Předneolitický člověk — lovec a sběrač — nepochybně využíval všech možností, které toto prostředí poskytovalo, pro svou obživu a přežití (plody, zvěř, dřevo atd.). Nešlo ovšem o záměrnou adaptaci lesa a lesního prostředí pro potřebu člověka, ale o využívání dostupných lesních zdrojů. Založení lesního požáru v jehličnatém lese (borovice) bylo asi jedinou záměrnou činností, jejímž výsledkem mohla být změna širšího prostředí.
Ve středoevropských podmínkách však šlo i v takových případech vždy jen o změny lokálního rozsahu, nesrovnatelné s požáry známými z dnešní severské tajgy. Pro svůj malý rozsah jsou dnes takové případy sotva doložitelné pylovou analýzou a mnohdy zůstávají jen v oblasti odborných spekulací. O přímém (ve skutečnosti ale rovněž nikoli záměrném) působení člověka na les při jeho využívání se dá ve střední Evropě hovořit teprve od doby vzniku usedlého osídlení (neolit, cca 6–7 000 let př. n. l.).
Teprve při dlouhodobém pobytu neolitické komunity na jednom místě (okraje lesů lesní světliny, nezapojené lesy na hranici s bezlesím) docházelo v okolním lese ke změnám, které postupně vyústily do jiné prostorové a druhové skladby či do přeměny uzavřeného lesa v otevřený pastevní les a posléze bezlesí na takto využívané lokalitě. Prvotními příčinami těchto (zřejmě velmi pozvolných) změn byly nepochybně pastva domácích zvířat a využívání dřeva na otop a stavbu obydlí. Teprve pozdější vývoj vedl k záhonovému pěstování různých plodin a ke střídavému využívání a opouštění primitivně obdělávaných políček mimo zapojený les. Na počátku doby bronzové bylo střídavé hospodaření opuštěno a nahrazeno dlouhodobou kultivací půdy na otevřených plochách mimo les. Během následujícího vývoje se při záměrném využívání lesa a jeho zdrojů vystřídaly všechny myslitelné formy a způsoby užití.
Konečně ve druhé polovině holocénu (zhruba od 6 000 let př. n. l.) se člověk stal hlavním činitelem ovlivňujícím rozlohu a prostorovou i druhovou skladbu lesa ve střední Evropě.
Počátky fragmentace lesa
První zemědělská sídliště vznikala v nížinách s mírným klimatem a úrodnými půdami, většinou na mírných svazích obrácených k jihu v údolích vodních toků, ale mimo jejich záplavovou oblast. Lesy v bezprostředním okolí byly nevyčerpatelným zdrojem dřeva a prostorem pro pastvu, bezlesí prostorem pro pěstování základních plodin. Třebaže celé široké okolí včetně lesa patřilo k zázemí sídliště a bylo také podrobně prozkoumáno, přímý vliv člověka na krajinu a les byl omezen jen na nejbližší okolí sídelní lokality, a dá se také proto jen obtížně zjišťovat v pylových diagramech.
Už v době bronzové vedl usedlý způsob života spojený s dlouhodobým užíváním lokality po stupně ke zpomalení až znemožnění obnovy lesa, jeho dožití, a tudíž k místnímu odlesnění. Toto pozvolné odlesňování vyústilo do postupné fragmentace lesa a stálo na počátku přeměny přírodní krajiny v krajinu kulturní.
V době železné a na počátku středověku však šlo mnohdy o poměrně rozsáhlou likvidaci lesa nejen v nížinách, ale i v horských oblastech — v okolí rudných nalezišť, kde byla velká potřeba dřeva pro tavení kovů. Objevení a využívání těchto ložisek často velice vzdálených od sídlišť svědčí o tom, jak podrobně předhistorický člověk prozkoumával široké okolí svého obydlí. Postupem doby byly také odlesněny všechny plochy vhodné pro zemědělské využití; les se zachoval jen na místech pro zemědělství nevhodných.
Lesní pastva
Pastva ovcí, koz, skotu, prasat a koní v lese v okolí zemědělských sídlišť byla běžným způsobem využívání lesa od nejstarších dob až do 19. stol. Světlé dubové a dubo–habrové lesy nižších poloh s bohatým travním, bylinným a keřovým podrostem byly mimořádně vhodné pro celoroční pastevní využití. Extenzivní vypásání vedlo mnohdy ke vzniku skupin (trnitých) keřů, pod jejichž ochranou opět zmlazovaly původní dřeviny. Po delší dobu provozovaná pastva postupně zpomalila až znemožnila samovolnou obnovu lesa a vedla ke zrodu světlých parkových lesů s dominantními starými stromy, a posléze ke vzniku otevřených pastvin. Jednotlivé dřeviny snášely lesní pastvu a s ní spojený okus různě: dub, lípa, jasan, líska, habr a další listnaté dřeviny schopné vegetativního odnožování byly ovlivněny méně. Naproti tomu byl pastvou a okusem silně ovlivněn a mnohdy zcela potlačen buk, ve středoevropských podmínkách převážně závislý na generativní obnově (semeny).
Dubové a bukové lesy s typickou periodicitou semenných let se přednostně využívaly pro pastvu prasat (odtud německé označení Mastjahr pro semenné roky obou dřevin; mästen = vykrmovat). Přednost se přitom dávala lesům dubovým, protože kvalita masa prasat krmených žaludy byla lepší než při výkrmu bukvicemi. V obou případech vedlo pasení prasat v bukových a dubových lesích k omezování jejich přirozené obnovy — prasata totiž při pastvě v lese nekonzumují jen bukvice či žaludy, ale často i mladé kořeny semenáčků.
Tis červený (Taxus baccata), v některých oblastech střední Evropy hojný v lesním podrostu, se od pradávna vysekával, protože je pro domácí zvířata jedovatý. Velmi silný a destruktivní vliv na obnovu a druhovou skladbu lesa měla koza, která dává přednost okusu dřevin před bylinami. Naproti tomu skot a ovce se pasou především na travním a bylinném podrostu.
V teplých nížinných polohách s mírnými zimami bez sněhu pobývala domácí zvířata v lese po celý rok. Stálá přítomnost dobytka na sídelní lokalitě a v jejím nejbližším okolí měla ovšem za následek, že i stromy vzniklé z výmladků byly neustálým okusem a ohryzem likvidovány. Jako ochrana proti okusu mladých výhonů se aplikovalo komolení — odříznutí kmene ve výšce asi 1,5 m nad zemí, kam už zvířata okusem nemohla dosáhnout a mladé výhony mohly odrůstat. Pozůstatkem tohoto způsobu udržování stromů jsou „hlavaté vrby“ — dříve hojně zastoupené podél vodních toků ve volné krajině a tradičně využívané pro pěstování košíkářského proutí. Ve vyšších polohách se zvířata musela na zimu ustájit. Jako zimní krmivo se běžně používala v létě sklízená (ořez, oklest) letnina — jednoroční olistěné výhony některých listnatých dřevin — zejména jilmu, jasanu, lísky, lípy, méně habru. Pro zajištění tohoto krmiva našlo komolení stromů v nejbližším okolí sídelní lokality plné uplatnění. Hrabání lesního steliva pro ustájení dobytka v zimním období (odtud hrabanka) bylo běžnou praxí od nejstarších dob vlastně až do 19. stol.
V počátečních fázích osidlování krajiny se ještě nedá mluvit o trvalém osídlení určité lokality. Sídelní komunita neolitu či železné doby zcela závisela na přírodních zdrojích ve svém okolí. Po vyčerpání určitého důležitého zdroje byla lokalita opuštěna a sídlo přeneseno na jiné místo, kde bylo potřebných zdrojů dostatek. To se samozřejmě týkalo i zdrojů, které poskytoval les. Na jedné straně vedlo dlouhodobé vy užívání lesa k jeho degradaci až likvidaci, na druhé straně mělo jeho zachování mimořádný význam pro tehdejší agrární komunitu.
S vývojem vlastnických vztahů ve středověku se práva k využívání lesů pro pastvu stala v některých oblastech předmětem politických jednání mezi feudálními vlastníky území a obcemi. V některých částech Alp a Karpat se tato práva pastvy v horách udržela až do současné doby. Byla původně vázána především na specifickou formu pastevního využívání horské krajiny — pastvu nad hranicí lesa (viz valašská kolonizace). Pro rozšíření pastevní plochy se tam pak běžně vyseká valy a vypalovaly klečové porosty. V mnoha případech měla pastva za následek snížení hranice lesa, provázené i půdními sesuvy, silnou erozí a vznikem sněhových lavin, které zasahovaly hluboko do níže položených lesů a někdy měly i zničující účinky na horská sídliště.
Dřevo: palivo, nástroje, stavební materiál, dřevěné uhlí
Od prvopočátků lidské kultury bylo dřevo univerzálním palivem. Měkká snadno hořlavá dřeva se používala spolu s hubkou k rozdělávání ohně křesadlem. Jako palivo se hodilo dřevo jakékoli, ale přednost se dávala dřevům tvrdým (dub, buk, habr) pro jejich vysokou výhřevnost. S postupně narůstající populací spotřeba palivového dřeva stoupala. Od pouhého sběru klestu se bezpochyby rychle přešlo k záměrné těžbě; vytváření zásob palivového dřeva na zimní období bylo ve středověku běžnou činností a hromady dřeva patřily k typickému obrazu středověkých vsí.
Přesná znalost vlastností dřeva jednotlivých dřevin byla pro člověka samozřejmostí od nejstarších dob. Jí se řídilo využívání různých druhů dřeva pro specifické účely. V osobním vybavení Ötziho — muže z ledovce objeveného v září 1991 na ledovci v Hauslabově sedle v Ötztalských Alpách, který tam zahynul někdy mezi lety 3 350 a 3 100 př. n. l. — našlo uplatnění celkem 9 druhů dřev, počínaje lukem z tisového dřeva; dále to byly lípa, jasan, líska, modřín, bříza. Různé drobné předměty v jeho vybavení byly vyrobeny ze dřeva kaliny tušalaje (Viburnum lantana), dřínu a vrby. Tato znalost vlastností dřeva byla jak pro mezo– či neolitického člověka, tak i pro člověka středověku (a vlastně až do předindustriální doby) životně důležitá — bylo třeba dobře znát, které dřevo se k čemu hodí — počínaje výstavbou obydlí přes výrobu zbraní a nezbytných nástrojů až po drobné předměty denní a osobní potřeby.
Tuhé a pružné dřevo tisu se používalo na výrobu lučiště, líska na výrobu šípů. Buk se nehodil jako podkladové stavební dřevo; z jeho dřeva se naopak vyráběly různé nástroje a nádoby pro uskladnění potravin (bukové dřevo neobsahuje třísloviny jako např. dub, neovlivňuje proto chuť potravin). Lípa se cenila jako snadno opracovatelné dřevo řezbářské a především pro vysoce hodnotné lýko na výrobu provazů — není vyloučeno, že právě nadměrné dření lýka spolu s oklestem mohlo být jednou z příčin tehdejšího ústupu lípy ze středoevropských lesů. Pružné jasanové dřevo našlo uplatnění především při výrobě dřevěných nástrojů a topůrek. Pro uzení masa se používalo dřevo olše, které mu dávalo zvláštní příjemnou chuť. Ze smolnatého dřeva borovice se vyráběly louče, z pryskyřice tmely na těsnění nádob či plavidel. Z pružného vrbového proutí se pletly stěny obydlí; pletené koše a opálky patřily k běžnému vybavení zemědělské usedlosti od nejstarších dob až do poloviny minulého století. Dubová kůra se pro svůj vysoký obsah tříslovin používala pro zpracování kůží.
Jako stavební dřevo se v nížinných oblastech preferoval dub, v horách měla přednost jedle před smrkem. Pro krov a překlady se používalo dlouhé a rovné dřevo jehličnanů. Také ve vnitřním vybavení domu našla uplatnění celá řada dalších druhů dřev pro různé účely.
Odlesnění vlivem průmyslové činnosti
Těžba a pražení rud a výroba kovů se ve střední Evropě provozovaly od nepaměti, v nižších polohách, brzy ale i vysoko v horách v Duryňském lese, Harzu, Krušných horách, v Krkonoších, na Šumavě, na Českomoravské vrchovině, v Jeseníkách i v Karpatech. Poloha těchto odlehlých horských lokalit svědčí o tom, jak podrobně už v nejstarších dobách člověk prozkoumával své okolí, na kterém byl po všech stránkách závislý. Těžba rud a výroba kovů zcela závisely na zásobách dřeva použitelného pro výdřevu i tavbu a vedly už v bronzové a železné době k rozsáhlému odlesnění okolí rudných nalezišť. Postupem doby byly v různých částech Evropy vyvinuty různé druhy tavicích pecí. Spotřeba dřeva pro tyto účely byla značná.
S technicky stále dokonalejšími metodami dolování a tavby rud a s rostoucím rozsahem dolování narůstal i rozsah odlesnění, které vyvrcholilo ve středověku. Pro potřebu stříbrných dolů v Kutné Hoře se v 15. stol. těžilo dřevo v celém širokém okolí. Posléze se těžba přenesla do Krkonoš, odkud se dřevo volně plavilo po Labi do Starého Kolína. Střední a východní Krkonoše byly v průběhu 16. stol. z větší části odlesněny a do hor vyslaná komise kutnohorských dolů doporučila v r. 1609 přenesení těžby do Orlických hor. Podobná situace vznikla již dříve i v okolí starých nalezišť soli (Hallstatt, Solnohradsko). Původní převážně dubové lesy v okolí Lüneburgu v Dolním Sasku byly už na počátku historické doby značně fragmentovány a posléze zcela zlikvidovány těžbami pro tamní solné doly. Pozůstatkem je do dnešní doby převážně odlesněná krajina Lüneburského vřesoviště.
![Pálení dřevěného uhlí v milíři, Valašsko, počátek 20. století (zdroj: Soukromá sbírka Milana Hambálka, Rožnov pod Radhoštěm, [2]).](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2023/11/milir-1-e1700408528442.jpg)
Podobným způsobem se do stavu středoevropských lesů ve středověku promítlo sklářství. Sklo bylo v té době velmi žádaným produktem a majitelé panství přidělovali mistrům sklářům mnohdy značné rozlohy lesa s povinností zásobovat panská sídla skleněnými výrobky. Tato praxe se udržela až do 18. stol. Sklářská výroba byla zcela závisela na dostatečném množství dřeva — nejen jako paliva, ale i pro výrobu potaše (uhličitan draselný K2CO3). Z dřevin se k tomuto účelu nejvíce vyhledávaly buk a javor: dřevo se pálilo volně v lese, popel s vysokým obsahem drasla se loužil a takto získaná draselná sůl se poté používala jako surovina pro přípravu sklářského kmene (středověké zelené „lesní“ sklo). Po vytěžení lesa v okolí se huť strhla a přenesla na jiné místo, kde bylo dřeva dostatek (viz lesní sklárny). S ohledem na vysokou spotřebu dřeva se proto sklářské hutě zakládaly v lesích, většinou v horských oblastech.
V českých zemích vděčí sklářství za svůj původ celá řada dosud existujících horských obcí na Šumavě, v Krkonoších, na Českomoravské vrchovině i jinde. Z pozdního středověku a začátku novověku je znám i velmi specifický případ výběrové těžby jedlových kmenů určených pro stavbu lodí v tehdy mimořádně prosperujících holandských loděnicích. Tzv. zlatý věk holandské lodní plavby (2. polovina 16. až 1. polovina 17. stol.) kladl mimořádné požadavky na zásobování loděnic kvalitním dřevem na stavbu lodí. Dubové dřevo se těžilo v Holandsku, Porýní, Vestfálsku, Sasku, Dánsku. Pro lodní stožáry se pro nesbíhavý, válcovitý tvar kmene nejlépe hodila jedle. Loďařské společnosti vysílaly tehdy své lidi také do střední Evropy; ti v lesích vyhledávali vhodné stojící stromy, zařizovali jejich těžbu a dopravu k vodním tokům a plavbu po Rýnu, Vltavě a Labi do přístavů na pobřeží Severního moře. Této činnosti vděčí u nás zřejmě za svůj původ osada Starý Holand v Novohradských horách. Zachovala se ale i holandská příjmení v českém jazykovém prostředí.
Samovolná obnova lesa
Vliv člověka na les byl už od nejstarších dob velmi různorodý a prostorově diferencovaný, silně závislý na terénních a přírodních podmínkách, druhové skladbě lesa, sídelní situaci a způsobu využívání dostupných přírodních zdrojů. V různých podmínkách a oblastech proto probíhala obnova lesa po zásahu člověka různým způsobem.
Listnaté lesy nížinných poloh střední Evropy z větší části tvořily dřeviny schopné vegetativní obnovy a udržování formou výmladků. Tyto druhy měly proto větší šanci na přežití po poškození okusem a pastvou nebo po ořezu, oklestu či komolení nebo pokácení — na rozdíl od buku ve vyšších polohách nebo jehličnanů v horách. V horách se les obnovoval samovolně především přirozenou semennou obnovou dřevin schopných kolonizovat odlesněné plochy. Většinou to byly krátkodobě měkké listnáče (bříza, jeřáb, osika) a poté smrk, který mnohdy na dlouhou dobu zablokoval obnovu buku a jedle. Absence semenných stromů a pozdější středověká těžba, a posléze umělá výsadba lesa nakonec zcela zabránily návratu těchto dřevin na původní stanoviště.
Z palynologických studií je rovněž zřejmé, že buk byl už v počátcích kolonizace krajiny mnohde poměrně rychle vyloučen z druhové skladby smíšených lesů a jeho místo zaujaly dřeviny schopné tvorby výmladků. Stejně rychle se ale buk někdy vracel na lokality člověkem opuštěné a mnohdy pak vytvářel nesmíšené porosty na místech, kde by za normálních podmínek jeho dominanci tlumily ostatní dřeviny.
Vývoj rozlohy a stavu lesů, odlesnění, degradace lesů
Uvedené příklady způsobů a rozsahu využívání lesů ukazují, jak od neolitu do vrcholného středověku narůstal vliv člověka na les. Projevoval se ve dvou směrech:
- Přímým odlesněním — buď dočasným v případě účelové těžby dřeva, nebo trvalým, souvisejícím s postupně stále rozsáhlejší přeměnou lesa na zemědělsky využívané pozemky.
- Postupnou změnou druhového složení a prostorové skladby lesů. Selektivní těžba určitých druhů dřevin vedla v některých případech k vyloučení druhu ze směsi (např. buk, asi i lípa), v jiných případech naopak k jeho převládnutí a potlačení druhů ostatních. Tímto způsobem vznikly už ve středověku dubové a habrové pařeziny (viz dubohabřiny).
Fragmentace lesa a odlesňování krajiny nepostupovaly samozřejmě průběžně a se stejnou intenzitou. Ve vývoji střední Evropy se střídala období populačního růstu za příznivých klimatických podmínek (např. římská doba, 9.–10. stol., 13. stol.) s obdobími migrací (4.–6. stol.) a úpadků za kmenových válek či morů (např. 14.–15. stol.), která vedla k zániku sídel, ukončení zemědělského využívání krajiny a posléze ke spontánní obnově lesa. S rostoucí hustotou osídlení středoevropské krajiny narůstala i intenzita lidského vlivu na les.
V některých částech střední Evropy došlo již ve vrcholném středověku k téměř úplnému odlesnění krajiny (např. severoevropská nížina). 13. až 15. stol. bylo ve střední Evropě obdobím intenzivní a cílevědomě řízené kolonizace dosud neobsazených území, především podhorských a horských poloh (viz pasekářská kolonizace). Ta vedla k rozsáhlému odlesňování, při kterém se už v plném rozsahu uplatnilo žďáření lesa (odtud početná místní jména Žďár). Následující období je v dějinách evropského holocénu známo jako období nejrozsáhlejší remodelace krajiny v důsledku eroze, půdních sesuvů ve svažitých terénech a přemodelování úpatí svahu (podsvahová koluvia) a říčních niv po akumulaci obrovského množství zemního materiálu transportovaného vodou.
Zmenšení rozlohy lesů a jejich celkově špatný stav způsobený tzv. toulavými těžbami (tj. libovolnou účelovou těžbou stromů) a nedostatkem obnovy nemohl zůstat bez následků. Vrcholný středověk je ve střední Evropě obdobím první energetické krize vzniklé nedostatkem dřeva. Ta dala impuls k prvním pokusům o zastavení degradačních trendů a nápravu stavu lesa.
Tradiční formy hospodaření (do poloviny 18. století)
Do poloviny 18. století zde existovaly v zásadě pouze 2. tradiční formy lesního hospodaření, a to výmladkový les a pastevní les. Intenzita a způsob využití se s největší pravděpodobností zásadně lišily v závislosti na nadmořské výšce a s ní související historií kolonizace (v Karpatech pasekářská a valašská). Nížinné oblasti (do 400 m n. m.) jsou trvale osídleny a intenzivně hospodářsky využívány nejpozději od neolitu (přibližně před 7 000 lety). Pro tyto lesy je zaveden termín nížinné lesy, v anglicky psané literatuře lowland woodland.
Výmladkový les
Výmladkový les (také pařezina) je les obnovovaný z výmladků, které obrážejí poté, co je kmen useknut zpravidla těsně u země. Pro produkci palivového dřeva byly pařeziny v historické době zdaleka nejvýznamnějším, a proto i nejrozšířenějším typem lesa. Pravidelně obhospodařované výmladkové lesy byly zavedeny už před několika tisíciletími (dendroarcheologické doklady) a nejpozději ve středověku už představovaly na mnoha lokalitách výkonný produkční systém. V protikladu k tomuto poznání předpokládají starší autoři teprve nedávné pravidelné využívání pařezin. J. Ševětínský uvádí ve své knize „Stručný přehled dějin lesů v Čechách“ následující: „Asi v polovici 18. stol.: Zavedeno hospodářství pařezné, co způsob pravidelného hospodářství lesního“.
Výmladkové lesy selektují druhy dřevin, které dobře obrážejí z kambia sekundárních meristémů. To se netýká jehličnanů, které druhotně téměř neobrážejí, některé druhy dřevin naopak jsou bujným obrážením patrně adaptovány na ekologické prostředí, kde se vyskytují bez vlivu člověka. Jde o nestabilní substráty typu sutí nebo říčních náplavů. Např. v suťových lesích schopnost rychlého obrážení patrně vede k převaze lípy, javoru a jilmu, nebo na říčních náplavech jsou charakteristické různé druhy vrb.
Typickou strukturu pařezin představují polykormony kmenů („svazky“ z jednoho pařezu), vyrůstající ze společného základu. Takto vyrostlé dřevo se většinou nehodí ke stavebním účelům, zato na topení je ideální. Výmladkový způsob obnovy byl proto často kombinován s různou příměsí stromů vzniklých ze semene (nebo i z výmladku, který byl vybrán z mateřského pařezu). Cíleně ponechávaným jedincům se říká výstavky a oproti výmladkům měly mnohem delší obnovní dobu. Z hlediska jedince však mohou být výmladkové pařezy starší než výstavky obvykle dosahující věku nanejvýš několika set let. V lesnické terminologii se pařezina označuje jako nízký les, případně střední, pokud je kombinována s výstavky. [2]
Doba obmýtí pařezin nepřesahovala až do 19. stol. 15–20 let (mimo výjimečné případy). Ve středověku byla obvykle okolo 7 let. To poskytovalo příhodné podmínky jak pro druhy světlomilné, tak i stínomilné. Části v pařezinách se mýtily zpravidla celé najednou, přičemž jejich velikost nebyla menší než dnes, šlo o desítky hektarů (mimo drobné majetky). Celkově se každoročně mýtily stovky hektarů v lesích o velikosti tisíců hektarů. V jihomoravském panství Mikulov, zahrnujícím dodnes významný komplex Milovického lesa, byla velikost oddělení 20–30 ha. Např. v r. 1384 zde bylo smýceno 108 ha. Tento systém zde v nezměněné podobě fungoval od 14. do 20. stol. Na dva až tři roky (než pařezy plně obrazily) vznikl na ploše právě smýcené části světlý ekosystém, což se opakovalo ve velmi krátké periodě [3].
Pastevní les
Pastevní les představuje kombinaci pastviny a solitérních stromů nebo jejich skupin. Ořezávány jsou ve výšce okolo 1–3 m (hlavový řez), případně po celé délce kmene. Stromy jsou často velmi staré, protože pastevní tlak neumožňuje běžné zmlazení, a to ani výmladkově. Pařeziny a pastevní lesy se jako typ hospodaření v zásadě vzájemně vylučují. Pokud byla doba obmýtí pařeziny dostatečně dlouhá, mohl být do již zajištěných porostů vpuštěn dobytek. Naopak pastevní lesy mohly obsahovat plošky výmladkových lesů, které však musely být pečlivě chráněny před vstupem dobytka. Vše se odráží i v historických dokumentech, kde se u lesních majetků kombinujících plochy s pařezinami a pastevními lesy řeší, jak pařeziny účinně ochránit před vstupem dobytka. I některé velké lesy byly zřejmě z tohoto důvodu pouze pařezinami. Pastevní lesy jsou typické hlavně pro severní Evropu a středomořskou oblast. Ve střední Evropě o jejich historickém zastoupení zatím nemáme přesnou představu, dnes se s nimi setkáme jen velmi vzácně jako se způsoby ochranářského managementu. V současnosti je u nás pastva v lese podle zákona nedovoleným způsobem hospodaření. [2]
Pastevní les v našich zemích dnes prakticky nenajdeme. Bývalé pastevní lesy obsahující solitéry starých stromů jsou např. lužní lesy na Soutoku (řek Moravy a Dyje). Prostor mezi stromy byl nicméně během 20. stol. vyplněn mladšími stromy a les má dnes díky tomu porostní (nikoli druhovou) strukturu blízkou přírodnímu lesu. Prostorovou strukturu podobnou pastevním lesům mají některé rezervace, kde se travní plochy sečou – významné jsou NPR Čertoryje v Bílých Karpatech a již zmíněný Soutok. [3]
Mimo pařezinu a pastevní les je další hospodářskou formou les vysoký. V tradičním lesnictví byl zřejmě používán jen výjimečně. [2]
Moderní formy hospodaření (od poloviny 18. století)
Hospodářské postupy ve střední Evropě se zásadně změnily v době mezi 18. a 19. století. Při šíření osvícenských myšlenek a ekonomického liberalismu byly vypracovány postupy na nové, racionální pěstování lesa, což se zdůrazňovalo jako protiklad oproti domnělému dřívějšímu chaotickému využívání. Nové formy postupně zcela nahradily předchozí postupy. S cílem zajistit trvalost výnosu byl zaveden model normálního lesa, který se dělil na věkové třídy umožňující přesnou evidenci dřevní hmoty a plánování budoucího výtěžku. Rozdíly mezi dřívějšími a pozdějšími metodami hospodářského využívání lesa jsou natolik velké, že se v literatuře obvykle rozlišuje tradiční a moderní lesnictví.
Vysoký les
Vysoký les představuje jedinou formu hospodaření v moderním lesnictví, přičemž doba obnovy je okolo sta let. Vysoký les je složen z jednokmenných jedinců generativního původu. Vyžaduje tedy obnovu ze semene, což dříve nepředstavovalo standardní metodu. Za dosavadního stavu poznání proto nepovažujeme vysoký les za typ tradičního hospodaření v nížinných lesích. Naopak patrně i v minulosti převažoval v horských oblastech. Ostatní (nelesnické) typy využívání lesa se mohly s pařezinou, pastevním lesem nebo
vysokým lesem poměrně volně kombinovat.
Současné progresivní přístupy se od moderního lesnictví značně vzdalují. Jde
hlavně o přírodě blízké lesnictví, které si klade za cíl pěstovat les s maximálním využitím a respektováním přírodních procesů. [2]
Zdroje:
- Fanta, J. 2007. Lesy a lesnictví ve střední Evropě II. Z dávné historie využívání lesů. In: Živa 2/2007. Dostupné online [20. 11. 2023] https://ziva.avcr.cz/2007-2/lesy-a-lesnictvi-ve-stredni-evrope-ii-z-davne-historie-vyuzivani-lesu.html
- Hédl, R. Szabó, P. Riedl, V. Kopecký, M. 2011. Tradiční lesní hospodaření
ve střední Evropě I. Formy a podoby. Živa 2/2011. Dostupné online [21. 11. 2023] https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/tradicni-lesni-hospodareni-ve-stredni-evrope-i-for.pdf - Hédl, R. Szabó, P. Riedl, V. Kopecký, M. 2011. Tradiční lesní hospodaření
ve střední Evropě II. Lesy jako ekosystém. Živa 3/2011. Dostupné online [21. 11. 2023] https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/tradicni-lesni-hospodareni-ve-stredni-evrope-ii-le.pdf