Poloha a základní údaje
Bioregion leží na východní Moravě, zabírá severní polovinu geomorfologického celku Vizovická vrchovina, avšak bez jeho severních a západních výběžků. Plocha bioregionu je 750 km2.
Bioregion je tvořen vrchovinou na nevápnitém flyši, s výrazným pískovcovým hřbetem. Dominuje ochuzená biota karpatského bukového lesa (3. a 4. vegetační stupeň) a jeho náhradních stanovišť, vegetace je řazena do dubohabrových hájů a květnatých bučin. Netypická část je tvořena jednak teplejšími okraji, tvořícími přechod do Hluckého bioregionu (3.3), jednak vysokým hřbetem Vizovických vrchů s acidofilními (bikovými) bučinami, tvořícím přechod do Vsetínského bioregionu (3.9). V současnosti jsou časté smíšené lesy s převahou nepůvodního smrku a borovice a fragmenty bučin, hojné jsou intenzivně využívané mezofilní pastviny.
Horniny a reliéf
V bioregionu převládají flyšové horniny račanské jednotky magurského flyše, tvořené pískovci a jílovci bez vápnitého tmelu a v různém poměru. Pás, kde převažují odolné relativně kyselé pískovce, tvoří úzký hřbet Vizovické vrchoviny (Komonecká hornatina). Z pokryvů převládají svahoviny s přechody do sprašových hlín, v nižších okrajových polohách až do spraší.
Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny 80–150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů. Výjimku tvoří pouze vysoký úzký hřbet Komonecké hornatiny se strmými svahy a průlomovými údolími 200 m hlubokými. Celkem se území mírně zvedá od západu k východu a od okrajů ke středu. Skalní útvary jsou malé, převážně vázáné na hřbet Komonecké hornatiny, ojediněle též na Mladcovskou vrchovinu a jsou bez většího významu pro vegetaci. Velmi hojné jsou sesuvy.
Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m. Nejnižším bodem je okraj nivy řeky Moravy u Uherského Hradiště (asi 180 m), nejvyšším je vrch (Doubrava 676 m). Typická nadmořská výška v bioregionu je 230–540 m.
Podnebí
Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.
Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.
Půdy
Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizemě, luvické hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.
Biota
Bioregion leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.
Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.
Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.
Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).
Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).
Bioregion je charakterizován ochuzenou faunou předhůří Karpat ve zkulturnělé krajině, s ojedinělými zbytky suchominých společenstev (trojzubka stepní). Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, Dřevnice pod Zlínem a dolní Šťávnice náleží do pásma lipanového.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor). Ptáci: strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), kos horský (Turdus torquatus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), ťuhýk rudohlavý (Lanius senator). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Měkkýši: řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida), trojzubka stepní (Chondrula tridens).
Kontrasty
Hranice bioregionu jsou výrazné vůči nivním bioregionům Kojetínskému (3.11) a Dyjsko-moravskému (4.5) a poměrně výrazná je i vůči ploššímu a nižšímu Hranickéhu bioregionu (3.4), v jehož přilehlé části převažují spraše. Hranice vůči Hostýnskému bioregionu (3.8) jsou dány rozšířením nižšího a ploššího reliéfu s odlišnou biotou. Hranice vůči Vsetínskému bioregionu (3.9) jsou převážně neostré, podmíněné nevyhraněnými odlišnostmi v biotě. Hranice vůči Bělokarpatskému bioregionu (3.6) jsou geomorfologické i biotické (jednotvárné území na nevápnitém flyši). Hranice vůči Hluckému bioregionu (3.3) je především biotická a morfologická.
Biota Zlínského bioregionu je ostřeji ohraničena pouze na západním okraji, kde se dotýká nivy Moravy, která náleží bioregionům Kojetínskému (3.11) a Dyjsko-moravskému (4.5). Liší se absencí lužních lesů podsvazu Ulmenion a jejich náhradní vegetací. Dále sousedí s vegetačně velmi blízkými karpatskými bioregiony Bělokarpatským (3.6), Hostýnským (3.8) a Vsetínským (3.9), od nichž se zejména odlišuje (kvantitativně) vyšším zastoupením acidofilních doubrav a bučin, v nelesní vegetaci pak téměř úplnou absencí náročnějších termofytů.
Biota Hostýnského bioregionu (3.8) se odlišuje minimem nelesních ploch, zastoupením specifických typů bučin (Festuco-Fagetum) a suťových lesů, v druhové skladbě pak zvýšeným zastoupením subatlantských prvků, jako kostřava lesní (Festuca altissima), i horštějších druhů Karpat, např. kapradina plevinatá (Dryopteris affinis subsp. borreri) a jedlí. V sousedním bioregionu Hranickém (3.4) jsou dubohabřiny mnohem více obohaceny hercynskými druhy, zejména jaterníkem trojlaločným (Hepatica nobilis) a je zde rovněž vyšší zastoupení méně náročných xerofytů, k nimž náleží česnek chlumní (Allium senescens), oman mečolistý (Inula ensifolia), kvantitativně kakost krvavý (Geranium sanguineum) a rozrazil ožankovitý (Veronica teucrium). Celkově se flóra a vegetace Zlínského bioregionu podobá bioregionu Chřibskému (3.2), který je oddělený nivou Moravy. Chřiby jsou však celkově mnohem více zalesněny.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
Nejnižší partie bioregionu byly osídleny v předhistorické době, vyšší části teprve ve středověku (valašská kolonizace). Krajina je tvořena (kromě nejvyšší poloh) charakeristickou mozaikou lesů, polí a pastvin. Lesy mají víceméně přirozenou druhovou skladbou, místy jsou přeměněné na lignikultury smrku či borovice. Bezlesí bylo dříve převážně tvořeno loukami, pastvinami a sady, ke konci socialistického hospodaření zcela dominovaly agrocenózy, nyní je značná část polí opět převedena na travní porosty. Zlínský bioregion byl dosud opomíjený ochranáři.
Do jihovýchodní části bioregionu zasahuje CHKO Bílé Karpaty. Bylo zde vyhlášeno jen několik maloplošných chráněných území. Jsou to PP Lutonina u Vizovic, PP Průkopa, PP Pod Drdolem, PP Na želechovických pasekách, PP Uhliska a PP Čertův kámen.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha