3.8 Hostýnský bioregion

Vymezení Hostýnského bioregionu.
Vymezení Hostýnského bioregionu.

Poloha a základní údaje

Bioregion leží na východní Moravě, zabírá západní část geomorfologického celku Hostýnsko-Vsetínské hornatiny (podcelek Hostýnské vrchy) a severní výběžek Vizovické vrchoviny. Plocha bioregionu je 401 km2.

Vrchol Hostýna je pravěké hradiště.
Na vrcholu Hostýna se střetává několik kulturních a historických vrstev. Nachází se zde pravěké hradiště i významné poutní mariánské místo.

Hostýnské vrchy jsou tvořeny nízkou hornatinou na převážně pískovcovém flyši. Bioregion zahrnuje biocenózy 4. a 5. vegetačního stupně, tvořené typickými karpatskými bučinami, suťovými lesy a jejich náhradními stanovišti. Flóra je nepříliš bohatá, mezní a exklávní prvky jsou sporadické. Zcela zde již chybí xerofilní biota.

Pohled z vrcholu Hradiště na Hostýnské vrchy.
Pohled z vrcholu Hradiště na Hostýnské vrchy.

Charakteristické je velké zastoupení subatlantských prvků a typických bučinných druhů. Netypická část je tvořena nižším reliéfem na východní straně bioregionu, je sušší, se značným výskytem acidofilních bikových bučin a v aktuální vegetaci s převahou borovice a smrku; tvoří přechod k Vsetínskému bioregionu. Zcela dnes převládají lesy, hlavně smrkové kultury, avšak zastoupení původních bučin je značné, místy i s přežívající jedlí.

Horniny a reliéf

Ve vyšší severozápadní části bioregionu převládají flyšové horniny račanské jednotky, charakterizované střídáním slepenců, pískovců a jílovců, převládají však pevné pískovce  hostýnských vrstev soláňského souvrství a belovežského souvrství. V souvrství se střídají polohy s bazickým i kyselým tmelem. Dále k jihovýchodu jsou zastoupeny tzv. vsetínské vrstvy tvořené flyšem z pískovců, jílovců až slínovců, celkově měkčí, jen s pruhy odolných pískovců. Vcelku je geologický podklad jednotvárný. Z pokryvů se uplatňují svahoviny, okrajově i sprašové hlíny, lokálně sutě.

Suťové lesy pod Kelečským Javorníkem (SLT 5J1 - Suťová (jilmojasanová) javořina.
Suťové lesy pod Kelečským Javorníkem (SLT 5J1 – Suťová (jilmojasanová) javořina.

Reliéf má charakter kompaktního erozně-denudačního pohoří s projevy různé odolnosti hornin, příkrovové a zlomové tektoniky při okrajích. Charakteristické jsou příkré, až 400 m vysoké svahy Kelčského Javorníku na čele magurského příkrovu a výrazné okrajové zlomové svahy na jihozápadě. Celkový sklon pohoří je od severu k jihu.

Hornatina je rozčleněna sítí výrazných údolí hlubokých na severu 250–300 m, na nižším jihu jen 100–150 m. Pískovcové skalní útvary jsou hojně roztroušeny po celém území, jsou však převážně střední velikosti a z hlediska vegetace málo významné, významnější bývají sutě pod nimi. Na úpatích svahů se místy tvoří sesuvy.

Skalní výchozy na Skalném (708 m) v Hostýnských vrších.
Skalní výchozy na Skalném (708 m) v Hostýnských vrších.

Dle výškové členitosti má jižní a východní část bioregionu charakter členité vrchoviny s členitostí 240–300 m. Převážná část bioregionu však má charakter ploché hornatiny s členitostí 300–450 m, na svazích Kelčského Javorníku až členité hornatiny s členitostí 450–500 m. Nejnižším bodem je okraj pohoří u Přílep (asi 280 m), nejvyšším Kelčský Javorník (865 m). Typická výška bioregionu je 370–840 m.

Podnebí

Dle Quitta leží prakticky celé pohoří v nejchladnější mírně teplé oblasti MT2, nejvyšší vrcholy pak v chladné oblasti CH7.

Podnebí je tedy mírně teplé až chladnější a podstatně sušší než v Moravskoslezských Beskydech, avšak atlantičtější než ve Vsetínském bioregionu, který již leží v mírném srážkovém stínu: Hostýn 5,9 °C, 934 mm; vrcholové části mají teploty pod 6 °C a přes 1 000 mm srážek (Kotáry), Rusava na dně údolí má 795 mm. Pohoří tvoří klimatický předěl mezi teplými a suchými pahorkatinami úvalů a vlhkou chladnou oblastí Beskyd. Projevuje se návětrný efekt, zvláště na severozápadním svahu a vrcholový fenomén na vyšších kopcích.

Půdy

Půdy v bioregionu jsou poměrně jednotvárné. Ve vyšších částech zcela převažují silně kyselé (dystrické) kambizemě, v nižších částech a na úpatích slabě oglejené kyselé typické kambizemě. Unikáty tvoří rankery na sutích a litozemě na skalách. Fluvizemě v nivách mají velmi malý rozsah, jsou glejové s velkým obsahem pískovcového štěrku.

Kambizem psefitická, mezotrofní (KAmf´), lokalita: Pod Čerňavou, Rusavská hornatina, PLO 41, SLT 4F.
Kambizem psefitická, mezotrofní (KAmf´), lokalita: Pod Čerňavou, Rusavská hornatina, PLO 41, SLT 4F.

Biota

Bioregion leží v mezofytiku a zabírá fytogeografický okres 81. Hostýnské vrchy a západní okraje fytogeografického podokresu 80a. Vsetínská kotlina. Vegetační stupně (Skalický): (suprakolinní až) submontánní.

Společenstvo dubových bučin, lokalita: Na sýkornici, Liptálské hřbety, PLO 41, SLT 3B.
Společenstvo dubových bučin, lokalita: Na sýkornici, Liptálské hřbety, PLO 41, SLT 3B.

Potenciální přirozenou vegetaci tvoří na úpatí karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), výjimečně na strmých svazích na kyselých pískovcích snad i acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Většinu plochy zabírají bučiny, zastoupené asociacemi Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco-FagetumCarici pilosae-Fagetum. Na sutích pod skalnatými hřebeny jsou vyvinuty typické suťové lesy (Mercuriali-FraxinetumLunario-Aceretum). Podél potoků jsou nivy, náležející převážně asociaci Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.

Společenstvo javorových bučin, lokalita: PP Bzová, Lukovská vrchovina, PLO 41, SLT 4A.
Společenstvo javorových bučin, lokalita: PP Bzová, Lukovská vrchovina, PLO 41, SLT 4A.

V přirozené náhradní vegetaci jsou zastoupeny suché louky a pastviny s vegetací svazu ArrhenatherionCynosurion (zejména charakteristické Anthoxantho-Agrostietum), ojediněle i Violion caninae. V dosti vzácných lesních lemech je typická vegetace svazu Trifolion medii. Xerofilní vegetace prakticky chybí. Na vlhkých místech je přítomna vegetace svazu Calthion (zejména Cirsietum salisburgensis), na svahových prameništích fragmenty vegetace svazu Caricion davallianae.

Měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva L.) v PR Smrdutá.
Měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva L.) v PR Smrdutá.

Flóra je nepříliš bohatá, tvořená průvodci karpatského lesa středních poloh, mezní a exklávní prvky jsou sporadické. K typickým druhům patří ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula), ječmenka lesní (Hordelymus europaeus), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), z vyšších Karpat sem zasahují kapradina plevinatá (Dryopteris affinis) a kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia), charakteristický je rovněž výskyt subatlantských prvků, mezi něž je možno počítat kostřavu lesní (Festuca altissima), vřes obecný (Calluna vulgaris) a smilku tuhou (Nardus stricta).

Exklávní výskyt zde má alpskozápadokarpatská řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) a snědovka kulatoplodá (Loncomelos sphaerocarpus). Teplomilné druhy jsou velmi vzácné, okrajově se zde vyskytuje kakost krvavý (Geranium sanguineum) a rozrazil ožankovitý (Veronica teucrium). V bioregionu se vyskytuje ochuzená fauna karpatských lesů nižších pohoří. Tekoucí vody charkteru bystřin patří do pásma pstruhového.

Osladič obecný (Polypodium vulgare L.) na skalních výchozech pod hradem Lukovem.
Osladič obecný (Polypodium vulgare L.) na skalních výchozech pod hradem Lukovem.

Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), rejsek horský (Sorex alpinus). Ptáci: tetřev hlušec (Tetrao urogallus), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), kos horský (Turdus torquatus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek karpatský (Triturus montandoni). Měkkýši: vřetenatka Vestia ranojevici, vlahovka karpatská (Monachoides vicina), skalnice lepá (Helicigona faustina).

Kontrasty

Vůči Hranickému bioregionu (3.4) jsou hranice výrazné, geomorfologické, dané úpatím vyššího a podstatně členitějšího reliéfu a odlišnou biotou. Vůči Zlínskému bioregionu (3.7) je hranicí vyšší reliéf a rovněž odlišná biota. Nejproblematičtější je hranice vůči Vsetínskému bioregionu (3.9), neboť biotické rozdíly obou bioregionů nejsou příliš velké. Byla zvolena geomorfologická hranice na úpatí levého svahu údolí Bečvy.

Bioticky se Hostýnský bioregion od bioregionu Hranického (3.4) liší kvantitativně převahou bučin a absencí některých druhů dubohabřin, jako např. jaterníku trojlaločného (Hepatica nobilis), a převážné většiny teplomilnějších druhů, jmenovitě hlaváče bledožlutého (Scabiosa ochroleuca), omanu mečolistého (Inula ensifolia).

Méně ostrá hranice je vůči Zlínskému bioregionu (3.7), kde hranice probíhá na úpatí svahu, tvořeném kyselejšími podklady s acidofilními doubravami. Nejméně ostrá je hranice vůči bioregionu Vsetínskému (3.9), který se vyznačuje větším odlesněním, pestřejší vegetací pastvin a větším zastoupením horských druhů, dále je obohacen i o některé méně náročné teplomilné druhy, jako oman srstnatý (Inula hirta) a je tam poněkud častější kakost krvavý (Geranium sanguineum).

Společenstvo Lunario redivivae-Aceretum v PR Smrdutá (Hostýnské vrchy).
Společenstvo Lunario redivivae-Aceretum v PR Smrdutá (Hostýnské vrchy).

V lesích Vsetínského bioregionu je patrné kvantitativně nižší zastoupení jednotek bučin (zejména s vysokobylinným podrostem) a atlantičtěji laděných druhů, jako kostřava lesní (Festuca altissima), svědčící o určitém srážkovém stínu. Naopak jedle se v Hostýnském bioregionu vyskytuje spíše okrajově, zatímco ve Vsetínském bioregionu je hojná. V nejvyšších polohách Vsetínského bioregionu a zejména v bioregionu Beskydském (3.10) se vyskytují horské acidofilní bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum), a dále se zde vyskytuje Luzula sylvaticaPotentilla aurea.

Současný stav krajiny a ochrana přírody

(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)

Osídlení je pozdní, vesměs až z doby středověké valašské kolonizace, na severním okraji jsou vrcholová hradiska (Hostýn, Obřany). Více než polovina území je souvisle zalesněna, přirozená druhová skladba převažuje nad lignikulturami smrku. V bezlesí převažují louky a pastviny. Návětrné svahy byly v 80. letech těžce poškozeny imisemi a polomy.

PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).
PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).

V bioregionu byla vyhlášena celá řada maloplošných chráněných území, většina z nich chrání karpatské bučiny. Jsou to PR Smrdutá, PR Kelčský Javorník, PR Čerňava, PR Tesák, PR Obřany, PR SoliskoPR Ondřejovsko. PR Bečevná je motivována ochranou význačné flóry, podobně jako PP Na chmelově, PP PozděchovPR Dubcová. Další rezervace chrání biotu luk a pastvin, jako PR Pod KozincemPR Stráň.

Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha

Přečtěte si také

  • 3.11 Kojetínský bioregion14.9.2020 3.11 Kojetínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na střední Moravě, zabírá geomorfologický […]
  • 3.10 Beskydský region13.9.2020 3.10 Beskydský region Poloha a základní údaje Bioregion leží na pomezí východní Moravy, Slezska v ČR, […]
  • 3.9 Vsetínský bioregion13.9.2020 3.9 Vsetínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na severovýchodní Moravě a částí zasahuje na […]
  • 3.7 Zlínský bioregion11.9.2020 3.7 Zlínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na východní Moravě, zabírá severní polovinu […]

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...