Tato skupina půd je typická pro oblasti mírného klimatu s dostatkem srážek pro růst listnatých či smíšených lesů. Navazuje tedy volně na oblast rozšíření černozemí a černic dále ve směru k oceánickému klimatu. Vznikají rovněž na sypkých substrátech, ale již bezkarbonátových, nebo alespoň odvápněných ve svrchních částech profilu.
Tato referenční skupina půd je charakteristická procesem illimerizace, který se podílí na vzniku specifické stratigrafie jejich profilu. Illimerizace je podmíněna dostatkem srážek a dostatečnou drenáží. Promyvný režim nejprve zajistí vyplavení karbonátů, ale i jiných forem vícemocných iontů do hlubších vrstev profilu. Tím dojde k mírnému okyselení a převaze jednomocných iontů ve svrchních horizontech. Toto prostředí umožňuje peptizaci koloidů (především jílových minerálů), tedy jejich přechod do mobilní podoby. Trvající promyvný režim takto mobilizované jíly transportuje do hlubších partií profilů. Tam se koloidy „setkávají“ s vyšší koncentrací vícemocných iontů a dochází k jejich koagulaci, vysrážení do podoby pevných gelů na povrchu půdních částic. Vzniká tak novotvar označovaný jako povlaky jílových minerálů. Utvářejí se horizonty relativně ochuzené o jílové složky a horizonty naopak obohacené, s charakteristickou strukturou a povlaky jílových minerálů.
Podle intenzity illimerizace a tedy podle výraznosti diferenciace půdního profilu jsou rozlišeny půdní typy šedozem, hnědozem a luvizem, kdy největší diferenciace je u luvizemí. Úroveň diferenciace půdního profilu popisuje takzvaný koeficient texturní diferenciace. Ten porovnává obsah jílové frakce v horizontu ochuzeném (E) a obohaceném (B). Pokud dosahuje hodnot větších než 1,3, tedy v horizontu B je zhruba o třetinu více jílu než v horizontu E, jedná se o hnědozem. Pokud je tento koeficient vyšší než 1,8, obsah jílu je již téměř dvojnásobný, jedná se o luvizem. Šedozem je půdní typ vznikající v oblastech přechodů černozemí k hnědozemím. Má ještě poměrně hluboký humózní horizont. Ochuzený horizont může, ale nemusí být v profilu patrný. Obohacený horizont s povlaky jílových minerálů ale vytvořen je.
Povlaky v sobě často nesou i organickou hmotu a proto bývá horizont označován jako Bth (luvický obohacený humusem). Hnědozem již má obvyklou stratigrafii luvisolů, tedy včetně horizontu E. Ten bývá ale pouze mírně zesvětlený (plavohnědý – Ev). Obohacený horizont se zde nazývá luvický (Bt). Statigrafie luvizemí je již naprosto zřetelná. Ochuzený horizont El (luvický) je výrazně zesvětlen.
Horizont Bt může být natolik obohacen jílem, že z něho vznikne vrstva velice málo propustná pro vodu a může nad ní docházet k převlhčování. Tím se může vývoj luvizemí dále posouvat k půdám hydromorfním. WRB v této souvislosti vymezuje zvláštní skupinu půd, tzv. retisoly. Jedná se právě o půdy v horizontu B silně zajílené, s hydromorfními znaky v profilu a charakteristickými jazykovitými záteky horizontu E do horizontu B.
Šedozem (SE)
Půdy s hlubokým (> 0,4 m) šedým melanickým (degradovaným černickým) horizontem v jílem ochuzené části profilu Ame až půdy, u kterých se akumulace humusu omezuje na současnou ornici nebo dokonce půdy s výraznějším eluviálním horizontem. Pro všechny je však společný výskyt luvického horizontu s tmavými argilany – Bth. Nacházíme je lokálně na periferii rozšíření černozemí ze spraší. Stratigrafie: Ap–Ame–Bth–Ck, Ap–Bth–Ck, Ap–Ev–Bth–Ck.
Hnědozem (HN)
Půdy s profilem diferencovaným na mírně vysvětlený eluviální horizont Ev, přecházející bez jazykovitých (prstovitých či klínovitých) záteků do homogenně hnědého luvického horizontu s výraznými hnědými povlaky pedů (polyedrů – prismat); mikromorfologicky mohou být tyto povlaky pedů a pórů identifikovány jako silně orientované, dvojlom vyvolávající argilany.
Texturní diferenciace činí 1,6–1,8. Luvický horizont přechází pozvolna u bezkarbonátových a ostře u karbonátových substrátů do půdotvorného substrátu. Formou nadložního humusu je mul až moder. Pod ním leží horizont Ah. Ornice zemědělsky využívaných půd se vytvořila z horizontů akumulace humusu a slabě eluviovaného horizontu.
Jsou to půdy sorpčně nasycené v horizontu Bt (VM nad 60 %) u zemědělsky využívaných půd v celém profilu. U lesních půd může nasycenost v horizontu Ev klesnout na 35–60 % (VM). Obsah humusu v ornicích zemědělských půd je nízký – v průměru 1,8 %.
Hnědozemě se vytvořily hlavně v rovinatém či mírně zvlněném reliéfu ze spraší, prachovic a polygenetických hlín. Svérázné půdy, které řadíme k hnědozemím, vznikly z eolickým materiálem obohaceným residuí zvětrávání vápenců (terra fusca, rossa). Jejich výskyt spadá do klimatických regionů B 3–5(6), Ko 2–3 a Ku 3–4.2–3(4), do vegetačního stupně 3–4. Areál jejich rozšíření je tedy na hranici ustického a udického hydrického režimu půd. Stratigrafie půdního profilu : O–Ah nebo Ap–(Ev)–Bt–B/C–C či Ck.
Luvizem (LU)
Půdy s profilem diferencovaným na výrazně vybělený (albický) eluviální horizont El s destičkovitou až lístkovitou strukturou. Přechází jazykovitými záteky (až klíny), ve kterých lze mikromorfologicky potvrdit rozrušování argilanů, do luvického horizontu Btd (degradovaný Bt). Tento horizont vykazuje vysvětlené povrchy pedů, střídající se s pedy s hnědými argilany. Mikromorfologicky zjišťujeme, že vybělené i hnědé argilany jsou charakterizovány výrazným dvojlomem. Texturní diferenciace činí 2,7–2,9. Luvický horizont pozvolna přechází do substrátu.
Nadložní humus je representován hlavně moderem. Pod ním leží pouze několik centimetrů mocný horizont Ah. Ornice zemědělských půd vznikla z uvedených horizontů a ze svrchní části albického horizontu. Proto je světlá, s velkou náchylností k erozi.
Při vysokém nasycení sorpčního komplexu v horizontu Btd obvykle nad 60 % (VM), může docházet v eluviálním horizontu k výrazné acidifikaci a poklesu VM i pod 35 %, při tvorbě Al-chloritů. I při poklesu pH KCl (pH CaCl2) v horizontu Btd pod 5 u okyselených luvizemí je však nasycenost sorpčního komplexu VM vždy vyšší než 40–50 %. Jinak by půda musela být řazena mezi Alisoly (WRB). Acidifikace a eventuelně i časté oglejení se projevují zvýšeným obsahem amorfního volného železa (FeO). Obsah humusu v ornicích zemědělských půd činí 1,7 až 2,2 % a zvyšuje se při nárůstu acidifkace a oglejení.
Tyto půdy se vytvářejí hlavně v rovinách a v mírně zvlněném reliéfu (jinak by podlehly erozi). Vytvářejí se z prachovic, polygenetických hlín, místy i z lehčích, eolickým materiálem obohacených substrátů. Jejich výskyt spadá do klimatických regionů B 6–7(8), Ko 3–5 (6), Ku 4–5.3–4, do výškového stupně 4–6. V areálu jejich rozšíření se uplatňuje udický, hydrický a mesický termický režim. Stratigrafie profilu: O–Ah nebo Ap–El –Btd–BC–C.
Zdroj: Pavlů, L. 2018. Základy pedologie a ochrany půdy. Katedra pedologie a ochrany půdy. Česká zemědělská univerzita v Praze. [cit. dne: 31. 07. 2020], dostupné z: https://katedry.czu.cz/storage/4833_Zaklady-pedologie-a-ochrany-pudy.pdf
Taxonomický klasifikační systém ČR. cit. dne: 31. 07. 2020], dostupné z: https://klasifikace.pedologie.czu.cz/index.php?action=showKlasifikacniSystem