Fytochorion je tvořen suprakolinním až submontánním vegetačním stupněm. Bílé Karpaty se vkliňují mezi panonské termofytikum na Moravě a údolí Váhu, čemuž odpovídá flóra, která je ovlivněna pronikáním druhů panonských i druhů teplých západokarpatských podhůří. Horské prvky jsou vzácné a pronikají sem od severovýchodu.
Většinu fytochorionu buduje eocenní flyš bělokarpatské jednotky — tj. střídání převážně vápnitých pískovců s měkkými jílovci a slínovci. Okraje území leží v mírně teplé oblasti MT10 a MT9, hřbety v MT5 a MT3, nejvyšší partie leží v chladné oblasti CH7. Okrajové partie fytochorionu byly osídleny již v prehistorii, avšak centrální a severovýchodní část byla kolonizována Valachy teprve ve středověku a na počátku novověku. Valašské osídlení charakteristickým způsobem rozčlenilo souvislý lesní kryt a vytvořilo typickou krajinu Moravských kopanic.
Přirozenou vegetaci území reprezentují v nižších částech karpatské duhohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), vesměs s účastí buku, které výše plynule přecházejí v bučiny, v nichž je pozoruhodná absence jedle. Převážně jde o Carici pilosae-Fagetum, ve vyšších polohách je místy rozšířeno i Dentario enneaphylli-Fagetum, ojediněle na kyselých pískovcích i Luzulo nemorosae-Fagetum sylvaticae. Na prudkých svazích jsou přítomny suťové lesy (Aceri-Carpinetum). V nejnižších částech existují i teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum). Podél potoků jsou nivy, na nich zřejmě převažuje Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí pravděpodobné chybělo.
Na místech po vykácených lesích se objevují různé typy travinobylinné vegetace. V nižších polohách západní části fytochorionu jsou charakteristické druhově mimořádně bohaté subxerotermní květnaté travinné porosty svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, výše svazu Cynosurion (zejména Anthoxantho-Agrostietum), ojediněle i fragmenty vegetace svazu Violion caninae. Na loukách jsou typická četná prameniště (Caricion davallianae). Křoviny náležejí svazu Berberidion, v lemech převažuje vegetace svazu Trifolion medii.
Flóra je velmi pestrá, různorodá, s převažujícími druhy středních poloh západních Karpat a s četnými exklávními, méně i mezními prvky. V lesní flóře je častý hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ostřice převislá (Carex pendula), pryšec mandloňovitý (Tithymalus (Euph.) amygdaloides), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) a šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa). Z Javorníků do východní části zasahuje rovněž výskyt řepíčku řepíkovitého (Aremonia agrimonioides). V nejvyšších polohách (zejména ve skupině Javořiny a Lopeníku) se objevují některé horské druhy, např. kakost lesní (Geranium sylvaticum), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), knotovka lesní (Melandrium sylvestre), mléčivec alpský (Cicerbita alpina) a oměj pestrý (Aconitum variegatum).
Zejména v nelesní flóře jsou patrné četné přesahy, které mají souvislost jednak se sousedním fytochorionem 19 – Bílé Karpaty stepní, jednak i se slovenským Povážím. K prvnímu případu patří kozinec dánský (Astragalus danicus), úložník vstavačový (Pseudolysimachion orchideum), plevnatec lesostepní (Danthonia alpina) a kosatec pestrý (Iris variegata), k druhému podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa), ostřice ptačí nožka (Carex ornithopoda) a o. bílá (C. alba).
Řada rozmanitých prvků zde má pozoruhodný exklávní výskyt, např. česnek hadí (Allium victorialis), razilka smrdutá (Aposeris foetida), všivec statný (Pedicularis exaltata), šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus), hrachor panonský (Lathyrus pannonicus subsp. pannonicus), mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha) a subendemický stařinec dlouholistý moravský (Tephroseris longifolia subsp. moravica), dříve i modrohořec bezlodyžný (Ciminalis acaulis). Charakteristický byl (zejména v minulosti) výskyt četných druhů vstavačovitých (Orchidaceae).
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8