Těžba uhlí na Ostravsku souvisí s nástupem průmyslové revoluce. Rakouské vládě neušlo, že v Anglii a jiných zemích přispívá využití uhlí k příjmům státní pokladny a začala podporovat prospektorskou činnost. Tehdy padl její zrak i na Ostravsko. Většímu využití ale bránila skutečnost, že právo na těžbu uhlí (na rozdíl od kovů) neměl panovník, ale šlechta. Teprve od roku 1789 přešlo uhlí do tzv. horního regálu, což habsburskému státu umožnilo těžbu účinněji podporovat. Prvním, kdo se zde prokazatelně snažil hledat a těžit uhlí, byl olomoucký hejtman hrabě Václav Kořenský z Těrešova.
O privilegium na těžbu požádal už roku 1753, zdá se však, že jeho podnikání brzy skončilo. Další však byli úspěšnější, ke známějším jménům tohoto období patří například František Karel Josef svobodný pán z Eichendorfu, hrabě Wilczek, šluchtistr Jan Jakub Lutz, ale také klimkovický mlynář Jan Augistin. Přesto se do konce století těžba v rakouské části Ostravska rozbíhala jen pomalu, především pro nezájem místních investorů.
Jiná situace byla na pruském Landeku. Roku 1780 zde nalezl rychlebský důlní měřič Scholze výchozy dvou slojí. Už o dva roky později dostal majitel pozemků Jan Adam svobodný pán Gruttschreiber koncesi s právem ražby štol. Roku 1782 tak vznikl důl Anselm — první hlubinný důl ostravského revíru.
Až do 30. let 19. století byl hrabě Wilczk jediným významným uhelným podnikatelem ve Slezské Ostravě a baron Gruttschreiber jeho jediným protějškem na Hlučínsku. Pak však do oblasti přišel silný kapitál zejména v podobě vídeňských Rotschildů. Ti postupně skupovali doly, pozemky a jiné podniky. K dalším silným hráčům té doby patřil rod Salmů, společné těžařstvo bratří Gutmannů a Ignáce Vondráčka a také státní kapitál v podobě Severní dráhy Ferdinandovy.
Zlom ve vývoji přinesl především začátek výroby železa ve Vítkovicích a zjištění, že koksovatelné uhlí je pro toto odvětví nepostradatelné. První pudlovací pec (současně tehdy ještě jediná v monarchii) zde byla zapálena 16. září 1830. Zatímco do 40. let se uhlí na podobě krajiny a životě zdejších lidí ještě nijak výrazně neprojevovalo, od této chvíle se stává jeho neoddělitelnou součástí. Přibližně v polovině 60. let tak už těžba dosáhla mil. tun.
Rychlý rozvoj železnic a výroby železa dál podněcoval těžbu a začal dramaticky měnit tvář krajiny. Počet obyvatel se v krátké době zvýšil více než desetkrát, rostou dělnické kolonie, mizejí zemědělci a drobní řemeslníci, zvyšuje se počet horníků a dalších dělnických profesí — většinou tvořících servis dolům a hutím. Stejně tak roste obchod a služby. Není bez zajímavosti, že s 166 obyvateli na jeden hostinec (údaj z roku 1880) se Ostrava stala místem s největší koncentrací hostinských v celé monarchii. Alkoholismus se stal velkým sociálním problémem. K dalším patří znečištění a především chudoba. Začíná se objevovat pojem “černé město“.
Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se Ostravsko stalo strategicky významnou oblastí Rakouska–Uherska. Výroba uhlí a železa představovala základní podmínku pro vedení války. Současně se však průmysl potýkal s nedostatkem pracovních sil v důsledku odvodů do armády. Těžba probíhala extenzívně, snižovala se bezpečnost práce. Nedostatek pracovních sil sice vedl ke zvyšování mezd, drahota a nedostatek však příjmy horníků znehodnocovaly.
Nejvyšší těžby se v těchto podmínkách podařilo dosáhnout roku 1916 – přibližně 11,5 mil. tun. Bylo to však za cenu extenzívních krátkodobých opatření, takže od té doby už množství vytěženého uhlí až do konce války klesalo.
Vznik samostatného státu přivítala i většina obyvatel Ostravska, současně ale postavil zdejší doly do nové situace, na kterou nebyly připravené. Nová republika představovala jen malé odbytiště, navíc se na československém trhu uhlí začaly prosazovat zahraniční subjekty, především z Polska a Německa. Export proto směřoval především do méně vyspělých zemí jih.–vých. Evropy, které neměly vlastní zdroje.
Během období první republiky dál pokračoval proces koncentrace kapitálu. Počet těžařství v revíru klesl do roku 1937 na sedm. Patřily mezi ně:
- Rakouská báňská a hutní společnost,
- Vítkovické horní a hutní těžířstvo,
- Severní dráha Ferdinandova,
- Kamenouhlené závody Orlová–Lazy,
- Larisch-Monnichovy doly a koksovna,
- Kamenouhelné doly a koksovna Jana Wilczka,
- Státní báňské ředitelství v Porubě.
Přestože doly (stejně jako celé Ostravsko) těžce zasáhla světová hospodářská krize, v období první republiky celkově došlo k novému rozmachu dolování. Dokládá to mimo jiné i údaj o množství vytěženého uhlí v roce 1937 – za celý revír těžba dosáhla rekordních bezmála 13 mil. tun.
Na počátku druhé světové války padly nacistickému Německu OKR do rukou bez boje a tedy neporušené. Pro Říši to znamenalo významný přínos. Ani ne tak kvantitativní, protože zdejší objem těžby činil jen asi 3,5 procent tehdejší německé produkce uhlí, ale spíše kvalitativní. Šlo totiž o mimořádně kvalitní koksovatelnou surovinu nezbytnou pro metalurgický průmysl, tedy jedno z nejdůležitějších odvětví nutných pro vedení války.
V první fázi války nacisté investovali do přestavby a intenzifikace výroby nemalé prostředky. V roce 1941 tak revír vyprodukoval ještě o bezmála 4,5 mil. tun více, než v rekordním posledním předválečném roce 1937. Výhodou těžby v Protektorátu bylo i to, že zde nedocházelo k odlivu pracovních sil do armády.
Charakter výroby se výrazně změnil po obratu situace na frontách. Přešlo se k extenzívní těžbě a v roce 1943 bylo dosaženo těžby okolo 20 mil. tun. Postupné hromadění válečných problémů však vedlo k poklesu těžby. Nicméně i v závěrečné fázi války byly doly OKR pro Říši velmi významné, protože ztratila surovinové zdroje v jiných oblastech. Od počátku roku 1945 se těžba i další výroby začaly hroutit. Při přechodu fronty na konci války byly doly značně poškozeny.
Zárodek pozdějšího OKD vznikl po druhé světové válce, kdy bylo tehdejších šest těžařských společností postaveno pod národní správu. Krátce nato dekret prezidenta republiky č. 100/45 znárodnil všechny doly a některé další průmyslové podniky v celé republice. Na jeho základě byl 7. března 1946 se zpětnou platností od 1. ledna 1946 zřízen národní podnik Ostravsko–karvinské kamenouhelné doly. Podniky v jejich vlastnictví, tedy celkem 32 dolů, 9 koksoven, 10 báňských elektráren, železárny v Třinci a Vítkovicích, statky a lesy a několik dalších průmyslových podniků, byly začleněny do národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly Ostrava.
K další změně došlo roku 1953, kdy byl tento podnik se zpětnou platností k 31. prosinci 1951 zrušen a byl zřízen Kombinát OKD, který měl funkci hlavní správy. Řídil činnost nově zřízených podniků od roku 1955 nazývaných trusty. Ani toto uspořádání nevydrželo dlouho. Bylo zrušeno roku 1957, aby následujícího roku vznikly tzv. výrobně hospodářské jednotky (VHJ). Kombinát OKD nahradilo Sdružení OKD. Dosud samostatné koksovny se staly závody tohoto nového podniku.
Další reorganizace proběhla 1. července 1965. Rozšíření pravomocí došlo i ke změně názvu na Ostravsko-karvinské doly. Na čele tohoto trustu podniků stálo oborové ředitelství, jemuž byly podřízeny všechny hospodářské organizace bývalého Sdružení OKD. A roku 1977 byla zřízena státní hospodářská organizace OKD, koncern se sídlem v Ostravě. Ta byla zrušena 31. prosince 1988, aby mohl 1. ledna následujícího roku vzniknout státní podnik OKD. Státní etapu vývoje OKD ukončil 1. ledna 1991 federální ministr hospodářství jeho zrušením a zřízením akciové společnosti Ostravsko-karvinské doly.