Lesnická typologie vznikla a slouží jako podklad pro stanovení hospodářských opatření v lesích, provozních a produkčních cílů prostřednictvím lesních hospodářských plánů a osnov. Její význam ještě vzrostl v nových politickoekonomicko-enviromentálních poměrech (po roce 1989), kdy se stala rovněž podkladem pro hodnocení funkcí lesních ekosystémů, oceňování lesů nebo pro tvorbu plánů péče u zvláště chráněných území.
Lesnická typologie je základní disciplína hospodářské úpravy lesů, která se zabývá klasifikací trvalých ekologických podmínek. Nástrojem lesnické typologie je lesnicko-typologický klasifikační systém, který slouží pro klasifikaci trvalých ekologických podmínek a popisuje ekosystémy s ohledem na potenciální vegetaci.
Lesnicko-typologický klasifikační systém
Základní jednotkou tohoto systému je lesní typ, který představuje soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stádií včetně prostředí, tedy biogeocenóz vývojově k sobě patřících. Je to jednotka z určitým rozpětím pro růst dřevin, jejich produkci a obnovu, a v důsledku toho i pro žádoucí druhovou a prostorovou skladbu lesů a podobnost hospodářských opatření.
Aplikační jednotkou tohoto systému je soubor lesních typů. Tato jednotka spojuje lesní typy podle ekologické příbuznosti, podle jejich fytocenologické podobnosti podrostu. Soubory lesních typů vznikají kombinací nadstavbových jednotek – vegetačního stupně a edafické kategorie (viz lesnicko-typologickou tabulku, kde vegetační stupně tvoří řádky a edafické kategorie tvoří sloupce). Soubory lesních typů představují určité přirozené soubory lesních geobiocenóz a k ním náležících z hlediska přirozené druhové skladby dřevin, změněných geobiocenóz hospodářských lesů [1]. Edafické kategorie jsou na základě podobnosti sdruženy do ekologických řad.
Individuální nadřazenou (neopakovatelnou) regionální jednotkou nad typologickými jednotkami je přírodní lesní oblast. Celkem je vymezeno 41 PLO, které se v řadě případů dělí na podoblasti. Stejně jako u bioregionů u biogeografického členění ČR představují přírodní lesní oblasti území s charakteristickou mozaikou souborů lesních typů, různých vegetačních stupňů a ekologických řad [2].
Pro označení lesních typů se používají trojmístný lesnicko-typologický kód (lesnicko-typologická formule), v němž první číslo označuje lesní vegetační stupeň a následující písmeno (půdní) edafickou kategorii. Další číslo (na rozdíl od geobiocenologické formule STG) neoznačuje hydrickou řadu, ale ekologickou variantu lesního typu. Tyto jednotky jsou v lesích vymezovány a mapovány typologickým průzkumem [3]. Soubor lesních typů používá první dvě pozice z lesnicko-typologického kódu, takže je tvoří kombinace vegetačního stupně a edafické kategorie.
Lesní vegetační stupeň
Lesní vegetační stupně používané typologickým klasifikační systémem ÚHUL jsou následující:
- dubový vegetační stupeň (do 350 m n. m.),
- bukovodubový vegetační stupeň (350–400 m n. m.),
- dubovobukový vegetační stupeň (400–550 m n. m.),
- bukový vegetační stupeň (550–600 m n. m.),
- jedlovobukový vegetační stupeň (600–700 m n. m.),
- smrkovobukový vegetační stupeň (700–900 m n. m.),
- bukovosmrkový vegetační stupeň (900–1050 m n. m.),
- smrkový vegetační stupeň (1050–1350 m n. m.),
- klečový vegetační stupeň (nad 1350 m n. m.),
- alpínský vegetační stupeň (nad horní hranicí lesa).
Samostatně jsou vymezeny tzv. „bory“, což jsou společenstva borů a společenstva s přirozeně vysokým podílem borovice. Stanoviště borů jsou půdně podmíněná a nacházejí se mimo rámec klimatické stupňovitosti.
Pojetí vegetační stupňovitosti v systému ÚHÚL vykazuje při srovnání s geobiocenologickým tříděním tyto hlavní rozdíly:
- Samostatně vymezený „stupeň” borů je „nultý” v pořadí. Do borů jsou samostatně zařazeny azonální silně exponovaná stanoviště (skály, písky atd.) s přirozeným výskytem borovice, které překrývají svou osobitou povahou rozdíly klimatu. Nacházejí se v různých vegetačních stupních.
- Širší pojetí 1. dubového stupně (dubový stupeň je v geobiocenologickém třídění ČR omezen svým výskytem na moravskou část panonské biogeografické provincie). Plošně omezené výskyty v Českém termofytiku jsou považovány za extrazonální a jejich výskyty na zonálních půdách, většinou dlouhodobě odlesněných, za „xerickou” variantu 2. bukodubového stupně.
- Původně zúžené vymezení 4. bukového stupně v Českém masivu.
- Detailnější zpracování 6. smrkojedlobukového stupně: V pojetí ÚHÚL vymezený 6. smrkobukový a 7. bukosmrkový stupeň společně odpovídající přibližně 6. smrkojedlobukovému stupni geobiocenologického třídění [3].
Více k vegetační stupňovitosti a vymezení lesních vegetačních stupňů je uvedeno zde.
Edafická kategorie
Edafické kategorie, blízké si navzájem svými trofickými a hydrickými vlastnostmi i polohou v terénu, tvoří ekologické řady (v pojetí ÚHÚL). Typologický klasifikační systém ÚHÚL a systém geobiocenologický jsou tedy založeny na velmi blízkých principech. Liší se především pojetím ekologických řad (u nichž jsou lesnicky významné rozdíly nadřazovány rozdílům ryze přírodovědným, např. fytocenologickým hlediskům) a částečně i pojetím vegetační stupňovitosti.
Edafické kategorie, blízké si navzájem svými trofickými a hydrickými vlastnostmi i polohou v terénu, tvoří ekologické řady (v pojetí ÚHÚL). Typologický klasifikační systém ÚHÚL a systém geobiocenologický jsou tedy založeny na velmi blízkých principech. Liší se především pojetím ekologických řad (u nichž jsou lesnicky významné rozdíly nadřazovány rozdílům ryze přírodovědným, např. fytocenologickým hlediskům) a částečně i pojetím vegetační stupňovitosti [3].
Ekologické řady a edafické kategorie v pojetí typologického systému ÚHUL:
| Ekologická řada a edafická kategorie | Hrubá charakteristika prostředí |
|---|---|
| Extrémní ekologická řada | vzrůstově zakrslé lesy (ochranný les) |
| X – bazická zakrslá | bazické podloží, teplomilná spol., zakrslý vzrůst |
| Z – zakrslá | exponované tvary reliéfu, mělké půdy, zakrslý vzrůs |
| Y – skeletová | chudší balvanité sutě, běžný vzrůst |
| Kyselá ekologická řada | klimaxová spol., oligotrofní druhy bylinného patra |
| M – chudá | nejchudší stanoviště, surový humus |
| K – kyselá | kyselé podloží, acidofilní a acidotolerantní klimaxové dřeviny |
| N – kyselá kamenitá | kamenitá kyselá stanoviště |
| I – kyselá hlinitá | chudší sprašové a polygenetické hlíny |
| Živná ekologická řada | klimaxová, mezotrofní druhy bylinného patra |
| S – svěží | svěží, přechod mezi bohatou a kyselou řadou |
| F – svěží kamenitá | kamenitá středné bohatá stanoviště, strže |
| C – vysychavá | (kamenité) vysychavé půdy, slunné polohy |
| B – bohatá | živné podloží, příznivá humifikace |
| W – vápencová | vápence, část. ultrabazické neovulkanity |
| H – hlinitá | polygenetické hlíny, vápnité spraše, sprašové hlíny |
| Humusem obohacená (javorová) ekologická řada | půdy bohaté humusem, nitrofilní druhy bylinného patra |
| D – obohacená | deluvia, humusem obohacené svahové báze, obohacená stanoviště |
| A – obohacená kamenitá | bohatá a obohacená kamenitá stanoviště, „acerosní” společenstva |
| J – obohacená skeletová | bohaté sutě, javořiny (ochranný les) |
| Vodou obohacena (jasanová) ekologická řada | lužní společenstva pravidelně nebo občasně zaplavovaná (obohacená) proudící vodou |
| L – lužní | lužní společenstva na nivních náplavech |
| U – úžlabní | úžlabní lehké na plaveniny |
| V – vlhká | prameniště, deluvia, tekoucí podzemní voda |
| Oglejená ekologická řada | střídavě zamokřované půdy |
| O – oglejená svěží | svěží středně bohatá oglejená stanoviště |
| P – oglejená kyselá | pseudogleje kyselé |
| Q – oglejená chudá | pseudogleje chudé |
| Podmáčená ekologická řada | trvale zamokřené půdy |
| G – glejová | středně bohaté gleje |
| T – glejová chudá | chudé rašelinné gleje, omezený vzrůst dřevin |
| Rašelinná ekologická řada | přechodové a vrchovištní rašeliny, ochranný les |
| R – rašelinná | organozemě [2] |
Více k vymezení ekologických řad a edafických kategorií je uvedeno zde.
Ekologická varianta lesního typu
V roce 2019 bylo zavedeno nové značení tzv. ekologické varianty lesního typu. Názvy jednotlivých lesních typů jsou odvozeny od ekologické varianty lesního typu a jeho postavení v SLT (pořadí v tabulce). Lesní typy jsou tedy nazvány jako modální, sušší, bohatší apod. Lesní typy, které reprezentují zvláštní vlastnosti stanoviště, nebo vegetace, jsou označeny jako specifické a jejich název obsahuje také charakter jejich výjimečnosti např. specifický hadcový. Bylo také zavedeno jednotné číslování lesních typů, které se ovšem nepodařilo dodržet u všech SLT z důvodu, že některé SLT obsahují více než dva specifické lesní typy.
Označení lesních typů na 3. pozici typologického kódu je následující:
- 0 – antropogenní,
- 1 – modální,
- 2 – chudší,
- 3 – bohatší,
- 4 – sušší,
- 5 – vlhčí,
- 6 – hlinitější,
- 7 – skeletnatější,
- 8 – specifický,
- 9 – specifický [4].
Pozn.: například dříve nesl lesní typ 4B1 název Bohatá bučina mařinková, nyní nese pojmenování Bohatá bučina modální.
Lesnicko-typologická tabulka
Jednotky lesnicko-typologického klasifikačního systému jsou uspořádány v rámci tzv. ekologické (edafoklimatické) sítě. V horizontálním členění ekologické sítě se diferencují přírodní a růstové podmínky především podle trvalých půdních vlastností. Základem této diferenciace jsou edafické kategorie, které jsou sestaveny do širších rámců – ekologických řad. Vertikální členění v ekologické síti tvoří lesní vegetační stupně, které odrážejí výsledek vztahu mezi (makro- a mezo-) klimatem a projevem hlavních porostotvorných lesních dřevin. Uvnitř schématu jsou v buňkách na průsečíku řádků a sloupců umístěny soubory lesních typů, v nichž jsou sdruženy jednotlivé lesní typy. Zvláštní postavení v tabulce zaujímají svými vyhraněnými půdními poměry společenstva borů a společenstva s přirozeně vysokým podílem borovice („bory“), která jsou odsazena samostatně pod hlavní tabulkou.
Lesnicko-typologická tabulka ke stažení zde: tabulka_LT_2019_tisk.
Zdroje:
- Holuša, O, Štěrba, T., Holušová, K. 2014. Lesnicko-typologické základy ochrany lesa. Mendelova univerzita v Brně. K dispozici online.
- Macků, J. Lesnická typologie jako podklad pro oceňování lesů. K dispozici online.
- Muni.cz – Biogeografie (Multimediální výuková příručka) – 5.4.2 Lesnická typologie (typologický systém ÚHUL)
- Zouhar, V. Změny lesnicko-typologického klasifikačního systému v ČR od 1. 1. 2019. Konference lesnické typologie ve Zvolenu. K dispozici online.
- Lesnicko-typologická tabulka 2019 (zdroj: https://www.uhul.cz/portfolio/ke-stazeni/).