Světlé lesy s dubem zimním (Quercus petraea agg.), dubem letním (Q. robur), šipákem (Q. pubescens) a na jižní Moravě vzácně i s dubem cerem (Q. cerris). Jiné druhy stromů (např. Acer campestre, Carpinus betulus a Sorbus torminalis) jsou vzácně přimíšeny v nižší úrovni stromového patra. Keřové patro je dobře vyvinuté a druhově bohaté, v přezvěřených porostech, zejména v oborách, však může i chybět.
Rovněž bylinné patro je druhově velmi bohaté; setkávají se v něm teplomilné druhy jihoevropského, kontinentálního i středoevropského rozšíření s mezofilními druhy středoevropských opadavých lesů. Kromě lesních druhů jsou běžně zastoupeny také druhy suchých trávníků. Mechové patro je výrazně vyvinuto pouze v rozvolněných doubravách na skalnatých svazích silikátových hornin.
Teplomilné doubravy se vyvíjejí na mělkých i hlubokých půdách na různých druzích hornin. Tyto půdy jsou vždy suché a mají pomalejší koloběh živin než půdy v květnatých bučinách, dubohabřinách nebo suťových lesích. V nejteplejších a nejsušších nížinách a pahorkatinách tvoří teplomilné doubravy místy i rozsáhlé porosty na mírných svazích nebo plošinách, v chladnějších a vlhčích oblastech vyšších pahorkatin jsou však vázány téměř výhradně na strmé, jižně orientované svahy, kde tvoří maloplošné porosty, obklopené nejčastěji dubohabřinami.
Teplomilné doubravy byly v minulosti obhospodařovány jako střední nebo nízké lesy. Na mnoha lokalitách, zvláště na jižně orientovaných svazích s mělkou půdou, jde o přirozenou vegetaci, zatímco na hlubších půdách v plochém terénu vznikly dnešní teplomilné doubravy z bývalých pastevních lesů nebo středních lesů, ve kterých byly duby záměrně ponechávány jako výstavky. Na mnoha lokalitách se dnes v těchto sekundárních doubravách šíří habr nebo jasan.
Oblasti s výskytem teplomilných doubrav u nás zahrnují zejména České středohoří, dolní Poohří, okolí Prahy, Český kras, Křivoklátsko, okolí Plzně, Pootaví, Českokrumlovsko, Posázaví, Kokořínsko, dolní Pojizeří, povodí Cidliny, východočeské Polabí, východní okraj Drahanské vrchoviny a jižní Moravu od Brna na jih, jihozápad a jihovýchod.
Teplomilné doubravy se člení podle výskytu na bazických, nebo kyselých, případně mělkých, nebo hlubokých půdách. Na různých půdách a matečných horninách se u nás vyskytují tři fytogeograficky odlišné typy doubrav se zastoupením druhů typických pro různé části Evropy: perialpidské doubravy obsahují velký podíl druhů submediteránních, které se ve střední Evropě vyskytují na vápencových a dolomitových obvodech alpidských pohoří (Alp a Karpat), panonské doubravy jsou charakteristické výskytem subkontinentálních druhů typických pro východoevropské lesostepní doubravy, zatímco ve středoevropských doubravách jsou submediteránní i subkontinentální druhy zastoupeny omezeně a převládají druhy středoevropské.
Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy se vyskytují na svazích vápenců nebo jiných bazických hornin, panonské teplomilné doubravy na spraši jsou zastoupeny na plošinách a mírných svazích jihomoravských pahorkatin, panonské teplomilné doubravy na písku se vyskytují na rovinatých terénech s písčitými sedimenty na jižní Moravě, středoevropské bazifilní teplomilné doubravy jsou charakteristické pro rovinaté terény suchých oblastí mimo jižní Moravu a acidofilní teplomilné doubravy se vyskytují na výslunných svazích silikátových hornin s mělkými půdami.
Zdroj: Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.