Poloha a základní údaje
Bioregion leží na východě střední Moravy, zabírá západní část geomorfologických celků Moravská brána, Podbeskydská pahorkatina (velkou část tvoří Kelčská pahorkatina), výběžek Nízkého Jeseníku, Hornomoravského úvalu i Vizovické vrchoviny. Plocha bioregionu je 997 km2.
Bioregion je tvořen pahorkatinou na měkkých sedimentech s vystupujícími kulmovými kopci. Převažuje biota 3. dubovo-bukového, při západním okraji i 2. bukovo-dubového stupně. Převažují dubohabrové háje, na kulmu jsou zastoupeny i ostrůvky květnatých bučin, bikových bučin a acidofilních doubrav. Ve flóře i fauně dochází ke styku a prolínání prvků karpatského a hercynského předhůří. Biota je poměrně bohatá, s různými prvky včetně exklávních a reliktních a řadou subtermofilních druhů (vápence). Charakteristická je absence horských druhů – na rozdíl od bioregionu Podbeskydského (3.5).
Netypická část je tvořena širokými nivami s luhy a olšinami, které tvoří přechod k Kojetínskému bioregionu (3.11). Netypické je i ploché úpatí Nízkého Jeseníku, kam ještě sestupují některé demontánní druhy. V současnosti převažuje orná půda, v lesích kromě kulturních jehličnanů je velké zastoupení dubohabřin, na kulmu i s fragmenty bučin.
Horniny a reliéf
Většinu území budují flyšové horniny podslezské jednotky a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů – jedná se o střídání jílovců (břidlic) a pískovců, popřípadě různých slínovitých hornin, které jsou většinou v menší míře karbonátově vápnité. Kromě flyše se zejména na jihovýchod od Přerova uplatňuje i marinní neogenní sedimenty karpatské předhlubně – jíly, písky, štěrky i pískovce – rovněž vápnité, dále na J říční a jezerní pliocenní fluviolakustrinní jíly, písky a štěrky a kvartérní štěrkopískové říční terasy a glacifluviální sedimenty.
Z tohoto složitého souboru většinou poloskalních hornin a zemin vyniká starší podloží v podobě skupiny Maleníku – tektonické kry, kterou budují kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu. K Maleníku náleží i menší ostrov devonských vápenců u Hranic. Ten tvoří pestré hlíznaté vápence křtinské a laminované šedé vápence hněvotínské ze křtinského souvrství a světle šedé masivní vilémovické vápence macošského souvrství. Drobné lokality výchozů kulmu jsou i severně od Přerova, jurské vápence vystupují v malých ostrovech i u Grygova a Tlumačova.
Z terestrických pokryvů se v oblasti v různé míře, zejména na jihu, uplatňují překryvy spraší, ve vlhčí oblasti na S a pod Hostýnskými vrchy nevápnité sprašové hlíny, v okolí Přerova pak i pleistocenní travertiny.
Bioregion je tvořen sníženým reliéfem mezi Hostýnskými vrchy a Nízkým Jeseníkem, je většinou pahorkatinný, s širokými nivami. Pouze v oblasti Maleníku je vyvinut jednostranně ukloněný hřbet se strmými, až 230 m vysokými zlomovými svahy bečevské části Moravské brány. Zde jsou i mocné sesuvy. Zvláštností je teplicový kras ve vápencích u Hranic s Hranickou propastí (nejhlubší v ČR) a Zbrašovskými aragonitovými jeskyněmi. Bečva tvoří v tomto okrsku krátký, asi 130 m hluboký úzký průlom.
Reliéf má převážně charakter členité pahorkatiny s členitostí 75–150 m, při okrajích k nivě Moravy jen roviny (v nivách) s výškovou členitostí 20–30 m. V Moravské bráně pak převažuje reliéf ploché pahorkatiny s členitostí 30–75 m. V okolí kry Maleníku má reliéf ráz až členité vrchoviny s členitostí 200–240 m. Nejnižším bodem je okraj nivy Moravy u Otrokovic (asi 190 m), nejvyšším je Maleník (479 m). Typická výška bioregionu je 220–400 m.
Podnebí
Dle Quitta leží nižší západní okraj v teplé oblasti T2, převážná část leží v mírně teplé oblasti MT10, okrajově se vyskytuje i MT11, MT7 pak na úpatí okolních hor.
Podnebí je mírně teplé až teplé a vlhké: Přerov 8,6 °C, 654 mm; Hranice 8,0 °C, 678 mm; Holešov 690 mm, Kelč 695 mm, Valašské Meziříčí – Krásno 7,9 °C, 780 mm. Srážky tedy stoupají směrem k jihovýchodu, k úpatí Karpat, jsou však díky poloze na jejich návětrné straně poměrně vydatné v celém území.
Půdy
Půdy vykazují následující sled podmíněný vzrůstem srážek a poklesem teplot od západu k východu: v okolí Přerova a Holešova se ještě vyskytují ostrovy typických černozemí, převažují však hnědozemní černozemě na spraších i slínech a vyskytují se zde i šedozemě. Od této oblasti směrem do vyšších poloh, tj. k jihu, východu i severu převažují typické hnědozemě na spraši, na které směrem k východu navazují typické luvizemě na sprašových hlínách, dále pak hojné oglejené luvizemě a konečně na úpatí Karpat v širším okolí Valašského Meziříčí jsou rozsáhlé plochy oglejených kambizemí na zvětralinách flyšových břidlic.
Na výchozech kulmu jsou vyvinuty bez ohledu na gradient klimatických charakteristik typické kambizemě , na vápencích typické rendziny. V nivě Bečvy v oblasti břehových valů převažují typické fluvizemě na bezkarbonátových sedimentech, při níže položených okrajích nivy převažují glejové fluvizemě. V nivách menších toků jsou glejové fluvizemě, na dně sníženin na teplejším západě jsou zastoupeny i typické a pelické černice. Naprostá většina půd, kromě kambizemí na kulmu, je jílovitá, těžká, často s hydromorfním režimem.
Biota
Bioregion leží z větší části v mezofytiku, v západní části fytogeografického podokresu 76a. Moravská brána vlastní a v jihovýchodní části fytogeografického podokresu 76b. Tršická pahorkatina, malým výběžkem zasahuje i do severovýchodní části fytogeografického okresu 79. Zlínské vrchy. Menší část se rozkládá v termofytiku ve východní části fytogeografického podokresu 21a. Hanácká pahorkatina a fytogeografického podokresu 21b. Hornomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický): (planární-) kolinní až suprakolinní.
Potenciálně se zde vyskytují především dubohabrové háje (Carici pilosae-Carpinetum), pouze v oblasti Maleníku květnaté a zčásti i acidofilní bučiny (Carici pilosae-Fagetum a Luzulo-Fagetum). Při úpatí nad údolím Bečvy a též lokálně na vyvýšených místech plochých hřbetů (např. na V okraji lesa Lišky a ve V části lesa Ochory) jsou nevelké ostrůvky acidofilních doubrav (Genisto germanicae-Quercion, zřejmě asociace Luzulo albidae-Quercetum). Na devonských vápencích průlomového údolí Bečvy a lokálně v okolí hradu Helfštýn jsou vyvinuty suťové lesy svazu Tilio-Acerion (Aceri-Carpinetum), v severních erozních rýhách Maleníku i iniciální stádia asociace Arunco-Aceretum.
Podél Bečvy se táhnou měkké luhy svazu Salicion albae, při menších tocích jsou typické údolní luhy (Stellario-Alnetum glutinosae), ve východní části vzácně i Pruno-Fraxinetum, v zaříznutých údolích Maleníku a pahorků na evropském rozvodí jsou vyvinuty olšové jaseniny (Carici remotae-Fraxinetum). V podmáčených sníženinách v nivě Bečvy jsou ojediněle přítomny i fragmenty mokřadních olšin svazu Alnion glutinosae. Primární bezlesí chybí.
V náhradní přirozené vegetaci fragmentárně doznívají semixerotermní travinobylinná společenstva svazu Cirsio-Brachypodion pinnati. V okolí vápencových lomů se nachází pozoruhodná ruderalizovaná vegetace primitivních půd, náležející svazu Alysso alyssoidis-Sedion. Na spoře zachovaných loukách se setkáváme s vegetací svazu Arrhenatherion, snad i Cynosurion a na jižních okrajích Maleníku i Violion caninae. Vlhké louky náležejí svazu Calthion. Lemy, pokud jsou vyvinuty, náležejí svazu Trifolion medii, ojediněle jsou v krajině zachovány křoviny Prunion spinosae.
Flóra je poměrně bohatá, tvořená obecnými druhy a kvantitativním zastoupením taxonů obecně rozšířených ve východní části ČR (včetně karpatských migrantů). K nim náležejí ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula), přeslička obrovská (Equisetum telmateia), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), pryšec mandloňolistý (Tithymalus amygdaloides), svízel potoční (Galium rivale), vzácně kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) a zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides).
Velmi zřetelná je účast mnohých subtermofytů, pronikajících z jižně a západně situovaných bioregionů, k nimž patří hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca), máčka ladní (Eryngium campestre) (kvantitativně na JZ), smldník jelení (Peucedanum cervaria), pupava bezlodyžná (Carlina acaulis) šalvěj luční (Salvia pratensis), voskovka menší (Cerinthe minor), na vlhkých stanovištích i ocún jesenní (Colchicum autumnale), pryšec huňatý (Tithymalus villosus) a bledule letní (Leucojum aestivum).
Teplomilnější druhy najdeme i mezi lesními druhy, jsou to např. břek obecný (Sorbus torminalis), oměj vlčí (Aconitum vulparia), lecha černá (Lathyrus niger), mochna bílé (Potentilla alba) a violka divotvárná (Viola mirabilis), zatímco oreofyty téměř chybějí. Ze subatlantských druhů byl zaznamenán pavinec modrý (Jasione montana). Reliktní charakter má výskyt jazyku jeleního (Phyllitis scolopendrium) na dně Hranické propasti.
Faunu bioregionu tvoří společenstva vysoce zkulturnělých pahorkatin nejzápadnější výspy karpatského oblouku. Jsou v ní částečně zastoupeny i teplomilné prvky, a zejména lesní druhy karpatského předhůří. Na vápencích Hranického krasu přežívá extrazonální společenstvo suchomilných měkkýšů s charakteristickými karpatskými druhy (skalnice lepá, vlahovka karpatská, vřetenatka nadmutá). Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, hlavní tok – Bečva do lipanového až parmového pásma.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Ptáci: dytík úhorní (Burhinus oedicnemus), břehule říční (Riparia riparia), hýl rudý (Carpodacus erythrinus). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Měkkýši: srstnatka jednozubá (Trichia unidentata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), skalnice kýlnatá (Helicigona lapicida), s. lepá (H. faustina), hladovka chlumní (Ena obscura), vrásenka orlojovitá (Discus perspectivus), vřetenatka nadmutá (Vestia turgida), vlahovka karpatská (Monachoides vicina).
Kontrasty
Hranice bioregionu jsou výrazné vůči bioregionům Zlínskému (3.7) a Hostýnskému (3.8), jsou dané úpatím vyššího a členitějšího reliéfu; tato hranice se zpravidla kryje s i rozšířením bučin. Více méně výrazná hranice je i vůči bioregionu Kojetínskému (3.11), daná rozšířením niv a nejnižších teras s odpovídající vegetací, převážně výrazná je i hranice vůči bioregionu Litovelskému (1.12), daná členitějším reliéfem na kulmu a odlišnou biotou. Hranice vůči bioregionu Nízkojesenickému (1.54) je místy výrazná geomorfologicky, jinde je méně výrazná, avšak oba bioregiony se značně liší bioticky. Hranice vůči bioregionu Podbeskydskému (3.5) je nevýrazná, především klimatická, probíhá však hlavním evropským rozvodím, které je i hranicí rozšíření některých vodních živočichů.
Od většiny okolních bioregionů se Hranický bioregion odlišuje absencí oreofytů a pouze ojedinělým výskytem druhů, vázaných na submontánní polohy. K nim náleží např. udatna lesní (Aruncus vulgaris), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis) a kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum). Zřetelný vegetační kontrast vůči přilehlým bioregionům tvoří optimálně vyvinuté, relativně teplé dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), které se v prostoru evropského rozvodí blíží k přechodným typům lipových dubohabřin (Tilio cordatae-Carpinetum) v Podbeskydském bioregionu (3.5).
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
Od středověkého osídlení v 1. pol. 12. století (Kelč je zmiňována již roku 1141) je krajina výrazně pozměňovaná zemědělskou činností spojenou s pronikavým odlesněním. V nivě Bečvy u Hustopečí n. Bečvou byla vybudována soustava rybníků.
Na území bioregionu bylo až dosud vyhlášeno několik maloplošných chráněných území. Je to zejména NPR Hůrka u Hranic. Další rezervace jsou vyhlášeny na vápencích u Grygova, jako PP U bílých hlín a PP U Strejčkova lomu. V ostatních částech bioregionu byly vyhlášeny PP Lhotka u Přerova, PP Na Popovickém kopci, PP Kamenice, PP Dubina, PR Škrabalka, PR Bukoveček, PR Dvorčák, PR Velká Kobylanka, PR Malá Kobylanka, PR Doubek a PP Jasenice. Tato území většinou chrání fragmenty vegetace, PP Těšice má za motiv ochrany biotu vlhké louky.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha