Lesnická typologie

Lesnická typologie, jako základní disciplína hospodářské úpravy lesů, se zabývá klasifikací trvalých ekologických podmínek. Rozděluje lesy na segmenty s podobnými růstovými podmínkami, vyhodnocuje tyto podmínky a vyvozuje závěry pro vhodné lesnické hospodaření. Lesnicko-typologické mapování je zakotveno v § 5 a 6 vyhlášky č. 298/2018 Sb., o zpracování lesních hospodářských plánů a o vymezení hospodářských souborů. Při lesnicko-typologickém mapování se provádí hodnocení trvalých znaků prostředí (světlo, teplo, vodní režim a půdní chemismus) a také rekonstrukce přirozeného složení rostlinného společenstva [1].

Vymezení přírodních lesních oblastí (PLO), zdroj: https://www.uhul.cz/mapy-a-data/prehledove-mapy-cr/).
Vymezení přírodních lesních oblastí (PLO), zdroj: https://www.uhul.cz/mapy-a-data/prehledove-mapy-cr/).

Cílem lesnické typologie je odvození růstových podmínek na základě poznaných kauzálních vztahů vegetace k hlavním fyzikálně-geografickým, geologicko-pedologickým a klimatickým prvkům. Výstupy lesnické typologie slouží jako podklad pro stanovení hospodářských opatření a provozních a produkčních cílů (Lesní hospodářské plány, Lesní hospodářské osnovy).

Nástrojem pro klasifikaci ekologických podmínek je Lesnicko-typologický klasifikační systém, který popisuje ekosystémy s ohledem na potenciální vegetaci. Hlavními rámci, tj. nadstavbovými jednotkami diferenciace ekologických podmínek jsou:

  • vegetační stupně (vyjadřující změny vegetace v závislosti na gradientu teploty a srážek ve vertikálním směru),
  • edafické kategorie (odrážející gradient trofie (trofnosti, živnosti) a hydricity stanoviště), podobné edafické kategorie se sdružují do ekologických řad.

Základními jednotkami jsou:

  • aplikační jednotka soubor lesních typů, která je dána kombinací vegetačního stupně a edafické kategorie (SLT),
  • elementární jednotkou systému je lesní typ (LT) [5].
Lesní typ je charakteristický specifickou kombinací druhů příslušné fytocenózy, půdních vlastností, výskytu v terénu a potenciální bonity dřevin. Vyšší aplikační typologickou jednotkou je soubor lesních typů (SLT), který sdružuje lesní typy podle ekologické podobnosti. Celkem je vymezeno 150 zonálních a 34 azonálních SLT. Zonální SLT jsou definovány edafickou kategoriílesním vegetačním stupněm, zatímco azonální SLT jsou výrazně ovlivněny působením abiotických ekologických faktorů, např. vodou [2].

Lesnická typologie se zabývá vylišením jednotek ve všech lesních krajinných segmentech. Jednotky popisují potenciální vegetaci. Účelem je zařazení přírodních podmínek z hlediska vertikální zonálnosti, trofnosti a hydricity do jednotek lesnicko-typologického klasifikačního systému. Výsledkem je lesnicko-typologická mapa, kde jsou zanesena všechna území lesů a ve které jsou zobrazeny jednotky systému. Ke všem jednotkám jsou zpracovány charakteristiky jednotek s poznatky o proměnlivosti fytocenózy ve vývojovém cyklu porostu a ve stádiích, poznatky o růstových zákonitostech vyjádřené růstovými křivkami jednotlivých hospodářských dřevin a i některé praktické závěry vzhledem k provozním cílům.

Lesnicko-typologická šetření (tj. sběr dat, která jsou vkládána do databáze lesnické typologie) se provádějí na reprezentativních lesnicko-typologických plochách, na nichž se popisuje dřevinná složka, přízemní vegetace, humus a půdní poměry. Doplňkem tohoto základního šetření jsou laboratorní půdní analýzy pro vybrané plochy, dendrometrická měření v porostech blízkých cílové skladbě a šetření zaměřená na praktickou aplikaci lesnicko-typologických podkladů (pěstění lesů, genetika, meliorace či nauka o produkci). Vyhodnocená data jsou pak využita při lesnicko-typologickém mapování, které je aplikováno na celém území lesů, tj. pozemků určených k plnění funkcí lesa.

Aplikaci Lesnicko-typologického klasifikačního systému provádějí pracovníci Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem. V terénu provádějí zařazení pozemků určených k plnění funkcí lesa do jednotek klasifikačního systému, dále v terénu vykonávají monitoring lesního prostředí na trvalých lesnicko-typologických plochách. V terénu sbírají data pomocí fytocenologických snímků a odběru půdních vzorků [5].

Výstupy lesnické typologie mají následující využití:

  • součást lesních hospodářských plánů a osnov (podle nichž na svých majetcích hospodaří vlastníci lesů), jsou podkladem pro stanovení hospodářských opatření, provozních a produkčních cílů,
  • poskytuje podklady pro oceňování lesních pozemků (podle § 12 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku),
  • je podkladem pro přidělování dotací na hospodaření v lesích (příloha č. 9 k zákonu o státním rozpočtu),
  • je podkladem pro hodnocení funkcí lesních ekosystémů,
  • je používána jako srovnávací báze při výzkumu lesních ekosystémů,
  • je nezbytná při zalesňování nelesní půdy pro stanovení vhodné druhové skladby nového lesního porostu,
  • slouží jako podklad pro rozhodování orgánů státní správy lesů a státní správy ochrany přírody,
  • je podkladem pro managementová opatření v chráněných územích [1].

Historický vývoj lesnické typologie

Lesnická typologie vznikla z potřeby lesního hospodářství, zejména pěstování lesa. Za zakladatele typologie lesů bývá považován finský lesník Aimo Kaarlo Cajander, který (1909) navázal na zkušenosti severských fytocenologů 19. století a zobecnil zkušenosti tamních zemědělců s indikací úrodnosti půdy pomocí rostlin. Jeho práce byla přeložena (1927) i do češtiny a Cajanderova metoda byla uplatněna ve dvacátých letech na Plzeňsku, zkoušena v Krušných horách a v Krkonoších.

V pozdějších letech bylo studium lesních společenstev v Československu ovlivněno curyšsko-montpellierskou školou, kde základní jednotka – asociace – představuje soubor rostlinných společenstev s určitým floristickým složením. Práce vycházející z curyšsko-montpellierské školy byly soustředěny do oblastí, kde byly dostatečně zachovány přirozené lesy, včetně tehdejší československé Podkarpatské Rusi (Čestmír Deyl, Alois Zlatník), které byly zpravidla floristicky bohatší (a měly i bohatší geologické podloží). Ale pro rozsáhlé oblasti se změněnou dřevinnou skladbou, zpravidla na chudším podloží, bylo třeba najít vhodnější způsob typizace.

V roce 1935 byla v Brandýse nad Labem založena pro potřeby státních lesů Lesní taxační kancelář, dnešní Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (v mezidobích i pod názvem Lesprojekt). V roce 1944 bylo při této organizaci zřízeno zvláštní oddělení pro průzkum lesních stanovišť. Toto oddělení bylo zárodkem dnešní typologie lesů. Stanovištní průzkum se prováděl již od roku 1941 podle metodiky G. A. Krausse (Křivoklátsko, Kardašova Řečice, Jemnice). Po válce byl proveden „Povšechný stanovištní průzkum“, jehož výsledkem byla pouze textová zpráva bez mapových výstupů.

Systematický typologický průzkum a mapování probíhalo od roku 1956. V rámci České republiky byly používány dvě systematiky – obě byly publikovány v roce 1956 – tzv. „pražská“ škola (Mezera, Mráz, Samek) se používala v hercyniku a „brněnská“ Zlatníkova systematika v karpatské oblasti (zejména Slovensko). Zlatníkova systematika se opírala o diferenciální druhy a diferenciální druhové kombinace, „pražská škola“ zohledňovala jak fytocenologické, tak stanovištní charakteristiky. V obou školách byl shodně chápán lesní typ. Zlatník jej definoval (1956) jako soubor přirozených a změněných biocenóz a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy biogeocenóz vývojově k sobě patřících.

V praxi to znamená, že např. přirozeně se vyskytující bukový porost na chudém (kyselém) žulovém podloží, na stejném stanovišti uměle založený smrkový porost, nebo paseka vzniklá jeho smýcením, náleží jednomu a témuž lesnímu typu. V území, jako je Česká republika, které je po tisíciletí člověkem využíváno, kde převážná část území byla odlesněna a převedena na pole, louky a lidská sídla, kde rovněž les je dlouhodobě intenzivně využíván a obhospodařován a druhová skladba měněna zprvu nepřímo (toulavou sečí žádaných dřevin) a v posledních 200 letech záměrně pěstováním „hospodářských“ dřevin (smrku, borovice) na stanovištích, kde se tyto dřeviny buď přirozeně nevyskytovaly vůbec, nebo ne v takovém zastoupení, je nutno pracovat s lesním typem ve výše uvedeném pojetí. Z fytocenologického hlediska je lesní typ jednotkou rekonstrukční, syntaxonomicky heterogenní. V uvedeném příkladu přirozený bukový porost, smrková kultura a pasečné stadium na témže stanovišti představují z hlediska fytocenologů samostatné syntaxony [2].

V rámci typologického průzkumu (60.–70. léta minulého století) byly zhruba na 100 ha pořizovány 2 zápisníky pro rozbor podmínek prostředí. Zápisník obsahuje údaje o lokalitě, její nadmořské výšce, sklonu, expozici ke světovým stranám, reliéfu terénu, klimatické údaje vztažené k lokalitě, údaje o geologickém podloží, podrobný popis půdy, který je na vybraných lokalitách doplněn i o pedologické rozbory, fytocenologický zápis provedený klasickými fytocenologickými metodami a údaje o dřevinném patře, včetně dendrometrických veličin. Vyhodnocením zápisníků v rámci přírodní lesní oblasti byly pak vytvořeny charakteristiky lesních typů, které sloužily jako podklad pro typologické mapování prováděné v měřítku 1 : 10 000 [3].

Typologický systém ÚHÚL (1971)

V roce 1969 vydali Karel PlívaEduard Průša publikaci „Typologické podklady pěstování lesů“, kde, jak autoři v úvodu uvádějí, se „věnoval Karel Plíva převážně typologickému zpracování, Eduard Průša pěstebnímu vyhodnocení“. Již v této publikaci je uveden „Přehled souborů lesních typů“, který předznamenává Typologický systém ÚHÚL (1971).

Ten vznikl jako výsledek 1. etapy typologického průzkumu z let 1956–1970, na podkladě bohatého typologického materiálu z celé ČR, zkušeností a vyhodnocením obou dosud používaných typologických systémů. V roce 1971 vydal Karel Plíva interní publikaci Typologický systém ÚHÚL (1971). V té době byly typologicky zmapovány veškeré lesy na území českých zemí podle systematiky Mezera, Mráz, Samek nebo podle Zlatníkovy systematiky a bylo pořízeno několik desítek tisíc typologických zápisů na zkusných plochách. Současně s typologickým průzkumem probíhal i historický průzkum, který spolu s výsledky pylových analýz (tyto práce vznikaly mimo ÚHÚL), se studiem zachovalých přírodních lesů, dal představu o druhovém složení lesů před zakládáním smrkových monokultur v první polovině 19. století.

Pedologická šetření v rámci typologického průzkumu byla vždy na velmi dobré úrovni. Antonín Houba (1965) sestavil přehled půdních typů a nižších taxonomických jednotek, který vycházel z prací KubienyMückenhausena. V roce 1976 byl tento přehled doplněn a upraven podle nejnovějších prací v oboru a používán do roku 1993, kdy ÚHÚL začal používat Morfogenetický klasifikační systém půd a po roce 2001 Taxonomický klasifikační systém půd České republiky (Němeček). Důraz byl od prvopočátku kladen na nižší taxonomické jednotky a humusové formy. Ty jsou na lesních půdách, na rozdíl od zemědělských půd, dobře patrné a mohou vypovídat o úrovni hospodaření v lese, o degradaci půd ap.

V typologickém systému ÚHÚL (1971), který je jednotný pro celou ČR, jsou zmapovány v měřítku 1 : 10 000 veškeré lesy v ČR. Některá území (Národní přírodní rezervace, některá další maloplošná chráněná území, Národní park České Švýcarsko ap.) jsou zmapována v podrobnějším měřítku 1 : 5 000. V době vyhotovování Oblastních plánů rozvoje lesů (1998–2001) byly v typologickém systému ÚHÚL přemapovány i lesy v působnosti Vojenských lesů a statků, kde se dosud používaly modifikace Zlatníkovy systematiky, metodika, kterou zpracoval Jaromír Vorel (1960) a po roce 1983 Typologický systém VLS v úpravě Jaromíra Málka.

Takto celoplošné, jednotné a podrobné mapování nemá s výjimkou východní části Německa ve světě obdoby. Za zmínku stojí i práce poúnorového (1948) emigranta profesora Vladimíra Krajiny, který v Kanadě (v Britské Kolumbii) vytvořil Biogeoklimatickou ekosystémovou klasifikaci. Ta se uplatňuje v lesnické praxi západní Kanady zásluhou jeho žáků, především posrpnového (1968) emigranta Karla Klinky, který navázal na Krajinovo působení na univerzitě ve Vancouveru [3].

V průběhu dalších let se LTKS měnil jen minimálně a to prostřednictvím interních metodických pokynů ÚHÚL. V roce 1983 byl doplněn LTKS o edafickou kategorii „W“ a dále byly do systému doplněny tzv. „svahové typy“ na jednotkách zonálních stanovišť. LTKS byl interně publikován v rámci pracovních postupů hospodářské úpravy lesů v létech 1971, 1973, 1976, 1984 a 1991. Jako celek byl veřejně publikován v roce 1986 ve vysokoškolské učebnici Fytocenológia a lesnícká typológia (Randuška 1986) a posléze v roce 2003 jako vysokoškolská učební skripta Klasifikace lesních rostlinných společenstev (se zaměřením na Typologický systém ÚHÚL) (Viewegh 2003).

Lesnicko-typologický klasifikační systém (LTKS)

Lesnicko-typologický klasifikační systém (LTKS) byl ustaven v roce 2019 na základě vyhlášky Ministerstva zemědělství České republiky č. 298/2018 sb. v souvislosti s cyklem obnovy Oblastních plánů rozvoje lesů. Lesnicko-typologický klasifikační systém vznikl úpravou původního Typologického systému ÚHÚL, který byl od doby svého vzniku na počátku 70. let 20. století používán téměř beze změn.

Největším nedostatkem LTKS bylo, že lesní typy byly používány v tzv. oblastních variantách, což mělo za následek, že pod totožným označením lesního typu se v různých Přírodních lesních oblastech (PLO) mohly nalézat jiné lesní typy. Tato situace vznikla pravděpodobně v době, kdy nebyla zajištěna centrální koordinace lesnicko-typologických prací na ÚHÚL, přibližně od poloviny 80. let do konce minulého století. V této době vznikla a začala být používána řada lesních typů z podmětu jednotlivých lesnických typologů, aniž by byla kriticky hodnocena potřeba zavedení nových jednotek. To vedlo k situaci, kdy v době zpracování OPRL existovalo v systému 1032 lesních typů. Pro srovnání, v době prvního publikování typologického systému (1971), bylo v systému navrženo 651 lesních typů.

Po roce 2000, začaly na ÚHÚL práce na zpracování cca 50 tisíc terénních zápisníků, které byly na lesnicko-typologických plochách pořízeny převážně v letech 1950–1980. Tyto zápisníky byly převedeny do databáze lesnické typologie, na jejímž základě byly vypracovány v letech 2004–2007 Oblastní typologické elaboráty (OTE), které podrobně charakterizují přírodní podmínky přírodních lesních oblastí (PLO) včetně podrobných charakteristik lesnicko-typologických jednotek. Po dokončení OTE se lesničtí typologové na ÚHÚL začali zabývat zhodnocením celého systému s využitím rozsáhlé databáze a výsledků OTE.

Od roku 2019 je tedy označení, pojmenování a základní obsahová náplň lesních typů stejná pro jakoukoliv PLO v rámci celé České republiky. Zároveň je zavedeno nové pojmenování lesních typů v jednotlivých souborech lesních typů. Názvy jednotlivých lesních typů jsou odvozeny od ekologické varianty lesního typu a jeho postavení v SLT. Lesní typy jsou tedy nazvány jako modální, sušší, bohatší apod. Lesní typy, které reprezentují zvláštní vlastnosti stanoviště, nebo vegetace, jsou označeny jako specifické a jejich název obsahuje také charakter jejich výjimečnosti např. specifický hadcový.

Bylo také zavedeno jednotné číslování lesních typů, které se ovšem nepodařilo dodržet u všech SLT z důvodu, že některé SLT obsahují více než dva specifické lesní typy. Nové pojmenování a označení lesních typů (číslice na 3. místě kódu LT) se podařilo zavést u 83 % všech SLT a je následující: 0 – antropogenní, 1 – modální, 2 – chudší, 3 – bohatší, 4 – sušší, 5 – vlhčí, 6 – hlinitější, 7 – skeletnatější, 8 – specifický, 9 – specifický. Výsledkem sjednocení lesních typů je stav, kdy v současné podobě obsahuje LTKS celkem 804 lesních typů, což je oproti stavu v OPRL snížení o 224 lesních typů.

Pozn.: například dříve nesl lesní typ 4B1 název Bohatá bučina mařinková, nyní nese pojmenování Bohatá bučina modální.

Další změny LTKS jsou navrženy na úrovni souborů lesních typů, edafických kategorií a lesních vegetačních stupňů (LVS). Opticky nejvýraznější změnou LTKS je vložení 10. alpínského vegetačního stupně. Tento vegetační stupeň obsahuje pouze SLT 10Z – stanoviště vysokohorského primárního bezlesí charakteru arktoalpínské tundry. Tato stanoviště byla dosud mapována jako SLT 9Y – arctoalpinum.

Zdroje:

  1. Uhul.cz – Lesnická typologie
  2. Uhul.cz – Více o lesnické typologii
  3. Smejkal, J. 2012. Vývoj lesnické typologie v Česku. In: Lesnická práce 3/12, ročník 91 (2012). K dispozici online.
  4. Zouhar, V. Změny lesnicko-typologického klasifikačního systému v ČR od 1. 1. 2019. Konference lesnické typologie ve Zvolenu. K dispozici online.
  5. Holuša, O., Zouhar, V. 2012. Lesnická typologie – základní pojmy, účel a díla. In: Lesnická práce 4/12, ročník 91 (2012). K dispozici online.
  6. Plíva, K. 1971. Typologický systém ÚHÚL. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů.
  7. Viewegh, J. 2003. Klasifikace lesních rostlinných společenstev (se zaměřením na Typologický systém ÚHÚL). Česká zemědělská univerzita. Katedra dendrologie a šlechtění lesních dřevin.
  8. Zlatník, A. 1956.  Nástin lesnické typologie na biogeocenologickém základě a rozlišení československých lesů podle skupin lesních typů. In: Pěstování lesů, 3:317–401, 1956.
  9. Randuška, D. a kol. 1986 Fytocenológia a lesnícka typológia. Príroda, 1986. 339s.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *