Valašská kolonizace moravských Karpat

Valašská kolonizace je osídlování území severovýchodní Moravy obyvatelstvem ze severovýchodu a východu, které na naše území přinášelo vlastní způsob hospodaření (pastevectví), ale i jiné kulturní zvyky (životní návyky, mluva, hudba, rukodělné práce). Valašská kolonizace probíhala postupně po hřbetech karpatských pohoří směrem od východu přibližně v rozmezí 13. až 17. století. Podíleli se na ní Valaši (původní obyvatelé Rumunska), ale zejména i další obyvatelé žijící v území celého karpatského oblouku (Rusíni, Ukrajinci, Slováci, Poláci), kteří původní zvyky Valachů přejímali a šířili dál.

Postup valašské kolonizace později podnítil i novou vlnu tzv. pasekářské kolonizace, na níž se již podílelo i původní obyvatelstvo. Oba dva druhy osídlení značně proměnily původní lesnatou krajinu Karpat, a tím tak položily základ dalšímu rozvoji celé oblasti horského pásma Karpat. Valašský způsob života značně ovlivnil zvyky původních obyvatel, kteří se „umění Valachů” uživit se na vrcholech lesnatých kopců naučili a dokázali si podrobit zprvu drsnou valašskou krajinu. V průběhu staletí se oba etnické prvky navzájem asimilovali, až splynuly spolu s krajinou v jeden harmonický kulturní celek.

Jak vzniklo slovo Valach

Samotný název Valach, Vlach označoval v různých dobách různé skutečnosti. Jeho původ však je germánský. Ve starogermánštině označoval výraz „Walh, Vaelh, Wälsche nebo Valr“ sousední keltské kmeny, které se dostaly pod silný vliv Říma a došlo k jejich romanizaci. V přeneseném smyslu tento výraz označoval Římana nebo také cizince. I v některých slovanských jazycích přetrvává spojitost slova Vlach s Itálií (čeština, polština). Od Germánů přijaly toto slovo jiné národy, a to zejména Slované a Řekové. A tak řecké Βλασορ, stejně tak jako slovanské Vlach, Valach, Voloch (Волох) staly se základem například i pro maďarské Oláh a Olász.

Slovem Valach, Vlach původně označovali Slované romanizované obyvatele Balkánu (Thráky) a pravděpodobně i samotné potomky římských osadníků. Nejužívanější bylo označení Vlach u jižních Slovanů. Později se pro Italy a Latiny vyčlenil název Vlach, (resp. Olász v maďarštině, Wälsche v němčině) a pro Rumuny, nebo původně latinizované obyvatelstvo na sever od Dunaje termín Valach (Oláh, Wallach).

Přesun Valachů po karpatském oblouku

Začátek valašské expanze

Obecně se udává, že východiskem valašské expanze z Rumunska na severozápad po hřbetech karpatského oblouku byla oblast Marmaroše na rumunsko-ukrajinském rozmezí. Podle historických pramenů se ví, že tato expanze začala na přelomu 14. a 15. století. Impulzem k tomu snad mohlo být otevření nových příležitostí, neboť v tomto období si začíná šlechta uvědomovat možnost dalšího ekonomického růstu z nevyužité půdy v horských nepřístupných oblastech a začíná prostřednictvím pobídek a daňových úlev pobízet obyvatelstvo i ze vzdálenějších krajů. Souvislost může mít i zvýšený populační tlak v Sedmihradsku a původním Valašsku a také turecká vojenská invaze na Balkán ve 14. až 16. století.

Valaši na Ukrajině

Valaši postupně pronikají severozápadním směrem přes ukrajinské Karpaty, kde silně ovlivňují původní rusínské obyvatelstvo takovým způsobem, že rozdíl mezi původními etniky se zde postupně ztrácí. Vývoj pokračující migrace z Ukrajiny na západ byl následně zejména ruský, rusínský nebo obecněji východoslovanský, spíše než čistě rumunský, a to především v 16. a 17. století. Snad čelo této expanze (14. století) bylo i na Slovensku a na Moravě tvořeno v majoritním případě rumunskými Valachy jako kolonizátory a „mistry“ valašského řemesla.

Do Haliče a na území rusínského lidu v rámci Polského království se však dostávají Valaši nejenom z Marmaroše, ale v druhé polovině 14. století rovněž z Moldavska. Na uherském území zahrnujícím nebo sousedícím s dnešní Ukrajinou se nacházejí doklady o osídlení Valachy již v první polovině 15. století. K masívní valašské expanzi dochází i na polském území, kdy je dokladování v období 14. až 16. století doloženo až 315 vesnic s valašským právem. Valašské právo bylo upraveným typem německého práva, s výsadami a úlevami zaměřenými na povolání horských pastevců. Typickým hustým výskytem valašských vesnic je horská, málo úrodná půda, s velkým množstvím lesů.

Na ukrajinském a polském území se stejně jako později u nás setkáváme i s dalším systémem pobídek a výhod při zakládání valašských vesnic. Jedná se o systém lhůt, lehot, lhót (rus. воля), kdy celé vesnice jsou na určitý počet let osvobozeny od poddanských povinností. V druhé polovině 16. století však již bylo právo valašské na Zakarpatské Rusi v úpadku. Valaši a „povalašené“ místní obyvatelstvo ztrácí ekonomické výhody s valašským právem spojené. Snad to je jeden z hlavních faktorů, že Valašská expanze na Slovensko a na území Moravy je nadále přiživována trvajícím přílivem obyvatelstva především rusínského a východoslovenského původu.

Valaši na Slovensku

První historické doklady o Valaších na slovenském území pocházejí z první poloviny 15. století. Konkrétně z roku 1426 pochází doklad, že páni z Plešivce byli stíháni proto, že „z cizích krajů povolali Valachy do lesů u Štítníku v stolici gemerské, nehledíce na obecný zákaz králův, aby nikdo z šlechty, jmenovitě ve Spiši na pomezí země usedlé, neopovážil se míti Valachy na své zemi neb v svých lesích“. Pravděpodobně, jak vyplývá z tohoto listu, se objevovali valašští pastýři v slovensko-ukrajinských horách již dříve. Díky oboustranným výhodám mezi Valachy a šlechtou je kolonizována do konce 15. století velká část slovenského oblouku Karpat. Rovněž Nízké Tatry, v pozdějších dobách i Rudohoří, a střední Slovensko.

V poslední třetině 15. století se Valaši dostávají i na střední Slovensko za vlády uherského krále Matyáše Korvína (1457–1490). Tento panovník, který byl rovněž rumunského/Valašského původu, poznal již ve své vlasti výhody valašského typu hospodaření a se zdarem je zavedl i do krajin středního Slovenska. Předpokládá se, že i v této fázi hráli etničtí Valaši (Rumuni) roli průkopníků a pionýrů. V kraji mezi Bánskou Bystřicí a Ružomberkem jsou Valaši v 16. století hojně rozšířeni. O jejich vlivu na místní poměry svědčí i několik listin vydaných v 16. století, které nařizují báňským městům středního Slovenska a Slovenského Rudohoří zřídit zvláštní hajníky, kteří by Valachy z lesů vyháněli a zabraňovali tak velkým škodám, které Valaši svojí činností způsobovali. Úbytek lesů totiž vážně ohrožoval výrobu dřevěného uhlí a tím i provoz hutí.

Nejdůležitější panství, které později má vliv na moravské Valašsko je panství oravské. Uvádí se, že první Valaši na Oravě byli snad z podstatné části ještě rumunského původu. Další příliv horských pastevců byl poznamenán především ukrajinským a rusínským vlivem. Tedy slovanskými populacemi, geneticky bližšími původnímu slovanskému obyvatelstvu než balkánské, snad románské, etnikum. Nezanedbatelnou složku přílivu Valachů na Slovensko tvořilo obyvatelstvo původem z Polska. Tito polští Valaši, opět především rusínského původu, se mohli pohybovat poměrně volně přes severní slovenskou hranici. Migrace přes severní hranice platila obráceně o Valaších slovenských. Je zajímavé, že na česko-slovenské hranici takovéto poměry nepanovaly. Pohyb valašského obyvatelstva byl ve směru z východu na západ omezen, a nejdůležitější pro moravské Valašsko byla kolonizace ze směru severního nebo severovýchodního.

Kolonizace moravských Karpat

Pasekářská kolonizace karpatského podhůří

Před příchodem Valachů byla velká část severovýchodních hraničních hor na našem území neosídlena. Přírodní podmínky nedovolovaly trvalejší osídlení západních Karpat v době prehistorické, ani raně středověké. Avšak ještě před doražením čela valašské expanze se již započal proces osídlování středně položených horských partií hraničních pohoří. Obyvatelstvo, které tento proces započalo, bylo tedy původní české/moravské. Impulzem bylo zvýšení demografického tlaku zvýšení populace lidí v nížinách, ale i (jak už bylo uvedeno) ekonomické pobídky šlechty. V některých případech se dostávalo pro tuto expanzi do horských oblastí poddaným i podpory od šlechty ve formě osvobozovacích listin od poddanských břemen.

Nové pastviny vznikaly klučením lesa a hospodářská zvířata byla chována především na maso, vlnu a kůži. Starší způsob chovu vepřů v bukových lesích ustupuje do pozadí, i když nikdy nevymizel. Ačkoliv se posouvala hranice osídlení do vyšších poloh, které byly do té doby prakticky neobydlené, nejvyšší partie hraničních hor v této době původní obyvatelstvo Moravy neosídlilo, především díky nedostatečným a nevhodným technologickým znalostem hospodaření ve vysokých nadmořských výškách a extrémních klimatických podmínkách.

Popisovaný typ hospodaření, který se nazývá pasekářskou kolonizací, byl odlišný proti staršímu typu, kolonizaci osadové, stejně odlišná byla později kolonizace salašnická (valašská), šířená především východními vlivy během valašské expanze. Paseky, jako základní jmenovatel pasekářské kolonizace byly vlastně kusy zemědělské půdy, které vznikly na horských svazích po vyklučení lesa. Paseky tvořily původně příslušenství selských statků, avšak na některých pasekách se usazovali i nově příchozí kolonisté. Můžeme předpokládat, že s přílivem Valachů z východu se počet pasek rozšiřoval. Svědčí o tom i neblahý vliv Valachů na lesní porosty. I na moravském Valašsku vedlo intenzivní využívání lesa Valachy nejdříve k zákazům pěstovat kozy, a dále byly restrikce na ochranu lesů rozšířeny o omezování práva pást v panských lesích. Nejenom, že Valaši klučili les za účelem získávání nové orné půdy, tak rovněž poráželi stromy, aby se jejich dobytek mohl pást na listech z koruny stromu.

Vrchnost zprvu zvýhodňovala pasekáře krácením povinných daní a roboty, ale záhy (snad již v druhé polovině 16. století) bylo pasekářů užíváno k tzv. dřevním robotám – dřevorubecké práci. Pasekářskou kolonizaci na Rožnovsku zaváděl pan Bernart ze Žerotína v polovině 17. století. V této době byly zakládány také mnohé vesnice na tomto panství – Horní Bečva 1659, Prostřední Bečva po roce 1676, Dolní Bečva v roce 1650, Veliká čili Hrubá Bystřice 1651, Hutisko založeno r. 1656, Solanec se poprvé uvádí roku 1657, Karlovice až roku 1713.

Díky rozšiřování zemědělsky využitelné půdy vznikají v této době i třenice a hraniční spory mezi jednotlivými panstvími, územními právními celky – dominiemi. Dřívější hranice byly povětšinou neostré, určené geografickými překážkami (horské hřebeny a vodní toky), ale jejich význam a přesné určení nabývalo na důležitosti především ve spojitosti se vzrůstajícím ekonomickým přínosem horských oblastí. Mezi nejdůležitější dominia v diskutované oblasti patří: na severu biskupský statek hukvaldský a dva světské statky – rožnovský a vsetínský. Na jihovýchodě statek lukovský, brumovský, vizovický a novosvětlovský. Na severu to bylo panství těšínské a frýdecké. Na slovenské straně vznikala nepřehledná měnící se situace v boji o půdu a moc na středním a severním Trenčínsku.

Valaši na Moravě a ve Slezsku

První Valaši se objevují na západním Slovensku v druhé polovině 15. století. Na Moravu dorazila valašská expanze dorazila na Moravu v poslední čtvrtině 15. století, kdy máme o Valaších kusé zprávy z Těšínska a z panství frýdeckého. Valaši dostávají do prostoru Beskyd, je dvojí – ze severu (Těšínsko a Živěcko – jižní Polsko) a z východu (oravské a trenčínské panství – Slovensko). K roku 1494 se v těšínské městské knize poprvé objevuje jméno Valach, které poukazuje na již probíhající valašskou kolonizaci. První jistá zmínka o Valaších na těšínském panství pochází z roku 1522 ze zápisu o jistém soudním sporu. Objevují se zde jména lidí žijících na těšínsko-hukvaldské hranici, která dávají tušit o valašském původu jejich nositelů. Jsou to jména Gregor Fedor, Dimitr Dunka, Dumka, Petrach, Andrej. Další zprávy pocházejí opět ze soudního sporu na hukvaldsko-frýdecké hranici v letech 1556–1560, a datují retrospektivně příchod Valachů na hukvaldské panství do posledních dvou desetiletí 15. věku. Aktérům tohoto sporu bylo známo, že Valaši nejsou v místních horách od nepaměti, a jeden ze svědků, Ondřej Krmošek z Příbora prohlásil, že „za jeho mladých let nebylo Valachů v horách hukvaldských“.

Z roku 1513 pochází zpráva o jistém Valachovi (osobní jméno) na brumovském panství. Z let 1531–1533 jsou známy další dokumenty uvádějící Valachy v okolí Strážnice (Bílé Karpaty), na panství vsetínském, rožnovském, Valaši ze slovenské strany pásli svá stáda i na západních svazích Javorníků (zmiňováno 1535 v listu Jana z Kunštátu). V prvotní fázi se jednalo pouze o jednotlivce nebo malé rodiny, a celkový počet Valachů v celé oblasti Těšínska, východní Moravy a severozápadního Slovenska je odhadován maximálně na několik stovek.

V šestnáctém a na počátku sedmnáctého století pokračují tendence započaté příchodem Valachů na Moravu. Jedná se především o zvyšování jejich počtu a mísení s původním obyvatelstvem. V této době nacházíme již celé valašské vesnice, ne pouze jednotlivce nebo jednotlivé rodiny, jak tomu bylo na začátku migrace. Díky promíchávání původního a nového obyvatelstva a akceptování valašských technologií se také začíná posouvat význam označení Valach. Nyní se pomalu Valachem stává sedlák na vysokohorských statcích, bača nebo pasák ovcí.

V šestnáctém a především v sedmnáctém století na moravském Valašsku postoupila kolonizace horských partií do další fáze. Již byla zmíněn fáze osadová a pasekářská. Další fázi lze nazývat nazývat fází salašnickou, nebo také vrchařskou. Vrchaři byli uživatelé horských pastvin, kteří zde mohli pást ovce svoje, nebo ovce míšaníků, tedy jejich společníků. Bača, valašský šafář, ovce na letní sezónu k pasení přebíral. Někdy se stávalo, že vrch nebyl dán do pronájmu jedné osobě, ale celé skupině osob, ti se potom také nazývali míšaníci. Salaš pak byla zvláštní právní jednotka tvořená právě míšaníky, jejichž představený se nazýval salašník. Poplatek za pastvu se nazýval dania. Valašský vojvoda potom dohlížel na několik salaší, na to aby žádný z míšaníků nebyl ošizen, aby souhlasily počty ovcí a sýra, na které jednotliví společníci mají nárok. Rovněž po každé sezóně se řešily případné spory.

V polovině 17. století bylo na území Těšínské komory (komora spravovala přímý majetek těšínských knížat) evidováno již 30 valašských salaší. V těšínské krajině lze po Valaších najít mnohá planiska, tedy vymýcené plochy, na  nichž  pásli  svůj  dobytek.  Vliv  tradičních  valašských  způsobů hospodaření, lidové kultury i jazyka dokládají i některé výrazy jako salaš, koliba, fujara, valaška, brynza, polana či grapa.  Také  místní  názvy dodnes poukazují na někdejší valašský vliv, např. název obce Košařiska je odvozen od valašského slova košár, tedy salaš, po valašské kolonizaci zůstaly i názvy řady hor jako Magura (pahorek) nebo Gruň (horská louka). Mnozí dnešní obyvatelé Těšínska, i když o tom často ani nevědí, jsou potomky Valachů, řada z nich nese dodnes i valašská příjmení (Valach, Walach, Wałach, Valášek, Valošek, Wałoszek, Bača, Bacza), a to v různě psaných verzích.

Na konci 17. století ještě existuje povědomí uvnitř valašské populace (nebo alespoň její části) na Moravě o jejím cizím původu (Macůrek 1959). Toto povědomí je však již značně slabé, a především na severozápadním Slovensku dochází již v této době k úplnému prolnutí obou kultur a obyvatelstva. Ztrácí se někdejší rozlišování Valachů od nevalachů, Valachů od sedláků a Valachů od Slováků. I na Těšínsku je tento lid, který stále pronikal do zemí koruny české v druhé polovině 17. stol, zván Slováky. Tato neustálá migrace však i v této době byla vyživována populacemi dále z východu nebo z jihovýchodu. V polovině 18. století zaniká etnografický rozdíl mezi Valachy a nevalachy v oblasti východní Moravy. Obyvatelstvo Beskyd je obecně označováno jako valašské.

Závěr

Jak již bylo v přecházejících odstavcích naznačeno, elementy původně valašské (rumunské) se vyskytují pravděpodobně v minimálním počtu, a to pouze v první fázi expanze. Majoritní etnický obraz valašské migrace byl rusínský a východoslovenský. Nově příchozí element byl původním obyvatelstvem vnímán jako cizí, a to jak po jazykové, tak po kulturní stránce, již od prvního kontaktu mezi těmito dvěma populacemi. Nicméně, v průběhu následujících tří století se postupně obě etnika sžívají natolik, že počátkem 18 století se rozdíly úplně srovnávají, čímž se začíná formovat valašský etnografický region.

Důvody úspěšného začlenění Valachů do moravských dominií byly především ekonomické. Hlavním strůjcem jejich úspěchu byla nová, odolná plemena ovcí, která dobře snášela drsné klimatické podmínky hor, na rozdíl od původních ovcí moravských starousedlíků. Tyto ovce se nazývají valašky, nebo rovněž javorničky, a dávají sice mnoho sýra, ale málo vlny. Ta je poměrně nekvalitní a hodí se pouze na valašskou houni (huni). Druhý typ ovcí na moravském Valašsku byly tzv. bírky (slovo maďarského původu). Bírky měly mnoho kvalitní vlny, která se hodila též na sukno. Rovněž způsob jejich využití a chovu byl jiný. Valaši chovali ovce především na vlnu, kůži a sýr, a všechny tyto suroviny uměli dobře zpracovávat.

O účinnosti jejich nových technologií hovoří mnohé případy, kdy vrchnosti chránily původní moravské řemeslníky (především zpracovatele vlny) před dravou valašskou konkurencí různými cly, zákazy nákupu surovin, prodeje výrobků, omezením doby prodeje atd. Ekonomický úspěch Valachů vytvářel tlak, aby nové technologie chovu ovcí a zpracování vlny byly poměrně rychle převzaty i místním obyvatelstvem. Tím docházelo k promíšení původního obyvatelstva a nově příchozích, kdy místní chodili k Valachům „do učení“ na tyto inovativní technologické postupy, a vznikaly i společná manželství a rodinné svazky.

Zdroje: Ehler, R. 2010. Y chromosomální polymorfismy v české populaci se zaměřením na moravské Valašsko: evolučně antropologická studie.  Disertační práce. Katedra antropologie a genetiky člověka. Přírodovědecká fakulta univerzity Karlovy v Praze

https://tesinsko4.webnode.cz/kolonizace/