Prehistorické artefakty

Z území moravských Karpat a jeho bližšího okolí jsou známy prehistorické a historické artefakty z období od paleolitu v podstatě až do nedávné minulosti.

Paleolit

Nejstarším velmi pravděpodobně skutečným výrobkem paleolitu je křemenný polyedr (tedy mnohostěn) z cihelny na Červeném kopci v Brně, který je starší než 780 tisíc let. V následující době ledové, asi před půl milionem let, postoupil severský ledovec až na sev. Moravu a do Slezska. Z tohoto nejdelšího studeného období sice stopy osídlení chybí, nálezy však pocházejí z následujícího teplého období. Známe je jak z Brna, tak ze Znojma a je téměř jisté, že lidé navštěvovali už i okolí Krumlovského lesa s jeho zdroji rohovců. Většina nálezů pochází z říčních teras, takže se předpokládá, že lidé obývali hlavně okolí vodních toků.

Rozšíření starého a středního paleolitu.
Rozšíření starého a středního paleolitu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — jeskyně; E — početná industrie starého paleolitu; F — ojedinělé nálezy starého paleolitu; G — nejisté nálezy starého paleolitu; H — pěstní klín; I — asi 90 lokalit středního paleolitu v oblasti Bořitova; J — početná industrie středního paleolitu; K — ojedinělé nálezy středního paleolitu. 1 — Brno-Červený kopec; 2 — Brno-Stránská skála; 3 — Ivan; 4 — Mušov; 5 — Pravlov; 6 — Přibice I, II; 7 — Valtice; 8 — Bohuslavice; 9 — Kadov; 10 — Karolín; 11 — Polanka n. O.; 12, 18 — Předmostí u Přerova; 13 — Určice; 14 — Bořitov V; 15 — Maršovice I, IV; 16 — Mokrá-Pekárna; 17 — Ochoz-Švédův stůl; 19 — Ráječko; 20 — Sloup-Kůlna; 21 — Štramberk-Šipka; 22 — Vedrovice VI—VIII (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Ve střed. paleolitu žili v Evropě pouze neandertálci. Technický přínos střed. paleolitu spočívá v rozvoji výroby štípaných nástrojů. Jako surovina sloužily vždy nejbližší zdroje, import ze vzdáleností desítek, ojediněle i stovek kilometrů, je vzácný a přinesené suroviny vesměs posloužily k výrobě nějakých náročnějších předmětů, kupř. pěstních klínků a hrotů. Kostěnáparohová industrie, na níž je vždy ohlazená jen funkční část, se příliš nevyvíjela. Objevuje se však mnoho zlomků kostí s řezy a jizvami po úderech, které sloužily mj. jako podložky. Kosterní pozůstatky neandertálců se u nás vyskytly jen ve třech moravských jeskyních, z nichž KůlnaŠvédův stůl se nacházejí v Moravském krasu a Šipka je na kopci Kotouč u Štramberka na sev. Moravě. Neandertálci měli také zálibu ve shromažďování přírodních kuriozit (zkameněliny, pyrit, okr, tuha) a své nejestetičtější nástroje – pěstní klíny – často zhotovovali ze zvláštních surovin, např. z čirých křišťálů.

Mezi tzv. přechodné kultury mezi středním a mladým paleolitem patří u nás szeletienbohunicien. Szeletien se objevuje od sev. Maďarska přes záp. Slovensko a Moravu do již. Polska a Bavorska – Morava tedy zaujímá ústřední polohu. Starobylé nástroje se nacházejí hlavně poblíž zdrojů rohovce u Krumlovského lesa, nejvyvinutější naopak na V svazích Drahanské vrchoviny. V szeletienu mezi nástroji převažují drásadla a typické jsou listovité hroty, později už převládají škrabadla.

Zdroje kamenných surovin starší doby kamenné.
Zdroje kamenných surovin starší doby kamenné. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — pleisto-cénní morény a glacifluviální štěrky s pazourky; E — rohovce typu Krumlovský les; F — křišťály; G — vlárské radiolarity; H — drahanske křemence; I — lokální zdroje rohovců; J — směr přísunu silicitů Krakovsko-čenstochovské jury. 1 — Bořitov (křídové rohovce); 2 — Strán¬ská skála (jurské rohovce); 3 — Býčí skála (rohovce); 4 — Jevišovice („plazma“); 5 — Olomučany a Rudice (jurské černé a jiné rohovce); 6 — Zdislavice (rohovce) (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993)

V závěrečné etapě starší doby kamenné, tzv. mladém paleolitu, se hlavním nositelem kultury stal moderní člověk Homo sapiens sapiens, který přežil ostatní lidské species. Mladý paleolit se rozděluje na období:

  • aurignacien, aurignacká kultura ( přibližně 32000 – 2 000 př. n.l. ),
  • gravettien, gravettská kultura ( přibližně 26000 – 21000 př. n.l. ),
  • magdalénien, magdalénienská kultura ( přibližně 22000 – 8000 př. n.l.).

Aurignacien

Dva významné zdroje silicitových surovin, které byly využívány v období aurignacienu, se nacházejí v Litenčické pahorkatině. Jedná se o menilityrohovce typu Troubky-Zdislavice. Používání rohovců typu Troubky-Zdislavice v různých mladopaleolitických industriích je známo z několika lokalit Brněnska: Brno – Kohoutovice, Křepice, Diváky, Hostějov. V literatuře se uvádí, že největší koncentrace aurignackých nalezišť ve stř. Evropě se nachází v S části Chřibů a Litenčické pahorkatině. Na paleolitických stanicích byly nalezeny typy kamenných nástrojů – škrabadla, stíradla, dlátka, odštěpovače, rydla, hroty, čepele. Artefakty byly objeveny v Nové Dědině, významném nalezišti paleolitu ve střední Evropě. K dalším aurignackým nalezištím na Kroměřížsku patří Bělov, ZdounkyZdislavice, v Těšnovicích byla nalezena hrubotvará industrie.

Rozšíření aurignacienu a miškovického typu.
Rozšíření aurignacienu a miškovického typu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — jeskyně; E — aurignacien; F — sídelní oblast aurignacienu; G — lidské kostry; H — miškovický typ; I — sídelní oblast miškovického typu. 1 — Brno-Kohoutovice; 2 — Brno-Maloměřice-Občiny; 3 — Brno-Židenice-Borky II; 4 — Brno-Stránská skála II a „Podstránská“; 5 — Diváky; 6 — Karolín; 7 — Křepice; 8 — Kupařovice I; 9 — Kvasíce; 10 — Lhotka; 11 — Milovice; 12 — Mladeč, Mladečské jeskyně; 13 — Nová Dědina; 14 — Ondratice II; 15 — Slatinice; 16 — Suchdol, jeskyně Pod hradem; 17 — Tvarozná; 18 — Určice; 19 — Vedro-vice I, II; 20 — Vojkovice; 21 — Žlutavá; 22 — Hostějov; 23 — Lhota u Lipníka; 24 — Miškovice; 25 — Olomouc-Droždín; 26 — Pavlovice; 27 — Zlín-Louky (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Menility jsou další surovinou používanou v paleolitu. Na území Moravy je dosud známé používání menilitových rohovců jen na několika mladopaleolitických stanicích v její stř. části. Menilitové rohovce byly používány během paleolitu v blízkém okolí jejich výskytu. Byly nalezeny na paleolitické stanici Věžky u Kroměříže. Dále byly určeny na aurignackých stanicích Pavlovice u Přerova a Křepice.

Nejvýznamnější lokalitou období aurignacienu v JV části Moravy je cihelna v Napajedlích. Lokalita je situována na strategicky položeném místě přímo v Napajedelské bráně, na okraji úvalu a v bezprostředním sousedství současného koryta řeky Moravy. Na několika místech byly nalezeny štípané kamenné artefakty a ojedinělé fragmenty osteologického materiálu. Surovinovému spektru výrazně dominuje eratický silicit, který je doplněn radiolaritem, křemenem a silicifikovaným pískovcem (obitý kus suroviny). Přepálené artefakty jsou pravděpodobně vyrobeny také z eratického silicitu.

Další nálezy období aurignacienu byly objeveny na lokalitách Kudlovice – „Za Hradskou“, Traplice – „Bukáčová“, Boršice–Buchlovice, Stříbrnice – „Hořístky“, Domanín – Domanínský kopec, Bílovice/Nedachlebice – „Nad vinohrady“, Topolná – „Bukovina“, Jarošov – „Rochus“ a několik nalezišť v oblasti Tučap. Uvedené lokality spojuje vystupující úroveň terénu v blízkosti úvalu řeky Moravy. V oblasti Poolšaví je možno jmenovat např. lokality Kunovice – „Hluboček“ a Podolí – „Strážné“.

Na Břeclavsku je známa lokalita Diváky. Na lokalitě byl s převahou používán jurský a křídový rohovec, méně pazourek, vzácně radiolarit, menilit, křemenkvarcit (křemenec).

S projevy duchovního života souvisí i způsob pohřbívání doložený v Mladečských jeskyních na střed. Moravě, kam se ukládaly lidské lebky a části koster, patrně v naději na obnovu života v „plodném lůnu země“.

Gravettien

Gravettien je znám z širokého geografického prostoru od Portugalska k Německu, od Belgie k Rusku. Můžeme jej rozdělit na dvě facie, které souvisí mimo jiné s jeho sídlení dynamikou. Starší, zvaná pavlovien (zhruba 30 – 25 tis. let před n.l.), je charakterizována osídlením centrálních oblastí (střední Podunají). Mladší willendorf-kostěnkien (přibližně 25–20 tis. let před n.l.) zaujímá širší geografický prostor.

Pavlovien

Mimořádně vyspělá skupina kultury gravettienu se rozvinula na Moravě a podle velkého sídliště u Pavlova na Mikulovsku se nazývá pavlovien. Moravské a rakouské lokality lze označit jako nejstarší civilizační centra Evropy. Předními nalezišti jsou: Předmostí u Přerova, Dolní VěstonicePavlov.

Rozšíření pavlovienu/gravettienu a epigravettienu.
Rozšíření pavlovienu/gravettienu a epigravettienu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — jeskyně; E — pavlovienská sídliště; F — naleziště pavlovienu/gravettienu; G — pavlovienské hroby; H — hroby neurčitého stáří; I — epigravettienská sídliště; J — epigravettienská naleziště. 1 — Blatec; 2 — Boršice; 3 — Brno I-Červený kopec; 4 — Brno II, Francouzská ulice; 5 — Brno-Maloměřice; 6 — Brno III-Žabovřesky; 7 — Dolní Věstonice I, II; 8 — Jaroslavice; 9 — Jarošov; 10 — Kožichovice; 11 — Milovice; 12 — Mladeč-Třesín; 13 — Napajedla; 14 — Ochoz-Křížova jeskyně; 15 — Opava-Kylešovický kopec; 16 — Otaslavice–Kopaniny; 17 — Pavlov I; 18 — Pavlov II; 19 — Petřkovice I; 20 — Petřkovice II; 21 — Předmostí u Přerova; 22 — Sloup-Kůlna; 23 — Spytihněv; 24 — Svitávka; 25 — Zelená Hora; 26 — Brno, Vídeňská a Kamenná ulice: 27 — Brno-Stránská skála; 28 — Ostrožská Nová Ves (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Pavlovienská sídliště nejsou nikdy situována v jeskyních, jak tomu bývalo u předchozích osídlení. Lokality mají zcela záměrnou orientaci, jsou zpravidla umístěny nad vodním tokem, ve svahu s výhledem do krajiny, na tehdejších trasách tahů velkých stád zvěře. V okolí osad někdy bývají nalézány velké hromady mamutích kostí, uložených pravděpodobně jak z prestižních a mytologických důvodů, tak i jako zásoby paliva.

Pavlovien je charakteristický bohatou kostěnou výbavou nejrůznějších ozdob, užitkových nástrojů a řady dalších předmětů. Objevují se mikrolitické kamenné nástroje, tj. skládání ostří hrotů z jednotlivých segmentů. Typickými výrobky jsou rydla, škrabadla, ojediněle bylo používáno broušení a vrtání kamene, naopak typické jsou kostěné kopáče, lopatky a drtiče. Nálezy dokladují znalosti technologií jako broušení kamene nebo tkaní textilu.

Zejména pro tuto vyspělou kulturu byla Morava součástí důležité trasy směřující potom podél Bečvy se světoznámým Předmostím do Moravské brány a posléze do jihopolských rovin, odkud byl přinášen ceněný pazourek.

Umění gravettienu je vysoce rozvinuté. Patří sem zejména ženské plastiky – venuše, které mohou být i silně stylizované. K nejznámějším plastikám patří Věstonická venuše z Dolních Věstonic.

Věstonická venuše

Věstonická venuše je keramická soška nahé ženy vyrobená z pálené hlíny pocházející z mladého paleolitu a datovaná do období 29–25 tis. př. n. l. Soška byla nalezena v popelišti pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem v Pavlovských vrších. Soška je 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká. Materiál, který byl k její výrobě použit, je pravděpodobně směsí hlíny a vápence, obdobné drobné plastiky byly přitom většinou zhotovovány z kamene nebo kostí.

Věstonická venuše.
Věstonická venuše (zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/214123-vestonicka-venuse-na-vylete-londynska-vystava-zacina/)

Největší množství gravettienských artefaktů bylo nalezeno na lokalitě Předmostí u Přerova. Celková bilance nálezů je ohromující. Čítá kosti ze zhruba 1000 mamutů, 30 kosterních pozůstatků, řadu unikátních projevů paleolitického umění. Počet evidovaných nalezených nástrojů podle katalogu z roku 1944 dosáhl čísla 41 502. Ze sbírky shromážděné Karlem Absolonem bylo nejvíce hrotů, škrabadel, dlát, rydel a drobných nástrojů (4000 ks), drásadla (600 ks), odštěpky rydel, vrtáky (200 ks), jádra a jejich zbytky (200 ks), čepele z hran jader (200 ks). Méně bylo vrubů, čepelek s otupeným bokem, hrotů s vrubem, pilek, pěstních klínů a otloukačů. Celkový počet nálezů ovšem již nelze zjistit, mnoho kostí i nástrojů skončilo v soukromých sbírkách nebo bylo zničeno, kosterní pozůstatky zase často tvoří úlomky a tak se těžko určuje, o kolik jedinců se jedná. Vzácností jsou broušené nástroje, které se tehdy vyskytovaly zřídka.

Petřkovická venuše

Petřkovická venuše, někdy nazývaná Landecká venuše, je paleolitická kamenná plastika, kterou byla objevena na lokalitě z období kultury mladšího gravettienu na ostravském vrchu Landek. Jde o 4,6 cm vysoké bezhlavé torzo těla mladé ženy vyřezané z hematitu. Nalezena byla pod mamutí stoličkou v místě pradávného sídliště lovců mamutů. V její blízkostí bylo nalezeno mnoho kamenných artefaktů a kosterních úlomků. Stáří sošky je odhadováno na 23 000 let. Výjimečná je např. tím, že absence hlavy byl zřejmě autorův záměr, nebo že na rozdíl od jiných pravěkých venuší znázorňuje spíše mladou a štíhlou ženu.

Landecká venuše.
Landecká venuše (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Pet%C5%99kovick%C3%A1_venu%C5%A1e.jpg).

Magdalénien

Asi před 17 tisíci lety se k nám ze záp. Evropy přes Polsko dostává poslední velká mladopaleolitická civilizace – magdalénien. V Moravském krasu, na samé východní hranici rozšíření magdalénienu, se na sklonku vývoje této kultury vytvořilo nejdůležitější z jeho druhotných ohnisek. Osídleny tu byly hlavně jeskynní vchody v údolích s vodním tokem. Nejdůležitější lokalitou je jeskyně Pekárna, ve střed. části krasu leží např. jeskyně Žitného s křišťálovými nástroji, Býčí skála s masovou výrobou čepelí z místního rohovce a v S části pak jeskyně KůlnaBalcarka.

Rozšíření magdalénienu, pozdního paleolitu a mezolitu.
Rozšíření magdalénienu, pozdního paleolitu a mezolitu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — jeskyně; E — magdalénienské sídliště; F — magdalénienské naleziště; G — epimagdalénien; H — magdalénienská oblast v Morav¬ském krasu; I — tišnovien; J — jiná pozdně paleolitická industrie; K — mezolit; L — nejisté kulturní zařazení. 1 — Brno-Maloměřice-Bor-ky I; 2 — Habrůvka-Býčí skála; 3 — Hranice; 4 — Křtiny-Žitného jeskyně; 5 — Mokrá-Pekárna; 6 — Ostrov-Balcarka; 7, 9 — Sloup-Kůlna; 8 — Habrůvka-Barová jeskyně; 10 — Tišnov-Dřínová; 11 — Staré Město-Sady; 12 — Vícemilice; 13 — Dolní Věstonice–Písky; 14 — Přibice; 15 — Smolin; 16 — Šakvice (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Vedle pazourků ze sev. Evropy, které převažují na trvalejších sídlištích, se využívají místní zdroje rohovcůkvarcitů. Na nalezištích se mezi výrobky z parohu objevují harpuny, vrhače oštěpů a speciální hroty s rýhou pro vsazení mikrolitů, z kostí se vyráběly četně nalézané jehly s oušky, které vypovídají o nové technologii výroby oděvů – šití. Známé jsou i magdalenské kahany, škrabadla, rydla a vrtáky, složené píšťalky a kopí s krevní rýhou, jakož i první nálezy jantaru, dokládající jeho transport Evropou. V oblasti umění se opět objevují ženské sošky – venuše, jejichž provedení bývá často hodně abstrahováno, tentokrát s uniformní vizáží s vystrčenými zadečky.

Magdalénienská venuše.
Magdalénienská venuše (zdroj: http://www.anthropark.wz.cz/madlen.htm).

Mezolit

V mezolitu se již objevují nástroje sekerovitých tvarů, ať už vyštípané či později vybroušené. Kromě ekonomicky zdůvodnitelné tendence usazovat se na jednom místě lze pozorovat posilování činností, které vytvářejí vazbu k určitému prostoru. Menší množství nálezů z období neolitu může být způsobeno tím, že na Moravě bývají mezolitická sídliště položena na písečných dunách v okolí řek (tudíž mohou být již dávno zničená, nebo se nachází pod povodňovými sedimenty).

Ve Starém Městě v poloze „Na Valách“ byl při výzkumu velkomoravského pohřebiště objeven kostrový hrob spolu se dvěma ohništi s artefakty radiolaritu z období pozdního paleolitu či mezolitu. Další pozdněpaleolitické až mezolitické menší kolekce štípané industrie pocházejí z Uherského Hradiště – „Sadů“, nejasná je i kulturní příslušnost nálezů štípané kamenné industrie z okolí Uherského Brodu a z Luhačovic, která se vymyká typologickému spektru mezolitu okolních oblastí. Do období mezolitu tak můžeme ze sledované oblasti střed. a sev. části dolního Pomoraví přiřadit prokazatelně pouze nálezy z Mikulčic.

K posledním nálezům datovaným do období pozdního paleolitu až mezolitu je možné přiřadit dva nálezy mikrojader z nepatinovaného silicitu severské provenience z Jarošova a mikročepel s obloukovitě otupeným bokem ze zeleného radiolaritu z Březolup.

Neolit

Neolit, který se v klimatických a sociálních podmínkách západní i střed. Evropy rozvíjel s patrným zpožděním v období zhruba 6000–3500 př. n.l. Neolit byl předznamenán tzv.neolitickou revolucí s hlavním ohniskem na Předním východě, jež zde probíhala ve srovnání se střed. a záp. Evropou s předstihem tří až čtyř tisíciletí a byla charakterizována vznikem zemědělství, pěstováním plodin a chovem zvířat.

Zdroje kamenných surovin mladší doby kamenné.
Zdroje kamenných surovin mladší doby kamenné. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — rohovce typu Krumlovský les; E — turonské rohovce Boskovické brázdy a teras řeky Svitavy; F — rohovce teras řeky Svratky; G — rohovce Kelčské pahorkatiny; H — křišťály; I — křemence Drahanské vrchoviny; J — vlárský radiolarit; K — variabilní zdroje: 1 — rohovce typu Stránská skála; 2 — „plazma“ z okolí Jevišovic; 3 — vltavíny z oblasti Mohelna — Oslavan; 4 — rohovce typu Olomučany; L — amfibolické diority údolí řeky Svratky; M — krystalické břidlice horního Podyjí (okolí Vranova n. D.); N — ložisko zelené břidlice u Želešic u Brna; O — krystalické břidlice západní Moravy (Ivančice—Mohelno—Náměšť n. O.); P — břidlice Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor; Q — směr přísunu pruhovaných bavorských deskovitých rohovců; R — směr přísunu obsidiánu; S — směr přísunu silicitů Krakovsko-čenstochovské jury; T — směr přísunu amfibolitů rakouského Waldviertlu (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

S nástupem zemědělství a dobytkářství můžeme tedy počítat okolo 6000 př. n. l. Změna je spojena s příchodem nového lidu, který přináší nové informace a dovednosti. Ve srovnání s mezolitem se životní úroveň zvyšuje. Je patrná nejen v úrovni hospodářské, ale také v architektuře sídel, v produkci keramického i kamenného zboží. Hlavní znaky neolitu se týkají:

  • usedlého způsobu života a stavby pevných domů ze dřeva a hlíny,
  • pěstování kulturních zemědělských plodin a chovu domácích zvířat,
  • výroby keramických nádob,
  • výroby broušených a vrtaných kamenných nástrojů,
  • počátků textilnictví.

Zemědělství si vynutilo postupný přechod člověka k usedlému způsobu života. Vznikají trvalá sídliště a pevné domy. Vyskytují se osady ohrazené palisádou, popř. se osídlení stěhuje do vyšších poloh, a vznikají tak první pravěká hradiska. V neolitických osadách stály nadzemní domy, dále tu byly hospodářské objekty – obilná sila, sklípky, pece, odpadní jámy, hliníky (hlína z těchto jam byla využita na stavbu domů), dílenské objekty, studny, nádrže na vodu aj.

Kultura s lineární keramikou

Kultura s lineární keramikou představuje nejstarší neolitickou kulturu ve střed. Podunají a v Z části Karpatské kotliny. Postupně se rozšířila téměř na území celé Evropy od Belgie a sev. Francie na západě, přes střed. Evropu, střed. a sev. Polsko na S a přes Ukrajinu a Moldávii na V.

Nálezy kultury s lineární keramikou v počtu více než 400 lokalit známe prakticky z území celé Moravy s výjimkou pohoří Českomoravské vrchoviny, Jeseníků a Karpat. Jen během výzkumů posledních letech se podařilo prozkoumat dalších 63 sídlišť kultury s s lineární keramikou na Moravě, zvláště na Prostějovsku (Prostějov – Čechůvky, Seloutky, Kralice), Brněnsku (Brno – Popůvky, Modřice, Brno – Horní Heršpice), Zlínsku (Otrokovice – Kvítkovice, Zlín – Malenovice) a Znojemsku (Mašovice, Hluboké Mašůvky) atd.

Rozsah osídlení kultury s lineární keramikou je podmíněn v  podstatě několika přírodními faktory – říčními toky, kvalitou půdy a výškovou hranicí 400 m n. m. K osídlení byly vhodné pískové duny, dnešní černozemní oblast i hnědozem, nížiny i pahorkatiny. Kostru osídlení tvoří říční síť jako přirozená komunikační soustava.

Neolitičtí zemědělci osídlili oboustranně břehy mírných svahů nad řekami Moravou i Olšavou, ale i přilehlá údolí podél potoků, ať už do předhůří Chřibů, Ždánského lesa nebo Bílých Karpat. Z celkového rozložení lokalit je zřejmé, že největší koncentrace sídlišť se nachází v okolí tzv. Poolšavské brány (dnes na pomezí katastrů Uherského Hradiště a Kunovic), ústící do středního Pomoraví (Kunovice, Míkovice, Podolí, Popovice, Uherské Hradiště – Sady). Na ni plynule S směrem navazují sídliště vázaná přímo na tok řeky Moravy na obou jejích terasách (Staré Město, Babice, Huštěnovice, Spytihněv). Směrem severozápadním od Poolšavské brány do podhůří Chřibů se nachází koncentrace sídlišť podél menších toků (Dlouhá řeka, Salaška, Kudlovický potok) se sídlišti zjištěnými v Buchlovicích, Velehradě, Modré, Traplicích, Sušicích a v Kudlovicích.

Sídliště kultury s lineární keramikou ve střední a severní části dolního Pomoraví
Sídliště kultury s lineární keramikou ve stř. a sev. části dolního Pomoraví. 1 – Babice, 2 – Bílovice, 3 – Bohuslavice u Kyjova, 4 – Březolupy, 5 – Buchlovice, 6 – Dolní Němčí, 7 – Havřice, 8 – Hluk, 9 – Hradčovice, 10 – Huštěnovice, 11 – Kudlovice, 12 – Kunovice, 13 – Míkovice, 14 – Modrá, 15 – Mysločovice, 16 – Nedakonice, 17 – Nechvalín, 18 – Nivnice, 19 – Ostrožská Lhota, 20 – Ostrožská Nová Ves, 21 – Otrokovice – Kvítkovice, 22 – Pašovice, 23 – Pitín, 24 – Podolí, 25 – Polešovice, 26 – Popovice, 27 – Prakšice, 28 – Racková, 29 – Rudimov, 30 – Slavičín, 31 – Spytihněv, 32 – Staré Město, 33 – Sušice, 34 – Tasov, 35 – Těšov, 36 – Traplice, 37 – Uherské Hradiště – Sady, 38 – Uherský Brod, 39 – Velehrad, 40 – Veletiny, 41 – Veselí nad Moravou, 42 – Zlín – Malenovice, 43 – Žádovice, 44 – Žeranovice (zdroj: Vaškových M., Vývoj osídlení středního a severní části dolního Pomoraví v neolitu a na počátku eneolitu, DP, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 2007).

Druhou největší koncentraci sídlišť můžeme vidět ve vlastním Poolšaví, tj. na dnešním území mezi Uherským Hradištěm a širším regionem Uherskobrodska. Při komunikační ose na obou březích relativně těsného údolí řeky Olšavy se nachází sídliště ve Veletinách, Hradčovicích, Havřicích, Uherském Brodě a v Těšově. V údolí pravobřežního přítoku Olšavy, Pašovského potoka, jsou známa sídliště z Pašovic a z Prakšic. Z levé partie Poolšaví, u potoka Nivničky, je doloženo sídliště pouze u dnešní Nivnice. Nejvýchodněji jsou posunuta sídliště přímo v podhůří Bílých Karpat na Slavičínsku (Pitín, Rudimov, Slavičín).

V širším okolí Napajedelské brány až k podhůří Hostýnských vrchů, je doloženo sídlišť méně, o to jsou však bohatší na nálezy. Na levé terase řeky Dřevnice se nachází nálezově bohatá sídliště v Otrokovicích–Kvítkovicích a ve Zlíně–Malenovicích. Podél levostranného přítoku Dřevnice, potoka Racková se nachází sídliště v Mysločovicích, Rackové  a v nedalekých Žeranovicích.

Další koncentrace sídlišť se nachází na dnešním Ostrožsku a Veselsku. Sídliště se nachází podél potoka Okluky se sídlišti v Dolním Němčí, Hluku a v Ostrožské Lhotě a potoka Veličky (Tasov). Z levého břehu Moravy sem řadím i sídliště u bezejmenné vodoteče v Polešovicích a sídliště na terase Moravy ve Veselí nad Moravou. Další koncentraci sídlišť kultury s lineární keramikou můžeme vidět na Kyjovsku, v předhůří Ždánického lesa se sídlišti v Bohuslavicích u Kyjova, Nechvalíně a v Žádovicích.

Keramika kultury s lineární keramikou

Keramické nálezy představují nejpočetnější skupinu archeologických nálezů na neolitických sídlištích. Způsob výroby keramiky, její tvar i výzdoba často citlivě reagovaly na vnitřní poměry i impulzy zvenčí, a tím se i měnily. Díky tomu se keramika stala jedním ze základních kritérií vývoje pro zjišťování začátku vývoje  i zániku jednotlivých kultur.

Inventář nejstarší („križsko-volutové") fáze kultury s lineární keramikou.
Inventář nejstarší („križsko-volutové“) fáze kultury s lineární keramikou. 1 — nožka lidské plastiky; 2 — zlomek hliněné lžíce; 3, 4 — kamenná sekerka a kopytovitý klínek s nesymetrickým ostřím; 5 — část keramického kultovního stolečku; 6—8 — globulární a dvojkónické nádoby s typickou výzdobou; 9 — putna; 10 — část misky na nožce; 11 — kónická miska se žlábkovanou výzdobou; 12 — nádobka s „barbotinem“; 13—23 — keramické střepy s příznačnou výzdobou. 1, 3, 4, 10, 16—20 — Žopy; 2, 22 — Bojanovice; 5, 13, 14, 21 — Újezd-Žadlovice; 6 — Pavlice; 7—9, 11, 12, 23 — Boskovštejn; 15 — Marefy (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993)

Na základě použitého keramického materiálu můžeme standardně rozlišit v keramickém materiálu jihovýchodní Moravy keramiku hrubou užitkovou a jemnou tenkostěnnou.

Hrubá užitková keramika je vyrobena z bahnitého materiálu, plaveného i neplaveného, s příměsí anorganického (kamínky, písek, slída) i organického materiálu. Povrch nádob je většinou hlazený, méně hrubý či polohlazený, tloušťka stěn se pohybuje nejčastěji od 0,5 do 1,3 cm. Keramika je vypálena do šedočerných, šedých, méně do cihlově červených odstínů.

Jemná keramika je zhotovena z plavených materiálů, ojediněle s příměsí písku. Povrch nádob je většinou oboustranně hlazený, zastoupeny jsou jedno i oboustranně leštěné povrchy, tloušťka stěn se pohybuje nejčastěji mezi 0,3–0,5 cm. Keramika je tvrdě vypálena do obvyklých světlešedých, šedých a okrových odstínů.

Rekonstrukce tvarů keramiky je značně ztížena velkou fragmentárností nálezů, přesto však můžeme rozlišit tři základní typy – globulární tvary, mísy a ojediněle láhve. Výzdobu lineární keramiky můžeme z hlediska technického provedení rozdělit na vhloubenou, plastickou a malovanou.

Ve výzdobě hrubé keramiky na jihovýchodní Moravě jednoznačně převažuje vhloubená a plastická výzdoba. Na keramice se objevují oběžné jednoduché a  dvojité linie otisků prstů a nehtových vrypů. Z plastické výzdoby jsou zastoupeny různé druhy uch a výčnělků.

Ve výzdobě jemné keramiky dominuje rytý lineární ornament různého provedení. V  hlavní výzdobě je nejčastěji zastoupen ornament rektilineárních linií, často zdvojených, v  kombinaci s jednou, dvěma i třemi rytými oběžnými liniemi pod okrajem, vyskytují se i rezidua kosočtverečných sestav. Druhým, méně početným typem ryté výzdoby je kombinace oběžných linií pod okrajem  a kurvilineárních (jednoduchých i zdvojených) linií na těle nádoby.

Broušená kamenná industrie kultury s lineární keramikou

Výskyt broušených nástrojů máme doložený z území Moravy již v období gravettienu. Neolitická aplikace broušení kamenných nástrojů se liší především zaměřením na výrobu ostrých řezných hran, v paleolitu vytvářených vždy štípáním. Nálezy neolitické broušené kamenné industrie z oblasti střed. a S části dolního Pomoraví jsou méně početné, než nálezy industrie štípané. V  kamenné broušené a jiné industrii můžeme vyčlenit tři základní skupiny – kopytovité klíny, ploché sekerky a drtiče.

Kopytovité klíny známe z nálezů z  Poolšaví (Havřice, Hradčovice, Míkovice, Veletiny, Uherský Brod), z oblasti Slavičínska (Rudimov, Slavičín), středního Pomoraví (Kunovice, Velehrad, Uherské Hradiště, Březolupy, Spytihněv) a z  Kyjovska (Bohuslavice u Kyjova, Žarošice).

Ploché sekerky jsou doloženy v rámci jednotlivých lokalit nepočetnými nálezy z Poolšaví (Havřice, Hradčovice, Míkovice, Veletiny, Uherský Brod), z předhůří Bílých Karpat (Dolní Němčí, Bojkovice, Rudimov), středního Pomoraví (Velehrad, Kunovice, Březolupy, Huštěnovice, Bílovice) a z  Kyjovska (Bohuslavice u Kyjova). Na základě současného stavu poznání můžeme uvést, že byly vyrobeny výhradně z importovaných surovin zelených břidlic typu Podjizeří, případně Želešice.

Drtiče (otloukače) – jsou zastoupeny poměrně hojně, ke kultuře s lineární keramikou však můžeme spolehlivě přiřadit jen pár kusů. K jejich výrobě byly použit hlavně křemenný pískovec,  žula, ojediněle i kulmská droba.

Studium artefaktů z více lokalit sledované oblasti jihovýchodní Moravy však ukazuje, že dominující surovinou k výrobě broušené kamenné industrie byly importované zelené břidlice metamorfovaných hornin (želešické břidlice a břidlice z  Podjizeří), které jsou naprosto dominující surovinou pro výrobu broušené industrie pro období kultury s lineární keramikou v českých zemích.

Štípaná kamenná industrie kultury s lineární keramikou

Štípaná kamenná industrie v neolitu nepozbyla na významu, naopak surovinové spektrum se postupem času rozšiřovalo a prohlubovaly se směnné kontakty. V obsahu štípané industrie se ustálil sortiment čepelek, méně škrabadel a rydel. Z hlediska surovinového zastoupení převládá silicit krakovské jury, dále radiolarit bělokarpatského původ, různé druhy křemence, obsidián a  neurčitelné přepálené artefakty.

Kostěná a parohová industrie kultury s lineární keramikou

Nálezy kostěné a parohové industrie jsou nepočetné. Z oblasti střed. a sev. části dolního Pomoraví pochází pouze několik ojedinělých nálezů, které můžeme považovat za nástroje. Šídla jsou známa pouze z nálezových zpráv z Hradčovic a z Veletin,  nálezy kostěných šídel se  uvádí také z Bohuslavic u Kyjova. Parohové násady jsou známé pouze dva kusy. Jeden pochází z Havřic  a je zhotovený z parohu. Sloužil pravděpodobně jako držadlo k upevnění čepele. Druhý kus opracovaného parohu, pravděpodobně také původně násady či šídla, pochází z Veletin.

Z Hradčovic a z Veletin jsou známé z kulturní vrstvy nálezy domestikované zvěře tura domácího (Bos taurus) a ovce/kozy domácí (Ovis/Capra), z lovné zvěře jsou zastoupeny kosti jelena (Cervus elaphus).

Kultura Želiezovské skupiny

Rozšíření nalezišť želiezovské skupiny je poměrně velké. Primární centrum želiezovské skupiny je v maďarském Zadunají a na jihzáp. Slovensku a přilehlé části Rakouska. Na jejím vzniku má podíl kultura s lineární keramikou jako domácí podloží spolu s vnějšími vlivy z komplexu neolitických kultur jihovýchodní Evropy. Z území Moravy jsou doloženy nálezy želiezovské skupiny z většiny území, především z její střed., již. a vých. části.

Rozšíření keramiky šáreckého stupně a želiezovského typu.
Rozšíření keramiky šáreckého stupně a želiezovského typu. A — státní hranice; B — historická zemská hranice: C — říční síť; D — sídliště šáreckého stupně; E — hroby šáreckého stupně; F — nálezy keramiky želiezovského typu; G — jeskyně. 1 — Blanné; 2 — Bohušice; 3 — Brno-Komín; 4 — Buchlovice; 5 — Držovice; 6 — Količín; 7 — Lesůňky; 8 — Mohelnice; 9 — Nová Ves (o. Brno–venkov); 10 — Police; 11 — Stichovice; 12 — Suchdol-Koňská jáma; 13 — Troubsko; 14 — Újezd; 15 — Vacanovice; 16 — Vedrovice; 17 — Velké Hoštice; 18 — Havřice; 19 — Kravaře; 20 — Luhačovice; 21 — Mikulov-Turold; 22 — Šakvice; 23 — Velehrad; 24 — Veleti-ny; 25 — Žopy u Holešova (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Z území jihovýchodní Moravy máme doloženy nálezy želiezovské keramiky celkem na 22 sídlištích s kulturou s mladší lineární keramikou. Jedná se převážně o nálezy z povrchových sběrů, ale i o nálezy z kulturních vrstev a objektů (Velehrad, Veletiny, Hradčovice, Malenovice).

Z celkového rozložení lokalit je zřejmé, že jejich největší koncentrace je přímo v Poolšaví a ve střed. Pomoraví, v podstatě při komunikační ose podél řeky Moravy, Olšavy a v přilehlých údolích podél menších říček a jedná se o poměrně souvislou síť lokalit. Nejvíce jsou nálezy želiezovské keramiky doloženy z území mezi Uherským Hradištěm a Uherským Brodem (Uherské Hradiště, Kunovice, Míkovice, Podolí, Veletiny, Hradčovice, Havřice).

Naleziště s přítomností želiezovské keramiky na jihovýchodní Moravě.
Naleziště s přítomností želiezovské keramiky na jihovýchodní Moravě. 1 – Bílovice 2-Bohuslavice u Kyjova, 3 – Dolní Němčí, 4 – Drslavice, 5 – Havřice, 6 – Hluk, 7 – Hradčovice, 8 – Kunovice, 9 – Míkovice, 10 – Nechvalín, 11 – Ostrožská Lhota, 12 – Ostrožská Nová Ves, 13 – Otrokovice-Kvítkovice, 14 – Pašovice, 15 – Podolí, 16 – Racková, 17 – Tasov, 18 – Uherské Hradiště – Sady (Beščeně), 19 – Velehrad, 20 – Veletiny, 21 – Veselí nad Moravou, 22 – Zlín – Malenovice (zdroj: Vaškových M., Vývoj osídlení středního a severní části dolního Pomoraví v neolitu a na počátku eneolitu, DP, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 2007).
Keramika Želiezovské skupiny

Obecně lze konstatovat, že pro nálezy želiezovské keramiky z území jihovýchodní Moravy je charakteristická výzdoba oběžných, šikmých, obloukovitých i lomených dvojitých i trojitých linií přerušovaných příčným zásekem na zlomcích převážně z tenkostěnných polokulovitých nádob až kulovitých nádob.

Keramický materiál želiezovské skupiny v regionu jihovýchodní Moravy lze rozdělit do dvou stupňů. Keramika se svou charakteristickou výzdobou pásů při linii, přesekávaných podélnými záseky, se zde prosazuje již ve starší fázi. Do staršího stupně želiezovské keramiky je možné zařadit především keramický materiál z Velehradu, Veselí nad Moravou, Kunovic, Dolního Němčí a Uherského Hradiště. Ve všech případech se ještě nejedná o klasický podlouhlý želiezovský zásek, dvojité linie jsou přerušeny spíše kratšími oválnými záseky.

Mladší stupeň želiezovské keramiky je reprezentován nálezy z více sídlišť. Jedná se o nálezy s výzdobou provedenou přerušením dvojitých linií úzkým dlouhým zásekem z Veletin, Bílovic, Havřic, Hradčovic, Hluku – zde i v kombinaci s notovou výzdobou jako možný doklad želiezovského vlivu na mladolineární prostředí), Rackové a ze Zlína – Malenovic. Dále se ve výzdobě objevuje čočkovitý zásek přes dvojité linie – např. Hradčovice, Hluk a různé formy víceméně tvarově nepravidelných či značně zhrublých „záseků“. Za nejmladší z hlediska chronologie želiezovské keramiky považuji nálezy z Tasova, z Ostrožské Nové Vsi a ze Zlína – Malenovic zdobené tzv. T-zásekem přes dvojité linie.

Lengyelská kultura

Lengyelská kultura, jejíž součástí je i kultura s moravskou malovanou keramikou, je jedním z nejvýznačnějších civilizačních projevů v neolitu střed. Evropy. Kulturu s moravskou malovanou keramikou nejlépe charakterizuje keramika se specifickým malováním, která ji odlišuje od předcházejícího vývoje i od současných sousedních kultur. Její starší stupeň vyplňuje chronologicky období mladšího neolitu a je charakterizován rytou a malovanou výzdobou na keramice. Mladší stupeň spadá již do období eneolitu a je charakteristický absencí ryté i malované ornamentiky.

Osídlení Moravy lidem s moravskou malovanou keramikou staršího (I) stupně.
Osídlení Moravy lidem s moravskou malovanou keramikou staršího (I) stupně. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu s MMK I; E — sídliště fáze Ia; F — sídliště fáze Ia s „rondelem“; G — sídliště fáze Ib, c; H — sídliště fáze Ib, c s „rondelem“. 1 — Boskovstejn I; 2 — Brno-Bystrc; 3 — Brno-Maloměřice; 4 — Brno-Obřany; 5 — Bučovice; 6 — Bulhary; 7 — Dukovany; 8 — Horákov; 9 — Jaroměřice n. R.; 10 — Jezeřany-Maršovice; 11 — Kobeřice; 12 — Kobylí; 13 — Křepice; 14 — Němčičky; 15 — Popůvky; 16 — Střelíce I, III; 17 — Tešetice-Kyjovice; 18 — Vanovice; 19 — Vedrovice; 20 — Znojmo (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Z geografického hlediska zabírá lengyelská kultura velké území. Jeho již. hranici tvoří tok Sávy, vých. vede zhruba po Dunaji v Maďarsku. Centrem jejího výskytu je jihzáp. Slovensko, již. a vých. Morava, vých. Rakousko a celé Zadunají. V průběhu vývoje zasáhla lengyelská kultura i na území Polska a Čech. Rozhodující podíl při formování lengyelské kultury sehrálo domácí podloží ve V části tohoto okruhu – na jihzáp. Slovensku a v Maďarsku.

V záp. části lengyelského okruhu (Dolní Rakousko, jižní Morava), kde základ tvořili tvůrci vypíchané keramiky, nejsou známy doklady o vzniku moravské malované keramiky. Lze tudíž počítat s přísunem již hotového fenoménu z JV a V, respektive z J. Na území Moravy má nejstarší stupeň moravské malované keramiky souvislosti s vypíchanou keramikou.

Oblast jihovýchodní Moravy patří spíše do okrajové oblasti rozšíření kultury s moravskou malovanou keramikou. Většinu nálezů kultury s moravskou malovanou keramikou známe z povrchových sběrů a víceméně náhodných výkopů především z první poloviny minulého století.

V oblasti Pomoraví se podařilo doložit celkem 43 nalezišť kultury s moravskou malovanou keramikou obou vývojových stupňů. Z celkového počtu 43 nalezišť můžeme 36 označit jako sídliště, zbytek jsou spíše ojedinělé nálezy z jednotlivých katastrů obcí. Předpokládá se, že první nositelé kultury s moravskou malovanou keramikou přišli na Moravu z J proti přítokům Dyje a usazovali se především v pahorkatých oblastech Znojemska, Brněnska a Moravskokrumlovska. Ze čtyř nalezišť na jihovýchodní Moravě známe nálezy kosterních pozůstatků – z Klobouk u Brna, Moravského Písku, Uherského Brodu a z Velkých Hostěrádek, přičemž u prvních tří můžeme mluvit o nálezech pohřbů.

Lid kultury s moravskou malovanou keramikou zakládal svá sídliště většinou na klasických sprašových slunných polohách blízko vodních toků, velmi často v podobných polohách jako nejstarší zemědělci kultury s lineární keramikou. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že ve středním Pomoraví se z 26 nalezišť moravské malované keramiky 19 kryje s původními sídlišti lidu s lineární keramikou. Podstatně méně je sídlišť, která byla zakládána nově, na dosud neosídlených polohách (např. Kostelany, Moravský Písek, Nedakonice, Uherské Hradiště – Mařatice, Uherský Brod – „Odjatá“ a „Náklady“.

Sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou ve střední a severní části dolního Pomoraví.
Sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou ve střední a severní části dolního Pomoraví. 1 – Archlebov, 2 – Bílovice, 3 – Březolupy, 4 – Dambořice, 5 – Dolní Bojanovice, 6 – Dolní Němčí, 7 – Havřice, 8 – Hluk, 9 – Huštěnovice, 10 – Klobouky , 11 – Kostelany, 12 – Kudlovice, 13 – Kunovice, 14 – Lanžhot, 15 – Míkovice, 16 – Modrá, 17 – Moravský Písek, 18 – Nedakonice, 19 – Nechvalín, 20 – Podolí, 21 – Polešovice, 22 – Popovice, 23 – Rudimov, 24 – Spytihněv, 25 – Staré Město, 26 – Sušice, 27 – Tasov, 28 – Těšov, 29 – Topolná, 30 – Tučapy, 31 – Uherské Hradiště – Mařatice, 32 – Uherský Brod, 33 – Velehrad, 34 – Velké Bílovice, 35 – Zlechov, 36 – Zlín – Malenovice (zdroj: Vaškových M., Vývoj osídlení středního a severní části dolního Pomoraví v neolitu a na počátku eneolitu, DP, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 2007).

Stejně jako v období kultury s lineární keramikou se nejvíce sídlišť nachází přímo ve střed. Pomoraví, v širším okolí Uherskohradišťska. Ve struktuře sídlištních poloh se jeví patrné rozdíly. Sídliště se nachází na prvních terasách řeky Moravy a Olšavy, zvláště sídliště v Pomoraví jsou rozložena všeobecně podél vrstevnice 200 m n. m. Některá z nich klesají přímo do inundačního území (Huštěnovice, Kostelany, Nedakonice, Uherské Hradiště) a nacházejí se na půdách černozemního typu.

Podstatně více sídlišť se nachází na výše položených polohách na poměrně kvalitní hnědozemi, podél přítoků Moravy i Olšavy v předhůří Chřibů (Kudlovice, Modrá, Tučapy, Velehrad) a Ždánického lesa (Archlebov, Dambořice, Klobouky). Na jihovýchodní Moravě známe však i sídliště, která se nachází přímo na temenech kopců i ve vzdálenosti více než 1 km od přístupu k vodě (Rudimov, Tasov, Uherský Brod – „Odjatá“, Uherské Hradiště – „Rochuz“ a Uherské Hradiště – Jarošov ad.). Tato sídliště leží na polohách spojených, zvláště v okolí S části Dolnomoravského úvalu , spíše s mladopaleolitickými loveckými kulturami aurignacienu. Jejich strategická poloha se širokými výhledy do celého středního Pomoraví přímo nabízí inerpretaci jejich funkce jako loveckých stanic.

Nejčastějším typem objektu byly jsou sídlištní jámy různých tvarů a velikostí, doložené například v Dambořicích, Dolních Bojanovicích, Hluku – Dolním Němčí, Nechvalíně, Polešovicích, Těšově, Uherském Brodě, Uherském Hradišti – Mařaticích a ve Zlíně-Malenovicích. Druhým nejčastějším typem objektů na prozkoumaných sídlištích jsou hliníky (Havřice, Dambořice, Uherský Brod, Zlín-Malenovice). Vlastní sídelní objekty s nadzemní kůlovou konstrukcí se zatím nepodařilo doložit. Půdorys domů lze charakterizovat jako menší (cca 6 x 4 m) jednoprostorové stavby s podlahou mírně zapuštěnou nebo přímo na povrchu terénu. Ze dvou lokalit, z Uherského Brodu – „Kyčkova“ a z pomezí katastru obcí Vlčnova a Dolního Němčí, máme doloženy pozůstatky kruhových příkopů.

Keramika kultury s moravskou malovanou keramikou

Na základě zpracování dochované keramiky kultury s moravskou malovanou keramikou lze konstatovat, že v nálezech převažují mísy, dále se objevují hrnce, ojediněle jsou zastoupeny mísy na nožce, pohárky a jiné užitkové tvary (naběračky).

Malovaná ornamentace se dochovala jen velmi ojediněle. Dochována je především samostatně červená a žlutá malba nebo červená v kombinaci se žlutou na fragmentech keramiky z Uherského Hradiště – Mařatic a z Archlebova, typická pro starší stupeň moravské malované keramiky. Z Nechvalína je na dvou zlomcích dochováno bílé malování, charakteristické pro mladší stupeň moravské malované keramiky. V Uherském Hradišti – Mařaticích a Nechvalíně se jedná o prostou malbu, v Archlebově je doložena na vnitřní straně zlomků tenkostěnné keramiky, pravděpodobně misek, malba s předrýsováním s technikou rýsované ornamentace v podobě svazku dvojitých tenkých linií s prvky klikatky a pruhu.

Podstatně více se dochovala plastická výzdoba keramiky. Nejpočetněji jsou zastoupeny různé typy výčnělků. Objevují se výčnělky svisle protáhlé, asymetricky vystouplé, pozorovat můžeme i nástup mladších tvarů – polokulovitých, kulovitých, hráněných obloukovitých, odsazených a knoflíkovitých. Doloženy máme také různé typy uch – rohaté s otvorem, plné a svisle protáhlé zploštělé.

Broušená kamenná industrie kultury s moravskou malovanou keramikou

Pro starší období kultury s moravskou malovanou keramikou je typická drobná lichoběžníkovitá sekerka se symetrickým příčným profilem a asymetrickým ostřím. Sekeromlaty jsou menší a lehčí, známé jsou především štíhlejší mandlovité tvary s úzkým oblým týlem, běžné jsou obyčejné sekeromlaty s rovným týlem, některé broušené do hran.

Z oblasti střed. a sev. části dolního Pomoraví máme poměrně málo nálezů kamenné broušené industrie, které můžeme beze zbytku přiřadit ke kultuře s moravskou malovanou keramikou. Jedná se především o kolekce pocházející z Bílovic, Březolup, Mistřic, Podolí, Popovic, Topolné a Tučap. K nim můžeme přiřadit některé nálezy pocházející ze sídliště v Uherském Brodě – „Odjaté“.

V surovinovém spektru převládají importované materiály, především zelených břidlic typu Želešice z prostředí Brněnské kotliny a typu Podjizeří ze sev. Čech. Méně se na jihvých. Moravě vyskytují artefakty vyrobené z jílovců z prostoru kulmu ze střed. Moravy (Nízký Jeseník), ojediněle se vyskytuje serpentinit s proveniencí snad z již. Polska či Slovenska. Valouny hornin ze štěrků řeky Moravy a ložiska třetihorních andezitů z východní Moravy (Bánov, Komňa) zřejmě vůbec využívány nebyly.

Štípaná kamenná industrie kultury s moravskou malovanou keramikou

Nálezy štípané kamenné industrie jsou o něco početnější. Z území jihvých. Moravy pochází nejpočetnější a nejreprezentativnější soubor z Březolup, menší soubory pochází z Bílovic, Podolí, Popovic, Topolné a Tučap. Čepele a jejich úštěpy představují nejpočetněji zastoupený tvar. Z hlediska surovinového zastoupení převládá silicit z glacigenních sedimentů, méně čokoládový silicit, radiolaritrohovce typu Troubky–Zdislavice a Krumlovský les.

Mezi nástroji jsou nejpočetnější škrabadla, převážně čepelová, méně nehtovitá a úštěpová, vyrobená opět převážně ze silicitu z glacigenních sedimentů, méně z čokoládového rohovce a z radiolaritu; doloženo je i několik oboustraně retušovaných drasadel a krátké trapézy. Z omezeného počtu štípané industrie vyplývá, že dominantní postavení z hlediska surovinového zastoupení má silicit glacigenních sedimentů, méně jsou zastoupeny silicity krakovské jury, bělokarpatský radiolaritrohovce typu Troubky–Zdislavice i Krumlovský les I. Vysloveně ojediněle se vyskytuje obsidián.

Osteologický materiál kultury s moravskou malovanou keramikou

Nálezy zvířecích kostí známe z období kultury s moravskou malovanou keramikou známe z více sídlišť, například z Těšetic–Kyjovic, z Jezeřan–Maršovic a Dolních Věstonic. Z oblasti jihvých. Moravy známe nálezy zvířecích kostí z více sídlišť (Uherský Brod, Nedakonice, Velehrad, Nechvalín, Dambořice), osteologicky však byl zhodnocen pouze soubor zvířecích kostí z Nechvalína. Ze dvou objektů kultury s moravskou malovanou keramikou v Nechvalíně pochází celkem 20 kusů zvířecích kostí, z nichž nejpočetněji byl zastoupen skot (Bos taurus), následuje ovce/koza (Ovis/Capra) a prase domácí (Sus scrofa).

Eneolit

Závěrečné období neolitu, resp. jeho přechod do doby bronzové, se označuje jako eneolit. Na konci pozdní doby kamenné na počátku 2. tisíciletí př. n. l. se o převážnou část evropského území dělily dva rozsáhlé kulturní okruhy: S a V kontinentu osídlil lid se šňůrovou keramikou, Z a J kontinentu lid se zvoncovitými poháry (výjimku tvořily vyspělejší JV Evropa a Černomoří, odkud již nastupovala do Evropy doba bronzová). Ve střed. Evropě se oba tyto okruhy střetly a promísily s původním obyvatelstvem a z této symbiózy se vyvinula vyspělá únětická kultura starší doby bronzové.

Na území střed. a sev. části dolního Pomoraví nemáme doloženo na počátku eneolitu početné osídlení. Ve starší fázi eneolitu zde přežívá pozdně lengyelské osídlení, jeho nálezy jsou ale sporadické. Z hlediska celého lengyelského komplexu se uvažuje s rozpadem lengyelské civilizace na několik specifických skupin, které se vyskytují mimo původní oblast nejstarších stupňů. V důsledku lengyelské a polgárské expanze vznikl severně od Karpat a Českého masivu široký pás osídlení rozličných skupin s kulturně smíšených náplní, která je právě jeho jednotícím rysem.

Jordanovská kultura

Obecně je jordanovská kultura pojímána jako reprezentant epilengyelského vývoje. Teritorium jejího rozšíření je od území střed. Německa mezi řekami Sálou a Labem přes Polsko a Čechy až na již. Moravu. Poloha Moravy tvoří spojovací článek mezi českými a polskými jordanovskými projevy a mezi již. skupinami na území Dolního Rakouska.

Staroeneolitické osídlení jihovýchodní Moravy je velmi řídké a sporadické. Naleziště se, na rozdíl od předchozích neolitických kultur, nachází mimo hlavní sídelní oblasti podél Moravy a Olšavy, a jsou situována do předhůří Bílých Karpat (Slavkov, Vlčnov), Vizovických vrchů (Uherský Brod), Chřibů (Velehrad) a Ždánického lesa (Nechvalín, Stavěšice). Pouze sídliště v Břeclavi se nachází v nivní oblasti.

Sídliště staršího eneolitu ve střední a severní části dolního Pomoraví..
Sídliště staršího eneolitu ve střední a severní části dolního Pomoraví. Sídliště jordanovské kultury: 1 – Slavkov, 2 – Stavěšice, 3 – Uherský Brod, 4 – Velehrad, 5 – Vlčnov ; naleziště s přítomností jiných kultur: 6 – Břeclav (kultura nálevkovitých pohárů), 7 – Nechvalín (vlivy joradnovské kultury i kultury nálevkovitých pohárů) (zdroj: Vaškových M., Vývoj osídlení středního a severní části dolního Pomoraví v neolitu a na počátku eneolitu, DP, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 2007).
Keramika jordanovské kultury

Jordanovská keramika z Uherského Brodu – „Kyčkova“ je charakterizována výskytem keramických střepů s ornamentem rýsovaných svazků 3-7 rovnoběžných rýh, šikmo probíhajících, krokvicovitě se lomících, nebo kolmo se křížících na povrchu nádob. Tento ornament pokrývá zvláště břicha džbánků s neornamentovaným hrdlem. Z keramických tříd jsou zastoupeny mísy na nízké kuželovité nožce, mísy na vysoké nožce, mísy se zataženým okrajem, džbány, šálek, koflík, putna a váza.

Keramické tvary staršího eneolitu ve středním Pomoraví.
Keramické tvary staršího eneolitu ve středním Pomoraví. Uherský Brod – Kyčkov (horní polovina tabulky), Slavkov a Vlčnov (dolní polovina tabulky), (zdroj: Vaškových M., Vývoj osídlení středního a severní části dolního Pomoraví v neolitu a na počátku eneolitu, DP, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 2007).

Soubory z Vlčnova i Slavkova se od předchozího materiálu odlišují. Ve svém základu navazuje na ornamentiku pozdní lengyelské kultury na Moravě, objevují se zde ale i nové prvky, ohlašující nástup kanelované keramiky. Nálezy keramiky z Vlčnova a ze Slavkova jsou některými autory řazeny již do druhého stupně jordanovské kultury. V keramickém inventáři jsou zastoupeny mísy se zataženým hrdlem, zásobnice a pokličky.

Ke staroeneolitickým nálezům můžeme přiřadit ojedinělé nálezy jordanovských dvouuchých džbánů z Kostelan a Polešovic a mísu se zataženým okrajem z Uherského Ostrohu.

Broušená kamenná industrie jordanovské kultury

Nálezy broušené kamenné industrie z období časného eneolitu jsou vysloveně ojedinělé, v podstatě známe pouze několik nálezů. Z Nechvalína pochází, kromě torza polotovaru ze zelené břidlice, valoun zhotovený z dioritu s výrazným opotřebením na obou koncích a na rovné ploše. Díky primárním tvarům valounu je možné jej určit jako palici či kovadlinku, u kamenné podložky přichází v úvahu použití jen jako kovadlinky.

Několik nálezů broušené kamenné industrie pochází ze Slavkova. Kromě tří kusů lichoběžníkovitých plochých sekerek s podbroušeným ostřím se podařilo objevit i pískovcový brousek provrtaný při jednom z vrcholů.

Štípaná kamenná industrie jordanovské kultury

Nálezy štípané industrie jsou doloženy pouze ze Slavkova. Typologicky převládají čepele a jejich úštěpy vyrobené většinou z bělokarpatského radiolaritu. Unikátní je zvláště oboustranně retušovaná čepel vyrobená ze świeciechowského rohovce s obloukovitě retušovaným čelem i bází.

Měděná industrie jordanovské kultury

V oblasti střed. Pomoraví a přilehlých oblastech jihvých. Moravy byly již od konce 19. století objevovány různé měděné předměty. Nálezy z období staršího eneolitu tvoří hlavně sekeromlaty – typ Pločnik z Uherského Hradišt, typ Şiriu z Uherského Brodu, sekeromlaty typu Jázsladány z Luhačovic, ze Strážnice a blíže neurčené zlomky sekeromlatů z Lipova, Napajedel a ze Strážnice. Mimo tyto předměty máme doloženy ještě štíhlé klínovité sekery z Bojkovic, Bánova, Uherského Brodu, Velehradu a Velkého Ořechova.

Z chemické analýzy nálezů z období staršího eneolitu (sekeromlat a klín z Uherského Brodu) vyplývá, že jsou vyrobeny z ryzí mědi s nepatrným množstvím stopových prvků. Právě výrobky z ryzí mědi, s jejími bohatými nalezišti v oblasti slovensko-maďarsko-rumunské, jsou považovány za nejstarší. Naproti tomu předměty z období středního a mladšího eneolitu na základě chemických analýz ukazovaly na původ mědi ze Sedmihradska.

Koncentrace nalezišť měděných nástrojů v oblasti středního Pomoraví je poměrně významná. Z okolí dnešního Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Strážnice se uvádí celkem 15 nalezišť měděných nástrojů (Bánov, Bojkovice, Lipov, Luhačovice, Nová Dědina, Ostrožská Lhota, Rudimov, Sušice, Strážnice, Tasov, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Velehrad, Velký Ořechov a Vlčnov), které mohly do Pomoraví a odtud dále do Čech i Slezska proniknout buď přes Vlárský průsmyk nebo Dolnomoravským úvalem podél toku řeky Moravy.

Známé jsou dva nálezy ze střed. Pomoraví – dýka typu Malé Leváresekeromlat typu Székely-Nádudvar ze Sušic–Traplic. Dýka z Velehradu patří také k typickým dýkám typu Malé Leváre. Jedná se zřejmě o jediný exemplář této dýky objevený na Moravě. V depotu z Velehradu se objevují navíc pouze dvě dlátka, jejichž relativně rozvinutá forma by mohla náležet i do středního eneolitu. Chemicky se jedná o kusy vyrobené z materiálu s podstatným množstvím mědi (Cu), se stopami (méně než 0,01%) stříbra (Ag), hliníku (Al), vápníku (Ca) a hořčíku (Mg), v množství větším jak 0,01% je zastoupeno železo (Fe) a křemík (Si), titan (Ti), přibližně 10% tvořil cín (Sn). Takové složení by mohlo být blízké složení slovenské mědi, až na vysoký podíl cínu (Sn), který se ve slovenské rudě vyskytuje ve stopovém množství.

V oblasti jihvých. Moravy nemáme doklady metalurgické činnosti, tak jako například na území Slovenska. Početné nálezy měděných předmětů ve střed. a dol. Pomoraví nám však dokládají exponované postavení této oblasti, spojené s vyhledáváním nových zdrojů surovin a s dálkovým obchodem, jejíž výhodná poloha umožňovala jak styk s pokročilým Podunajím a Karpatskou kotlinou, tak i se sev. oblastmi střed. Evropy.

Kultura nálevkovitých pohárů

Starší eneolit vyplňuje na Moravě především lid s kulturou nálevkovitých pohárů. Název je odvozen od typicky utvářeného hrdla nádob, které jsou hlavním charakteristikem celého tohoto rozsáh­lého kulturního komplexu. Jde o komplex poháro­vých kultur, který se počátkem staršího eneolitu zfor­moval na území sev. a střed. Evropy. Tvůrci pohárových kultur osídlili v době svého největšího rozkvětu území od Holandska po záp. Ukrajinu a od Skandinávie až k Dunaji.

Osídlení Moravy lidem s nálevkovitými poháry.
Osídlení Moravy lidem s nálevkovitými poháry. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu KNP; E — sídliště; F — opevněné (výšinné) sídliště; G — mohylník; H — keramický depot. 1 — Božice; 2 — Brno-Líšeň-Staré Zámky; 3 — Brumovice; 4 — Hlinsko; 5 — Jevišovice-Starý Zámek; 6 — Kramolín; 7 — Křepice; 8 — Lovčičky; 9 — Luleč; 10 — Ná-měšť n. H.; 11 — Ohrozím; 12 — Olomouc; 13 — Otaslavice; 14 — Pohořelice; 15 — Slatinky (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Moravská skupina kultury nálevkovitých pohárů se rozkládá na jihvý­ch. periférii celého tohoto kulturního komplexu. Její tvůrci se také nikdy nestali výlučnými pány Mora­vy, platí to obzvláště o území na levém břehu řeky Moravy, jež inklinovalo k sousedním oblastem. Kmenovým územím lidu s nálevkovitými poháry je jihzáp. a již. Morava, střed. část země a Hornomoravský úval, jedině v dolním Pobečví jsou stopy průniku vých. směrem.

Celkem je na Moravě re­gistrováno asi 100 lokalit lidu kultury nálevkovitých pohárů, z toho je většina sídlišť,  řada náhodných nálezů, 15 mohylníků pozdních fází kultury nálevkovitých pohárů a jeden keramický depot.

Doposud se ve střed. Pomoraví nepodařilo zachytit nálezy kultury lidu s nálevkovitými poháry, jejíž vývoj probíhal v centrální a záp. části Moravy souběžně s pozdně lengyelským osídlením. Z oblasti jihvých. Moravy je doloženo pouze jedno sídliště kultury nálevkovitých poháru z Břeclavi, tedy z její nejjižnější části.

Lid s kanelovanou keramikou

Za krystalizační oblast kanelované keramiky se považuje území jihzáp. Slovenska, záp. Maďarska, Burgenlandu, Moravy a vých. části Dolního Ra­kouska. Ve vých. (karpatské) části, mimo dosah lidu nálevkovitých pohárů, tvořily podloží vzniku kanelované keramiky epilengyelské skupiny, na Moravě především skupina jordanovská. Naproti tomu v záp. části krystalizačního území se stala zákla­dem kanelované keramiky kultura nálevkovitých pohárů více (jihzá­p. Morava) nebo méně (Drahanská vrchovina) ovlivněná pozdní malovanou keramikou.

Osídlení Moravy lidem s kanelovanou keramikou a lidem s kulovitými amforami.
Osídlení Moravy lidem s kanelovanou keramikou a lidem s kulovitými amforami. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní komory lidu s KK; E — sídliště lidu s KK; F — výšinné (opevněné) sídliště lidu s KK; G — žárový hrob; H — mohylník: I — nálezy kulovitých amfor. 1 — Bílovice; 2 — Bohuslavice u Kyjova; 3 — Brno-Líšeň-Staré Zámky; 4 — Hlinsko; 5 — Holasovice; 6 — Jevišovice-Starý Zámek; 7 — Krnov; 8 — Křepice; 9 — Luboměř; 10 — Mikulčice; 11 — Moravicany; 12 — Náměšť n. H.; 13 — Ohrozím; 14 — Olomouc; 15 — Pozořice; 16 — Uherský Brod-Havřice; 17 — Uherský Brod-Kyčkov; 18 — Úvalno; 19 — Vážany; 20 — Klenovice; 21 — Olšany; 22 — Opava; 23 — Vávrovice; 24 — Vysočany (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Na Moravě osídlil lid s kanelovanou keramikou všechny ekologicky vhodné rajóny. Celkem je registrováno 135 nalezišť, z toho 26 výšinných osad, 82 sídlišť rovinných, 2 sa­mostatné kostrové a 2 samostatné žárové hroby. Řada nálezů má jen náhodný původ a sběrovou hodnotu. V uvedeném konečném čísle lokalit knelované keramiky není registro­váno 15 mohylníků (rozkládajících se na katastru 11 obcí), které geneticky a kulturně souvisejí spíše ještě s kulturou nálevkovitých pohárů.

V Mikulčicích a v „bělokarpatské“ skupině (Uherský Brod-„Kyčkov“, Trenčín) můžeme sledovat ohlasy tzv. kostolackého typu kanelované keramiky, který někteří auto­ři považují za samostatnou kulturu. Nelze tu však uvažovat o přímých importech, resp. o přímém ovlivňování moravského prostředí z oblasti Drávy, Sávy a srbské Moravy, ale pouze o napodobe­ninách kostolackého výzdobného stylu.

Na území, které lid s kanelovanou keramikou na Moravě zaujal, zjiš­ťujeme dva typy osad:

  1. nížinné — zemědělské osady, o je­jichž vnitřní struktuře nejsme blíže informováni. Víme jen, že se nacházely nedaleko vodních toků a nezaujímaly velké plochy; podle odhadu byly osíd­leny přibližně deseti rodinami,
  2. výšinné osady — hradiska, která byla budována na ostrožnách nebo na vrcholech kopců, byla silně opevněna a koncentro­vala se na nich výroba a směna.

Bošácká kulturní skupina

Na jihvých. Moravě se stala dědicem lidu s kanelovanou keramikou bošácká kulturní skupina. Bošácká kulturní skupina souvisí s mladoeneolitickým osídlením záp. Slovenska. Má název odvozený od sídlišt­ních památek z Bošáce na Trenčínsku.

Osídlení Moravy lidem jevišovické kultury, bošácké kulturní skupiny a skupiny Kosihy-Čaka.
Osídlení Moravy lidem jevišovické kultury, bošácké kulturní skupiny a skupiny Kosihy-Čaka. A — státní hranice; B — historic¬ká zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu JK; E — sídelní areál lidu BKS; F — sídliště JK; G — výšinné (opevněné) sídliště JK; H — kostrový hrob JK; I — sídliště BKS; J — výšinné (opevněné) sídliště BKS; K — kostrový hrob BKS; L — nálezy keramiky Kosihy-Čaka; M — jeskyně. 1 — Bílovice n. S.; 2 — Brno-Bosonohy; 3 — Brno-Lískovec; 4 — Brno-Líšeň-Staré Zámky; 5 — Grešlové Mýto-Mírovec; 6 — Hluboké Mašůvky; 7 — Ivančice-Réna; 8 — Jamolice; 9 — Jevišovice-Starý Zámek; 10 — Křepice; 11 — Mokrá–Pekárna; 12 — Ochoz-Adlerova jeskyně; 13 — Oslavany-Náporky; 14 — Šlapanice; 15 — Výrovice; 16 — Vysočany; 17 — Žerotice; 18 — Bánov; 19 — Břeclav-Pohansko; 20 — Libosváry; 21 — Lukov; 22 — Mikulčice; 23 — Slavkov u Uh. Brodu; 24 — Bratčice; 25 — Hulín; 26 — Míškovice; 27 — Mušov; 28 — Přítluky (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Jihovýchodní část Moravy ovšem představuje jen periférii ekumeny bošácké kulturní skupiny. Ta zasahuje dále na střední Váh a k sev. části dolního toku Moravy. Se záhorskou enklávou bošácké kulturní skupiny jsou na Moravě spojeny lokality v Mikulčicích a v Břeclavi-Pohansku. Nálezy z Brna-Líšně a z Hrubčic naznačují směr pronikání jednotlivých skupin nositelů bošácké kulturní skupiny směrem na SZ až do vých. Čech.

Keramika bošácké kulturní skupiny

Na základě analýzy keramického materiálu, ze­jména z Bánova, lze bošáckou kulturní skupinu rozčlenit do dvou stupňů s tím, že starší z nich má dvě fáze.

Hlavní typy keramiky bošácké kulturní skupiny.
Hlavní typy keramiky bošácké kulturní skupiny. 1–7 Bánov (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Nejstarší fáze (zvaná také protobošácká, Ia) je patrně součas­ná, ne-li přímo identická s kanelovanou keramikou. V její náplni se ještě projevují výchozí kanelované prototypy. V keramickém souboru se setkáváme s čerpáky kornoutovitého tvaru i s variantami s rov­ným dnem. První z nich jsou většinou nezdobené, druhé nesou slámování povrchu. Šálky navazují na tvary kanelované keramiky a jsou bohatě zdobeny, obdobně jako koflíkynaběračky, které se však od kanelovaných výrazně tvarově odlišují, zachovávají si základní architektonické schéma včetně širokého jazykovitého výčnělku na okraji. Mísy jsou většinou bohatě orna­mentovány a jsou z velké části opatřeny uchy. Cha­rakteristická jsou dále dvouuchá osudí s plastickými lisénami u držadel a s rytou výzdobou na těle.

Ve vlastním starším stupni (Ib) již vymizely čerpáky, šálky a tzv. naběračky. Většina mís ztrácí ucha a mění tvar z kalichovitých na typ se zataženým či nálevkovitým hrdlem. Jejich ornamentika je dopl­něna obdobně jako u džbánů klikatkou na hrdle. Ve srovnání s protobošáckou fází vzrůstá zastoupení výzdoby rytých linií oproti kolkům a brázděnému vpichu. Ryté linie jsou kombinovány s ornamenty provedenými dalšími vhloubenými technikami. U mís se objevuje souvislé nebo přerušované vroubkování okraje.

Mladší stupeň bošácké kulturní skupiny (II.) nese již výrazné znaky nastupující starší doby bronzové. Podstatná část ná­dob je nezdobena a pokud se ornament objeví, je často proveden nedbale rytými liniemi. Jednu z mála výjimek tvoří koflík, zdobený mimo jiné girlandou provedenou technikou tzv. růžencového vpichu. Osudí a džbány zachovávají předchozí výzdobné schéma s klikatkami, ale v rytém provedení. Mísy jsou buď nezdobené s uchy, nebo bezuché s nedbale provedenou rytou výzdobou.

Štípaná industrie bošácké kulturní skupiny

Tvůrci bošácké kulturní skupiny se orientovali na zcela jiné zdroje kamenné suroviny než lid s kanelovanou keramikou. Štípanou industrii vyráběli převážně z bělokarpatských (vlárských) radiolaritů, jejichž nástup lze pozo­rovat již v klasickém stupni kanelované keramiky. K výrobě broušené industrie sloužily hranoly horniny typu gabro, které pocházejí z dosud blíže neurčených lomů na záp. Moravě.

Z donesených ingotů lichoběžníkovitého průřezu odřezávali místní obyvatelé pískovcovými pilami vý­chozí polotovary, které bylo možno již poměrně snadno zpracovat na finální výrobky. Typologický rozbor poměrně nepo­četného souboru nalezené broušené industrie ukazu­je, že vedle dožívajících podunajských tradic (sekery s jednostranně podbrouseným ostřím, sekeromlat srdčitého tvaru) nastupují tvary nové, navazující na nástroje lidu se šňůrovou keramikou.

Měděné předměty moravského eneolitu.
Měděné předměty moravského eneolitu. 1,2 — zlomky jehlic; 3, 10, 12, 22 — dlátka; 4 — klínek; 5 — mezikruží; 6 — sídlo v kostěné rukojeti; 7, 16 — sekery s jedním ostřím a tulejí v týlu; 8, 11, 13, 15, 21 — ploché sekery; 9 — šídlo-dláto; 14 — jehlice s esovitě svinutou hlavicí; 17 — dýka typu Malé Leváre; 18 — brýlovitá zápona; 19, 20 — sekeromlaty; 23 — sekera s křížovým ostřím. 1, 3 — Staré Město (KK); 2 — Jevišovice (C,); 4 — Drysice (MMK II); 5 — Křepice; 6 — Bánov; 7—10 — Brno-Líšeň — Staré Zámky, depot (JK); 11, 12 — Jevišovice, depot (?) (B); 13, 14 — Budkovice, depot (KZP); 15 — Džbánice; 16 — Vevčice; 17 — Velehrad; 18 — Štramberk-Kotouč; 19 — Vyškov; 20 — Uherský Brod; 21 — Tvořihráz; 22 — Vítonice; 23 — Plavec (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).
Kostěná a parohová industrie bošácké kulturní skupiny

Kostěná a parohová industrie je v nálezech zastoupena slabě. Převažují v ní šídla a parohové mla­ty. Překvapující je nález dvou kostěných plotének s vrubořezovou výzdobou, jednu z nich lze pokládat za část pásové zápony, druhou zřejmě za součást pochvy. V období bošácké kulturní skupiny se na Mora­vě setkáváme poprvé s kostěnými násadami kovo­vých (měděných) šídel. Kultovní předměty jsou za­stoupeny silně schematizovaným ženským idolem vyřezaným z lupku.

Terénní pozorování bezpečně prokázala exis­tenci výšinných (Bánov, Slavkov u Uherského Bro­du, Lukavec) i nížinných osad (Libosváry). Výšinná sídliště, umístěná převážně na vrcholcích strategicky v terénu situovaných kopců, byla zřejmě opevněná. V Bánově tvořil fortifikaci patrně příkop doplněný kamennou zdí — hradbou. Také ve Slavkově a v Lukavci jsou v terénu patrné pozůstatky opevnění, bez skutečného výzkumu je však zatím nelze spojovat s bošáckým osídlením lokality (obě polohy byly osíd­leny i později, Slavkov např. v době laténské).

Fragment pohřebiště zachyce­ný v Bánově je datován na sklonek prvního stupně bošácké kulturní skupiny a do průběhu druhého stupně. V něm se již setkáváme s kostrami uloženými ve skrčené poloze na boku. Hroby jsou vybaveny keramikou, drobnými předmě­ty z hlíny a kamene a kusem břevna.

Bošáckou kulturní skupinou vrcholí vývoj podunajských populací na jihvých. Moravě, započatý příchodem prvních zemědělců s lineární keramikou. Další osudy tvůrců bošácké kulturní skupiny neznáme. Víme jen, že na území od Hostýnských vrchů po Bílé Karpaty proni­ká v závěrečném stupni eneolitu lid skupiny Kosihy-Čaka a etnikum se šňůrovou keramikou, lid se zvoncovitými poháry a s kulturou Chlopice-Veselé. V rané době bronzové se na jihvých. Moravě rozprostřela kultura nitranská.

Kultura se šňůrovou keramikou

V druhé polovině 3. tisíciletí př. n. l. osídlili Evropu od Nizozemí po Horní Volhu a od Finska po Švýcarsko tvůrci komplexu kultur se šňůrovou kera­mikou. Ve střed. Evropě je obvyklé označení šňůrového lidu podle výzdoby nádob provedené otisky šňůry. Morava patří společně s Čechami, jihzáp. a střed. Ně­meckem, Horní Lužicí, Slezskem a Malopolskem ke středoevropskému seskupení šňůrové keramiky, pro něž je charakteristická větší tvarová variabilita nálezů a vyšší čet­nost milodarů ve výbavě hrobů.

Původ nositelů šňůrového komplexu se hledá v oblasti mezi Vislou a Dněprem. Pravděpodobně z velké potřeby nových pastvišť opustili tvůrci šňůrové kera­miky svoji pravlast a v krátkém čase osídlili střed. a zá­p. Evropu.

Osídlení Moravy lidem se šňůrovou keramikou.
Osídlení Moravy lidem se šňůrovou keramikou. A — státní hranice; B — historická zemská hranice; C — říční síť; D — sídelní areál lidu ŠK moravské skupiny; E — sídelní areál lidu ŠK hornoslezské skupiny; F — kostrové hroby; G — mohyly; H — nálezy sekeromlatů. 1 — Dřevohostice; 2 — Hoštice-Heroltice; 3 — Hulín; 4 — Krumvíř; 5 — Letonice; 6 — Marefy; 7 — Vřesovice; 8 — Opava-Jaktař; 9 — Krnov; 10 — Osoblaha; 11 — Petřkovice; 12 — Strahovice (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Sídlištní ekumenu lidu šňůrové keramiky vymezují na Moravě hro­by, pohřebiště a jednotlivé nálezy kamenných sekeromlatů. Jádrem rozšíření je území střed., vých. a částečně i již., nikoli však jihzáp. Moravy.

Západní hranici tvoří řeky Svratka se Svitavou, jižní tok Dyje a vých. svahy Bílých Karpat, Morav­ských Beskyd, Oderských vrchů a Jeseníků. Severní hranici vymezují lokality na Šumpersku. Východně od řeky Moravy je kultura šňůrové keramiky rozšířena na Přerovsku, Zlín­sku, Hodonínsku a Uherskohradišťsku. Zvýšená kon­centrace lokalit je patrná zejména v regionu mezi řekami Bečvou a Mojenou. Na jih od Mojeny se nále­zy soustřeďují do podhůří Hostýnských a Vizovic­kých vrchů a dále do povodí Olšavy a Veličky. Izolo­vané nálezy jsou na druhé straně zaznamenány také na Vsetínsku a v povodí řeky Odry.

Velikost sídelního prostoru pro morav­skou větev šňůrové keramiky se odhaduje na cca 3200 km2. Převáž­ná část lokalit šňůrové keramiky leží v nadmořské výšce do 300 m, zbývající jsou situovány do vyšších poloh, v zásadě však nepřekračují výšku 500 m.

Keramika kultury se šňůrovou keramikou

K vlastnímu rozmachu šňůrové keramiky na Moravě dochází až v době lokálního vývoje, kdy se objevují v hrobovém inventáři nové, dosud nezná­mé keramické tvary, které byly převzaty z prostředí časně bronzových kultur z Karpatské kotli­ny a sev. Balkánu. Tradiční keramika (amfory a šňůrové poháry) stagnuje. Za velmi progresivní tva­ry se považují džbány.

Základní typologický přehled nádob lidu se šňůrovou keramikou.
Základní typologický přehled nádob lidu se šňůrovou keramikou. 1, 2, 7—11,15, 17 — džbány (č. 1 — typ Okorhalom B; 2, 7, 15 — nagyrévske dzbany balkánského typu; 11 — dřevohostický typ); 3, 4, 16 — poháry; 5 — miska moravského typu; 6, 12—14 — mísy (c. 13 — mísa schónfeldského typu); 10 — pohár s uchem. 1, 14, 17 — Tvarožná; 2 — Prostějov; 3 — Louka; 4 — Uhřice; 5 — Nechvalm; 6 — Tovacov; 7 — Prusinovice; 8, 11 — Marefy; 9 — Slatinky; 10 — Letonice; 12 — Měnín; 13 — Slížany; 15 — Mokrá — jeskyně Pekárna; 16 — Dobrochov (vše z hrobů)

Pramennou základnu šňůrové keramiky na Moravě tvoří plo­ché hroby, mohyly, v jednom případě snad i sídliště, dále pak ojedinělé nálezy sekeromlatů a v menší míře i keramiky. Přítomnost lidu šňůrové keramiky v moravské části hor­ního Slezska je doložena pouze výskytem sekeromla­tů, u některých z nich však nelze vyloučit, že pocháze­jí z rozrušených hrobů. Do roku 1990 byly stopy osídlení Moravy lidem šňůrové keramiky zjištěny na 367 katastrech obcí.

Hulín. Hrob se šňůrovou keramikou s unikátní etážovitou nádobkou.
Hulín. Hrob se šňůrovou keramikou s unikátní etážovitou nádobkou (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).
Pohřební ritus kultury se šňůrovou keramikou

Základním pramenem poznání zůstávají hroby s pohřby mrtvých uložených ve skrčené poloze. Dosud bylo otevřeno minimálně 327 hrobů s 339 jedinci, z toho 102 hroby byly překryty mohylovým násy­pem. Velké vzdálenosti mezi plochými hroby vysvět­lujeme původně navršenými mohylami nad hrobový­mi jámami, jež se v zemi zachovaly např. v Pobečví (Dřevohostice, Prusinovice aj.).

Dosud největším, ale také nikoli kompletně prozkou­maným pohřebištěm, je nekropole ve Velešovicích na Vyškovsku, kde bylo dosud objeveno 16 hrobů. Při­bližně 98 % hrobových jam obsahuje pohřby jednot­livců. Konstrukce těchto jam byla jednoduchá, jámy byly zapuštěny do podloží obyčejně jen několik dm; jejich celková hloubka od úrovně dnešního povrchu kolísá od 60 do 90 cm, jen vzácně je větší než 2 m.

V půdorysu jsou hrobové jámy převážně obdélníkového, oválného, vzácně čtvercového nebo kosodélníkového tvaru. Dna bývají rovná nebo mísovitě zahloubená. Velikost hrobových jam mužských hrobů se pohybuje kolem 2 m délky, velikost žen­ských hrobů by měla být menší, zatím však není znám dostatečný počet přesných údajů. Dětské hroby jsou menší (délka jámy kolem 115 cm), ale jsou známy i větší (Dětkovice – 210 cm).

Marefy. Bohatě vybavený hrob ženy.
Marefy. Bohatě vybavený hrob ženy (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Nositelé komplexu se šňůrovou keramikou ukládali těla nebožtíků do hrobů ve skrčené poloze. Rozlišovalo se však mezi pohlavími – muži spočívali na pravém, ženy na levém boku. Trup bývá v obou případech otočen na záda. Tento zvyk se udržel po celou dobu trvání kultury šňůrové keramiky. Na rozdíl od sousedních oblastí (Čechy a Malopolsko) není na Moravě důsledně dodržováno pravidlo orientovat zemřelé hlavou k západu (muži) nebo východu (ženy) s pohledem k jihu, projevuje se zde určitá variabilita. Pro nositele moravské  šňůrové keramiky je rovněž pří­značné uložení skeletů v poledníkovém směru, kdy muži jsou s menšími či většími odchylkami orientová­ní hlavou k jihu, ženy k severu.

V rámci celého komplexu kultur se šňůrovou keramikou se jen na Moravě setkáváme se žárovým způsobem pohřbívá­ní. Kremace není této kultuře vlastní, byla převzata z prostředí časně bronzových civilizací v Karpatské kotlině a představuje jen vedlejší formu pohřebního ritu. Spálené pozůstatky mrtvého vkládali do urny (nejlépe tomu účelu sloužily velké amfory), jež byla uložena do mísovitě zahloubené hrobové jámy, jejíž velikost byla jen o málo větší než vlastní popelnice (např. Prušánky). Jindy zbytky kremace nasypali vol­ně na dno prostornější hrobové jámy pravoúhlého půdorysu a kolem rozestavěli keramické milodary a drobné nálezy (Pavlov).

Hrobový inventář je hlavním pramenem pro stu­dium vývoje a struktury hmotné kultury lidu se šňůrovou keramikou. Tvoří ho nádoby z pálené hlíny, kamenné, kostěné a měděné nástroje (příp. zbraně) a ozdoby z různých materiálů (kost, měď, vzácně drahý kov, mušlovina, zvířecí zuby).

Kamenná industrie kultury se šňůrovou keramikou

K výrobě kamenných sekeromlatů se používalo poměrně lehce dostupných surovin: zelených břidlic, amfibolitu, serpentinitu, metabazituolivínického čediče. Povrch sekeromlatů bývá na rozdíl od jiných druhů kamenné industrie silně patinován, což v mno­ha případech stěžuje determinaci použité horniny.

Za skutečné pracovní nástroje, zhotovené ze ze­lených břidlic a <strongtitle=“Amfibolit je regionálně metamorfovaná hornina vyznačující se střední až hrubou velikostí zrna. Barva horniny bývá nejčastěji zelená až černá. Amfibolit má většinou páskovaný charakter, což způsobuje ukládání vrstev tmavého amfibolu a světlého plagioklasového živce. To bývá nejčastěji důsedek vrstevnatosti původních hornin. Složení amfibolitu je poměrně pestré. Hlavními prvky jsou amfiboly a plagioklasy. Mezi minerály objevující se v hornině jsou např. druhy amfibolu (nad 50% objemu, hornbled, aktinolit a tremolit), živec, biotit, granát (almandin). Velké množství krystalů amfibolu způsobuje v některých případech až břidličnatost horniny.“ >amfibolitů, považujeme obdélníkovité nebo lichoběžníkovité sekery. Některé mají celkově vyhlazený povrch, jiné jen ostří, zatímco zbývající část nese stopy po štípání. Štípané sekery jsou ovšem vyro­beny z jiné suroviny — ze silicitů z glacifluviálních se­dimentů. Kamennou industrii doplňuje štípaná industrie: čepele — „pazourkové nože“, škrabadla, drásadla, odštěpovače apod.). Na dvou čepelích byl zaznamenán srpový lesk.

Kostěná industrie kultury se šňůrovou keramikou

Z kostěných nástrojů se dochovaly různě profi­lované jednoduché hroty, event. sídla vyrobená větši­nou z ovčích nebo kozích kostí, dále dláta zhotovená výlučně z vřetenní kosti tura domácího.

Měděná industrie kultury se šňůrovou keramikou

Na rozdíl od Čech zaujímají mezi moravskými milodary významné postavení měděné předměty. Pracovní nástroje reprezentují především šídla s oboustranně zahroceným ostřím nebo dlátovitým, příp. zakulaceným týlem a čepele nožů z měděného plechu. Zbývající část měděného inventáře tvoří ozdoby. Ženy, případně i děti zdobily své hlavy dvě­ma kusy vlasových ozdob z jednoduchého drátu svi­nutého do spirály o 4—6 závitech. Dosti často se také vyskytují vlasové ozdoby v podo­bě jednoduchých kroužků s přesahujícími konci, z nichž jeden je ostrý a druhý tupý. Naopak velmi vzácné jsou exempláře z dvojitého drátu na koncích stočené ve smyčku. Méně časté jsou nákrčníky.

Archeologické prameny napovídají, že lid šňůrové keramiky žil nomádským či polonomádským způsobem života, že jeho základní obživu poskytovalo dobytkářství, lov zvěře, sběr přírodních produktů, jen v menší míře pak zemědělství. Tomu nasvědčuje sporá existence síd­lišť, spíše jen lehčích tábořišť, i menší skupiny hrobů (mohyl), dokládající pohyblivost tohoto etnika. Jis­tou roli mohlo hrát již i kovolitectví, neboť nelze předpokládat, že všechny používané měděné před­měty jsou vysloveně jen importy.

Kultura se zvoncovitými poháry

V období pozdního eneolitu se na Moravě vy­tvořilo jedno z center delšího vývoje kultury se zvoncovými poháry ve střed. Evropě. To bylo nepochybně podmíněno příznivými přírodními podmínkami, které zde tehdy panovaly. Moravská skupina kultury se zvonovými poháry, bohatě reprezentovaná ná­lezy z hrobů a ze sídlišť, patří k užší středoevropské skupině společně s nálezy z Čech, Malopolska, Slezska, Maďarska, Rakouska a Bavorska.

Tato užší skupina je součástí a zároveň vých. hranicí roz­sáhlého kulturního komplexu rozšířeného od sev. Afriky, záp. pobřeží Pyrenejského poloostrova a britských ostrovů, přes Francii, Itálii, Sardinii, po území Beneluxu, Německa a Švýcarska.

Osídlení Moravy lidem se zvoncovitými poháry.
Osídlení Moravy lidem se zvoncovitými poháry. A — státní hranice; B — historická zemská hranice: C — říční síť; D — sídelní komory lidu KZP; E — sídliště; F — kostrové hroby (pohřebiště); G — žárové hroby (pohřebiště); H — mohyly. 1 — Blažovice; 2 — Bořitov; 3 — Brno-Holásky; 4 — Brno-Obřany; 5 — Břeclav; 6 — Holubice; 7 — Jezeřany-Maršovice; 8 — Kostelec u Holešova; 9 — Lechovice; 10 — Letonice; 11 — Ludéřov; 12 — Pavlov; 13 — Prosiměřice; 14 — Předmostí u Přerova; 15 — Smolin; 16 — Šlapanice; 17 — Tvořihráz; 18 — Žádovice (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Studium pramenného materiálu na Moravě vede dnes k názoru, že kultura se zvoncovými poháry nenavazuje na šňůrový komplex, nýbrž je s ním částečně současná, přičemž nej­starší fáze  kultury se zvoncovými poháry je nesena malými skupinkami nově příchozích z J.

Na Moravě je zachyceno osídlení kultury se zvoncovými poháry asi na 350 katastrech obcí, přičemž jsou v průměru na kaž­dém katastru dvě naleziště. Sídelní ekumena je vymezena hornatými oblastmi — na západě Českomo­ravskou vrchovinou, na severu Sudetskou soustavou, na V vnějšími Západními Karpaty. K J je otevřena a spojena s panonskou provincií Dolnomoravským úvalem a Vídeňskou pánví. Přirozenou spojnicí se S (Malopolskem a Slezskem) je Moravská brána, jakož i Mohelnická brázda a Klad­ská kotlina. S vých. Čechami je Morava spoje­na Českobrodskou vrchovinou.

Osídlení kultury se zvoncovými poháry poznávané prostřednictvím sídlištních jam, kulturních vrstev, intruzí v mladších objektech a zejména pohřebišť, se koncentruje do oblastí teplých, tedy nížin, jejichž osou jsou řeky (Dyje, Svratka, Morava). Z nížin se osídlení šíří podél četných říček a potoků do pahor­katin (do cca 320 m nad mořem). Využívány tak byly zemědělsky vhodné regiony pokryté nivními půdami, černozeměmi, hnědozeměmi a smolivkami. Ukazuje se, že osídlení tvořilo relativně hustou síť po krajině rozptýlených menších a zřejmě i pohyblivých osad jednotlivých komunit složených jen z několika málo rodin, jejichž hospodářství bylo založeno na rolnictví a chovatelství.

Keramika kultury se zvoncovými poháry

Na sídlištích se nacházejí zlomky keramiky, ka­menné a kostěné nástroje, zvířecí kosti, obilky a ma­zanice, jíž byly omítnuty obytné stavby. Typy nádob pocházejících ze sídlišť a z pohřebišť jsou totožné, ale rozdílné je zastoupení hrubé a jemné keramiky. Na sídlištích převažují větší tvary — hrnce, konvice, am­fory a mísy; i v hrobech se vyskytnou cedníkové mísy. Dokladem vyvinutého tesařství jsou kamenné rubací a štípací sekery. Ka­menná industrie byla vyráběna, s výjimkou části ši­pek, z místních snadno dostupných materiálů.

Keramika lidu kultury se zvoncovými poháry.
Keramika lidu kultury se zvoncovými poháry. 1, 2, 4, 10 — Šlapanice; 3 — Sokolnice; 5, 8, 9 — Želešice; 6 — Brno-Holásky; 7 — Přísnotice; 11 Ledce (vše z hrobů) (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Podíl lovné zvěře na sídlištích je minimální, jed­noznačně na nich převažují pozůstatky zvěře chovné. Nejpočetněji bývá zastoupen tur domácí, který se chovány i ovce a kozy, pes a kůň. O chování domesti­kovaného koně svědčí s největší pravděpodobností dvě koňské lebky, uložené v žárovém hrobě ve Vyš­kově.

Pohřební ritus kultury se zvoncovými poháry

Duchovní sféru společnosti kultury se zvoncovými poháry nám alespoň zčásti přibližuje pohřební ritus. Do něj se promítá zejména víra v posmrtný život a rozdílné chápání postavení muže a ženy v komunitě. Hrobové nálezy známe na Moravě přibližně z 250 lokalit, což představuje asi 400 nalezišť (na jednom katastru bývá často více poloh). Pohřebiště zřejmě tvořila obvykle ovál orientovaný v poledníkovém směru s náznaky struk­turování do skupin.

Kostrový pohřební ritus převládá nad ritem žárovým. Zemřelí bývali uklá­dáni ve skrčené poloze s rukama většinou před obli­čejem do obdélných hrobových jam. Obvykle je v jednom hrobě pohřben jeden jedinec a to tak, že muži leží na levém boku hlavou k severu a ženy na pravém boku hlavou k jihu. Z uvedeného pravidla existují i výjimky (pohřby v natažené poloze, pohřeb muže či ženy v opačné poloze), pravidlo však bylo zřejmě dodržováno i u malých dětí obojího pohlaví.

Nejčastěji se za nohama skeletu a někdy též v okolí hlavy a pánve se nachází keramika (zpravidla 2 až 4 kusy). Charakteristickými nádobami pro ženské a dětské pohřby jsou hrnce a konvice. Pravděpodob­ný je symbolický význam zdobeného poháru. Kromě toho jsou běžné džbánky a mísy, ve kterých se občas vyskytnou zvířecí kosti jako pozůstatek masité potra­vy, jíž byl vybaven pohřbený jedinec na cestu do zá­hrobí.

Plánky hrobů lidu kultury se zvoncovými poháry.
Plánky hrobů lidu kultury se zvoncovými poháry. 1 — Záhlinice I, hr. 67/89; 2 — Záhlinice I, hr. 47/89; 3 — Jezerany-Maršovice; 4 — Smolin; 5 hráz I, hr. 2/91; 6 — Záhlinice I, hr. 7/89; 7 — Záhlinice I, hr. 46/89; 8 — Vyškov, hr. 1; 9 — Tvořihráz I (zdroj: Podborský V., a kol.: Pravěké dějiny Moravy, Vlastivěda moravská – země a lid, Muzejní vlastivědná společnost v Brně, 1993).

Za zády mužských pohřbů se vyskytují kamen­né hroty šípů a kamenné nátepní destičky, které sloužily lukostřelcům k ochraně levého zápěstí při zpětném úderu tětivy. K mužské výbavě patřily i měděné dýky, jež se nosily asi zavěšeny na hrudi. Oděv měli někteří z mužů sepnut u hrdla půlměsícovitými spínadly.

O vnější úpravě hrobů se přímé doklady neza­chovaly, lze však předpokládat existenci menších ro­vů. Významné pohřby byly často také obtočeny pří­kopem, příp. i dřevěnou palisádou. Bezpochyby šlo v takových případech o mohylové náhrobky, rituálně ohraničené nebo přímo zpevněné zmíněným ohraze­ním. Pozůstatky těchto mohyl se dosud podařilo zjis­tit na 13 lokalitách. Vesměs jde o pohřebiště s více hroby, mezi nimiž dominují jedna nebo několik ho­nosných hrobek, např. v Bulharech nebo Dolních Věstoni­cích.

Štípaná industrie kultury se zvoncovými poháry

Štípanou industrii reprezentují srpové čepelky, plošně retušované šipky s vykrojeným týlem nebo (řidčeji) s trnem, výjimečně (Marefy) se dvěma trny, retušované a neretušované úštěpky, čepelky a jádra. Všechny tyto artefakty jsou zhotove­ny převážně z domácích materiálů a jen zřídka se objeví silicit z Krakovsko-čenstochovské jury.

Kostěná industrie kultury se zvoncovými poháry

Kostěná industrie je představována zdobenými a nezdobenými půlměsícovitými spínadly s vertikál­ním nebo horizontálním středovým provrtem, kančími kly s otvorem či bez něj, jehlami, případně jehlice­mi s kroužkovou hlavicí, sídly, hladidly, knoflíky a vroubkovanými tyčinka­mi zdobícími účes. Jantarové ozdoby (kroužky, válcovité a ploché koraly, knoflíky) byly nalezeny asi v 10 hrobech.

Měděná industrie kultury se zvoncovými poháry

Nejzřetelnější je oproti starším obdobím výrazný rozvoj metalurgie. Ve starším a střed. eneolitu byly z mědi vyráběny především drobné ozdoby, sekery, sekeromlaty a jen ojediněle dýky. Nyní přistupuje ve větším množství k využívaným surovinám i zlato, stříbroelektron.  Z mědi byly vyráběny jehlice s roztepanou a svinutou hlavicí (Strážovice u Kyjova, Újezd u Židlochovic, Vyškov), jehlice se svinutou hlavicí. Šídla měla čtvercový průřez a jeden jejich konec byl zasazen do dřevěné rukojeti, jedno šídlo je ze stříbra (Dědice). Měděné dýky mají trojúhelníkovitý tvar a jejich řap byl zasunut do dřevě­né rukojeti, případně byla rukojeť k dýce s oblým týlem přinýtována. Z mědi, zlata a stříbra jsou záušnice z dvojitého drátu a několik drobných kroužků. Z mědi a zlata byly zhotovovány obdélné tenké plíšky s otvory při kratších stranách. Zlato, stříbro a elektron se uplatnily i ve výrobě spirá­lovitých náušnic s roztepanou a vybíjením zdobenou ploškou na konci (Borkovany, Před­mostí, Záhlinice aj.).

Rozvojem metalur­gie a svým pohřebním ritem předznamenala a připra­vila vývoj ve starší době bronzové. První náznaky společenské diferenciace ukazují na rozdílné posta­vení mužů a žen ve společnosti a zvláště na postavení výjimečných osob v jednotlivých komunitách, v je­jichž rukou se pravděpodobně dědičně koncentrova­la moc a bohatství.

Doba bronzová

Doba bronzová následuje po období eneolitu. Její počátek je rozdílný pro jednotlivé části světa – kolem roku 3300 př. n. l. na Předním východě, 2300 př. n. l. Evropa a cca 2000 př. n. l. Čína. Ve střed. Evropě je datována cca 1900–800 let př. n. l. Jak již samo jméno tohoto úseku pravěku říká, je to doba, která se točí kolem nové suroviny – bronzu – slitiny mědi a cínu. Byť byla měď využívána už v eneolitu, teprve v době bronzové ji začali horníci těžit v hlubinných dolech, které jsou dnes zkoumány v Alpách a Karpatech.

Kovolitci navíc začali slévat měď s cínem, aby dosáhli její větší pevnosti. To umožnilo, že nástroje vyráběné z bronzu nahradily mnohé nástroje kamenné a že vzniklo množství nových předmětů. V době bronzové se poprvé setkáme s kovovými noži, srpy, pinzetami, břitvami, mezi zbraněmi se poprvé objevují meče, těla bojovníků jsou chráněna kovovými přilbami, pancíři, náholenicemi a štíty a úspěchy se slaví popíjením z kovových šálků. Objevují se i nové typy šperku, například spony, náramky, nápažníky a nánožníky.

Doba bronzová byla na našem území dána třemi kulturami:

  • Starší doba bronzová známá také jako únětická kultura (2100–1600/1550 př. n. l.). Pro tuto kulturu je charakteristický zvláštní typ keramiky. Typický je pro ni menší leštěný keramický hrneček – únětický koflík. Lidé potírali keramické nádoby grafitem, takže potom působily dojmem, že jsou vyrobené z kovu. Dále je pro tuto kulturu typické kosterní pohřbívání. Z bronzu byly vyráběny pracovní nástroje i zbraně. Existovala naleziště zlata – zřejmě v důsledku toho docházelo k růstu obchodu (bohatství) a také majetkových rozdílů mezi obyvatelstvem.
  • Střední doba bronzová známá také jako mohylová kultura (1600/1550–1300 př. n. l.). Lidé této kultury pro své mrtvé stavěli mohyly (bohatě vybavené hroby náčelníků; naproti tomu chudě vybavené hroby obyčejných lidí). V této době byli odlišně pochováváni ženy a muži – muži se zbraněmi, ženy se šperky.
  • Mladší a pozdní doba bronzová známá také jako kultura lidu popelnicových polí (1300–800 př. n. l.). Název kultury je odvozen ze způsobu, jakým tito lidé pohřbívali mrtvé. Ty nejdříve zpopelnili, jejich popel vložili do speciální urny (keramické nádoby – popelnice), která měla vespod otvor. Ten zde byl proto aby mohla duše opustit tělo a odletět. Pro tuto dobu je významné celkové oteplení, současně rostl počet obyvatel a prodlužoval se jejich věk.

Starší doba bronzová (2100–1600/1550 př. n. l.)

Nejstarší dobu bronzovou přestavuje únětická kultura. Nejstarší osídlení se soustředilo v oblasti jihvých. od Brna a v okolí Moravského Krumlova, Znojma, MikulovaKyjova. Nová sídelní oblast se objevila ve starším období mezi Olomoucí, Prostějovem a Přerovem. Na V dosáhla únětická kultura řeky Moravy a dostala se do kontaktu s nitranskou kulturou.

Únětická kultura nastoupila koncem 3. tisíciletí př. n. l. a brzy se rozpadla na několik oblastí. Její vývoj proběhl ve dvou hlavních fázích, které se odlišovaly hmotným projevem a pravděpodobně i ekonomicky, kterým předcházelo období protoúnětické. Protoúnětické období je nám prozatím známé jen z několika málo pohřebišť (20). K největším pohřebištím můžeme zařadit pohřebiště v Bedřichovicích, Jiříkovicích, Marefách, Opatovicích, Pavlově a Určicích. Keramika je ve srovnání s nadcházejícími fázemi větší a má silnější stěny.

Starší období únětické kultury mělo přechodný charakter a velmi se blížilo mladší kultuře se zvoncovitými poháry, kde je mnoho totožného v keramice, způsobu pohřbívání, ve výbavě hrobů a v nedostatku známých sídlišť. Ze sídlišť můžeme jmenovat Bratčice, Brno – Černá Pole, Chrlice, Prasklice a Přítluky a z pohřebišť pohřby v Bratčicích, Holáskách, Jiříkovicích, Prušánkách nebo v Němčicích na Hané.

Mladší fáze únětické kultury plynule navazovala na tento vývoj. Kov byl stále vzácný, pomalu se začal rozšiřovat a stávat se předmětem řemeslné výroby. Sídliště byla situována na mírných svazích při vodách a ojediněle se objevily i výšinné osady. Pohřební ritus byl jednotnější a přísnější, počet hrobů vyšší, výbava bohatší, úprava hrobů náročnější. V únětické kultuře se setkáváme i s dalším novým druhem nálezů, kterými jsou bronzové a keramické depoty. Jedná se o sklady kovových výrobků v podobě hřiven, zlomků poškozených výrobků určených k přetavení nebo i hotových výrobků, které byly předmětem obchodu nebo sloužily k ukládání majetku.

Na Moravě byla nejhustěji osídlena horní část střed. Podyjí. Odtud se toto osídlení posunovalo po jihvých. svazích Českomoravské a Drahanské vrchoviny, Krumlovskem a Brněnskem, dále širokým pásem kolem řeky Litavy a povodí Hané až do Pomoraví. Souvisle bylo osídleno i území dolního Podyjí až po Litavu.

Moravská únětická oblast zabírala pahorkatiny a mírné vyvýšeniny, které byly pokryty vrstvami teplé a úrodné spraše a sprašových hlín. Vyšší polohy byly zalesněny dubem již s častějším výskytem buku. Tímto územím protékaly řeky, říčky a potoky často blízko lesů, což bylo výhodné pro zemědělství, chov dobytka, ale i lov zvěře, ptactva a ryb.

Jednou z nejvýznamnějších lokalit je pohřebiště rozkládající se na hranici katastrů Moravské Nové VsiHrušek. Pohřebiště vzniklo v eneolitu, konkrétně na konci období kultury lidu se šňůrovou keramikou a v kultuře protoúnětické, a pohřbívat se na něm přestalo až v době bronzové, konkrétně v éře únětické kultury.

Únětická pohřebiště byla zjištěna i v dalších zdejších obcích, např. v Čejči, Josefově nebo v Prušánkách. Sídliště charakteristická pro únětickou kulturu se rozkládají v rovinách a mají menší domy s konstrukcemi z dřevěných sloupů vyplétanými proutím a omazávanými hlínou smíšenou s plevami. Nejcharakterističtějšími objekty na sídlištích jsou ale hluboké zásobní jámy hruškovitého tvaru, ve kterých se uchovávala úroda. Jejich stopy nacházíme v mnoha katastrech, velký areál únětického sídliště je znám třeba z Tvrdonic.

Již během trvání únětické kultury se ovšem objevují i sídliště výšinná (například opět v Čejči). Rozkvět výšinných sídel, zpravidla i opevněných hlinitým valem se dřevěnou palisádou a příkopem, však nastává až v samém závěru starší doby bronzové, kdy je Morava v úzkém kontaktu s územím karpatské kotliny.

Věteřovská skupina

Na Moravě navazuje v pozdní fázi starší doby bronzové na únětickou kulturu věteřovská skupina. Věteřovská skupina je archeologická skupina závěru starší doby bronzové pojmenovaná dle výšinné lokality u Věteřova (okr. Hodonín), která společně s takzvanou maďarovskou skupinou (dle lokality Maďarovce, Slovensko, okr. Levice) tvoří tzv. věteřovsko-maďarovskou kulturu. Věteřovsko-maďarovský kulturní komplex se vyvíjí z únětické kultury pod silnými jihvých. vlivy. Tyto vlivy nám umožňují synchronizovat kulturu s obdobím mykénských šachtových hrobů, a tedy i přibližnou absolutní dataci do 16. stol. př. n. l.

Ve věteřovské skupině je možno rozlišit tři vývojové stupně. Ve starší fázi rozeznáváme ještě doznívající pozdně únětické prvky. Klasickou věteřovskou fázi charakterizují klasické věteřovské keramické tvary a vznik výšinných sídlišť. Na střed. a sev. Moravě přežívá pozdní fáze do střed. doby bronzové, kde jsou již patrné silné vlivy nastupující mohylové kultury.

Mezi charakteristické jevy věteřovské skupiny patří vznik opevněných výšinných sídlišť (Cezavy u Blučiny, Hradisko u Kroměříže, Leskoun u Olbramovic, Nové Hory u Věteřova, Bánov) a konkrétně na Moravě téměř úplná absence hrobových celků.

Střední doba bronzová (1600/1550–1300 př. n. l.)

Na přelomu starší a střed. doby bronzové dochází ve střed. Evropě k zásadnímu kulturnímu zlomu, který se projevil vystřídáním kultur i na českém území. Pravděpodobně ze střed. Podunají se rozšiřuje komplex mohylových kultur, který se na území již. Moravy nazývá jako středodunajská mohylová kultura.

Území seve. Moravy se v této době vyvíjí odlišně, není příliš jasné, zda se jedná o předlužickou kulturu (vyvíjející se pak v lužickou kulturu) jako ve Slezsku, spíše se opatrně hovoří o tzv. předlužickém či protolužickém horizontu.

Vznik středodunajské mohylové kultury můžeme vysvětlit v podstatě plynulým vývojem z vě­teřovské skupiny za současného intenzivního působe­ní kulturních vlivů z JV a V. Nejvý­razněji se nám tento proces jeví na již. Moravě, která se na rozhraní starší a střed. doby bronzové stala krystalizačním centrem, odkud se mohylová kultura šířila dále.

Sídliště středodunajské mohylové kultury

Na rozdíl od jiných mohylových kultur, u nichž sídliště téměř neznáme, vyznačuje se středodunajská mohylová kultura poměrně velkým počtem lokalit sídlištního charakteru. Bohu­žel zatím žádné nebylo prozkoumáno celé nebo aspoň z větší části, takže o jejich velikosti, uspořádání a charakteru jsou známi jen neúplné znalosti. Téměř výhradně jsou rovinná, neopevněná a mají zeměděl­ský charakter. K největším patří osada v Brně – Černých Polích.

Vedle běžných sídlišť venkovského typu máme u nás vzácně zachyceny i opevněné osady. Jednou z nich je Hradisko u Kroměříže, v minulosti spojova­né s tzv. předlužickou kulturou. Plochu hradiska o celkové rozloze asi 14 ha vymezovala na jedné stra­ně inundace řeky Moravy, na straně druhé zbytky valu širokého až 40 m. Původní hlinitá hradba měla šířku 9—10 m, odhadovanou výšku 6 m a na vnitřní straně ji zpevňovaly kůly. Vnější strana byla lemována příkopem, jehož maximální šířka dosahovala 26 m. Datování fortifikace není zcela jisté, s jejím vznikem lze počítat nejdříve v závěru věteřovské skupiny, ale pravděpodobněji až v době osídlení Hradiska lidem mohylové kultury.

Nevýrazné návrší v Přítlukách ohraničoval příkop široký 3—4 m, na jehož vnitřní straně byly zachyceny stopy konstrukce tvořené kameny a kůlovými jamkami — snad po­zůstatek opevnění širokého přibližně 2,5 m. Stopy pobytu mohylového lidu se však nalezly i na některých dalších výšinných polohách (Klentnice, Šumárník u Kněždubu), takže nelze vyloučit, že opevněných sídlišť bude v budoucnosti zjištěno poně­kud více.

Nadzemní obytné stavby se podařilo identifiko­vat ve dvou případech na sídlišti v Přítlukách. Obě měly kůlovou konstrukci, přičemž jednu z nich o roz­měrech 5 x 2,5 m vymezovalo 6 kůlových jamek a druhá čtvercová se stranami 4 x 4 m měla mít na západní straně ještě otevřenou předsíň širokou 1,2 m.

Do střed. doby bronzové jsou řazeny i dvě navzájem se porušující dlouhé halové stavby ze sídliště v Bezměrově. Stěny těchto domů vymezovaly obvodové žlábky a v nich umístěné kůlo­vé jámy. První z nich měla zachovanou délku 12 m a průměrnou šířku 8 m a stejně široká druhá stavba se dala sledovat v délce 15 m.

Pohřební ritus středodunajské mohylové kultury

Jedním z míst, kde se při různých zemních pracích několikrát narušilo mohylové pohřebiště, je okolí vlakového nádraží v Mutěnicích. Zajímavý bohatý celek, snad hrob, byl prozkoumán také v Lužicích. Hrobové celky jsou pravidelně vybaveny nejen keramikou, ale též osobními bronzovými šperky zemřelého. Jako pohřby jsou také charakterizované nálezy z Klentnic, Hradiska u Kroměříže, Olbramovic a nově snad také nálezy bronzových artefaktů ze Svatobořic.

Mohylníky středodunajské mo­hylové kultury jsou dodnes zachovány pouze v oblasti Ždánického lesa a již. svahů Chřibů (např. Bošovice, Heršpice, Velké Hostěrádky) a dále na Znojem­sku (Borotice, Suchohrdly). Navzájem se od sebe liší rozsahem. Nejmenší se skládají pouze z několika mo­hyl, zatímco na největším pohřebišti v Čeložnici se jich nachází 77.

Zatímco v západních mohylových kulturách se velmi často objevují mohyly s kamennou konstrukcí, na Moravě se při jejich vý­stavbě používala většinou jen hlína. Obvodové ka­menné věnce nebo jednotlivé kameny na obvodu mo­hyly byly na Moravě zjištěny jen vzácně, například v Čeložnicích. Jen mimořádně se vy­skytly i příkopy lemující obvod mohyly (Borotice, Celožnice). Nejednotný je rovněž počet hrobů ulože­ných pod jedním násypem – pohybuje se nejčastěji od 1 do 3, v některých mohylách se nepodařilo zjistit vůbec žádný pohřeb, v jiných bylo zase hrobů více (např. v Boroticích se nalezlo 7 pohřbů).

Vedle fyzicky velmi náročného mohylového způsobu pohřbívání se objevují i běžné hroby ploché. Na většině nalezišť šlo o jednotlivé hroby a pokud jich bylo někde zjištěno více, dělila je vesměs značná vzdálenost. Zdá se tedy, že aspoň v některých přípa­dech mohlo jít rovněž o pohřby uložené původně v dnes již zničených mohylách. Pestrost pohřebních zvyklostí mohylové kultury se však projevuje i v tom, že se vyskytují hroby mohylové i ploché, přičemž v obou se mohou objevit pohřby žárovékostrové. Ze­mřelí byli ukládáni nejprve v poloze skrčené, postupně se však začalo uplatňovat i ukládání v natažené poloze. Jednotné nejsou ani pohřby žárové – vedle popelnico­vého způsobu se můžeme setkat i s pohřby jámovými nebo dokonce s volným rozhozením spálených kostí.

Zvláštností středodunajské mohylové kultury jsou keramické depoty, patřící, obdobně jako v okolních oblastech, vesměs do jejího mladšího ob­dobí. Na Moravě je známe z několika lokalit (Brod n. D., Lednice, Mutěnice, Želešice), z nichž ten největší z Mutěnic obsahoval celkem 48 nádob, několik střepů z dalších nádob a tři bronzové předměty. Obvykle jsou keramické depoty dávány do souvislosti s hrnčířskou výrobou, obchodem, ale ně­kdy se v nich spatřují i doklady kultovní činnosti.

Keramika středodunajské mohylové kultury

Převážnou část náplně mohylové kultury před­stavuje keramikabronzová industrie, kterou jen v minimální míře doplňují výrobky z jiných materiálů. Keramika středodunajské mohylové kultury je ve­směs vyrobena z jemné hlíny s příměsí písku, povrch nádob je často potažen vrstvičkou jemné plavené hlí­ny, která se však snadno odlupuje. Na první pohled je patrný rozdíl mezi hrobovou a sídlištní keramikou, ale ne vždy je jasné, zda nižší kvalitu nádob z hrobů způsobilo jen její uložení v méně příznivých podmín­kách, či zda šlo o speciálně a méně kvalitně vyrábě­nou funerální keramiku.

Oproti starší době bronzové se podstatně rozší­řilo zdobení nádob. K základním prvkům výzdoby patří horizontální rýha mezi hrdlem a tělem, vzácněji svislé rýhy; často jsou rýhy nahrazeny liniemi vpichů ve tvaru obilného zrna. Zvláště typickým ornamen­tem jsou podkovovité rýhy lemující výčnělky na těle amfor, džbánků a mís nebo šrafované trojúhelníky tvořící obvodovou linii, případně motiv tzv. přesýpa­cích hodin. Z plastických prvků se nejčastěji používa­ly různé výčnělky, laloky na okraji mís a hrnců. Na sídlištní keramice je běžným prvkem plastická lišta, většinou důlkovaná nebo přesekávaná.

Měděná industrie středodunajské mohylové kultury

Rozvoj kovolitectví je dokumentován značným počtem hromadných nálezů bronzové industrie. Do počátku střed. doby bronzové patří depoty z Hodonína, MušovaPřítluk. Mnohem běžnější a rovněž početnější jsou hromadné nálezy z konce střed. doby bronzové, případně z rozhraní střední a mladší doby bronzové, kam můžeme zařadit mimo jiné poklady z Hradiska u Kroměříže, Hulína, TučapKroměříže. K nejbohatším náleží sklad z Hra­diska u Kroměříže, kde bylo v nádobě uloženo asi 170 předmětů, ať již celých nebo zlomků, mimo jiné sekery, dláta, srpy, dýky, meče, kopí, náramky, prste­ny, puklice, jehlice, knoflíky aj.

Střední doba bronzová přinesla velký rozmach bronzové industrie po stránce kvalitativní i kvantita­tivní. Bronz se stal zcela běžným materiálem pro vý­robu většiny předmětů. Kovový materiál ze střední doby bronzové můžeme rozdělit do pěti základních skupin: surovina, pracovní nástroje, zbraně, toaletní potřeby a ozdoby.

Surovina se ve střed. době bron­zové objevuje téměř výhradně ve formě zlomků vel­kých koláčovitých desek (Hodonín, Mušov, Kubšice aj.), které jsou výsledným produktem tavby v pecích, a jen zcela výjimečně ve tvaru kvadratických tyčinek (Hodonín).

Pracovní nástroje jsou zastoupeny seke­rami (s postranními lištami, se schůdkem, se středo­vými laloky), srpy, sídly, dláty a noži. Rozhojnila se kategorie zbraní, vedle již dříve používaných dýk (s nýty, s litou rukojetí), kopí a sekeromlatů (s kotou-čovitým týlem, dvojramenné) se nově objevují hroty šípůmeče (s jazykovitou rukojetí, s plnou rukojetí. Novým produktem v náplni mohylových kultur se staly toaletní potřeby zastoupené pinzetami a břit­vami.

Zobecnění bronzové industrie poznamenalo na­opak úbytek předmětů vyráběných z jiných materiá­lů, kterým navíc hlavně u starších výzkumů byla vě­nována menší pozornost. Velmi vzácně se objevuje štípaná kamenná industrie, ubylo i broušených seke­rek, poněkud častěji se objeví jen drtidla, drtiče a růz­né brousky a hladítka. Z kamene jsou zhotoveny i kadluby na odlévání šipek a knoflíků z Uherského Brodu a na šipky z Těšetic.

Kostěná industrie středodunajské mohylové kultury

Nápadný útlum můžeme pozorovat i v používání kostěné industrie, kterou re­prezentují pouze nečetná šídla, rukojeti bronzových sídel, kostěné závěsky s provrtem, parohová postranice koňského udidla z Otaslavic a prstenec nejasné funkce z kultovního objektu v Uherském Brodě.

Mladší a pozdní doba bronzová (1300–800 př. n. l.)

Mladší a pozdní doba bronzová je ve střed. Evropě zastoupena kulturami popelnicových polí. Nazvány jsou opět podle charakteristických pohřebišť, tentokrát početných hřbitovů s nádobami naplněnými popelem zemřelého – uren neboli popelnic. Starší popelnicová pole na již. Moravě označují archeologové jako velatická a mladší pak jako podolská, a to znovu podle pohřebišť – ve Velaticích a v Podolí nedaleko Brna.

Sídliště kultury popelnicových polí

Na počátku mladší doby bronzové se setkáváme s osídlením na výšinách, což ukazuje na to, že proměna společnosti nebyla zrovna jednoduchá (Cezavy u Blučiny na Brněnsku). Vedle objevů koster mnoha lidí, kteří nebyli řádně pohřbeni, ji může doprovázet i výroba bronzových předmětů a zejména jejich ukrývání, tzv. deponování, do země. Tato fakta se dosud vykládají různě – může jít třeba o rituální centra s lidskými oběťmi či ohlas ozbrojených konfliktů.

Běžná sídliště ale často přímo navazují na předchozí sídliště lidu s mohylovou kulturou, a také pokud jde o používané předměty a nástroje, je přechod mezi dobou mohylových kultur a dobou popelnicových polí velmi plynulý.

Sídliště starší fáze lidu popelnicových polí jsou zpravidla otevřená a stojí na rovinách. Nejlépe prozkoumaným a zpracovaným sídlištěm ve střední Evropě jsou Lovčičky u Ždánic, kde byl doložen i objekt připomínající dvorec. Ale osady se našly též na mnoha jiných místech, např. na katastrech Kostic, Moravského Krumlova nebo Rohatce.

Rozsáhlá sídla vybudovaná na výšinách se objevují v době mladších popelnicových polí, z níž je ostatně největší počet výšinných sídlišť nalezených v období pravěku. Zpravidla jsou to lokality opevněné hradbou a příkopem. Předpokládáme, že měly funkci center. Proměna společnosti ústící do období popelnicových polí je zřejmě významně podmíněna i změnou religiózní, s níž souvisí již uvedený přechod k plnému žárovému ritu, tedy k posmrtnému spalování těl. Lidé doby bronzové uctívají slunce. Objevuje se symbolika slunečního kotouče, slunečního vozu nebo bárky převážející sluníčko.

Mimochodem tento kult se zhruba v této době projevuje i v Egyptě, a to náboženskou reformou faraóna Achnatona, který krátkodobě zavedl kult jediného slunečního boha Atona.

Pohřební ritus kultury popelnicových polí

V pohřebním ritu se na počátku období popelnicových polí tu a tam ještě staví mohyly a hrobové jámy se vsypaným popelem nebožtíků mají nadále rozměry respektující velikost lidského těla. Typické jsou ale již hroby s urnou v malé jámě obklopené další keramikou, která byla do hrobu přidána. Bronzové předměty (především součásti šperku a oděvu) jsou poškozeny žárem pohřební hranice a nacházejí se zpravidla v urně u popela zemřelého. Urna bývá často překrytá jinou nádobou nebo kamenem.

Vedle těchto pohřbů se objevují pohřby jamkové (bez uren), ale není možno vyloučit, že se v tomto případě popel zesnulých nacházel v jiném obalu (např. dřevo, látka, kůže), který se v průběhu staletí zcela rozpadl. Žárové hroby byly nalezeny například v Lužicích na Hodonínsku.

Významná koncentrace mohyl kultury popelnicových polí z doby bronzové společně také s mohylami slovanskými se nachází na lokalitě Tabarky (Nová Dědina) v sevvých. části Chřibů. Skupina těchto mohyl se nachází v lokalitě „Za Starou ohradou“ pod vrcholem Kula. Ze stejného období pochází i další mohyly v pomístních lesních tratích „Jeřabiny“ a „Na Zvražci“. Zcela největší zastoupení na Tabarkách však mají mohyly slovanské.

Půdorysný plán mohylového pohřebiště Vrbka (podle Přikryla 1890, 18)
Půdorysný plán mohylového pohřebiště Vrbka (podle Přikryla 1890, 18, zdroj: Machová, B., Slovanská mohylová pohřebiště z oblasti Chřibů, Kyjovské pahorkatina a Ždánického lesa.)

Přečtěte si také

Napsat komentář