Polonská podprovincie leží na sv. Moravě a ve Slezsku. Spolu s ní se na území moravských (a také slezských) Karpat nacházejí ještě západokarpatská a severopanonská podprovincie. V rámci polonské podprovincie jsou vymezeny následující bioregiony:
- 2.1 Vidnavský – leží mimo území Karpat
- 2.2 Opavský – leží mimo území Karpat
- 2.3 Ostravský
- 2.4 Pooderský
![Geomorfologické členění ČR - polonská podprovincie (zdroj: [1]).](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2022/12/BRG_podprovincie_polonska.png)
Z těchto hornin jen ojediněle vystupuje starší skalní podklad ve formě pahorků a v zaříznutých údolích. V Polsku se nachází i vrchovina kambrických křemenců a břidlic Góry Świętokrzyskie (Łysica 612 m n. m.) s výstupy skal a sutí. Podnebí je mírně teplé, mírně vlhké a s výrazným prolínáním oceanických a kontinentálních vlivů. Zimy jsou poněkud chladnější než v obdobných výškách hercynské podprovincie, ale léta jsou velmi teplá, v jádru podprovincie často teplejší než v obdobných výškách v hercynské podprovincii.
Převážná většina území má potenciální vegetaci lesní, zcela dominují 3. (dubovo-bukový, resp. suprakolinní) a 4. bukový (resp. submontánní) vegetační stupeň, ale s omezeným výskytem buku. V Górach Świętokrzyskich se vyskytuje i 5. vegetační stupeň jedlovo-bukový (montánní) se zachovalými jedlovými bučinami. Při jižním okraji podprovincie v Polsku u Krakova či Kielců jsou na jižních svazích ostrůvky 2. bukovo-dubového (kolinního) vegetačního stupně s poměrně výraznou teplomilnou květenou druhotných stepních trávníků.
Fytocenózy 3. vegetačního stupně náleží zejména k polonským dubohabřinám typické asociace Tilio cordatae-Carpinetum betuli, kterou ve vyšších pahorkatinách a v severněji položených oblastech (4. vegetační stupeň) na hlínách střídají charakteristické květnaté bučiny, nejčastěji zřejmě Melico uniflorae-Fagetum sylvaticae. Na kyselejších substrátech jsou vyvinuty acidofilní doubravy svazu Genisto germanicae-Quercion. Na nejteplejších místech na střídavě vlhkých půdách jsou charakteristické mírně teplomilné mochnové doubravy (Potentillo albae-Quercetum ze středoevropského svazu Quercion petraeae), vyskytují se však až mimo naše území.
Mnohem častější, ale rovněž již mimo naše území, je vegetace na suchých písčinách, tvořená bory (Dicrano-Pinion sylvestris). Typická je vegetace ovlivněná nadměrnou vlhkostí, především březové doubravy (Molinio arundinaceae-Quercetum). Dále jsou zde zastoupeny lužní lesy svazu Alnion incanae i bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae. Primární bezlesí je tvořeno pouze ostrůvky vodní (resp. rašelinné) vegetace, jiné typy primárního bezlesí na našem území chybějí, také v centru podprovincie jsou vzácné.
Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní louky svazu Arrhenatherion elatioris, na něž navazují na vlhkých místech porosty svazů Calthion palustris a Molinion caeruleae. Na humolitech se objevují i ostrůvky vegetace svazů Caricion davallianae, Sphagno warnstorfii-Tomenthypnion nitentis aj. Cenotaxony sušší varianty travinobylinné vegetace (svaz Cirsio-Brachypodion pinnati nebo Koelerio-Phleion phleoidis) jsou velmi řídké. Na otevřených píscích se setkáváme s vegetací svazů Corynephorion canescentis.
Flóra podprovincie je poměrně chudá. Vzhledem ke geohistorickému vývoji zde chybějí paleoendemity, neoendemitů je velmi málo. Jsou jimi např. modřín opadavý polský (Larix decidua subsp. polonica), který ovšem přesahuje do Karpat a na východní okraje Jeseníků, a lžičník (Cochlearia polonica).
Ve flóře se mísí vlivy jižněji položených sousedních horských podprovincií s vlivy oceaničtějších nížin severního Německa i kontinentálnějších území Ukrajiny a Běloruska. Charakteristická je zejména přítomnost řady druhů sarmatského migroelementu. Od západu do podprovincie pronikají suboceanické druhy, např. paličkovec šedavý (Corynephorus canescens), ovsíček časný (Aira praecox) a nahoprutka písečná (Teesdalia nudicaulis).
Na rozdíl od hercynské podprovincie se zde plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata) typicky vyskytuje na nížinných humolitech. Pouze na tuto podprovincii je v České republice vázán výskyt vodní rostliny nepukalky vzplývající (Salvinia natans). Značnou část druhové skladby zastupují evropské druhy s kontinentálnější tendencí, např. smldník olešníkovitý (Peucedanum oreoselinum), smldník jelení (Peucedanum cervaria), bukvice lékařská (Betonica officinalis) a mochna bílá (Potentilla alba).
V jádru podprovincie jsou poměrně hojné teplomilné druhy, jako kakost krvavý (Geranium sanguineum) a bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), a zejména druhy boreokontinentální, např. sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa), v Polsku i koniklec otevřený (Pulsatilla patens), medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi), lněnka bezlistenná (Thesium ebracteatum), matizna bahenní (Angelica palustris), vzácně i vřesovcovitý keř lýkoveček drobnokališný (Chamaedaphne calyculata).
Sarmatský element představují hvozdík písečný (Dianthus arenarius subsp. bohemicus), šater svazčitý (Gypsophila fastigiata), sinokvět chrpovitý (Jurinea cyanoides), hadí mord nachový (Scorzonera purpurea) aj. Zmíněné druhy však vesměs nedosahují v polonské podprovincii na naše území a exklávně se vyskytují jen v podprovincii hercynské. Hercynská a západokarpatská podprovincie zdejší flóru obohacují o četné splavené montánní prvky, k nimž patří kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum) a hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea).
Polonská podprovincie zasahuje na naše území pouze okrajovými bioregiony, v nichž se silněji projevuje zmíněný vliv sousední hercynské, resp. západokarpatské podprovincie. Také většina ze jmenovaných význačných rostlinných druhů se vyskytuje až v Polsku, některé typické cenózy i druhy podprovincie jsou však zastoupeny i u nás, a to především dubohabřiny asociace Tilio cordatae-Carpinetum betuli a březové doubravy Molinio arundinaceae-Quercetum.
Vlivem malé výškové členitosti, malé pestrosti hornin, a tím způsobené menší variability vegetace, je i fauna druhově chudší. V podprovincii jsou zastoupeny především prvky nižších poloh, ovšem mimo výrazně teplomilných. Chybí zde horští zástupci fauny, naopak jsou zde více rozšířeny prvky kulturní stepi. Velmi hojně je zastoupena vodní fauna, zvl. fauna vázaná na stojaté vody, mokřady a široké nížinné řeky. Na území ČR je pro polonskou podprovincii charakteristická vysoká příměs některých významných druhů, pronikajících z podprovincie hercynské i západokarpatské.
Ze savců je pro tuto podprovincii typická myšice temnopásá (Apodemus agrarius), která ale na Moravě proniká daleko do hercynské podprovincie, naopak v Čechách se vyskytuje jen v několika nejsevernějších bioregionech a je tam velmi vzácná. Na rozdíl od Hercynie zde převažuje ježek východní (Erinaceus roumanicus) nad ježkem západním (Erinaceus europaeus). Z ptáků je charakteristický havran polní (Corvus frugilegus), na přechodnou polohu podprovincie ukazuje společný výskyt slavíka tmavého (Luscinia luscinia), slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a slavíka modráčka (Luscinia svecica). Z vodních ptáků je charakteristický např. hohol severní (Bucephala clangula), břehouš černoocasý (Limosa limosa), vodouš rudonohý (Tringa totanus), rybák obecný (Sterna hirundo), břehule říční (Riparia riparia), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides) a moudivláček lužní (Remiz pendulinus).
Řeky polonské podprovincie náleží na našem území do povodí Odry. Ve východní části ČR se pouze v této podprovincii (a v jejím těsném sousedství) vyskytují ryby parma středomořská (Barbus meridionalis ssp. petenyi) a podoustev nosák (Vimba vimba). Z měkkýšů jsou charakteristické vřetenovka opavská (Cochlodina cerata opaviensis), sklovatka rudá (Daudebardia rufa), s. krátkonohá (D. brevipes) a kružník Rossmaesslerův (Gyraulus rossmaessleri). Drobná specifika se projevují i u hmyzu a výrazněji v půdní fauně, např. u žížal.
Zdroj: Culek, M. Grulich, V. Laštůvka, Z. Divíšek, J. 2013. Biogeografické
regiony České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Geoinovace. Brno