně rostliny severnějších vegetačních pásem nebo vyšších vegetačních stupňů (počínaje montánním) se vyskytují poblíž hranic s oreofytikem, v stinných údolích a na podmáčených nebo rašelinných stanovištích.
V nižších polohách mezofytika se vyskytují ve zbytcích klimaxové porosty habrových (event. lipových) doubrav, dále borové doubravy a jedlové doubravy až jedliny, ve vyšších polohách květnaté nebo acidofilní bučiny (jedliny) submontánního stupně. Odlesněné plochy jsou převážně využity jako pole; sem náleží téměř celá krajina s výrobním zemědělským typem bramborářským, okraje krajiny výrobního typu řepařského, v pohraničí i část krajiny výrobního typu horského hospodaření.
Vůči oreofytiku jsou diferenční cenózy polních plevelů, řady společenstvev lučních (např. svazy Arrhenatherion, Alopecurion pratensis, Molinion) a semixerotermních travinných (Bromion erecti), společenstev rybničních a obnažených den, plášťová a lemová společenstva svazů Prunion spinosae a Trifolion medii; vůči termofytiku jsou diferenční např. svazy Triseto-Polygonion bistortae, Cardamino-Montion, Trifolion medii, Atropion bellae-donnae, Rhynchosporion albae, Caricion lasiocarpae aj. a především Luzulo-Fagion, Eu-Fagenion a Galio-Abietenion.
Oreofytikum (Oreophyticum)
Je to oblast extrazonální horské vegetace a květeny, v níž až na nepatrné výjimky chybí zastoupení teplomilných druhů. Vyskytují se zde druhy psychrofilní a mezofilní. V ČSR sem spadají vegetační stupně montánní až subalpinský, podle Zlatníka (5.—) 6.-8. vegetační stupeň.
Vegetace alespoň fyziognomicky připomíná vegetaci boreálního (převážně jehličnaté lesy) nebo subarktického, výjimečně až arktického pásma (subalpínská, lokálně až alpínská vegetace — lesotundra až tundra).
V přirozených lesích převládají nebo mají silné zastoupení jehličnany, zejména smrk, a to v porostech klimaxových i podmáčených až rašelinných. Osídlení nepatrných ploch se datuje zpravidla až od novověku. Odlesněné plochy jsou relativně malé, jsou jen výjimečně využívány polními kulturami (pak bramborářský výrobní typ); převážnou měrou se jedná o louky a pastviny (výrobní typ horského hospodaření).
Pro tuto oblast jsou charakteristická montánní společenstva svazu Luzulo-Fagion, Piceion excelsae, Alnetum incanae, Athyrio-Piceion, Pinion mughi, Nardion, Oxycocco-Empetrion hermaphroditi, Adenostylion, Calamagrostion villosae, Calamagrostion arundinaceae, Rumicion alpini, Androsacion alpinae, Festucion versicoloris, Juncion trifidi, Salicion herbaceae, Isoëtion lacustris, Salicion silesiacae.
Psychrofilní diferenční druhy vůči mezofytiku jsou jednak temperátní horské, jednak subboreální. Jsou to např. Luzula sylvativa (bika lesní), Baeothryon caespitosum (suchopýrek trsnatý), Listera cordata (bradáček srdčitý), Poa chaixii (lipnice Chaixova), Pinus mugo (borovice kleč), Aconitum firmum (oměj tuhý), Swertia perennis (kropenáč vytrvalý), Carex pauciflora (ostřice chudokvětá), Hieracium alpinum agg. (jestřábník alpský), Juncus trifidus (sítina trojklaná), Ligusticum mutellina (koprníček nachový), Meum athamanticum (koprník štětinolistý), Viola biflora (violka dvoukvětá), kvantitativně např. Veratrum lobelianum (kýchavice Lobelova), Picea abies (smrk ztepilý), Trientalis europaea (sedmikvítek evropský), Aconitum callibotryon (oměj šalamounek), Homogyne alpina (podbělice alpská), Doronicum austriacum (kamzičník rakouský), Huperzia selago (vranec jedlový), Gentiana asclepiadea (hořec tolitovitý), Streptopus amplexifolius (čípek objímavý) a mnoho dalších.
Další podklady k rozlišení oreofytika a mezofytika lze nalézt v charakteristice vegetačních stupňů submontánního a montánního.
Zdroj: SKALICKÝ, V. Květena České socialistické republiky. Příprava vydání Bohumil Slavík, Slavomil Hejný. Svazek 1. Praha: Academia, 1988. 557 s. Kapitola Regionálně fytogeografické členění, s. 103–121.