S prvními sklářskými výrobky na našem území se setkáváme v době bronzové, jejichž většina byla do českých zemí importována. Prvními skláři v Čechách a na Moravě byli Keltové, kteří zakládali dílny na opevněných hradištích, tzv. oppidech, nebo v té době nejvýznamnějších sídelních aglomeracích. Šlo například o oppidum Stradonice u Berouna či oppidum Staré Hradisko na Moravě.
Sklářskou výrobu na oppidech na našem území odhadujeme díky tamním nálezům surového skla. Počátky sklářské výroby ve středověku ovlivnili nejspíše čeští panovníci a feudálové, kteří se rozhodli v neosídlených lesnatých oblastech zakládat malé sklárny. Bylo to především z důvodu dostatečného množství dřeva, které sloužilo jako energetická surovina pro výtop sklářských pecí a také k výrobě potaše.
Uhličitan draselný K2CO3, starším názvem potaš, salajka či draslo, je bílá, silně hygroskopická sůl kyseliny uhličité. Používá se převážně při výrobě skla, v textilním a papírenském průmyslu, při výrobě mazlavých mýdel, je součástí pracích prášků, při výrobě pigmentů, v barvířství a běličství a při praní vlny, při výrobě léků, v analytické chemii a mnohde jinde.
Výrobu skla na našem území dokládá písemná zmínka z 2. poloviny 12. století. Jedná se o rok 1162 a zmiňuje sázavského opata Reginarda z Met, který zřejmě sklo vyráběl i maloval. Díky této zmínce je tedy velmi pravděpodobné, že i v našich zemích se výroba skla soustřeďovala do klášterů, tak jako tomu bylo v jiných částech Evropy.
Dle archeologických výzkumů v areálech kolem hutí zde nejspíše nebyla pouze výroba skla dutého, ale i skla okenního. Na počátcích vrcholného středověku sklo uspokojovalo potřeby pouze nejvyšších společenských vrstev, později však i měšťanských. Z rozprostření skláren ve středověku je zřejmé, že se vyskytovaly pouze v pohraničních hornatých krajinách Čech a Moravy, kde byly koncentrovány do několika výrobních oblastí. Z důvodu vhodný podmínek pro rozmach sklářství na našem území se brzy začalo vyrábět sklářských výrobků více, a proto se začaly produkty prodávat i do sousedních zemí.
Ačkoliv bylo ve zmiňovaném období zakládáno poměrně mnoho nových skláren, k většímu rozvoji výroby českého skla došlo až v poslední čtvrtině 16. století. České renesanční sklářství se tedy rozvíjelo v návaznosti na rozmach hospodářského podnikání na velkostatcích feudálů, kteří se snažili využít všech přírodních zdrojů. Zároveň také přicházeli zahraniční skláři, především ze Saska. K předním podporovatelům sklářství na území Moravy se řadili páni ze Žerotína, z Vrbna, ze Zástřizle, z Perštejna a olomoučtí biskupové. Ve Slezsku výrobu skla podporovali vratislavští biskupové.
Kolem poloviny 17. století se v českých zemích začaly vyrábět i náročnější skleněné výrobky v benátském stylu. Díky potulným sklářům a experimentování při výrobě skla se sklárny dopracovaly k dokonalejším skleněným výrobkům, především těch bezbarvých. Na přelomu 17. a 18. století se dostalo české sklářství na bezkonkurenční pozici na evropských trzích, a to především díky výrobě českého křišťálu, který byl průzračný, velmi tvrdý, a tudíž se i velmi dobře brousil a ryl.
V první polovině 18. století došlo k rozmachu barokního sklářství, které nyní bylo schopno vyrábět kvalitní bezbarvé sklo s možnými rozmanitějšími elegantnějšími tvary a tenčí sklovinou. Do poloviny 19. století byly české i moravské sklárny ze dvou třetin pod správou vrchnosti. Po roku 1848 se v Rakousku-Uhersku proměnily politické i sociální poměry. Padesátá a šedesátá léta přinesly důležité změny, které se týkaly především liberalizace ekonomických zákonů, jež upravily podmínky podnikání.
Sklárny patřící do správy vrchnosti, především díky vazbám na dřevo a jiné suroviny, se rázem ocitly ve smluvně právních vztazích vůči majitelům. Pro vylepšení podmínek pro rozvoj průmyslové výroby bylo také důležité zrušení feudálních vazeb. Půda se stala tržním zbožím. Díky těmto skutečnostem bylo možné zakládat nové sklářské podniky.
Roku 1859 byl zaveden zákon, který zaručoval svobodu podnikání a roku 1862 vznikl Obchodní zákoník. Rozvoj obchodního podnikání dále podpořily celní zákony z roku 1852, které umožnily větší dostupnost exportu výrobků. Taktéž nastal rozvoj dopravní infrastruktury (především železnic), těžby uhlí (nový energetický zdroj ve sklářských hutích) či bankovnictví. Všechny tyto faktory podpořily rychlý rozvoj kapitalistického hospodářství, který ovšem v roce 1873 zastavila hospodářská krize.
Na začátku 20. století sklářský průmysl českých zemí patřil k největším vývozcům skla. Vyráběl velké množství skleněných produktů od nejmenších kousků až po rozměrné skla zrcadel a výloh. V prvním desetiletí 20. století se u nás ve sklářském průmyslu začaly zavádět do výroby poloautomatické a následně automatické stroje, které postupně nahradily ruční práci při výrobě plochých a obalových výrobků.
Po vzniku Československé republiky zůstalo na jejím území 92 % sklářského průmyslu z bývalé Rakousko-uherské monarchie. Sklářský průmysl se stal především exportním a za Německem byl hned na druhém místě. Po první světové válce se situace hospodářského trhu ocitla jako na horské dráze. Po zdánlivém poválečném zklidnění se ve sklářství situace opět zhoršila, a to v roce 1922, kdy přišla poválečná krize zapříčiněná nadvýrobou.
Následný vzestup sklářství v roce 1929 vystřídala ještě v ten samý rok světová hospodářská krize, která otřásla celou českou ekonomikou. V následujících letech se projevy krize zesilovaly, což se na životě sklářů nepříjemně odrazilo. V roce 1933 byla dokonce zaznamenána nejvyšší nezaměstnanost sklářů, mnoho podniků totiž muselo zastavit či omezit výrobu [1].
Po 2. světové válce se dostala naše republika do politického vlivu Sovětského svazu, v roce 1948 se násilným způsobem dostali k moci komunisté. Od té doby byly všechny soukromé firmy, závody a podniky vyvlastňovány a zestátňovány. Důraz na rozvoj těžkého průmyslu (hutnictví) znamená úpadek průmyslu spotřebního. Malé a zvláštní dílny se zajímavými technikami a výrobky zanikaly, čímž se vlastně snižovala úroveň sklářského řemesla.
Na trhu se stále více uplatňovalo kvalitní a levné sklo z automatické a poloautomatické produkce, sklo varné, sklo dekorované levnějšími dekoračními technikami. V designu 50. a 60. let dominovala skandinávská produkce. V této době ovlivňují znárodněný sklářský průmysl návrháři a výtvarníci většinou absolvující uměleckoprůmyslové školy. Díky tomu si světovou úroveň v tomto období podrželo tzv. autorské sklo, reprezentovalo stát na světových výstavách v Bruselu, Montrealu a v Ósace. Tito autoři byli většinou žáci pana prof. Libenského např. René Roubíček, Pavel Hlava, Vladimír Kopecký, Ivo Rosipal, Oldřich Vágner, Jiří Harcuba, Bohumil Eliáš atd.
Po politických a ekonomických změnách po roce 1989 se mnohé podniky vrátily původním majitelům a mnohé další vznikají [2].
Zdroje:
- Kolínek, Z. 2022. Srovnání vývoje sidonské huti s vývojem skláren na Východní Moravě. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta.
- SOS Třeboň. 2023. Dějiny sklářství. Dostupné online [5. 11. 2023] https://www.sostrebon.cz/UserFiles/3_4_2020(19).pdf