Poloha a základní údaje
Bioregion leží na severovýchodní Moravě a částí zasahuje na Slovensko. Zabírá geomorfologický celek Javorníky, východní část celku Hostýnsko-vsetínská hornatina (Vsetínské vrchy) a severní výběžek Vizovické vrchoviny. Plocha bioregionu v ČR je 812 km2.
Bioregion je tvořen dlouhými horskými hřbety s řadou rozsoch na pískovcovém flyši. Bioregion hostí typickou západokarpatskou biotu bukového lesa převážně 5. vegetačního stupně, do níž od severovýchodu pronikají horské prvky. Vegetačně je bioregion řazen do květnatých bučin, s ostrovy acidofilních horských bučin. Flóra je celkově bohatá. V lesích je charakteristické velké zastoupení jedle a to až do dnes. Typická jsou společenstva horských luk a pastvin.
Netypická část je tvořena nižší Rožnovskou kotlinou a údolím Bečvy pod Vsetínem s dubohabrovými háji, které tvoří přechod k Hranickému bioregionu (3.4). Přechodnou zónou je i jižní výběžek bioregionu, zčásti ovlivněný průnikem některých prvků z Pováží. V lesích dnes převažují kulturní smrčiny s menšími zbytky jedlových a javorových bučin, mimo les horské louky a pastviny.
Horniny a reliéf
Bioregion budují slepence, pískovce a jílovce soláňského, zlínského a belovežského souvrství račanské jednotky. Na severním okraji se táhne úzký lem pestré stavby hornin, v němž ojediněle vystupují i útržky jurských vápenců. Z pokryvů převládají svahoviny, v údolích při okraji i sedimenty rázu sprašových hlín a menší plochy říčních štěrků z flyšového materiálu.
Reliéf je tvořen vysokými, ale zaoblenými horskými hřbety Vizovických a Vsetínských vrchů a Javorníků protaženými ve směru VSV–ZJZ. Hřbety mají řadu velkých bočních rozsoch. Mezi těmito hřbety jsou vyvinuta široká údolí (Vsetínská a Rožnovská Bečva, Senice), časté jsou kotliny podél říčních toků. Přítoky stékající z hřbetů mají naopak údolí zaříznutá a asi 150–200 m hluboká.
Na pískovcové vrstvy zejména ve Vsetínských vrších se váže řada skalních útvarů (např. na Klenově u přehrady Bystřička, Medůvka). Nejrozsáhlejší skalní město tvoří Pulčínské skály. V bioregionu se vyskytují i podzemní pseudokrasové tvary, např. v údolí Kobylská u Karolinky, nebo jeskyně na vrcholu Kopce nedaleko Lidečka. Charakteristické jsou štěrkové nivy toků, časté jsou sesuvy.
Dle výškové členitosti má reliéf charakter převážně ploché (vyjímečně až členité) hornatiny s členitostí 300–450 (-480) m. Pouze kotlinovitá údolí mají charakter členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejnižším bodem je údolí Bečvy u Valašského Meziříčí (asi 300 m), nejvyšším v ČR Malý Javorník (1 019 m), na Slovensku pak Veľký Javorník (1 071 m). Typická nadmořská výška bioregionu v ČR je 360–920 m.
Podnebí
Dle Quitta leží kotliny v nejchladnější mírně teplé oblasti MT2, převážná část území v chladné oblasti CH7 a vyšší hřbety v CH6.
Podnebí je teplejší a sušší než v Moravskoslezských Beskydech: Bystřička (přehrada) 7,4 °C, 768 mm; Vsetín 8,0 °C, 888 mm; Rožnov 7,5 °C, Lidečko 903 mm, Velké Karlovice 1 057 mm. Hřbety mají srážky až 1 100 mm a teploty na nich klesají k 5 °C. Projevuje se mírný srážkový stín za Hostýnskými vrchy a vyšší kontinentalita území. Široká údolí jsou poměrně teplá a představují cesty šíření druhotné teplomilné vegetace.
Půdy
V bioregionu zcela převládají silně kyselé (dystrické) kambizemě, které na nejvyšších vrcholech Javorníků přecházejí až do kambizemních podzolů. Úpatí svahů a nižší vrchoviny pokrývají kyselé typické kambizemě, často též pseudoglejové nebo oglejené. Pouze v údolích Bečev se vyskytují i ostrovy typických a pseudoglejových kambizemí.
V Rožnovské brázdě jsou i větší plochy primárních pseudoglejů. Obecně hydromorfní a vodou ovlivněné půdy převažují v severozápadní části bioregionu, kde navazují na obdobné půdy v Hranickém bioregionu (3.4). Nivy mají relativně velký rozsah, zvláště podél obou Bečev. Jsou na nich vyvinuty typické fluvizemě, ovšem s velkým obsahem pískovcového štěrku a písku.
Biota
Bioregion leží převážně v mezofytiku, kde se rozkládá ve východní části fytogeografického podokresu 80a. Vsetínská kotlina, ve fytogeografickém okresu 82. Javorníky a na východním okraji fytogeografického okresu 79. Zlínské vrchy. V oreofytiku zaujímá jihovýchodní cíp fytogeografického podokresu 99a. Radhošťské Beskydy. Vegetační stupně (Skalický): (suprakolinní) – submontánní až montánní.
Potenciálně zcela převažují květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum, Detario glandulosae-Fagetum a lokálně i Melico-Fagetum), které kontaktují s porosty jedlobučin až květnatých jedlin (Galio-Abietion), některé ochuzené porosty však mají bližší vztahy k podhorským acidofilním bučinám (Luzulo-Fagetum). V nejvyšších polohách hlavního hřebene Vsetínských vrchů (západně od Vysoké a v okolí Velkého Javorníku) jsou jen maloplošně acidofilní horské bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum).
Lokálně jsou vyvinuty suťové lesy, v kontaktu hájů (Aceri-Carpinetum), na svazích údolí vzácně i Arunco-Aceretum. Do svahů rozevřených údolí pronikají dubohabrové háje (Carici pilosae-Carpinetum). V zaříznutých údolích jsou maloplošně vyvinuty luhy asociace Carici remotae-Fraxinetum. Podél říčních toků se nacházejí lemy vrbových porostů ze svazu Salicion eleagni, na malých tocích pak vrbové křoviny ze svazu Salicion triandrae.
Přirozenou náhradní vegetaci tvoří rozšířené smilkové louky a pastviny (Cynosurion a Violion caninae), na úživných substrátech obohacené o mnohé orchideje; pouze v okolí Velkého Javorníka jsou karpatské květnaté horské louky (Nardo-Agrostion tenuis); ploché hřebeny chudých kamenitých půd provázejí lemy brusnicových keříků (Vaccinion). Na hlubších půdách jižních svahů vystupují dosti vysoko (600 m) druhově bohaté travobylinné pastvinné louky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati (blízké asociaci Brachypodio-Molinietum); v nižších polohách květnaté lesní lemy Trifolion medii. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae. Na vlhkých místech se setkáváme s vegetací svazu Calthion, ojediněle i s rašelinnými loukami svazu Caricion fuscae a
zbytky bezkolencových luk (Molinion).
Flóra je dosti pestrá, s četnými druhy karpatského migrantu, obecně rozšířenými ve východní části ČR, jako jsou svízel potoční (Galium rivale), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), svízelka lysá (Cruciata glabra), pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), kuklík potoční (Geum rivale), zvláštností jsou mezní výskyty druhů chrpa měkká (Cyanus mollis) a řepíček trojlistý (Aremonia agrimonoides). Subtermofyty jsou řidší, roste zde ještě např. prvosenka jarní (Primula veris), tužebník obecný (Filipendula vulgaris), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), okrajově i kakost krvavý (Geranium sanquineum).
Zastoupeny jsou druhy submediteránní, jako zvonek hadincovitý (Campanula cervicaria), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), submediteránně-subatlanské, např. pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), i subatlantské, mezi nimi bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea). Ze zajímavějších druhů jsou přítomny střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), kruštík bahenní (Epipactis palustris) a tolije bahenní (Parnassia palustris).
V bioregionu je zastoupena ochuzená karpatská horská fauna, přecházející níže v ochuzenou faunu pahorkatin. Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, na Vsetínské i Rožnovské Bečvě i lipanového pásma, na dolním toku (v rámci bioregionu) s prvky pásma parmového.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), rejsek horský (Sorex alpinus), plch lesní (Dryomys nitedula). Ptáci: tetřev hlušec (Tetrao urogallus), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), kos horský (Turdus torquatus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Měkkýši: vřetenatka Vestia ranojevici, řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata), trojzubka sametová (Causa holosericea), vřetenovka rovnoústá (Cochlodina orthostoma), skalnice kýlnatá (Helicigona lapicoda). Hmyz: kobylka Polysarcus denticauda, saranče Pseudopodisma fieberi, Arcyptera fusca, okáč Lasiommata petropolitana, střevlík Carabus obsoletus.
Kontrasty
Hranice bioregionu jsou z biogeografického hlediska nevýrazné, výraznější jsou pouze v místech, kde se vážou na odlišný charakter reliéfu. Vůči bioregionům Bělokarpatskému (3.6) a Zlínskému (3.7) je hranice přibližně dána vyšším reliéfem s rozšířením některých druhů, především jedle. Vůči Beskydskému bioregionu (3.10) se Vsetínský odlišuje menší vertikální členitostí i nižší polohou, téměř úplnou absencí kambizemních podzolů a bioticky. Hranice vůči Hostýnskému biorgionu (3.8) je velmi nevýrazná, klimatická a biotická, je vedena po levé dolní hraně údolí Bečvy.
Kontrast vůči sousedním bioregionům Hostýnskému (3.8) a Bělokarpatskému (3.6) tvoří společenstva horských acidofilních bučin (Calamagrostio villosae-Fagetum), a jejich náhradních lučních společenstev, jejichž mnohé diagnostické druhy v bioregionech situovaných západně a jihozápadně již zcela chybí. Z těchto druhů je možno uvést biku lesní (Luzula sylvatica), starček hercynský (Senecio hercynicus), mléčivec alpský (Cicerbita alpina), mochnu zlatou (Potentilla aurea). Zvláštností jsou i zbytky jedlobučin až květnatých jedlin (Galio-Abietion).
Vůči velmi podobnému Hostýnskému bioregionu (3.8) je odlišné zastoupení květnatých bučin: Dentario glandulosae-Fagetum do severní části Hostýnského bioregionu sice ještě vzácně zasahuje, avšak typická společenstva Hostýnských vrchů (Carici pilosae-Fagetum a Festuco-Fagetum) ve Vsetínském bioregionu (3.9) zcela chybějí. Výrazný je i rozdíl v zastoupení jedle, která se v Hostýnském bioregionu vyskytuje pouze sporadicky. Bioregiony Bělokarpatský (3.6) a Zlínský (3.7) se odlišují absencí přirozeného výskytu jedle a větším ovlivněním subtermofyty.
Hranický bioregion (3.4) leží převážně ve stupni dubohabřin, jsou zde četnější subtermofyty a chybí v něm větší plochy květnatých bučin a většina typických horských druhů, zčásti je navíc ovlivněn flórou Hercynie, což tam dokládá výskyt jaterníku trojlaločného (Hepatica nobilis). Beskydský bioregion (3.10) se liší přítomností klimaxových smrčin, silnějším podílem horských bučin a četnějším zastoupením oreofytů a úplnou absencí dubohabřin i jakýchkoliv subtermofytů.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
Na rozdíl od Beskydského bioregionu se zde od 16. století výrazněji projevily důsledky osídlení valašské kolonizační vlny spojené s trvalým odlesněním, pasekářským hospodařením a maloplošnou zemědělskou výrobou. Selské usedlosti jsou dodnes roztroušeny převážně na jižních, méně i na severních svazích. Od 19. století se datuje zvýšená těžba dřeva a nové zalesňování smrkem. Současná vegetace je oproti potencionální téměř nezměněna. Přes hospodářské zásahy a novodobé degradační procesy zůstalo zde zachováno mnoho lesů přirozené skladby dřevin, i když na komunikačně přístupných místech jsou časté smrkové lesy. Velké plochy jsou degradovány díky imisím.
Značná část bioregionu je součástí CHKO Beskydy, v jihozápadním cípu do něj zasahuje i CHKO Bílé Karpaty. Mezi nejvýznamnější maloplošná chráněná území patří NPR Razula s motivem ochrany horského pralesa a NPR Pulčín-Hradisko, kde se zachovaly přirozené podhorské porosty kolem významného geomorfologického jevu. PR Kutaný a PP Stříbrník chrání biotu lesní. Další chráněná území, jako PP Ježůvka, PP Louka za Klenovem, PR Galovské louky, PR Ploščiny a PR Bílé potoky jsou motivovány ochranou květnatých luk, převažujícím důvodem ochrany PP Čertův kámen a PP Čertovy skály jsou ojedinělé výchozy pískovcových skal.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha