Stránka o přírodě a lidech moravských Karpat.
Území moravských Karpat hydrologicky náleží ke dvěma úmořím. Jsou to úmoří Černého moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím Dunaje a úmoří Baltského moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím řeky Odry. Rozvodí mezi Dunajem a Odrou tvoří zároveň historickou zemskou hranici mezi moravskou a slezskou částí moravských Karpat. Pokračovat ve čtení “Hydrografie moravských Karpat”
Minerální vody jsou velkým přírodním bohatstvím naší vlasti. Jejich zdroje se vyskytují roztroušeně téměř po celém území a využívají se k léčbě i běžnému pití. Povědomí o minerálních vodách není v dnešní populaci příliš vysoké a zužuje se v podstatě jen na známé komerční značky, v lepším případě na pár léčivých vod z lékáren a několik málo pramenů v nejznámějších lázních. Pokračovat ve čtení “Minerální vody moravských Karpat”
Území moravských Karpat hydrologicky přísluší ke dvěma úmořím. Jsou to úmoří Černého moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím Dunaje a úmoří Baltského moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím řeky Odry. Rozvodí mezi Dunajem a Odrou tvoří zároveň historickou zemskou hranici mezi moravskou a slezskou částí moravských Karpat. Pokračovat ve čtení “Hydrologické členění moravských Karpat”
Dyje (německy Thaya) je středoevropská řeka tekoucí na pomezí Rakouska (Dolní Rakousy) a Česka (Jihomoravský kraj), převážně po českém území. Délka toku činí 235,4 km, včetně své delší zdrojnice Rakouské Dyje 311 km. Plocha povodí měří 13 419 km², z toho 11 164,7 km² v Česku (14 % rozlohy státu). Vlévá se na česko-slovensko-rakouském pomezí do Moravy jako její nejdelší přítok.
| č. hydrologického pořadí | 4-14-02-001 |
| plocha povodí [km2] | 13 418,7 (v ČR 11 164,7) |
| délka toku [km] | 305,6 |
| prům. průtok u ústí [m3 × s-1] | 43,89 |
Moravská Dyje, říčka o celkové délce 68,2 km, pramení nedaleko obce Panenská Rozsíčka, přibližně 4 km jih.–vých. od Třešti, na jih.–vých. svazích Hřebene v nadmořské výšce 653 m. Její tok směřuje po celé své délce převážně již. směrem. Říčka protéká Dačickou kotlinou a již. od obce Písečné opouští naše území. Samotná řeka Dyje vzniká soutokem Moravské a Rakouské Dyje pod městem Raabs an der Thaya v Rakousku v nadmořské výšce 410 m.
V Rakousku dostává tok Dyje kaňonovitý charakter. Na území ČR opět přitéká již. od Uherčic. Při vtoku na naše území má Dyje průměrný roční průtok 9,21 m3 × s-1. U Podhradí nad Dyjí začíná vzdutí Vranovské přehrady. Mezi Vranovem a Znojmem protéká v délce 42 km hlubokým, kaňonovitým údolím, které bylo v roce 1991 prohlášeno za Národní park Podyjí. Dyje zde vytváří unikátní říční fenomén s mnohými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějších skalních útvarů a kamenných moří s vysokou pestrostí rostlinných a živočišných společenstev, danou střídavou expozicí svahů. V dolní části Národního parku, nad Znojmem, byla vybudována údolní nádrž na pitnou vodu.
Pod městem Znojmem řeka vstupuje do Dyjsko–svrateckého úvalu. U jih.–záp. okraje obce Krhovice odbočuje směrem vlevo z toku řeky Dyje umělý vodní kanál, jež nese pojmenování Mlýnská strouha. Jedná se o zajímavou technickou památku a zároveň i nejstarší vodní stavbu na Moravě. První zmínka o této strouze je z roku 1302. Původní strouha končila u obce Micmanice. V 16. století byl tento umělý kanál prodloužen přes obec Slup k obci Jaroslavice, kde sloužil k napájení soustavy Jaroslavických rybníků. V 19. století byla strouha opět prodloužena a to k příhraničnímu rakouskému městu Laa der Thaya. Umělý kanál se připojuje zpět do řeky Dyje sev.–vých. od obce Hevlín a v těchto místech nese název Stará Dyje. Mlýnská strouha má celkovou délku 28,8 km a šířka kanálu je 12 až 15 m.
Na stejném místě, kde odbočuje Mlýnská strouha, odbočuje směrem vpravo z Dyje další umělá stavba. Jedná se závlahový kanál Krhovice–Hevlín, který převádí vodu z řeky Dyje dál do Hrádku, Dyjákovic a Hevlína. Kanál má celkovou délku cca 20 km. Na několika místech trasy byly vytvořeny akvadukty přes křižující vodoteče a další zajímavá technická opatření.
Jihovýchodně od obce Hevlín se Dyje znovu krátce dotkne rakouské hranice. Kolem hranice je její tok regulován. Mezi obcemi Hrušovany nad Jevišovkou a Novosedly do Dyje zleva přitéká říčka Jevišovka. Dyje pak obtéká velkým obloukem Mikulovskou vrchovinu s Pavlovskými a Dunajovickými vrchy. V prostoru Věstonické brány byly v letech 1975—1989 vybudovány vodní nádrže Nové Mlýny. Do střední nádrže Nových Mlýnů přitékají zleva řeky Jihlava a Svratka a také potok Štinkovka.
Pod nádržemi je tok Dyje již téměř celý regulován, přesto o původním charakteru řeky mohou nyní vypovídat pouze zbytky lužních lesů se zachovanými zbytky starých říčních ramen mezi Bulhary a Břeclaví. Pod vsí Bulhary odbočuje Zámecká Dyje, která se po 11 km opět vrací do Dyje.
Pod Břeclaví se Dyje stává opět hraniční řekou a vtéká do oblasti lužních lesů, ležících při soutoku Dyje, Kyjovky a Moravy. Oblast je bohatě protkána sítí různých slepých ramen a původních říčních koryt, z nichž některé jsou dnes využity pro povodňování lužních lesů. Samotné koryto řeky je z větší části zregulováno. Osm kilometrů před soutokem s Moravou do Dyje zleva přitéká říčka Kyjovka. Svůj tok řeka Dyje končí soutokem s řekou Moravou u Lanžhota na česko-rakousko-slovenské hranici v nadmořské výšce 148 m.
Vodní nádrž Vranov (též Vranovská přehrada) byla vybudována na řece Dyji v blízkosti městečka Vranov nad Dyjí v letech 1930–1933. Hráz přehrady je vysoká 60 m a v koruně je dlouhá 292 m. Vzniklá přehrada je dlouhá asi 30 km a zasahuje až pod hrad Bítov do údolí Želetavky. Přehrada slouží vedle energetických a vodárenských úkolů k rekreaci.
Další větší stavbou na řece Dyji je vodní nádrž Znojmo. Nádrž byla vystavěna v letech 1962–66 k vyrovnávání nepravidelných odtoků vody z Vranovské přehrady, k ochraně před povodněmi, výrobě elektrické energie a především jako zásobník pitné vody pro Znojmo. Nádrž je dlouhá 5 km a hluboká max. 15 m. Kamenitá hráz dosahuje 115 m délky v koruně.
Nové Mlýny tvoří 3 přehradní nádrže, vybudované na toku řeky Dyje v letech 1975 až 1989. Hlavním důvodem výstavby byly plány socialistického hospodářství na rozsáhlé systémy zavlažovacích kanálů. Mušovská přehrada byla napuštěna v roce 1979, má rozlohu 528 ha a maximální hloubku 4 m. Je vhodná především pro rekreaci a vodní sporty. Střední nádrž byla dokončena v roce 1980, o rok později byla uvedena do provozu. Nádrž má plochu 1033 ha a její maximální hloubka dosahuje 5,3 m.
Na jednom ze dvou ostrovů, které vznikly po napuštění nádrže, stojí zbytky kostela sv. Linharta, který byl součástí dnes již zatopené obce Mušov. Věstonická přehrada byla v roce 1994 vyhlášena jako přírodní rezervace s několika umělými ostrůvky pro hnízdění ptáků. Vodní nádrž obklopují významné mokřadní ekosystémy, jež jsou zařazeny do režimu ochrany mezinárodní Úmluvy o mokřadech (tzv. Ramsarská úmluva). Novomlýnská přehrada je se svoji rozlohou 1668 ha největší ze tří na sebe navazujících Novomlýnských nádrží, její hloubka je 7,8 m a do provozu byla uvedena v roce 1989.
Jaroslavický rybník (znám je také jako Zámecký rybník) je jedenáctý největší rybník v České republice a třetí největší na Moravě. Vybudován byl přibližně v polovině 16. století, v roce 1609 byl označen jako nově postavený. Objevuje se jméno Závistník. Výměra Zámeckého rybníka se uvádí jako 429 jiter (245 ha). Později však pozemky byly dlouhou dobu využívány jako orná půda a rybník byl obnoven až v roce 1948. Současná rozloha je cca 190 ha. Druhým největším rybníkem je Horní rybník o ploše 59 ha. Napájení a odtok vody zajišťuje umělý kanál Mlýnská strouha, postranní kanál řeky Dyje.
Oblast povodí Dyje je dílčím povodím hydrologického povodí Moravy, tvoří českou část mezinárodní oblasti povodí Dunaje. Oblast povodí je vějířovitého tvaru, ve vztahu k řece Dyji je asymetricky vyvinutá. Sousedí na SV a V s oblastí povodí Moravy, na S a SZ postupně s oblastmi povodí Horního a Středního Labe, Dolní Vltavy a Horní Vltavy podél rozvodnice Severního a Černého moře. Na JZ sousedí s oblastí povodí Dyje na území Rakouské republiky. Pokračovat ve čtení “Povodí řeky Dyje”
Oblast povodí Moravy je dílčím povodím hydrologického povodí řeky Moravy, tvoří českou část mezinárodní oblasti povodí Dunaje. Je protáhlého tvaru ve směru S—J s výrazným výběžkem směrem k V, který tvoří povodí Bečvy. Oblast povodí Moravy sousedí na SV s oblastí povodí Odry podél rozvodnice Baltského a Černého moře a na Z s oblastí povodí Labe na krátkém úseku podél rozvodnice Severního a Černého moře. Na JZ sousedí s oblastí povodí Dyje a na JV s oblastí povodí Váhu na území Slovenské republiky. Pokračovat ve čtení “Povodí řeky Moravy”
Ještě v 19. století, kdy řeky protékaly krajinou téměř volně, měly všechny vodní toky mělké nestabilní koryto. Nepravidelné koryto s četnými zákruty a meandry se snadno zanášelo unášenými štěrky a voda si hledala nové koryto. Změny byly v některých místech tak rychlé a časté, že stará koryta ani nestačila zarůstat vegetací. Břehy, které mezi povodněmi nestačily zarůst kvalitnější vegetací, byly někde plytké a pozvolné, jinde příkré. V prudkých obloucích i při menších průtocích voda břeh stále odplavovala, včetně křovin i stromů, které na břehu rostly. Na druhé straně zůstávaly mohutné a rozsáhlé nánosy s množstvím neúrodných štěrkových a písčitých ploch.
Prudké a nepravidelné povodně stěhovaly koryto toku od jednoho kraje údolí ke druhému. Často po povodni zůstalo koryto Bečvy široké desítky i stovky metrů. Původní obyvatelé však s tím většinou počítali a proto si nestavěli svá obydlí na dně údolí, ale v dostatečné vzdálenosti od toku.
První pokusy o usměrnění vodních toků byly vyvolány obvykle snahou o soustředění toku na nějaké vodní dílo nebo pod most, případně o zabránění posunutí vodního toku směrem ke stavbám na břehu. Jen výjimečně byla snaha o ochranu významnějších pozemků. Všechno byly jen nesouvislé a jednoduché stavby z dostupného místního materiálu. Téměř všude rostly kolem vodních toků vrby a olše, z jejichž větví se po svázání vytvářely záplety, povázky, haťové válečky nebo později i haťoštěrkové válce.
Druhým nejdostupnějším materiálem byl štěrk a písek naplavovaný vlastním tokem. Kombinací těchto materiálu a při doplnění dřevěnými piloty a kulatinou, případně nalámaným kamenem, vznikaly pružné a velmi odolné stavby. Nesouvislost staveb však byla hlavní příčinou malé účinnosti takových úprav. Při změně koryta toku však tyto stavby nebylo nutné odstraňovat. Jejich zbytky byly základem pro nové porosty. K výsadbě porostů kolem vodních toků tak, jak si ji představujeme dnes, však zdaleka nedocházelo.
Poměrně mělká koryta toků bylo možné téměř kdekoliv přebrodit. Na cestách byly většinou nezpevněné brody, kterým nevadilo zanášení nebo stěhování koryta. Pro lidi sloužily lehké, většinou nízké provizorní lávky, které se po každé povodni musely stavět znovu. Významnější cesty již v minulém století měly dřevěné mosty. Železnice budovaná na začátku 20. století se již bez pevných mostů neobešla. Problémy kolem mostů byly obdobné jako kolem jezů, bylo třeba upravit vodní tok tak, aby most i po menších povodních plnil svůj účel.
Konec 19. století byl poznamenán řadou velkých a katastrofálních povodní na Bečvách. Osídlení již bylo hustější a škody způsobené povodněmi byly velmi citelné. Nesouvislé a neodborné snahy o místní úpravy koryt řek a potoků nebyly dostatečně účinné. Po řadě jednání bylo pak správními úřady rozhodnuto o soustavné regulaci Bečvy – to je Spojené Bečvy od jejího soutoku s Moravou, včetně Vsetínské Bečvy a Rožnovské Bečvy. Na regulaci Bečvy plynule navazovaly i regulace a hrazení větších i menších přítoků. Nemalý vliv na rozhodnutí o regulaci Bečvy měl i záměr výstavby plavebního kanálu Dunaj – Odra – Labe, který byl koncem 19. století brán velmi vážně.
V polovině osmdesátých let 19. století byly zahájeny práce na projektech úprav. Projekt zadalo tehdejší rakouské ministerstvo orby a moravský zemský výbor v Brně. Práce spojené se zaměřením a se zhotovením projektu byly provedeny moravským zemským stavebním úřadem. V roce 1893 byl předložen a schválen projekt celkové úpravy Bečvy (Rožnovské, Vsetínské a Spojené). Po stránce vodoprávní byl původní projekt schválen výměrem c. k. okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí ze dne 10. 5. 1893. Celá úprava Bečvy byla jako podnik zemský za příspěvku z prostředků státních zajištěna řadou zemských zákonů, počínaje zákonem č. 55 z. z. ze dne 18. 9. 1891. Pro financování byl vytvořen „Fond pro regulaci Bečvy“ který byl po kolaudaci nahrazen Fondem pro údržbu Bečvy.
Všechny práce na úpravách, včetně stavby stupňů a železobetonových jezů, byly provedeny ve vlastní režii stavebníka, to je země Moravy, respektive země Moravskoslezské.
Původní projekt celkové úpravy Bečvy předpokládal jednoduché soustavné usměrnění řeky a úpravu koryta na neškodné odvádění letních středních vod, které dosahovaly přibližně polovinu odtokového množství vod přívalových. Úpravy toku měly být doplněny řadou drobných retenčních nádrží na Bečvě samotné i na jejich přítocích. Celý podnik úpravy Bečvy byl rozdělen do několika „stavebních tratí“.
Regulace obou Bečev byla započata v letech 1893—1895, další úpravy byly provedeny před I. světovou válkou a částečně také po ní. Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.
Katastrofální povodně na přelomu století však ukázaly, že provedené řešení není pro podmínky Bečvy vhodné. Původně uvažovaná výstavba řady záchytných nádrží pro zachycení přívalových vod a pro snížení velkého posunu štěrků se neuskutečnila. Soustředění průtoku do jednotného koryta způsobilo jeho značné zahloubení a následně velké poškození provedených lehkých vegetačních staveb.
Po dalších povodních na začátku 20. století byl upraven původní projekt a od roku 1904 pokračovaly práce na regulaci Bečvy, která se někdy podle materiálu nazývala „kamenná úprava”. Koryto vytvořené usměrňovacími stavbami se opevňovalo odolnějšími kamennými záhozy, dlažbami na sucho nebo na maltu a v některých místech se použily i kamenné zdi. Tyto úpravy jsou v mnoha úsecích zachovány dodnes.
Válečné události 1914—1918 výrazně omezily práce na regulacích a již provedené stavby se až do roku 1924 jen udržovaly. Soustředěný průtok vody stále zahluboval koryto, často až na skalní podklad. Předpoklad, že skalní podklad již zabrání dalšímu zahlubování koryta se však nesplnil. Měkký skalní podklad se po odplavení štěrkové krycí vrstvy střídavým působením vody, vzduchu a mrazu velmi rychle rozpadal a dno koryta se sice pomaleji, ale stále zahlubovalo.
Poslední etapa prací na regulaci Bečvy, ve dvacátých letech 20. století se zaměřila na výstavbu příčných objektů. Původní jednoduché dřevěné jezy již nestačily v hlubším korytě odolávat soustředěným průtokům vody. Regulace toku potřebovala pevné a stabilní jezy, které bez většího poškození přečkají i katastrofální povodeň. Pro omezení zahlubování koryta toku bylo nutné zmírnit podélný sklon toku pevnými prahy a spádovými stupni. Na Bečvě byla postavena řada železobetonových jezů moderní konstrukce, z nichž některé slouží dodnes.
Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.
Po kolaudaci provedených staveb na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století se práce omezily jen na běžnou údržbu. O definitivní úpravě se mluvilo jako o „kamenné úpravě”, ale na řece jakou je Bečva není nic dostatečně pevné. Bečva byla upravena na „střední velkou vodu” s tím, že objekty měly bezpečně převést i „katastrofální velkou vodu”. S přiměřeným poškozením při povodních se vždy počítalo a nebylo to považované za špatně postavené dílo. Sebemenší zanedbání údržby se však vždy později projevilo větším poškozením koryta při povodních. Také přirozené stárnutí konstrukcí nebylo nikdy zanedbatelné.
Od kolaudace úprav Bečvy se tvar koryta nebo trasa toku téměř nezměnila. Každý pokus o změnu tvaru koryta nebo trasy toku se projevil nepříznivě buď již ve změněném úseku, nebo v navazujícím úseku toku. Při úvahách o celkové změně se však vhodnější řešení než projekt z přelomu století nenašlo.
Při další údržbě po kolaudaci úprav se postupně při opravách začaly původní konstrukce nahrazovat jinými, které odpovídaly současným možnostem a dostupným technologiím. Mimo města se kamenné dlažby nahrazují kamennými záhozy a rovnaninami z lomového kamene, dřevěné konstrukce jezů a stupňů s malou životností se nahrazují konstrukcemi kamennými a betonovými. Velmi vhodné vegetační prvky se vždy prováděly z místních materiálů. To však znamenalo pravidelně a často seřezávat porosty na březích, které byly zdrojem materiálu.