Včelínek

Hydrologické charakteristiky a charakter toku

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí	4-17-01-047
plocha povodí [km2]	171,6
délka toku [km]	28,9
prům. průtok u ústí [m3 × s-1]	0,19

Charakter toku

Včelínek (Niklasgraben) pramení v Rakousku s. od obce Kleinschwienbarth v nadmořské výšce 250 m. Od pramene teče s. směrem k česko-rakouské hranici. Pod Šibeničním vrchem (238 m) ústí zprava z rakouské strany přítok Brűndlbach a nedaleko něj zleva Mikulovský potok od Mikulova, na němž se nachází rybník Šibeník. Mikulovský potok je napojený na závlahový kanál od Brodu nad Dyjí.

Včelínek dále pokračuje v těsné blízkosti státní hranice až k Novému rybníku, do kterého ústí z levé strany Mušlovský potok, pramenící pod PP Na cvičišti sv. od Mikulova. Větší část toku Mušlovského potoka je regulována a a na toku jsou vybudovány Mušlovský horní a Mušlovský dolní rybník. Z pravé strany v j. části Nového rybníka ústí Rybniční potok (Műhlbach),  pramenící u Falekensteinu v Rakousku. Pod Novým rybníkem se nachází menší rybník Pod Mlýnem.

Včelínek nadále teče v. směrem k Sedleci, u kterého začíná vzdutí největšího moravského rybníka Nesytu na počátku soustavy Lednických rybníků. V příbřežní oblasti Nesytu se zde nachází unikátní slanomilná fauna a flora, za jejichž účelem ochrany vznikla NPR Slanisko u Nesytu. Pravostranným přítokem Včelínku, ústícím do Nesytu, je Valtický potok.

Pod hrází Nesytu je na Včelínku několik menších nádrží (rybářské sádky) a u Hlohovce začíná vzdutí Hlohoveckého rybníka. Zde je napříč jeho korytem postaven Hraniční zámek, symbolizující polohu na (bývalé) zemské hranici.

 

Hlohovecký rybník je silnicí Valtice–Lednice oddělen od Prostředního rybníka, který je železniční dráhou Břeclav–Lednice oddělen od Mlýnského rybníka. Všechny tři zmiňované vodní plochy tvoří NPR Lednické rybníky, která je s mnohými historickými a technickými památkami v jejich okolí součástí Lednicko-valtického areálu.

Pod hrází Mlýnského rybníka Včelínek dále protéká vých. směrem k lužnímu lesu v okolí řeky Dyje, ale na hranice s lesem je sveden do umělého koryta a veden jv. směrem přes Charvátskou Novou Ves k Poštorné, kde v nadmořské výšce 155 m ústí zprava do odlehčovacího ramene Dyje.

Včelínek odvodňuje přilehlé oblasti Valtické pahorkatiny. Je řazen mezi vodohospodářsky významné toky. Do roku 1920 tvořil zemskou hranici mezi Moravou a Dolním Rakouskem [1].

Vodohospodářské objekty

Kanál Brod–Bulhary–Valtice

Zavlažovací kanál Brod–Bulhary–Valtice začíná u horní novomlýnské nádrže u Brodu nad Dyjí, kde se na odběrném objektu čerpá voda čerpá z Dyje. Pomocí čerpadla je vytlačena na kótu 210 m, odkud je pak gravitačním převodem svedena kolem Dolních Dunajovic a Mikulova do povodí Včelínku. Kanál byl vybudován za účel vybudování vodohospodářské závlahové soustavy (VZS).

Výstavba 1. fáze závlah v oblasti VZS Brod–Bulhary-Valtice probíhala na Mikulovsku a Valticku v letech 1968 až 1974. Voda z horní novomlýnské nádrže v množství až 950 l/s byla přečerpávána závlahovým kanálem s betonovým těsněním do soustavy Lednických rybníků, které slouží k vyrovnání nerovnoměrnosti odběrů a doby čerpání. Páteří soustavy je otevřený závlahový kanál v délce 14,1 km trasovaný mezi vinohrady po úbočí Dunajovických vrchů.

Kanál je plněn podávací čerpací stanicí (ČS) na pravém břehu Dyje u Brodu n. Dyjí s výkonem 950 l/s a převádí odebranou vodu do hraničního potoka Včelínku (Brundelbach), který napájí Lednické rybníky. Po protestech Rakouska proti zatápění drenážních výustí v hraničním úseku při průtoku závlahové vody byl kanál prodloužen po československém území až do Nového rybníka, jeho celková délka tak činí cca 16 km.

Z celkového počtu 8 krytých tlakových ČS s průtokovou automatikou jsou čtyři z nich s celkovým odběrem Qmax = 565 l/s umístěny přímo u závlahového kanálu, další čtyři s celkovým odběrem Qmax = 722 l/s u rybníků Nový, Nesyt, Hlohovecký a Mlýnský, část plochy měla být zavlažována pojízdnými čerpacími agregáty přímo z kanálu. Po dokončení soustava umožňovala podle projektu zavlažit cca 3 615 ha. K rozvedení vody po ploše byly používány především pásové zavlažovače STS Hustopeče [10].

Rybník Šibeník

Šibeník je průtočný rybník na Včelínku nedaleko Mikulova o rozloze 23 ha. Největší hloubka je 3,1 m. V osmdesátých letech byl rybník obnoven a při tom rozdělen na dvě části. Na rybník je současně napojen Mikulovský potok přitékající od Mikulova, dříve napájený městskou kanalizací, nyní s napojením vyčištěných odpadních vod z ČOV Mikulov. Rybník je využíván k chovu ryb.

Nový rybník

Nový rybník je průtočný rybník na soutoku Včelínku, Mušlovského a Rybničního potoka u Sedlce o rozloze 31 ha. Hloubka vody u hráze je 2,1 m. Rybník je využíván k chovu ryb. Nový rybník má tvar podkovy ohraničující ze severu vyvýšeninu Tichý ostrov s nyní již opravovaným loveckým zámečkem – letohrádkem Portz.

Nový rybník existuje v severní části bývalého rybníka Porz (Leh), jenž měl rozlohu více než 100 ha. Tento rybník obklopoval Tichý ostrov (Porz-Insel), přičemž zasahoval až k současné státní hranici s Rakouskem. Ve vrcholové části ostrova na kamenné terase se nachází bývalý letohrádek, později přebudovaný na Lovecký zámeček. Nechal jej postavit kolem roku 1629 kardinál Dietrichstein na místě bývalého opevněného bodu. K ostrovu byl ve 30. letech 17. století postaven cihlový most s mnoha oblouky, dlouhý více než 100 metrů. Do 19. století přibližně středem původního rybníka, jakož i Tichým ostrovem, procházela zemská hranice Moravy a Dolních Rakous, přičemž dříve dolnorakouská část rybníka tehdy náležela ke katastrům obcí Drasenhofen a Steinebrunn (Stainabrunn). Cihlový most patřil tehdy k dolnorakouské části rybníka. Ještě v 19. století pak došlo k posunu zemské hranice na jižní hranici původního rybníka. Kolem roku 1855 došlo k vypuštění rybníka, jeho vysušení a následnému rozparcelování. Poté byl roku 1872 jižně od letohrádku přes bývalý rybník a ostrov vybudován násep pro novou železniční trať spojující Znojmo s Břeclaví. Roku 1947 pak byl v severní části bývalého rybníka vytvořen současný Nový rybník. Z cihlového mostu, který se zrušením původního rybníka ztratil svoji původní funkci, je v současnosti bohužel vidět jen krátký úsek jeho nejvyšší části, jelikož byla jižní část bývalého rybníka postupně zanesena naplaveninami.

Rybník pod Mlýnem

Rybník Pod mlýnem (Sedlecký) je průtočný rybníček na Včelínku pod hrází Nového rybníka o rozloze cca 3 ha Je využíván ke sportovnímu rybolovu na udici.

Mušlovský horní rybník

Mušlovský horní rybník je průtočný rybník na Mušlovském potoce severně Sedlce o rozloze 3,7 ha. Hloubka vody u hráze je cca 3 m. Je využíván k chovu ryb, především násady.

Mušlovský dolní rybník

Mušlovský dolní rybník navazuje na Mušlovském potoce bezprostředně na Mušlovský horní rybník. Jeho rozloha činí 6,0 ha. Rybník je využíván k chovu ryb.

Lednické rybníky

Lednické rybníky patří k nejstarším rybničním soustavám na Moravě a od 15. století jsou trvale využívaly k chovu ryb. Tvoří je největší moravský rybník Nesyt (315 ha) a dále rybníky Hlohovecký (104 ha), Prostřední (48,5 ha) a Mlýnský (107 ha). V první polovině 19. století byly břehy rybníků, s výjimkou Nesytu, Lichtenštejny parkově upraveny a spolu s dalšími krajinnými úpravami i stavbami v jejich okolí vznikl jedinečný krajinný park. Součástí rezervace Lednické rybníky je i Zámecký rybník v Lednici (30,1 ha), vybudovaný v polovině 17. století v místech meandrů Dyje. Třetinu jeho plochy zabírá patnáct ostrovů, které jsou stejně jako okolí parkově upraveny. V roce 1953 byly Lednické rybníky vyhlášeny státní přírodní rezervací za účelem ochrany ptactva a jiné zvířeny, květeny i krajinného rázu. Dnes je tato rezervace jednou z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v republice a byla zařazena i do seznamu mokřadů mezinárodního významu. Nadmořská výška rezervace je 160–175 m.

Rybníky v nivě Včelínku byly vybudovány na lichtenštejnském panství v 15. století. Pobřeží Hlohoveckého, Prostředního, Mlýnského potoka bylo na počátku 19. století parkově upraveno a dosázeno četnými exotickými dřevinami, na začátku 19. století byly v blízkosti rybníků vybudovány drobnější zámecké stavby (Hraniční zámeček, Rybniční zámeček, Apollonův chrám).

Nesyt

Nesyt (zvaný také Sedlecký rybník nebo Kamenohrázský; něm. Steindamm Teich) je největší rybník v Jihomoravském kraji a na Moravě vůbec a sedmý největší v Česku. Nachází se u Sedlece mezi Valticemi a Mikulovem. Dosahuje rozlohy 296 ha, maximální hloubky 5,5 m a objem činí 4,7 mil. m³. Délka rybníka dosahuje 3,3 km, délka hráze dosahuje cca 130 m, výška hráze činí cca 8,5 m. Rybník leží v nadmořské výšce 175 m.

Hráz Nesytu byla postavena v nejužším místě toku, nad nímž se zvedá výrazný suk Staré hory. Hlavním přítokem je od Z Včelínek z Nového rybníka. Z jihu se do rybníku vlévá šest přítoků (mezi nimi Valtický potok), z východu jeden a ze severu dva. Rybník byl postaven v 16. století.

Nesyt se využívá se především k chovu ryb. Je součástí NPR Lednické rybníky a na západním břehu se nachází NPR Slanisko u Nesytu. Rybník je také významnou ornitologickou lokalitou.

O historii Nesytu je známo jen málo komplexních zápisů a je nutno je hledat v mnoha knihách. Z útržkovitých poznámek je možno historii Nesytu celkem solidně objasnit. Přesto dnes již bezpečně víme, že proslulý starý Urbář Liechtensteinského panství jihomoravského okruhu vydaný Bretholzem roku 1414 o Nesytu ještě nehovoří. Našla se však listina z roku 1418, kde je o Nesytu už krátká zmínka. Z toho tedy vyplývá, že rybník byl založen během 15. století. Před rokem 1414 se uvádí, že na dolním konci budoucího rybníka se ještě nacházela obec Kőnigsbrunn, která byla při stavbě rybníka odstraněna. Nesyt je tedy typickým nebeským rybníkem, protože má jen několik malých, bezvýznamných přítoků, které nejsou schopny jej naplnit, jako je potok Mlýnský, Úvalský a Valtický, což byly převážně odpadové vody z města a dál pak přepadové vody z Bažantnice. Nesyt má kapacitu 4 mil. 665 tis. m³ při hloubce u hráze 5 m a v době silných dešťů může zachytit až 1 mil. 500 tis. m³ srážkových vod s nebezpečím možnosti způsobovat značné zaplavení okolních pozemků. Název rybníka Nesyt se během staletí vyvíjel. V době jeho vzniku se nacházel částečně v katastru Steinebrunn, Mikulov a Valtice, takže je dosti možné, že v některé literatuře najdete jeho název jako Mikulovsko-Steinebrunnsko-Valtický rybník. V 17. stol. se jeho jméno ustálilo na Steindamm Teich, nebo Niemersatt v němčině a z toho se odvodil český název Nesyt. Jméno Nesyt plně vyjadřuje, že rybník není nikdy sytý a kromě již uvedených potoků je doplňován pouze srážkovými vodami. Jeho význam pro klima v našich suchých podmínkách je mimořádný.

Hlohovecký rybník

Hlohovecký rybník je jeden z Lednických rybníků na říčce Včelínku. Zásobní prostor dosahuje 1,842 mil. m³. Sypaná hráz tohoto rybníku je 6 metrů vysoká a 445 metrů dlouhá. Vznikla v roce 1933.  Hlohovecký rybník byl vybudován za účelem chovu ryb, čemuž slouží doposud. Nyní mimo předešlého poskytuje také útočiště i pro řadu vzácných druhů rostlin a živočichů

Hlohovecký rybník (Bischofswarther Teich) leží na k. ú. Hlohovce (73,39 ha) a Lednice (33,54 ha). Na celkové rozloze 106,93 ha zadržoval v době pořízení výpočtů (r. 1938) 1,841.717 m³ vody. Rybník je napájen z výtoku sousedního Nesytu (Steindamm Teich) vodním příkopem zvaným Neurissbründl a z pěti pramenů v obci Hlohovec. Ve zdejší rybniční soustavě byl po Nesytu druhým rybníkem, avšak obhospodařován byl současně s Prostředním a Mlýnským, takže buď Nesyt, nebo další tři byly vypuštěny zcela nebo naplněny jen zčásti.

Napouštění rybníka děje se příkopem spojujícím rybník “Nesyt” s rybníkem Hlohoveckým. V normálních dobách naplňuje se rybník tento při otevření čepu rybníku Sedleckého a v dobách mokrých vodou přepadající přepadem rybníku Sedleckého. Kromě toho přitéká voda příkopem od tzv. studánky “Neurissbründl” v katastru obce Sedlec a v kat. obce Hlohovec jest z pramenů vyvěrající voda přiváděna 5ti příkopy.  Jak patrno z přehledné mapy pozůstává rybniční hospodářství kníže z Liechtensteinů ze 4 rybníků ležící nad sebou. z nichž uvažovaný rybník Hlohovecký jest svojí polohou ve směru přítoku vody druhý. Na straně východní jest ohraničen rybník hrází, po jejíž koruně přechází okresní silnice Lednice – Valtice. V hrázi této umístěn jest čep a přepad kterážto zařízení přivádějí vody do rybníku Prostředního. Čep uložen jest přesně na kat. hranici Hlohovec, okr. Hodonín, a Lednice, pol. okres Mikulov. Přepadová stavidla umístěna jsou v silničním mostě okresní silnice Valtice – Lednice, kterýžto most jest zděný a klenutý a má 3 otvory o světlosti á 3,58 m. Stavidlová konstrukce jest umístěna na straně návodní před mostem a pozůstává ze 6ti otvorů opatřených stavidly. Poloha, rozměry, jakož i výška hamu zůstává nezměněna, jenom výška hamu vztaženého na státní nivelaci a určena 169,106 s ohledem na nivelaci řeky Dyje. Ham je zhotoven ze žuly průřezu 40/40 cm, délky 1,30, a spočívá na zděné podezdívce zhotovené z pálených cihel na cementovou maltu. Žulovým kamenem protaženy jsou křížem dvě železné tyče průřezu 25 m/m, délky 1,30 m ve výšce 30 cm resp. 40 cm od paty kamene. Do hlavy kamene jest olovem zalit železný hřeb v diagonálním průseku, tvaru obdélníkového 82/45 m/m a výšky 25 m/m. Hlava hřebu nese nápis “1899”.

Prostřední rybník

Prostřední rybník je jeden z Lednických rybníků na říčce Včelínku. Plocha Prostřední rybníka dosahuje 48,5 ha a maximální hloubka 1,73 m. Zásobní prostor dosahuje 0,768 mil. m³.

Na břehu Prostředního rybníka se nachází Rybniční zámeček.

Mlýnský rybník

Mlýnský rybník je jeden z Lednických rybníků na říčce Včelínku. Plocha Mlýnského rybníka dosahuje 107 ha a maximální hloubka 4,78 m. Zásobní prostor dosahuje 1,994 mil. m³.

Mlýnský rybník, běžně zvaný Apollo, je poslední a druhý největší z kaskády rybníků na potoce Včelínek v okrese Břeclav, 1 km jihovýchodně od Lednice. Je součástí národní přírodní rezervace Lednické rybníky a vede kolem něj naučná stezka. Leží v komponované krajině Lednicko-valtického areálu, na jeho jižním břehu stojí nízká dřevěná rozhledna a na vyvýšenině Apollónův chrám, podle kterého má rybník svou přezdívku.

Po jeho hrázi vede silnice mezi Lednicí a Břeclaví (Charvátská Nová Ves). Při východním koutu rybníka se nachází rekreační areál s koupalištěm, restauračním zařízením a kempem.

Allahovy rybníky

Allahovy rybníky byly skupina rybníčků, ležící j. od Prostředního rybníka. Allahovy rybníky se nacházely v trati Allach Feld na k. ú. obce Valtice a byly napájeny z prameniště Goldbründl, těsně na pravé straně silnice z Valtic do Lednice. Vodu z těchto pramenů odvádí příkop asi 700 m dlouhý do Allahových rybníků. Od prameniště asi ve vzdálenosti 700 m leží první rybník o rozloze 1,039 ha s obsahem vody 9041 m³. Po dalších 280 m od hráze ležel 2. rybník, dnes již zaniklý, po dalších 540 m od původní hráze je nejmenší 3. rybník o výměře 0,5 ha a obsahu vody 5180 m³. Rybník č. 4 leží zčásti na k. ú. Charvátské Nové Vsi (dnes místní část Břeclavi) a zčásti na k. ú. Hlohovce. Jeho výměra činí 1,608 ha a obsahuje 13565 m³ vody. Za tímto rybníkem je asi ve vzdálenosti 320 m opět zrušený rybník č. 5 a po dalších 300 m bývalý rybník č. 6. Po koruně jeho hráze vede cesta k saletu Tří grácií. Těsně pod touto hrází leží rybník č. 7, který vznikl přehražením chobotu Prostředního lednického rybníka. I tento rybník se rozkládá na k. ú. Charvátské Nové vsi a Hlohovce. Jeho výměra činí 0,9 ha a zadržuje 3023 m³ vody. Již tedy ve 30. letech 20. století z původních sedmi rybníků byly zavodněny jen čtyři (I, III, IV a VII), které byly průtočné a napájeny z prameniště ležícího v blízkosti rybníčků [3–9].

Historie lednických rybníků

V rybnících valtického velkostatku se chovali hlavně kapři, štiky, líni a candáti. Všechny názory a příkazy knížete Karla Eusebia týkající se výlovu Nesyta byly zpracovány do tzv. Instrukce o lovení Nesytu vydané 26. srpna 1661 ve Valticích. V literatuře se tyto směrnice týkající se lovu Nesytu uváděné jako Instrukce, ale ve skutečnosti se jedná o příkaz knížete, poněvadž začíná těmito slovy: Also befehlen wir Euch Alles machen – tedy přikazuji vám udělat všechno… Pro lepší zvýraznění obsahu Instrukcí jsou tady uvedeny do přehledných bodů:

• jelikož si na výsledku lovu na Nesytu dělá kníže velikou naději, proto má být loven se vší pílí a poctivostí;
• výlov má být zahájen 1. října ráno a odpoledne ukončen ve 4 hodiny, ráno má být rybářským pacholkům dána vydatná snídaně, aby neměli čas na nepravosti a další jídlo má být podáno po skončení lovu;
• lovení má být použito každý den 16 osob a to střídavě 1 týden z Hlohovce a druhý týden z Poštorné a Charvatské Nové Vsi;
• peníze získané v denním prodeji ryb musí být přesně zaznamenány a večer zaneseny do peněžního rejstříku;
• je zakázáno rozdávat ryby známým, kteří sledují výlov – případě zjištění této činnosti bude pacholek či úředník potrestán pokutou 10 říšských tolarů a každou rybu;
• koupit si rybu či více ryb při lovu je dovoleno jen při řádném zaplacení a to podle váhy ryb;
• ryby se nemají prodávat podle vážnosti kupující osoby, ale jen podle počtů kusů a váhy;
• aby se nikdo nemohl vymlouvat, že nezná moji nejmilostivější Instrukci, je nutno všechny úředníky i pacholky s ní seznámit;
• sobotní ryba má být dána dle starého zvyku každému úředníkovi od hejtmana (ředitel Velkostatku) až po porybného.

Přeprava vylovených ryb na sádky byla z počátku zajišťována koňskými potahy, především z valtického dvora. Rovněž prodej ryb zejména klášterům, hostincům a jiným zájemcům se přepravovalo koňmo. To samozřejmě vyžadovalo vyšší potřebu potahů v době, kdy tyto potahy chyběly při sklizni brambor, cukrovky či hroznů. Zejména rozrůstající se Kufnerův cukrovar v Břeclavi požadoval neustále více suroviny. Když valtický dvůr nestačil, musela potahy vypomoci i Genža, což z hlediska vzdálenosti na Nesyt či sádky bylo náročné jak pro lidi, tak i pro koně. Aby oba dvory zvládly potřebnou dopravu ryb a k tomu již zmiňované sklizňové práce, zejména pak přepravní nároky na cukrovku (která se vozila podle vzdálenosti honů buď do vagónů nebo přímo do cukrovaru v Břeclavi) musely značně zvýšit počty volských potahů, které byly pro práci uvnitř dvora a na poli velmi vhodné.

Na počátku 19. století (1812) se Liechtensteinové rozhodli svou rezidenci definitivně přestěhovat z Valtic do Vídně do paláce Rossau. Toto rozhodnutí bylo pro velkostatek další zátěží – podle potřeby dopravovat ryby až do Vídně. I když se jednalo většinou o dopravu nepravidelnou, byla to pro koně přeci jen záležitost několikadenní.

Teprve v roce 1836 se začaly objevovat zprávy, že Vídeň má zájem postavit do Břeclavi a dále do Brna, české Třebové, v Břeclavi pak odbočku na Olomouc a do Krakova, tzv. Severní dráhu císaře Ferdinanda (Kaiser-Ferdinand-Nordbahn-KFBN). Od zveřejnění této zprávy a k přípravným a zahajovacím stavebním pracím uplynul sotva rok a 7. dubna 1837 bylo s vlastní stavbou započato a 6.6.1839 projel první osobní vlak tažený lokomotivou Moravia s 10 osobními vagony až do Břeclavi. Nákladní doprava byla zahájena rovněž velmi rychle a to 2. března 1840.

Otevření této tratě mělo mimořádný význam nejen pro dolní Rakousy, ale i pro rozvoj velké části Moravy a Čech. Trať sloužila jako hlavní tepna pro dopravu ryb do Vídně, nejen pro potřeby Liechtensteinského paláce, ale i pro potřeby města. Valtický velkostatek prodával své ryby již přes vídeňského obchodníka s rybami Lukamem. Ryby se dovážely ze sádek v Hlohovci na vlakovou zastávku Bernhardsthal, což bylo z Hlohovce 23 km, tedy téměř 5x menší vzdálenost než přímo do Vídně (vzdálenost Vídeň-Hlohovec 111 km). Jen z těchto dvou čísel je patrno, že doprava ryb, včetně vlakových poplatků byla ekonomicky velmi výhodný, ale důležité bylo hlavně to, že se podstatně zkrátila přepravní doba. 1. dubna 1911 dostaly Valtice telefonní spojení. To umožňovalo další rozšíření trhu s rybami v tom, že obchodníci, či jiní zájemci si na základě telefonické objednávky sami přijížděli.

Jak se uskutečňovala přeprava ryb z Hlohovce na vlakovou zastávku Bernhardsthal? Převoz ryb k vlaku zajišťovaly potahy z Genže. Pokud byl náklad určen k nočnímu vlaku, pak kočí pracoval při lovu jen dopoledne a potom odvezl náklad k vlaku. Pokud byl náklad určen k rannímu vlaku, pak kočí odjel na Genžu až po skončení pracovní doby a velmi brzo ráno (prakticky po půlnoci) odjel k vlaku. Z uvedených důvodů proto tuto dopravu zajišťovaly potahy z Genže. Nepodařilo se mi zjistit, proč se ryby nevozily na břeclavské nádraží, kam byla vzdálenost o polovinu menší. V literatuře najdeme jednu větu – ryby z Nesytu se prodávaly i do Vídně – a to je vše. Proto ten podrobnější výklad dopravy ryb do Vídně. Tento způsob dopravy ryb do Vídně trval vlastně až do roku 1935. V tomto roce velkostatek zakoupil dvě nákladní auta značky Tatra. Tyto auta úplně zajišťovala dopravu ryb k zákazníkům, obsluhované řidiči panem Kalužníkem a panem Brandštetrem nejstarším. Tito řidiči byli zvláště vybraní, poněvadž kromě češtiny a němčiny museli zvládat některé písemnosti týkající se prodeje ryb a jednání se zákazníky. Jednu perličku (z mnohých), které vykládal pan Brandštetr: „V Brně jsem od obchodníka dostal za výhodný prodej ryb spropitné (trinkgelt), takže při zpáteční cestě jsem si dal v Pohořelicích svačinu, zapil jsem to osmičkou vína a spěchal do Hlohovce naložit, abych ještě stihl odvézt náklad do Mistelbachu.“

V roce 1940 statek zakoupil traktory, takže koně definitivně skončili snad stoletou práci při lovu ryb a vrátili se na dvory k zemědělské práci. Systematické letnění rybníků možno považovat za jeden z nejdůležitějších intenzifikačních faktorů. V odborné literatuře najdeme pouze zmínku, že se rybníky mají pravidelně letnit. Zřejmě zůstávalo na majitelích forma a způsob letnění.

Během staleté existence rybářství Valtického velkostatku dosáhl statek za své výsledky uznání v tomto oboru. Zásluhu na tom mají především získané zkušenosti svých zaměstnanců a využíváním všech znalostí na tu dobu známých. Například nově se využívaly i malé rybníky. Zatímco dříve po výlovu se vytříděné ryby vyhazovaly nebo se prodávaly jako odpad, nyní se těmito rybami osazovaly právě tyto málo využívané rybníky, které byly schopny je uživit a ryby tak mohly dorůst na požadovanou váhu. Mimořádná pozornost byla věnována zásadní otázce, tj. jakým množstvím potěru osadit Nesyt jako žírný rybník, aby nebyl přeplňován potěrem a nesnižoval se tak jeho příští výnos.

Vysoká úroveň rybářství statku odpovídala v té době nejvyspělejším rybářstvím Rakouska-Uherska, ale i později vzniklé ČSR. Rozhodnutím zákonodárců byly po roce 1948 rybníky a lesy vyjmuty ze správy řízení státního statku a převedeny na nově vzniklé instituce jako Státní rybářství a Státní lesy [2].

Zdroje:

1.  Vlček, V., Kestřánek, J., Kříž, H., Novotný S. & Píše, J. 1984. Vodní toky a nádrže. Zeměpisný lexikon České socialistické republiky. Praha: Academia, 1. vydání, 315 s.
2. http://www.valtice.cz/ (zkráceno)
3. Nesyt – největší rybník valtického velkostatku
4. Apollo autocamp – Lokalita
5. Povodí Moravy – Hlohovecký rybník
6. AOPK (správa CHKO Pálava) – Hydrologie
7. Turistika.cz – Hlohovecký rybník
8. Dolnímorava.org – Historie rybníků na Břeclavsku
9. Rybářství Hodonín – Lednické rybníky
10. Štěpaník, K. 2010. Z historie závlah na Břeclavsku. In: Rožnovský, J., Litschmann, T. (ed): „Voda v krajině“, Lednice 31.5. – 1.6.2010, ISBN 978-80-86690-79-7