Stránka o přírodě a lidech moravských Karpat.
Rubrika obsahuje příspěvky o přírodním prostředí v oblasti moravských Karpat.
Geomorfologický celek Podbeskydská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 1 508 km2 (na území ČR), střední výšce 353 m a středním sklon 4°20´. Nachází se v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Západobeskydské podhůří. Leží jako jediný z celků této oblasti na území České republiky. Na polské straně leží geomorfologické celky Pogórze Śląskie, Pogórze Wielickie a Pogórze Wiśnickie. Pokračovat ve čtení “Podbeskydská pahorkatina”
Kelčská pahorkatina je geomorfologický podcelek o rozloze 365 km2, střední výšce 313 m a středním sklonu 3°32´, ležící v jihozápadní části geomorfologického celku Podbeskydské pahorkatiny. Zaujímá poměrně rozsáhlé území mezi Přerovem, Holešovem a Valašským Meziříčím. Na JZ je vymezena mírným zlomovým svahem od Hornomoravského úvalu, na SZ je vymezena Moravskou bránou, na S masívem Maleníku a na SV hraničí údolím Bečvy s Příborskou pahorkatinou. Na JV a J ji ohraničuje vyvýšený a srázný zlomový okraj Hostýnských vrchů.
V rámci geomorfologického podcelku Kelčské pahorkatiny je vymezeno sedm geomorfologických okrsků:
Podloží budují převážně flyšové horniny podslezské jednotky a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů, neogenní sedimenty karpatské předhlubně a kvartérní pokryvy. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou tvořeny fluviálními a písčitohlinitými deluviofluviálními sedimenty.
Kelčská pahorkatina je členitá pahorkatina úpatního typu. V oblasti převažuje erozně–denudační, na okrajích tektonicky omezený reliéf. Široké a ploché rozvodní hřbety se zbytky pliocenního zarovnaného povrchu jsou odděleny neckovitými, převážně podélnými údolími a širokými údolními nivami. V rozvodních polohách se vesměs prostírají erozně–denudační plošiny. Na plošinách a svazích se nacházejí překryvy spraší a sprašových hlín. Při úpatí Hostýnských vrchů se nacházejí úpatní haldy, pedimenty a náplavové kužely. Západní část oblasti odvodňuje říčka Moštěnka, východní část oblasti odvodňuje říčka Juhyně. Nejvyšším bodem je Skalka-Stříbrná (481 m) v Loučské brázdě.
Kelčská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je málo zalesněná (lesnatost je cca 17 %) převážně dubovými porosty, místy i nepůvodními smrkovými monokulturami.
Tučínská pahorkatina je plochá pahorkatina budovaná převážně miocenními písčitojílovými a kamenito–písčitohlinitými eluvii a vrstevnatými vápnitými jíly a jílovci se štěrky — tzv. šlíry karpatské předhlubně (karpat–baden). V centrální části oblasti mezi Pavlovicemi u Přerova, Domaželicemi a Bezuchovem vystupují paleogenní flyšové horniny žensklavského (ždánicko–hustopečské s.), menilitového a frýdlantského souvrství (dříve podmenilitové s.) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Tučínská pahorkatina leží v západní části Kelčské pahorkatiny. Území tvoří první výběžky nízkých pahorků a návrší nad Hornomoravským úvalem. V oblasti převládá erozně–denudační reliéf k JZ se sklánějící tektonické kry, která je rozčleněna širokými neckovitými údolími v táhlé ploché hřbety se zbytky zarovnaného povrchu. Na pramenech vyvěrajících na zlomech se lokálně vytvořily travertinové kupy. Při SZ okraji oblasti se vyskytují říční terasy řeky Bečvy. Významným bodem jsou Švédské šance JV od Přerova (298 m).
Tučínská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je pomístně zalesněná převážně dubovými porosty, místy i smrkovými monokulturami.
Vítonická pahorkatina je členitá pahorkatina se značně heterogenním geologickým podložím. Ve V a SZ části oblasti se uplatňují převážně miocenní písčitojílovité a kamenito–písčitohlinité eluvia a vrstevnaté vápnité jíly a jílovce se štěrky — tzv. šlíry a také písky a štěrky karpatské předhlubně (karpat–baden). Převážnou část oblasti S od linie Bystřice pod Hostýnem—Vítonice—Býškovice budují paleogenní flyšové horniny žensklavského souvrství (ždánicko–hustopečské s.), menilitového souvrství a frýdlantského souvrství (dříve podmenilitové s.) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů.
Jižně od této linie jsou nasunuty horniny krosněnského souvrství, menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.
Vítonická pahorkatina leží ve střed. části Kelčské pahorkatiny a tvoří její největší část. Značné zastoupení zde mají erozně–denudační plošiny vybíhající do širokých plochých hřbetů, které oddělují neckovitá údolí se širokými údolními nivami. V rozvodních částech jsou zachovány velké zbytky zarovnaného povrchu. Směrem k okraji Hostýnských vrchů terén klesá do mělkých, erozně podmíněných sníženin Jankovické a Loučské brázdy. Při úpatí Hostýnských vrchů vystupují výrazné suky, úpatní haldy a náplavové kužely.
Vítonická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněna dubovými a smrkovými porosty s vtroušeným bukem. Předmětem ochrany přírody je přirozená dubohabřina s teplomilnými druhy rostlin a charakteristickým bylinným patrem a v minulosti rovněž jediná lokalita třešně křovité (Prunus fruticosa) v PP Dubina a listnatý lesík s pískovcovou roklí a nalezištěm chráněných rostlin v PP Kamenice.
Němetická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami horniny frýdlantského souvrství podslezské jednotky (dříve podmenilitové s.) vnější skupiny příkrovů. Vyskytují se v něm facie černošedých jílovců s pískovcovou facií (pískovce a slepence strážského typu), dále různé typy skvrnitých (rudohnědých) jílovců facie pestrých jílovců. V celé oblasti jsou v tektonických oknech a v předpolí příkrovu značně rozšířené překryvy miocenních jílů, písků a písčitých štěrků a jílovito-písčitých eluvií karpatské předhlubně.
Severovýchodní část oblasti od Zámrsk a Kladerub směrem k řece Bečvě budují v pestrém sledu horniny kelčského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Na složení se podílí horniny milotického, němetického, jasenického a těšínsko–hradišťského souvrství. Jižní hranici oblasti budují horniny krosněnského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Celá oblast je navíc značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny. Výchozy sopečných hornin se nachází sev. od vrcholu Choryňská stráž. Tyto vulkanity těšínitové asociace se nacházejí na levém břehu Bečvy a dosahují výšky 4 m a délky 20 m.
Němetická pahorkatina leží v SV části Kelčské pahorkatiny. Reliéf je charakteristický nízkými návršími, které mírně vystupují nad plochou okolní krajinu. V oblasti dominuje erozně–denudační georeliéf krátkých plochých hřbetů se zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Ty jsou odděleny hluboce zařezanými údolími levostranných přítoků řeky Bečvy. Nejvyšším bodem je Strážné (399 m), významným bodem je Choryňská stráž (357 m).
Němetická pahorkatina leží ve 3. vegetačním stupni a je nepříliš zalesněná porosty dubu. Předmětem ochrany přírody jsou smíšený listnatý les s bohatě vyvinutým keřovým a bylinným v PR Doubek, bažinatá louka s vlhkomilnou květenou v PP Těšice a teplomilné prvky fauny a flóry s výskytem zvláště chráněných druhů, zejména orchideje vstavače kukačky (Orchis morio), dále zárazy rusé (Orobanche flava) a modřence chocholatého (Muscari comosa), krutihlava obecného (Lynx torquilla) a otakárka fenyklového (Papilio machaon) v PR Choryňská stráň.
Provodovický hřbet je členitá pahorkatina budovaná převážně vápnitými flyšovými horninami krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny.
Provodovický hřbet leží v sev. –vých. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf tvoří strukturně–litologicky podmíněný široký a oblý hřbet SV—JZ směru, který vznikl rozčleněním pliocenního zarovnaného povrchu. Hřbet klesá do rozevřeného údolí říčky Juhyně, která jej obtéká ze S strany a tvoří hranici s Němetickou pahorkatinou. Nejvyšším bodem je Zápouští (445 m), významnými body jsou Stráž (433 m) a Vystrkovská Strážka (428 m).
Provodovický hřbet leží ve 3. a 4. vegetačním stupni a je pomístně zalesněn smrkovými porosty.
Loučská brázda je erozní sníženina budovaná na podloží vápnitými flyšovými horninami krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Samotné dno brázdy vyplňují fluviální a proluviální kvartérní písčitohlinité štěrky.
Místy se vyskytují překryvy neogenních jílů, písků a písčitých štěrků karpatské předhlubně. Jižně od vesnice Police se při úpatí Hostýnských vrchů útržkovitě objevují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny.
Loučská brázda leží v sv. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf má charakter strukturně–litologicky podmíněné sníženiny směru SV–JZ. Jižně nad Loučskou brázdou se strmě zvedají svahy Hostýnských vrchů. Při úpatí svahů jsou časté pedimenty, náplavové kužely a úpatní haldy. V georeliéfu Loučské brázdy jsou nápadné pískovcové suky, k nimž patří i nejvyšší bod podcelku Skalka-Stříbrná (481 m).
Loučská brázda leží ve 3. až 4. vegetačním stupni a je lokálně zalesněna převážně smrkovými porosty, místy s bukem.
Jankovická brázda je erozní sníženina převážně budovaná na podloží flyšových hornin krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V linii Žopy—Chvalčova Lhota se v předpolí magurské skupiny příkrovů vyskytují horniny podmenilitového souvrství předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Samostatně je budován vrcholek Chlumu (418 m) rusavskými vrstvami zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Dno brázdy vyplňují kvartérní fluviální a proluviální písčitohlinité štěrky. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými deluviálními sedimenty, proměnlivě kamenitými. Starší říční terasy a výplně výplavových kuželů tvoří fluviální písky a písčitohlinité štěrky. Údolní nivy vyplňují nivní hlíny. Při úpatí Hostýnských vrchů jsou četné úpatní haldy a překryvy spraší a sprašových hlín.
Jankovická brázda leží v jih.–záp. části Kelčské pahorkatiny. Reliéf má charakter asymetrické, erozně podmíněné sníženiny směru SV–JZ, která je vázána na méně odolné horniny před čelem magurského příkrovu. V georeliéfu vystupují pískovcové suky, vázané na výskyt odolnějších hornin. Významným bodem je Chlum (418 m). V jihozápadní části oblasti, na dolním toku říčky Rusavy, je vytvořena široká údolní niva.
Jankovická brázda leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněna teplomilnými lužními a dubohabrovými porosty, výše se vyskytují smrkové porosty.
Pacetlucká pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná převážně z nezpevněných proměnlivě písčito–jílovitých eluvií miocenních sedimentárních hornin karpatu a badenu. Nejvyšší polohy hlavního hřbetu od Přestavlk až nad Pacetluky budují miocenní vrstevnaté vápnité jíly a vápnité písky, místy se štěrky – šlíry, které náleží sedimentům karpatské předhlubně.
Jihovýchodně od linie Roštění—Prusinovice se v podloží vyskytují flyšové horniny krosněnského souvrství s vložkami hornin menilitového souvrství a rožnovského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Úpatní polohy svahů jsou překryty deluviálními proměnlivě písčito–jílovitými hlínami. Údolní nivy říček Kozrálky a Moštěnky vyplňují nivní hlíny. Celá oblast je značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Pacetlucká pahorkatina leží v jihozápadní části Kelčské pahorkatiny. Reliéf pahorkatiny má erozně–denudační charakter tektonické kry, která byla vyzdvižena podél holešovského zlomu na JZ straně oblasti. Tím se vytvořil výrazný okrajový svah nad Holešovskou plošinou. Na rozvodních hřbetech jsou zachovány zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Významným bodem je Hrad (364 m) a Holý kopec (360 m).
Pacetlucká pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni, její hlavní hřbet je zalesněn nekvalitními smrkovými porosty, v nižších částech i dubovými porosty s bukem.
Zdroje:
Bína, J. Demek, J. 2012. Z nížin do hor: Geomorfologické jednotky České republiky. Academia Praha, ISBN 978-80-200-2026-0
Culek, M. (ed.). 1996. Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma. 347 s. ISBN 80-85368-80-3
Demek, J. et al. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. 2. upravené vydání. AOPK ČR, Brno.
Geomorfologický podcelek Pulčínská hornatina je plochá hornatina o rozloze 80 km2, střední výšce 609 m a středním sklonu 9°46´. Na J je vymezena Lyským průsmykem od Bílých Karpat, na Z údolím říčky Senice od Vizovické vrchoviny a na S přechází do Ráztocké hornatiny. Východní hranici tvoří česko-slovenská hranice. Pulčínská hornatina leží v jih.–záp. části Javorníků. Pokračovat ve čtení “Pulčínská hornatina”
Geomorfologický podcelek Maleník je členitá vrchovina o rozloze 60 km2, střed. výšce 336 m a střed. sklonu 5°12´. Oblast na délku dosahuje mírně přes 20 km a na šířku přibližně 6 km. Na V hraničí s Příborskou pahorkatinou, na J s Kelčskou pahorkatinou a S příkře spadá do Moravské brány. Maleník leží v jih.–záp. části Podbeskydské pahorkatiny.
Značně proměnlivé podloží reflektuje přechod mezi karpatskou soustavou a českým masívem. Centrální část masívu Maleníku budují kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu. Nižší polohy oblasti budují proměnlivě kamenitá písčito–hlinitá, v menší míře také proměnlivá písčito–jílovitá eluvia miocenních sedimentárních hornin karpatské předhlubně (karpat–baden). Proměnlivě je střídají miocenní vrstevnaté vápnité jíly a vápnité písky, místy se štěrky (šlíry).
Jihovýchodně od Teplic nad Bečvou se v podloží uplatňují pestré hlíznaté vápence křtinské a laminované šedé vápence hněvotínské ze křtinského souvrství a světle šedé masivní vilémovické vápence macošského souvrství. Úpatní polohy svahů jsou překryty deluviálními proměnlivě písčitojílovitými hlínami. Celá oblast je mimo hlavního hřbetu Maleníku značně překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Maleník má v rámci geomorfologických jednotem moravských Karpat zvláštní postavení. Geologicky se jedná o blok fundamentu Českého masivu. Byl však oddělen prolomem Moravské brány a přímo se přimyká k okraji karpatských příkrovů. Prolom Moravské brány způsobil značný sklon okrajových svahů k SZ, zatímco k JV se klínovitá hrásť Maleníku svažuje jen mírně.
Reliéf má tvar nesouměrné, k JV ukloněné hrásťové kry s vnitřní blokovou stavbou. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky ukloněného zarovnaného povrchu. Krátká údolí jsou založena převážně na tektonických zlomech. Severovýchodně od Teplic nad Bečvou se na temenickém zlomu nachází průlomové údolí Bečvy. Ve vápencové části jsou přítomny krasové tvary, časté jsou úpatní haldy, sesuvy a těžební činnost v lomech. Nejvyšším bodem oblasti je Maleník (479 m), významným bodem je Hůrka (370 m). Oblast odvodňují směrem k JZ říčka Moštěnka, směrem k S kratší levostranné přítoky Bečvy.
V oblasti Maleníku se nachází školní polesí střední lesnické školy v Hranicích. Polesí bylo založeno v r. 1921 vyčleněním a zakoupením státem z majetku hraběnky Althanové z Lipníka nad Bečvou – jako výsledek pozemkové reformy. Dnes je možné v lesích Maleníku nalézt mnoho zajímavých objektů, které sloučí k praktické výuce a cvičení studentů, různých pokusných ploch a demonstračních objektů. Jsou to např. lesní školka, lesní naučná stezka a další objekty sloužící výuce myslivosti, střelectví, rybářství a včelařství.
Oblast leží ve 3. a 4. vegetačním stupni. Hlavní hřeben Maleníku je zalesněn smrkovými porosty, v menší míře i bukovými a dubovými porosty s habrem. Nižší část oblasti je spíše nepatrně zalesněna smíšenými listnatými a lužními porosty. Předmětem ochrany přírody jsou zbytky přirozené bučiny na kulmských břidlicích s lípou malolistou a habrem obecným v PR Bukoveček a přirozený smíšený les s bohatou květenou v PR Dvorčák.
Ochraně krasových jevů, zejména Hranické propasti, se věnuje NPR Hůrka u Hranic. Území rezervace se rozprostírá na styku dvou geologických rozhraní, a to devonských vápenců a karbonských břidlic. Krasové jevy jsou v menší míře chráněny také v PP V oboře a PP Nad kostelíčkem. Dubohabrové a suťové lesní společenstva na vápencovém podloží s četnými povrchovými krasovými jevy a karpatskými prvky v bylinném patře jsou předmětem ochrany v PR Malá Kobylanka a PR Velká Kobylanka.
Geomorfologický podcelek Příborská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 355 km2, střední výšce 320 m a stř. sklonu 3°24´. Délka oblasti dosahuje téměř 45 km, její šířka se proměnlivě pohybuje v rozmezí 4 až 15 km. Příborská pahorkatina leží ve střed. části geomorfologického celku Podbeskydské pahorkatiny.
Příborská pahorkatina představuje mírně zvlněný přechodový pás mezi plochým a nízkým reliéfem Oderské brány na SZ a členitým a vyšším reliéfem Štramberské vrchoviny na JV. Na JZ hraničí s Kelčskou pahorkatinou a na Z s Maleníkem. Z V je vymezena Frenštátskou brázdou a Třineckou brázdou.
V rámci geomorfologického podcelku Příborské pahorkatiny je vymezeno osm geomorfologických okrsků:
Podloží tvoří křídové a paleogenní flyšové horniny podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace, útržky jurských vápenců a miocenními a kvarterními sedimenty. Četné jsou překryvy spraší a sprašových hlín.
Převážně erozně–denudační reliéf má ráz úpatní pahorkatiny s širokými údolími a zbytky terciérního zarovnání povrchu na rozvodích. Četné jsou litologicky podmíněné suky z odolnějších hornin slezské jednotky, periglaciální tvary a úpady. Z úpatních zarovnaných povrchů se vyskytují pedimenty a kryopedimenty. V pleistocénu bylo území zasaženo severským sálským zaledněním, zachovány jsou glacigenní sedimenty. Nejvyšším bodem je vrchol Na Kamenném (502 m) v Helštýnské vrchovině. Významnými body jsou vrcholy Starojický kopec (496 m) a Salaš (381 m).
Oblast odvodňují přítoky řeky Bečvy a Odry. Postupně od JZ to jsou Lučina a Mřenka (obě ústí do Bečvy) a dále Zrzávka, Jičínka, Sedlnice, Lubina, Tichávka, Ondřejnice a přítoky Ostravice (ústí do Odry).
Příborská pahorkatina leží ve 2.—5. vegetačním stupni. Její krajina je díky rozptýleným lesním plochám i přes značné zemědělské využití velmi pestrá. V oblasti se nacházejí ložiska černého uhlí a zemního plynu.
Hluzovská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina budovaná flyšovými horninami frýdeckého souvrství s menšími vložkami pískovců a slepenců pískovcové facie frýdlantského souvrství (pískovce strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Jihovýchodně od Hranických Louček vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství kelčského vývoje slezské jednotky s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).
Celá oblast je místy překryta přenesenými pleistocenními jílovitohlinitými a hlinitokamenitými eluvii s úlomky pískovců. Úpatní svahy jsou překryty písčitohlinitými a jílovitohlinitými deluviálními sedimenty. Nižší, okrajové části oblasti jsou překryty překryvy sprašových hlín, výjimečně slabších vápnitých spraší. Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.
Nepravidelný a přerušovaný plochý hřbet Hluzovské pahorkatiny leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Erozně–denudační reliéf má charakter širokého plochého hřbetu se zbytky třetihorního zarovnaného povrchu. Významným vrcholem je Vysoká Stráž (370 m).
Hluzovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Nižší oblasti jsou méně, vyšší oblasti poněkud více zalesněné převážně smrkovými porosty.
Palačovská brázda je erozní sníženina budovaná glacilakustrinními sedimenty (jíly) a glacifluviálními sedimenty (písky a píščité štěrky) sálského zalednění s překryvy sprašových hlín, výjimečně slabších vápnitých spraší.
Palačovská brázda leží v jih–záp. části Příborské pahorkatiny. Erozně–denudační sníženina sev.—již. směru spojuje Oderskou bránu s Valašskomeziříčskou kotlinou. V době maximálního evropského zalednění tudy odtékaly ledovcové tavné vody do řeky Bečvy. Charakteristický je mírně členitý akumulační reliéf mladopleistocenních soliflukčních a eolických pokryvů.
Palačovská brázda leží převážně ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smrkovými porosty.
Novojičínská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina, budovaná flyšovými horninami frýdeckého souvrství s menšími vložkami pískovců a slepenců pískovcové facie frýdlantského souvrství (pískovce strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Pozůstatkem po sálském zalednění jsou glacilakustrinní sedimenty (jíly) a glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky). Oblast je místy překryta přenesenými pleistocenními jílovitohlinitými a hlinitokamenitými eluvii s úlomky pískovců. Roztroušeně vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství a také milotického souvrství (analogické kojetínským slepencům) kelčského vývoje slezské jednotky s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Značná část oblasti je překryta překryvy sprašových hlín. Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.
Novojičínská pahorkatina leží ve střed. části Příborské pahorkatiny. Její povrch se celkově zdvihá a rozčleňuje od SV, kde se rozkládá velmi plochý terén, směrem k JZ. Charakteristický je erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách se zbytky zarovnaného povrchu. Vyskytují se říční terasy a široké údolní nivy. Nejvyšším bodem je slepencový suk Starojický kopec (496 m) se zříceninou hradu Starý Jičín na temeni, významným bodem je Salaš (381 m).
Novojičínská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Vyšší části území jsou málo zalesněné smrkovými porosty místy s bukem.
Libhošťská pahorkatina je plochá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují flyšové horniny frýdeckého souvrství, ve kterém se vyskytují menší vložky hornin facie černošedých jílovců, facie pestrých jílovců a pískovcové facie (pískovce a slepence strážského typu) podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Značnou část oblasti překrývají glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény s překryvy sprašových hlín. Roztroušeně vystupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Údolní nivy vyplňují vyplňují nivní hlíny.
Libhošťská pahorkatina leží ve střed. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je plochý erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách s periglaciálními tvary. Celkově terén vystupuje ve svých zaoblených návrších jen o něco málo přes 300 m. Vyskytují se říční terasy a široká údolní niva říčky Lubiny.
Libhošťská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Vyšší části území jsou málo zalesněné smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody je lokalita sněženky podsněžníku (Galanthus nivalis L.) v PP Sedlnické sněženky.
Staříčská pahorkatina je členitá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují převážně flyšové horniny frýdeckého souvrství, ve kterém se vyskytují menší vložky hornin facie černošedých jílovců a facie pestrých jílovců podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V okolí Skotnice, Fryčovič, Brušperka a Krmelína vystupují horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s vložkami těšínských vápenců spodních těšínských vrstev a výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas).
Flyšové horniny překrývají, zejména v nižších polohách sev. části oblasti, překryvy kvarterních sprašových hlín a místy i glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény. V tektonických oknech místy vystupují přenesené pleistocenní jílovitohlinité a hlinitokamenité eluvia s úlomky pískovců. Podsvahové polohy jsou vyplněny písčitohlinitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.
Staříčská pahorkatina leží v sev.–vých. části Příborské pahorkatiny. Osu oblasti představuje oblouková linie poměrně izolovaných pahorků, většinou přesahujících 350 m. Charakteristický je erozně–denudační reliéf s výraznými suky na odolnějších horninách, který směrem k s. přechází v akumulační reliéf sprašových překryvů a říčních teras. Významným bodem je Krmelínský kopec (328 m) a Sovinec (354 m).
Staříčská pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. Území je málo zalesněné smrkovými porosty, místy porosty dubu s habrem. Vykytují s drobné lomy. Předmětem ochrany přírody jsou biotopy rybníků, mokřadů a přirozeně meandrujícího toku v PR Rybníky v Trnávce a enkláva subxerotermních travinných společenstev na území bývalých vápencových lomů v PP Kamenná.
Palkovické podhůří je plochá, geologicky různorodá pahorkatina úpatního typu. Podloží budují zejména kvartérní pokryvy v nadloží flyšových hornin podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Z pokryvných sedimentů se uplatňují zejména hlinitokamenité deluviální sedimenty, písčitohlinité deluvioeolické sedimenty a štěrkové proluviální sedimenty. Místy vystupují glacifluviální sedimenty (písky a píščité štěrky) a písčité tilly bazální morény, částečně také hlinitokamenité eluvia s úlomky pískovců. Nižší polohy území jsou překryty překryvy sprašových hlín.
Palkovické podhůří leží v sev.–vých. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je převážně akumulační reliéf pleistocenních úpatních hald, v nižších polohách sprašových překryvů a říčních teras řeky Ostravice, s celkovým úklonem k SV. Významné jsou antropogenní tvary georeliéfu, konkrétně haldy a výsypky kamenouhelného dolu Staříč.
Palkovické podhůří leží ve 3.—4. vegetačním stupni. V nižších polohách je málo, výše středně zalesněné smrkovými porosty, místy s bukem a jedlí.
Valašskomeziříčská kotlina je průtoční sníženina vzniklá kvartérní erozní činností řeky Bečvy. Podloží tvoří hlavně kvartérní písčitohlinité nivní sedimenty (místy se štěrky) řeky Bečvy v nadloží flyšových hornin, zejména krosněnského souvrství godulského vývoje slezské jednotky, místy i jílovitých, písčitých a štěrkopísčitých neogenních sedimentů karpatské předhlubně. Podsvahové polohy přilehlých svahů jsou vyplněny písčitohlinitými deluviálními sedimenty.
Valašskomeziříčská kotlina leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Sníženina má akumulační reliéf široké údolní nivy se zbytky říčních teras. V oblasti Hustopečí nad Bečvou se těží štěrkopísky.
Valašskomeziříčská kotlina leží ve 3. vegetačním stupni. V nivě se vyskytují lužní porosty, výše pak smrkové porosty s bukem a jedlí. Předmětem ochrany přírody je ochrana přírodních hodnot mokřadního ekosystému s výskytem zvláště chráněných druhů fauny a flóry v PR Choryňský mokřad.
Helštýnská vrchovina je plochá, geologicky rozmanitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezské a podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Uplatňují se zejména pelitická i psamiticko–psefitická facie istebňanského souvrství, horniny mazáckého souvrství a svrchní godulské vrstvy godulského souvrství godulského vývoje.
Z podslezské jednotky se vyskytují zejména horniny lhoteckého souvrství a pískovcové facie (pískovce a slepence strážského typu) frýdlantského souvrství. Flyšové horniny prostupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Podsvahové polohy jsou vyplněny značně rozšířenými písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Helštýnská vrchovina leží v jih.–záp. části Příborské pahorkatiny. Charakteristický je převážně erozně–denudační reliéf s výraznými, strukturně litologicky podmíněnými suky a zbytky terciérního zarovnaného povrchu. Nejvyšším bodem je pískovcovo-slepencový suk Na Kamenném (502 m), významným bodem je Helštýn (383 m).
Helštýnská vrchovina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. V nižších polohách je málo zalesněná listnatými porosty s dubem, výše středně zalesněná smrkovými porosty místy s bukem. Předmětem ochrany přírody je unikátní odkryv bloku štramberských vápenců ve stěně lomu se světově známou fosilní faunou bezobratlých (korálů, mlžů, plžů, polypovců a dalších) v PP Jasenice. PP Prameny Zrzávky představuje pramenné vývěry zcela odlišného chemismu jen pár metrů od sebe. Jeden obsahuje síran železitý, druhý sirovodík. Třetí samostatný sirovodíkový pramen je ve vzdálenosti 300 m.
Na území PP Domorazské louky jsou chráněny luční společenstva mokřadních luk s výskytem kuklíku potočního (Geum rivale L.), mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.), prstnatce Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii (Druce)), kýchavice bílé Lobelovi (Veratrum album subsp. lobelianum), hladýše pruského (Laserpitium prutenicum L.) a kozlíku celolistého (Valeriana simplicifolia (Rchb.) Kabath).
Geomorfologický podcelek Štramberská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 148 km2, střední výšce 444 m a středním sklonu 9°40´. Oblast na délku přesahuje 32 km a na šířku 10 km. Ze západu a severu je vymezena Příborskou pahorkatinou, z východu krátce Třineckou brázdou a z jihu Frenštátskou brázdou a částečně také Moravskoslezskými Beskydy. Štramberská vrchovina leží ve střední části Podbeskydské pahorkatiny.
V rámci geomorfologického podcelku Štramberské vrchoviny je vymezeno devět geomorfologických okrsků:
Podloží Štramberské vrchoviny tvoří zvrásněné křídové a paleogenní flyšové horniny podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s intruzemi vyvřelin těšínitů a útržky jurských vápenců.
Malebná a pestrá krajina Štramberské vrchoviny je dána zejména různorodostí geologického podloží a jeho odolnosti proti erozně-denudačním procesům. Jsu zde zastoupeny krajinné segmenty odpovídající hornatinám, vrchovinám i pahorkatinám, nacházejí se zde kotliny, příkrovové trosky a bradla, sopečné vyvřeliny těšínitů a časté úpatní povrchy (pedimenty, kryopedimenty, erozní glacisy).
Převážně erozně–denudační reliéf tvoří komplex výrazných vyvýšenin příkrových trosek, úpatních pahorkatin a sníženin, podmíněný velkými rozdíly v individuální odolnosti hornin. V území jsou zachovány rozsáhlé zbytky terciérních zarovnaných povrchů, průlomová údolí a periglaciální tvary. Sklonitější svahy jsou postiženy sesuvy. Nejvyšším bodem je Skalka (964 m) v masívu Ondřejníku.
V okolí Štramberka se nachází skupina osamělých kupovitých vrchů tvořených jurskými štramberskými vápenci, z nichž nejznámější jsou Kotouč, Zámecky vrch a Skalky. Mají strmé, skalnaté svahy s četnými škrapy. Na vrchu Kotouče se nacházejí krasové jevy — řada jeskyní, vzniklých činností alochtonních toků. Nejznámější je jeskyně Šipka, kde se nachází významné archeologické naleziště (neandrtálec, pravěká zvěř).
Oblast odvodňují pravostranné přítoky řeky Odry. Postupně od JZ to jsou Zrzávka, Jičínka, Sedlnice, Lubina, Tichávka, Ondřejnice a přítoky Ostravice. Vodní toky tečou jak v mírných úvalovitých údolích, ve velmi mělkých kotlinách, tak i v hlubokých a těsných průlomových úsecích.
Štramberská vrchovina je nejvýraznější součástí pásma Podbeskydské pahorkatiny. Nad její pahorkatinný reliéf vystupují skupiny či izolované vrchy jako je právě Skalka. Štramberská vrchovina leží ve 2.—5. vegetačním stupni.
Palkovické hůrky jsou plochá pahorkatina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami bašského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Centrální hřbetní část pahorkatiny budují horniny pálkovického souvrství, zatímco přilehlé svahy tvoří horniny bašského souvrství. Deprese a úpatní polohy jsou překryty kamenito–hlinitými eluvii a písčito–hlinitými a hlinito–kamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Palkovické hůrky leží v sev.–vých. části Štramberské vrchoviny. Reliéf tvoří skupina výrazných příkrovových trosek z odolnějších hornin nad okolním plošším reliéfem. Charakteristické jsou zbytky tercierních zarovnaných povrchů, hluboké průlomové údolí říčky Ondřejnice, periglaciální tvary a drobné sesuvy. Významnými body jsou Kubánkov (660 m) a Kazničov (601 m).
Palkovické hůrky leží převážně ve 4. vegetačním stupni a jsou téměř zcela zalesněny smrkovými a jedlobukovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou komplexy starých smíšených převážně bukových porostů v PR Pálkovické hůrky, komplex bukových porostů v historické oboře obklopující středověký hrad Hukvaldy v PP Hradní vrch Hukvaldy lužní porosty v kontaktu se suťovým lesem, s bohatým porostem pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris (L.) Tod) v PP Pod Hukvaldskou oborou. Nad obcí Hukvaldy se nachází zřícenina stejnojmeného hradu s oborou.
Metylovická pahorkatina je plochá pahorkatina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami bašského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Centrální hřbetní část pahorkatiny budují horniny pálkovického souvrství, zatímco přilehlé svahy tvoří horniny bašského souvrství. Deprese a úpatní polohy jsou překryty kamenitohlinitými eluvii a písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Metylovická pahorkatina leží ve vých. části Štramberské vrchoviny. Reliéf Metylovické pahorkatiny tvoří dvě výrazné příkrovové trosky vzniklé denudací okolních málo odolných hornin se zbytky zarovnaných povrchů, periglaciálními tvary a drobnými sesuvy. Trosky od sebe erozně oddělila říčka Olešná. Významnými body jsou Kozlovická hora (612 m) a Metylovická hůrka (523 m).
Metylovická pahorkatina leží ve 4.—5. vegetačním stupni a je převážně zalesněná ve vyšších polohách smrkovými porosty.
Ondřejník je členitá vrchovina budovaná zvrásněnými flyšovými horninami godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Hřbety a horní části svahů budují spodní godulské vrstvy godulského souvrství. Samotný vrch Skalky tvoří horniny středních godulských vrstev godulského souvrství. Nižší části svahů budují horniny mazáckého a a lhoteckého souvrství godulského vývoje. Deprese a úpatní polohy jsou překryty kamenitohlinitými eluvii, písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty a štěrkovitými proluviálními sedimenty.
Ondřejník leží ve vých. části Štramberské vrchoviny. Jako jedinný z okrsků má horský ráz, odpovídající téměř Moravskoslezským Beskydům. Jádrem okrsku je pískovcový hřbet se sráznými okrajovými svahy, které jsou narušeny rozsadáním vlivem hlubiného ploužení a postihovány sesuvy. Reliéf je vytvořen protáhlým synklinálním hřbetem vzniklým jeho inverzí na příkrovové struktuře. Ve střední části se nachází zbytky neogenních zarovnaných povrchů. Přítomny jsou strukturní tvary, kryoplanační terasy, mrazové sruby a sutě. Nejvyšším bodem je Skalka (964 m).
Ondřejník leží ve 4.—5. vegetačním stupni a je převážně zalesněná smrkovými porosty, místy s bukem a jedlí. Předmětem ochrany přírody je přirozená stará bučina s jedlí, jeřábem a smrkem v PR Skalka.
Kozlovická kotlina je vnitrohorská sníženina budovaná flyšovými horninami těšínsko–hradišťského souvrství a veřovických vrstev godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Místy je pronikají výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Značná část pahorkatiny je překryta čtvrtohorními štěrkovitými proluviálními sedimenty, méně i písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty. Dna přítoků říčky Ondřejnice vyplňují nivní hlíny.
Kozlovická kotlina leží v sev.–vých. části Štramberské vrchoviny. Kozlovická kotlina vznikla erozním rozšířením říčky Ondřejnice na podloží málo odolných hornin. Dno kotliny tvoří zbytky úpatních zarovnaných povrchů, pedimenty a říční náplavy zdrojnic Ondřejnice.
Kozlovická kotlina leží převážně ve 4. vegetačním stupni a je pomístně zalesněná smrkovými porosty, místy s bukem. V četných úžlabinách se nacházejí olšiny a javorové jaseniny.
Měrkovická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná flyšovými horninami těšínsko–hradišťského souvrství slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Ve hřbetu Strážnice (480 m) a Kamenice (441 m) vystupují těšínské vápence spodních těšínských vrstev. Ve hřbetu Tábora (472 m) vystupují výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Hřbet Tichavské hůrky (544 m) tvoří horniny bašského souvrství bašského vývoje slezské jednotky. Nižší části oblasti, zejména podsvahové polohy, jsou mocně překryty kamenitohlinitými eluvii, písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty a štěrkovitými proluviálními sedimenty.
Měrkovická pahorkatina leží ve střed. části Štramberské vrchoviny. Vytváří nižší zvlněnou krajinu mezi říčkami Lubinou a Ondřejnicí. Reliéf má charakter menších příkrovových trosek vzniklých na odolnějších horninách. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky třetihorních zarovnaných povrchů, při úpatích svahů se nacházejí kryopedimenty a soliflukční pokryvy.
Měrkovická pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni a je málo až středně zalesněná smrkovými porosty. V četných úžlabinách se nacházejí olšiny a javorové jaseniny. Předmětem ochrany přírody jsou lesík s mokřadem a zarostlým rybníčkem v PR Rybníky a travertinový val podmíněný vydatným vápenitým pramenem v PP Travertinová kaskáda. V oblasti se nacházejí drobné lomy.
Šostýnské vrchy jsou členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami bašského a godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V sev.–vých. části pahorkatiny, ve hřbetu Červeného kamene (690 m), Pískovny (583 m) a Bílé hory (556 m) převládají horniny bašského souvrství bašského vývoje, místy doprovázené horninami chlebovické facie těšínsko–hradišťského souvrství bašského vývoje. V jih.–vých. části pahorkatiny, v oblasti Na peklech (602 m), podloží budují horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje s výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). V blízkém okolí Štramberka z podloží vystupují tektonické útržky jurských štramberských vápenců. Roztroušeně se vyskytují horniny frýdeckého souvrství podslezské jednotky. Střední a nižší části svahů pokrývají kamenitohlinité eluvia. V podsvahových polohách se vyskytují písčitohlinité a hlinitokamenité (svahové) deluviální sedimenty a štěrkovité proluviální sedimenty.
Šostýnské vrchy leží ve střed. části Štramberské vrchoviny. Území skládají strukturní vyvýšeniny, jak pískovcové Červený kámen (690 m), tak vápecové bradlové. Reliéf je tvořen skupinami velkých, širokými sedly oddělených příkrovových trosek z odolných hornin se zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Četné jsou periglaciální tvary. V oblasti jurských vápenců jsou vyvinuty krasové jevy. Významnými body jsou Červený kámen (690 m), Bílá hora (556 m), Kotouč (495 m) a Štramberčík (498 m).
Šostýnské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. V nižších polohách jsou zřídka, výše však převážně zalesněné smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou ochrana významného archeologického naleziště a lokality reliktní květeny v NPP Šipka, odkryv tithonských štramberských vápenců s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů vázaných na geologický podklad v PP Kamenárka a výrazný skalní výchoz štramberského vápence s brekciovou texturou v PP Váňův kámen. V oblasti Kotouče se těží vápenec. Na sev.–vých. svahu Pískovny se nachází zřícenina hradu Šostýn.
Ženklavská kotlina je denudační sníženina ležící ve střed. části Štramberské vrchoviny. Podloží budují flyšové horniny podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Vysktují se horniny menilitového souvrství, facie skvrnitých jílovců (třinecké vrstvy) frýdlantského souvrství a také frýdeckého souvrství podslezské jednotky. Celá oblast kotliny je mocně překryta kamenitohlinitými eluvii, písčitohlinitými a hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty a štěrkovitými proluviálními sedimenty. Dno říčky Sedlnice vyplňují nivní hlíny.
Ženklavská kotlina vznikla erozním rozšířením říčky Sedlnice (leží v jejím pramenném úseku). Reliéf Ženklavské kotliny je podmíněn méně odolným podložím hornin podslezské jednotky vůči okolnímu podloží. Dno kotliny pokrývá fluviální akumulační povrch, na svazích se vyskytují soliflukční pokryvy.
Ženklavská kotlina leží ve 3.—4. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněna převážně smrkovými porosty. V úžlabinách se nacházejí olšiny a javorové jaseniny.
Libotínské vrchy jsou členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Hřbetní části tvoří horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). Svahy a podsvahové polohy jsou překryty kamenitohlinitými eluvii a písčitohlinitými nebo hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty. Ve hřbetu Libhošťské hůrky (493 m) vystupují horniny horniny bašského souvrství bašského vývoje, místy doprovázené horninami chlebovické facie těšínsko–hradišťského souvrství bašského vývoje.
Libotínské vrchy leží ve střed. části Štramberské vrchoviny. Skládají se ze tří samostatně vzájemně dosti izolovaných vyvíšenin budovaných převážně paleovulkanickými magmatity. Reliéf má charakter příkrovové trosky budované na odolnějších horninách se zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Při úpatích svahů se nacházejí kryopedimenty a soliflukční pokryvy. Významnými body jsou Hlásnice (558 m), Holivák (483 m) a Libhošťská hůrka (493 m).
Libotínské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. Ve vyšších oblastech převažují komplexy smrkových porostů místy s jedlí a bukem. V nižších částech se nachází spíše roztroušená zeleň, zvláště kolem vodních toků.
Petřkovické vrchy jsou členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami slezské a podslezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Hřbetní části j. části tvoří horniny těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje s četnými výchozy hornin vulkanické těšínitové asociace (těšínit, pikrit, diabas). V sev. části, ve hřbetu Svince (546 m), vystupují horniny pískovcové facie frýdlantského souvrství podslezské jednotky (pískovce strážského typu) doprovázené facií skvrnitých jílovců (třinecké vrstvy). Svahy a podsvahové polohy jsou překryty jílovitohlinitými až kamenitohlinitými eluvii a písčitohlinitými nebo hlinitokamenitými (svahovými) deluviálními sedimenty.
Petřkovické vrchy leží v jih.–záp. části Štramberské vrchoviny. Reliéf je tvořen skupinami příkrovových trosek na podloží odolnějších hornin, tvořených převážně asymetrickými krátkými hřbety směru JZ—SV, se zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. Vyskytují se průlomová údolí a periglaciální tvary. Významnými body jsou Petřkovická hůrka (608 m) ležící na evropském rozvodí a vrchol Svinec (546 m).
Petřkovické vrchy leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Ve vyšších oblastech převažují komplexy smrkových porostů s jedlí, místy s bukem. V nižších částech oblasti se nachází spíše roztroušená zeleň, zvláště kolem vodních toků. Předmětem ochrany přírody jsou květnaté louky, pastviny a lesní ekosystémy se vzácnou květenou a zvířenou v PR Svinec a geologické zajímavé lokality v PP Pikritové mandlovce u Kojetína a PP Polštářové lávy ve Straníku.
Geomorfologický podcelek Frenštátská brázda je vnitrohorská sníženina o rozloze 191 km2, střední výšce 455 m a středním sklonu 5°30´. Leží mezi sev. položenou Štramberskou vrchovinou a již. situovanými Moravskoslezskými Beskydy. Je to mírně zvlněná krajina, táhnoucí se od Mořkova, přes Frenštát až k Ostravici a Frýdlantu. Pokračovat ve čtení “Frenštátská brázda”
Geomorfologický podcelek Třinecká brázda je vnitrohorská sníženina o rozloze 186 km2, střední výšce 360 m a středním sklonu 3°10´. Z J je vymezena Lysohorskou hornatinou a ze S Těšínskou pahorkatinou. Je to mírně zvlněná krajina, táhnoucí se od Frýdku–Místku přes Hnojník až po Český Těšín, Třinec a Bystřici. Pokračovat ve čtení “Třinecká brázda”
Geomorfologický podcelek Těšínská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 158 km2, střední výšce 322 m a středním sklonu 3°18´. Těšínská pahorkatina je z J vymezena Třineckou brázdou a ze S Ostravskou pánví. Je to mírně zvlněná krajina, táhnoucí se od Frýdku–Místku k Havířovu, Albrechticím a Českému Těšínu. Pokračovat ve čtení “Těšínská pahorkatina”
Geomorfologická oblast Západní Beskydy náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má rozlohu 1 489 km2, střední výšku 610 m a střední sklon 11°46´. Západní Beskydy se rozprostírají na sev.–vých. Moravě, v Polsku a na Slovensku. Pokračovat ve čtení “Západní Beskydy”