Nerudní suroviny v oblasti moravských Karpat

Nerudní suroviny představují po energetických nerostných surovinách nejvýznamnější skupinu nerostných surovin. Tradičně významné jak z hlediska geologických zásob tak těžby jsou v oblasti moravských Karpat keramickésklářské suroviny.

Keramické suroviny

Jíly

Jíly jsou sedimentární nebo reziduální nezpevněné horniny složené z více než 50 % jílu ve smyslu zrnitostní frakce (velikost zrn pod 0,002 mm) a obsahující jako podstatnou složku jílové minerály, zejména skupiny kaolinitu, dále illitumontmorillonitu. Podle složení jílových minerálů jsou jíly děleny na monominerální (např. kaolinitové, illitové aj.) a polyminerální (složené z více jílových minerálů).

Jíly dále obsahují různé příměsi, např. křemen, slídy, karbonáty, organickou hmotu, oxidy a hydroxidy Fe a další. Barvy mají různé podle příměsí — bílé, šedé, žluté, hnědé, fialové a obvykle zelené a další. Druhotně mohou být zpevněné — jílovce, případně navíc nemetamorfně rekrystalizované — jílovité břidlice.

Ve smyslu ložiskovém a technologickém je do této kategorie řazena široká paleta hornin s vysokým obsahem jílových minerálů. Ve světě jsou často mezi jíly řazeny bentonity a cihlářské suroviny, ale také kaoliny. Nejvíce se používají v keramické výrobě, jako žáromateriály, plnidla, těsnící hmoty, v papírenství, filtraci olejů atd.

Surovinové zdroje jílů

V oblasti moravských Karpat leží nejvýznamnější ložiska jílů v neogenních pánvích a kvartéru, kde se vyskytují keramické (především kameninové a dlaždicové) jíly. Těžba jílů byla ukončena v roce 1997 na ložiskách PoštornáŠatov.

Bentonit

Bentonit je měkká velmi jemnozrnná nehomogenní různě zbarvená hornina složená z podstatné části z jílového minerálu montmorillonitu, která vznikla většinou subakvatickým nebo subaerickým zvětráváním produktů bazického (v menší míře i kyselého) vulkanismu, zejména tufů.
Montmorillonit je nositelem charakteristických vlastností bentonitu — schopností přijímat z roztoků určité kationty a uvolňovat za ně ze své molekuly Mg, někdy i Ca a alkálie), vnitřní bobtnavost ve styku s vodou (některé bentonity bobtnavé nejsou, ale mají vysoké absorbční schopnosti jako bělicí jíly, zejména jsou–li aktivovány), vysoká plasticita a vaznost.

Bentonit dále obsahuje další jílové minerály (kaolinit, illit, beidellit), Fe-sloučeniny, křemen, živce, sopečné sklo atd., které představují škodliviny a úpravou se pokud možno odstraňují.

Použití bentonitu je mnohostranné a řídí se jeho mineralogickým složením a technologickými vlastnostmi. Nejvíce se ho spotřebuje jako pojiva ve slévárenství, při peletizaci železných rud (4–10 kg na tunu pelet), dále se používá jako sorbent, do vrtných výplachů, jako plnidla (barvy, laky, farmacie, kosmetika) a suspenze (mazací oleje), ve stavebnictví (těsnicí materiál), zemědělství atd. V poslední době výrazně stoupá spotřeba bentonitu jako steliv (sorbentu exkrementů domácích zvířat) a pojiva granulovaných krmiv.

Surovinové zdroje bentonitu

V miocénních sedimentech karpatského neogénu na j. Moravě převažují montmorillonitové jíly. Jedná se o jakostně horší surovinu, vhodnou především pro zemědělství nebo jako těsnící materiál. V oblasti moravských Karpat je vyhodnoceno jedno menší ložisko bentonitu v Poštorné.

Slévarénské písky

Slévárenské písky jsou zrnité světle zbarvené horniny, které jsou buď přímo a nebo po úpravě vhodné k výrobě slévárenských foremjader. Hlavními požadavky na slévárenské písky jsou dostatečná žáruvzdornost, pevnost (závisí na kvalitě a kvantitě vazné složky) a vhodná zrnitost (velikost středního zrna a pravidelnost zrnění). Přírodní slévárenské písky jsou vzhledem ke své variabilitě stále častěji a více nahrazovány syntetickými písky, tj. písky křemennými, do kterých se vmíchává stanovené množství vazné příměsi (většinou bentonit).

Surovinové zdroje slévarenských písků

V oblasti moravských Karpat jsou vyhodnoceny jako ložiska slévárenských písků glacigenní písky na sev. Moravě (Palhanec-Vávrovice, Polanka nad Odrou) a eolické písky již. Moravy (Bzenec, Strážnice, Břeclav). Méně kvalitní jsou písky karpatských neogenních pánví (např. Nový Šaldorf).

Vápence a cementářské suroviny

Vápence jako nerostná surovina jsou sedimentárnímetamorfované horniny tvořené CaCO3 (kalcit nebo aragonit). Vápence vznikaly chemickými, biogenními i mechanickými procesy nebo jejich kombinací. Dolomit a další složky (křemitá, silikátová, fosfatická apod.) tvoří příměsi primární i sekundární.

Vápence v závislosti na svém vzniku vykazují různé fyzikální charakteristiky, strukturu, tvrdost, barvu, hmotnost a pórovitost počínaje málo zpevněnými slíny přes křídu po kompaktní vápence. Barva závisí na druhu příměsi (pyrit a organická hmota — černá, bez příměsi — světlá až bílá). Tepelnou a tlakovou přeměnou vápenců vznikaly krystalické vápence (kalcitické mramory).

Vápence se používají při výrobě stavebních hmot (vápno, cement, maltoviny, drtě, dekorační a stavební kámen atd.), v hutnictví, v průmyslu chemickém, potravinářském, nově při odsiřování tepelných elektráren, v zemědělství a v dalších oborech (sklářství, keramický průmysl atd.).

Do této surovinové skupiny jsou ještě zahrnuty cementářské korekční sialitické suroviny např. břidlice, jíly, spraše, hlíny, písky aj., které ve směsi pro výpal slínku korigují obsahy SiO2, Al2O3 a Fe2O3 a tím umožňují upravit chemické složení základní suroviny. Většinou jsou to horniny vyskytující se přímo na ložiskách cementářských vápenců nebo samostatně v blízkém okolí.

Surovinové zdroje vápenců a cementářských surovin

Moravský devon je nejdůležitější a velmi rozsáhlá ložisková oblast Moravy s ložisky různých velikostí. Hlavní surovinou na většině ložisek jsou vápence vilémovické (96–97 % CaCO3). Dále jsou zastoupeny vápence křtinské, hádsko–říčskélažánecké, vyhodnocené většinou jako cementářská surovina. Největší a nejvýznamnější ložiska jsou soustředěna do dílčích oblastí Moravského krasu s velkým těženým ložiskem Mokrá u Brna a hranického devonu s velkým těženým ložiskem Hranice—Černotín.

Další geologickou jednotkou, ve které se nachází  vápence, je Vnější bradlové pásmo Západních Karpat, kde vápence tvoří tektonicky izolované kry v okolních horninách (tzv. bradla). Surovina se vyskytuje zejména ve dvou stěžejních oblastech, i když v minulosti byla těžena i na menších izolovaných lokalitách v celém předpolí Vnějších Západních Karpat (Cetechovice, Lukov).

Lom na Turoldu u Mikulova byl v provozu na konci 19. a v první polovině 20. století. Dnes se zde nachází přírodní rezervace s výskytem teplomilných skalních a lesostepních společenstev.
Lom na Turoldu u Mikulova byl v provozu na konci 19. a v první polovině 20. století. Dnes se zde nachází přírodní rezervace s výskytem teplomilných skalních a lesostepních společenstev.

Na SV moravských Karpat se nacházejí vápence štramberské, na JZ vápence ernstbrunnské. Jsou velmi čisté s průměrnými obsahy CaCO3 95–98 %, MgCO3 kolem 1 %. Nejdůležitějším a od roku 2005, kdy byla ukončena těžba na ložisku Mikulov, již jediným těženým ložiskem je Štramberk. Výhradním evidovaným ložiskem je také vápencová pecka v Kurovicích.

Těžba štramberských vápenců společností Kotouč Štramberk, spol s.r.o.

Historie výroby vápna ve Štramberku začíná rokem 1881, kdy společnost bratří Guttmannnů z Vídně odkoupila jižní polovinu vrchu Kotouč a otevřela zde lom vysokoprocentního vápence pro hutní účely. V té době se ve Štramberku pálilo vápno v kruhových pecích.

Lomová stěna na již. úbočí Kotouče (511 m).
Lomová stěna na již. úbočí Kotouče (511 m) vznikla těžbou vápence.

V souvislosti se zahájením těžby byla postavena i železniční trať ze Štramberka do Studénky navazující na hlavní trať Přerov — Ostrava. Významnými předěly v historii výroby vápna byl přechod na mechanizovanou těžbu a výstavba šachtových pecí na vápno v 50. a 60-tých letech minulého století. Pro zpracování nehutních vápenců a drobných frakcí postavili bratři Guttmannové v roce 1912 v bezprostřední blízkosti lomu cementárnu. Výroba cementu od té doby pokračovala nepřetržitě až do jejího zastavení v roce 1997.

Po roce 1945 se firma až do roku 1993 stává nedílnou součástí Vítkovic. Na základě rozhodnutí akciové společnosti Vítkovice došlo ke dni 1.1.1993 k vyčlenění vnitřní organizační jednotky Kotouč Štramberk na samostatný subjekt KOTOUČ ŠTRAMBERK, spol. s.r.o.

Základní náplní výrobní činnosti je:

  • kusový vápenec tříděný, určený pro odsiřování tepelných elektráren, tepláren, pro hutní, chemickou a potravinářskou výrobu,
  • mletý vápenec pro zemědělství, důlní a chemickou výrobu a k odlučování oxidů síry z kouřových plynů fluidních kotlů tepláren a elektráren,
  • vápno vzdušné bílé kusové pro hutní a stavební výrobu,
  • vápno vzdušné bílé velmi jemně mleté pro stavební účely, pro odsiřování,
  • vápenný hydrát pro stavebnictví a úpravu pitné vody a
  • mletá struska do maltových a betonových směsí.

Z celkové produkce společnosti směřuje nemalé množství do oblasti ekologie, u vápenců je to přibližně 60 % z celkového objemu a u vápna cca 30 %.

Sklářské suroviny

Těžba surovin využitelných pro sklářské účely má v oblasti moravských Karpat pouze historický význam. V oblasti se nenachází významnější ložiska křemenných surovin. Jako křemenné suroviny se uplatňují různé typy hornin s vysokým obsahem SiO2 (zpravidla min. 96 %). Jedná se o různé křemence, silicifikované pískovce, silicity, křemenné písky a valouny a žilný a pegmatitový křemen.

Historie výroby skla

Historie výroby skla v moravských Karpatech je výrazně spjata s rodinou Reichů. Nejstarší doložený člen Judi-Löbel Reich se narodil roku 1740 v Buchlovicích na Uherskohradišťsku a byl dlouholetým nájemcem místní vrchnostenské palírny. Kromě toho měl vlastní vinný sklep a obchodoval s kořalkou a dobytkem.

Ani jeho syn Isaak rodné Buchlovice neopustil, na rozdíl od otce se ale již začal věnovat sklu. Roku 1814 získal do pronájmu sklárnu Stará Huť (6 kilometrů sev.-záp. od Buchlovic), která tou dobou nepracovala. Podnik zprovoznil a v dalších letech si pronajal ještě vrchnostenské sklárny v Koryčanech, KvětnéKněhyni.

Pohlednice se sklárnou v Květné.
Pohlednice se sklárnou v Květné (zdroj: http://www.kubela.info/nvx/index.htm).

Isaak Reich byl celkem třikrát ženatý a měl třináct dětí. Provoz Staré Huti vedl až do smrti v roce 1834, poté ho na čas vystřídala jeho vdova Charlotta, rozená Schönbeková. Skutečnými následovníky se ale stali teprve dva z jeho synů z druhého manželství — Samuel a Salomon — kteří s nevlastní matkou založili roku 1837 firmu Samuel Reich a spol.

Roku 1842 si Reichové pronajali Františčinu Huť ve Velkých Karlovicích a přesunuli se na Vsetínsko. Roku 1859 podnik rozšířili o novou chladicí pec a provedli také změnu ve výrobním programu, původní duté sklo nahradilo sklo tabulové. Tato změna se ale neukázala jako šťastná a již roku 1866 se sortiment opět měnil, tentokrát na skleněné perly a knoflíky.

Roku 1863 získala firma S. Reich a spol. do nájmu i nedalekou továrnu na výrobu dehtu, vedle níž si ještě tentýž rok otevřela druhou velkokarlovickou sklárnu, takzvanou Mariánskou huť. Vyrábělo se v ní zpočátku také tabulové sklo, později se ale produkce zaměřila především na osvětlovací sklo (různé druhy lustrů a cylindry k lampám).

Vzhledem k tomu, že židé nemohli v polovině 19. století vlastnit žádné nemovitosti, měla firma zpočátku obě sklárny pouze v nájmu. Teprve po roce 1888 je koupila a mohla s nimi volně nakládat.

Od roku 1855 provozovala firma také novou sklárnu v Krásně nad Bečvou, která byla vybavena dvěma pecemi. Podnik měl zpočátku k dispozici pouze nevelkou brusírnu, brzy ale zaměstnával již téměř sto dělníků.

Roku 1859 se Reichové rozhodli pro stavbu nové brusírny, v níž byl instalován parní stroj vyrobený v Arcibiskupských železárnách ve Frýdlantu nad Ostravicí. Práci zde našlo dalších 180 osob a celkový počet zaměstnanců vzrostl na 783. Sklárna, vyrábějící zpočátku především kalíšky, sklenice a lahve, měla dobré jméno i v zahraničí a do Krásna mířili obchodníci z celé Evropy. Podnik byl v průběhu 19. století ještě několikrát modernizován a nakonec se v něm rovněž začalo vyrábět osvětlovací sklo.

Pohlednice se sklářskou hutí v ústí Jasenice do Bečvy ve Vsetíně.
Pohlednice se sklářskou hutí v ústí Jasenice do Bečvy ve Vsetíně (použito z http://www.vsetinvobrazech.cz/luh/1910-sklarska-hut-u-potoka-jasenice_83.html).

Impérium rodiny Reichů se rychle rozrůstalo a roku 1871 do něj přibyla i bývalá sklárna Jacoba a Josefa Kohnů ve Vsetíně. Také u ní vznikla nová brusírna a výroba se orientovala především na sklenice, lahve a stínítka lamp.

Bratři Reichové vedli podnik společně, mladší Salomon se ale později vydal vlastní cestou (byť stále pod hlavičkou rodinné firmy). V polovině roku 1861 začal v tehdejším Novém Hrozenkově stavět sklárnu Karolinina huť, v níž byl provoz zahájen 11. září 1862. Předpoklady pro provoz tohoto podniku zajišťovala smlouva s velkostatkem Vsetín, který se v následujících patnácti letech zavázal dodat 60 tisíc sáhů dřeva.

Pohled na sklárnu v Karolínce.
Pohled na sklárnu v Karolínce (zdroj: http://www.aukce-pohlednic.com/4-galerie.html?sekce=57).

Sklárna měla dvě pece, každou se sedmi pánvemi. Vyráběla zpočátku broušené sklo a cylindry k petrolejovým lampám a postupně stále širší sortiment užitkového dutého skla. Roku 1872 byla do provozu uvedena ještě třetí pec, podnik však záhy vyhořel a musel být obnoven.

Do provozu byl nově umístěn také generátor na výrobu plynu, který umožňoval využít dřevo horší kvality. Problémem sklárny bylo pouze chybějící napojení na železnici, takže dopravu hotových výrobků zajišťovali sedláci s koňskými potahy.

Všechny valašské sklárny až do první světové války prosperovaly, rozpadem monarchie ale jejich vývoj ustrnul. Firma S. Reich a spol., kterou již vedl Salomonův syn Julius, se navíc kvůli celosvětové hospodářské krizi dostala do problémů a roku 1934 byla přeměněna na akciovou společnost Českomoravské sklárny. V té ovšem již Reichové neměli majoritní podíl. Tragédií pro židovskou rodinu byla pak druhá světová válka, při níž většina členů neunikla holocaustu.

Sklářské hutě ve Velkých Karlovicích zanikly ještě před nástupem nacismu, zbylé provozy se pak po roce 1945 staly součástí nově vzniklých národních podniků. Závody v Krásně a ve Vsetíně připadly Krásenským sklárnám, později přejmenovaným na Osvětlovací sklo — Lares. Po roce 1989 se sice obě dočkaly privatizace, dnes už ale ani jedna z nich nepracuje. Sklárna v Karolince byla součástí Moravských skláren a roku 1988 přešla pod Crystalex Nový Bor.

Přečtěte si také

Napsat komentář