Lesní pastva

Lesní pastva je velmi starý způsob hospodaření, v podstatě se provozovala již od počátků zemědělství na začátku neolitu, kdy došlo k domestikaci divokých zvířat. Zvířata se vyháněla na pastvu v okolí téměř každé osady. Vliv na lesní ekosystémy se projevoval nejprve především v nížinách, s postupnou kolonizací došlo i k ovlivňování porostů v pahorkatinách a nakonec i v horských oblastech. V období raného středověku již v nížinách téměř neexistovaly lesní porosty neovlivněné člověkem. Lesní pastva tak měla vedle pařezinového hospodaření dominantní vliv na utváření struktury lesních biotopů a jejich dynamiku. [1]

Pastva ovcí v lesích se na Valašsku provozuje i v současnosti.
Pastva ovcí v lesích se na Valašsku provozuje i v současnosti.

Pastva ovcí, koz, skotu, prasat a koní v lese v okolí zemědělských sídlišť byla běžným způsobem využívání lesa od nejstarších dob až do 19. stol. Světlé dubové a dubo–habrové lesy nižších poloh s bohatým travním, bylinným a keřovým podrostem byly mimořádně vhodné pro celoroční pastevní využití. Extenzivní vypásání vedlo mnohdy ke vzniku skupin (trnitých) keřů, pod jejichž ochranou opět zmlazovaly původní dřeviny. Po delší dobu provozovaná pastva postupně zpomalila až znemožnila samovolnou obnovu lesa a vedla ke zrodu světlých parkových lesů s dominantními starými stromy, a posléze ke vzniku otevřených pastvin.

V lesích se vyskytují vedle sebe stínomilné a světlomilné dřeviny. Mezi světlomilné dřeviny patří například duby, buky a další listnaté stromy. Tyto druhy dřevin pak tvořily v krajině převládající porosty (doubravy). Podle badatelů musel pak v lesích existovat mechanismus, který umožnil a zajistil světlomilným dřevinám podmínky pro růst. Jednou z teorií je tzv. Verova hypotéza. Verova teorie se zabývá vlivem býložravců na vývoj lesa. Dle ní velcí býložravci nedovolili nikdy vznik souvislých stromových ploch. Nebyli schopni spásat trnité keře (hloh, ostružina, jalovec), a ty tak chránily semenáčky světlomilných dřevin (duby, buky, lísky). Pokud tyto dřeviny úspěšně vyrostly, zastínily v lese keřové patro. Keře ustoupily na světlejší okraje lesů a dostaly prostor stínomilné dřeviny a byliny, takto se mohly lesy rozrůstat do stran. V centru lesa se tak naházely nejstarší stromy, pokud tito jedinci padli, přilákalo to opět býložravce, kteří spásáním vytvořili v lese bezlesí.

Středoevropská krajina tak byla proměnlivou mozaikou trávníků, trnitých křovin, solitérních stromů a více či méně rozsáhlých stinných hájů. Vera dělil býložravce do tří skupin. Browsers (los, srnec), kteří okusují větve a listí dřevin. Dále vytvořil kategorii intermediate feeders. Ti se pasou na bylinném patře i konzumují listí a větvičky stromů a keřů (jelen, daněk, koza). Poslední skupinou jsou grazers, tj. druhy, které se pasou na bylinném patře a spásají z velké části jednoděložné trávy (tarpan, zubr, skot, kůň a ovce). Pastva v lesích zpomalovala a někdy i zcela zastavila samovolnou obnovu lesa. Světlé lesy se jejím následkem změnily na otevřené pastviny. Pokud se dřeviny množily pomocí odnoží (dub, lípa, jasan, habr) snášely lesní pastvu lépe. Pokud se dřevina obnovovala pomocí semen (buk) pastva silně narušovala schopnost rozmnožení a zmlazení tohoto typu stromů v lese nebo jeho výskyt zcela potlačila. [2]

Dubové a bukové lesy se využívaly hlavně pro pastvu prasat, kde nemohla škodit rozrýváním půdy. Nejvýraznější vliv na skladbu lesa a jeho druhové složení měla koza. Největší vliv na travní a bylinný porost měl skot a ovce. V teplých nížinných polohách s mírnými zimami bez sněhu pobývala domácí zvířata v lese po celý rok. Pro pastvu zvířat byl využíván i tzv. „campus.“ Jednalo se o regenerující okraj lesa, který se v les nikdy neproměnil. Zarůstal postupně výmladky, nálety keřů a stromů. Právě tyto delší dobu neobdělávané okraje lesů byly využívány pro pastvu dobytka. Na takovémto území při lese mohl středověký člověk nalézt i dřevo pro další hospodářské využití. Sbíral zde chrastí a porážel silnější stromky vhodné například na každodenní otop. [2]

NPR Čertoryje je botanickým skvostem jihozápadní části Bílých Karpat.
NPR Čertoryje v jihozápadní části Bílých Karpat si doposud ponechaly charakter otevřeného pastevního lesa.

Dubové a bukové lesy s typickou periodicitou semenných let se přednostně využívaly pro pastvu prasat (odtud německé označení Mastjahr pro semenné roky obou dřevin; mästen = vykrmovat). Přednost se přitom dávala lesům dubovým, protože kvalita masa prasat krmených žaludy byla lepší než při výkrmu bukvicemi. V obou případech vedlo pasení prasat v bukových a dubových lesích k omezování jejich přirozené obnovy — prasata totiž při pastvě v lese nekonzumují jen bukvice či žaludy, ale často i mladé kořeny semenáčků.

V pastevních lesích byl často upřednostňovanou dřevinou dub, díky produkci žaludů. Produkce žaludů je u dubů největší na osluněných větvích. Z tohoto důvodu bylo žádoucí udržovat otevřenou strukturu porostu, kde si stromy nebudou stínit. Pastevní lesy byly obhospodařovány tak, aby byly duby co nejvíce osluněné a vytvořily si mohutné a široké koruny. Pastevní lesy tedy představovaly prostředí s otevřenými trávníky a roztroušenými stromy a keři. [4]

V teplých nížinných polohách s mírnými zimami bez sněhu pobývala domácí zvířata v lese po celý rok. Stálá přítomnost dobytka na sídelní lokalitě a v jejím nejbližším okolí měla ovšem za následek, že i stromy vzniklé z výmladků byly neustálým okusem a ohryzem likvidovány. Jako ochrana proti okusu mladých výhonů se aplikovalo komolení — odříznutí kmene ve výšce asi 1,5 m nad zemí, kam už zvířata okusem nemohla dosáhnout a mladé výhony mohly odrůstat. Pozůstatkem tohoto způsobu udržování stromů jsou „hlavaté vrby“ — dříve hojně zastoupené podél vodních toků ve volné krajině a tradičně využívané pro pěstování košíkářského proutí. Ve vyšších polohách se zvířata musela na zimu ustájit. Jako zimní krmivo se běžně používala v létě sklízená (ořez, oklest) letnina — jednoroční olistěné výhony některých listnatých dřevin — zejména jilmu, jasanu, lísky, lípy, méně habru. Pro zajištění tohoto krmiva našlo komolení stromů v nejbližším okolí sídelní lokality plné uplatnění. Hrabání lesního steliva pro ustájení dobytka v zimním období (odtud hrabanka) bylo běžnou praxí od nejstarších dob vlastně až do 19. stol.

Záliba lovu vysoké zvěře již u středověkých králů a šlechty vedla k zakládání obor, ohraničených lesních porostů, kde byly záměrně udržovány vysoké stavy zvěře. Stavy zvěře v oborách byly často tak vysoké, že zamezovaly spontánnímu zmlazování a obnově lesa, a obory tak ve výsledku měly často otevřenou parkovou strukturu, podobně jako pastevní lesy. V některých oborách se otevřené lesní porosty s mohutnými stromy dosud udržely. Obory jsou také dodnes jediná místa, jejichž správci pastevní lesy alespoň občas aktivně vytvářejí. Podobné podmínky jako pastevní lesy nebo obory nabízely i tradiční ovocné, dříve i kaštanové sady. [1]

Ovce na hřebenech Javorníků.
Ovce na hřebenech Javorníků.
Lesní pastva nebyla zcela ideální pro lesní krajinu. Pravděpodobně byla ve středověku omezována, zakazována a trestána. Dochované listiny pro střední Moravu se zákazům nevěnují. Informují nás především o nabytí nových pastvin a zisku práva pastvy v lesích nebo na loukách a pastvištích. Velmi časté jsou pak spory o prostor na pastvu. Konkrétně lesní pastva dobytka je zmíněna až v listinách z 15. století. Právo lesní pastvy je uvedeno v listině z roku 1464. Jiří z Poděbrad umožňuje lesní pastvu v Doubravě královskému lovčímu Petrovi z Litovle. [2]

Lesní pastva byla naprosto běžným způsobem hospodaření na území České Republiky od počátků zemědělství na začátku neolitu až do druhé poloviny 18. století. Poté ovšem došlo k razantním změnám. Nárůst lidské populace vedl k výrazným sociálním a kulturním změnám. Změny v lesním hospodaření byly podmíněny především industriální revolucí (rozvojem těžby nerostných surovin) a zemědělskou revolucí (zintenzivněním polního a pastevního hospodaření) a byly velmi podobné v celé západní a střední Evropě.

V důsledku zvýšené poptávky po stavebním dříví bylo na mnoha lesních stanovištích upuštěno od tradičních forem hospodaření nebo byla stanoviště postupně převáděna na jiné typy hospodaření. Bylo potřeba pěstovat lesy, které poskytovaly dobrou zásobu kulatiny. Pastva v lese byla od roku 1800 výrazně omezena (ačkoliv ne úplně zakázána), neboť byla považována za poškozování lesa. Měla totiž negativní vliv na růst semenáčků a tedy obnovu lesních porostů. Podobně bylo omezeno i do té doby běžné hrabání steliva pro dobytek, které ochuzovalo lesní půdy o živiny. Dobytek se začal chovat pod střechou i během léta a roztroušené stromy bývalých pastevních lesů byly záměrně odstraňovány, aby se zvýšila produktivita intenzivních luk a pastvin, což vedlo k postupnému úbytku starých solitérních stromů, nebo byly naopak otevřené pastevní lesy zalesňovány, aby se zvýšil objem dřeva.

Během několika málo desetiletí tak dramaticky pokleslo zastoupení lesů ovlivněných pastvou. Ačkoliv pastva v lese byla považována za nevhodný způsob hospodaření, nepodařilo se ji úplně vymýtit až do období kolem 2. světové války. Na leteckých snímcích z doby před válkou (r. 1938) lze často vidět porosty, které měly parkový charakter v důsledku pastvy. Vyskytovaly se na příklad na Soutoku Moravy a Dyje. Skutečný konec pastvy v lese nastal až během období komunismu kvůli vyvlastňování majetku a následnému zcelování hospodářských pozemků a přechodu na intenzivní chov dobytka v družstevních velkochovech. [1]

Dlouhodobá lesní pastva dala vzniknout rozsáhlým porostům jalovce v podrostu, pozůstatky jsou dodnes dobře patrné typicky v Karpatech na bývalých pastvinách.
Valašské zarůstající pastviny mají velmi blízko k pastevnímu lesů, údolí Podťaté.
Zarůstající pastviny na Valašsku mají velmi blízko k pastevnímu lesů, údolí Podťaté.

Zákaz pastvy v lesích v lesních zákonech

Často se uvádí, že pastva dobytka v lesích byla v našich zemích zakázána již v roce 1754 „Císařským královským patentem lesů a dříví, ustanovením v Království českém se týkající“, vydaném v době panování císařovny Marie Terezie (tzv. tereziánský lesní řád). Není to přesné. Uvedený patent není závazným právním dokumentem, obsahuje doporučení, jak je třeba se v lesích chovat a v nich hospodařit. K lesní pastvě je možné říci, že se nedoporučovala v mladých lesních kulturách. Vrchnost ji neměla povolovat, dokud neodrostou vrcholky mladých stromků tak, aby je dobytek nemohl okusovat. Zcela byla odmítnuta pastva koz. Důležité je, že nešlo o paušální zákaz pastvy v lesích, jak se dnes občas interpretuje. Tvůrci císařského patentu si uvědomovali důležitost lesní pastvy vzhledem k významu dobytka v tehdejším hospodářství. Text tereziánského lesního řádu se vztahoval na způsoby pastvy, případně druhy zvířat, které mohly způsobit poškození dřevin. Tam, kde škody nevznikaly, byla pastva v lesích tolerována.

Obdobné znění měl první zákon o lesích platný pro naše území, slavný rakousko-uherský lesní zákon č. 250 z roku 1852, který také lesní pastvu zcela nezakazoval. Protože pastva hospodářských zvířat v lesích byla pro život venkovských obyvatel po část roku nezbytná a byla součástí obecného užívání lesů (patří sem například i sběr lesních plodů či klestu), lesní zákon ji připouštěl, ale omezoval či zakazoval ji v těch případech, kdy mohla způsobit škodu, omezení či ohrožení dřevoprodukční funkce lesů. Absolutní zákaz lesní pastvy se objevuje až v zákoně č. 96/1977 Sb., tedy v dalším zákoně (první byl z roku 1960) vydaném za minulého režimu, který řešil hospodaření v lesích na území České republiky (byl vydán Českou národní radou). Je zřejmé, že nikoli Marie Terezie, ale až komunisté zakázali pastvu v lesích. Stojí za úvahu, zda potom zakazování lesní pastvy není určitým výrazem názorů směřujících k omezování práv a svobod člověka.

Důvody k omezování lesní pastvy za starého Rakouska a následně přes první republiku až do 2. poloviny 20. století, byť nelze přímo hovořit o zákazu, měly ve své době opodstatnění. Při špatně prováděné pastvě (vztah počtu kusů dobytka a délky pastevní zátěže na ploše) bez dlouhodobého pochopení k prostředí lesa mohlo dojít k vypasení lesů, blokování jejich obnovy, škodám loupáním i k sešlapání a zhutnění půdního povrchu, poškození kořenového systému a málo lesnaté oblasti pak trpěly nedostatkem paliva i stavebního dříví. Stavy dobytka v každé venkovské chalupě a dohromady v každé obci byly na úrovni pro nás dnes obtížně představitelné, v lesích se navíc pásla i prasata. Navíc prakticky od dubna do července se všechen dobytek z obce mohl pást pouze na pastvinách a v lesích určených k pastvě, až po žních a sklizni otav mohl být vyhnán na strniště či louky, jak se píše v románech z venkovského prostředí z 19. století.

V oblastech, kde při výměře lesů v katastru v řádu desítek hektarů byly počty dobytka v řádu stovek kusů, to mohlo znamenat značnou zátěž a omezení produkce dříví pastvou dotčených lesů. Ochranou lesů stát v extrémním případě zabezpečoval stabilní produkci paliva pro přežití obyvatel, v méně dramatickém vyjádření vytvářel podmínky pro následný hospodářský rozvoj zajištěním dostatku stavebního dříví v období průmyslové revoluce. Obsahem císařského patentu stejně jako lesního zákona po následujících 100 letech nebyl zákaz lesní pastvy jako takové, ale vnesení řádu a omezení do neřízené pastvy poškozující lesy. Byl to zásah a regulace do dříve neomezeného práva pást dobytek v lesích v rámci obecného užívání lesů, stejně jako byl sběr lesních plodů či klestu.

Zdroje:

  1. Čížek, L. Šebek, P. Bače, R. Beneš, J. Doležal, J. Dvorský, M. Miklín, J. Svoboda, M. 2016. Metodika péče o druhově bohaté (světlé) lesy. Biologické centrum AV ČR, v.v.i. České Budějovice
  2. Daňková, Š. 2017. Les v životě středověkého člověka (případová studie ze střední Moravy). Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci.
  3. Utinek, D. Houfem ovečky seberte se aneb pastva v lesích. Dostupné online [14. 12. 2023] https://www.asz.cz/clanek/11003/houfem-ovecky-seberte-se-vsecky-aneb-pastva-v-lesich/
  4. Hédl, R. Szabó, P. Riedl, V. Kopecký, M. 2011. Tradiční lesní hospodaření
    ve střední Evropě II. Lesy jako ekosystém. Živa 3/2011. Dostupné online [21. 11. 2023] https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/tradicni-lesni-hospodareni-ve-stredni-evrope-ii-le.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *