Poloha a základní údaje
Bioregion leží na východní hranici Moravy, převážná část se nachází na Slovensku. Bioregion zabírá geomorfologický celek Bílé Karpaty (bez severního výběžku), táhne se podél hranice ve směru JZ–SV a v ČR má plochu 505 km2.
Bioregion má charakter vyššího pohoří z převážně vápnitého flyše. Převažuje biota 3. dubovo-bukového a 4. bukového vegetačního stupně. Vegetace je řazena do karpatských dubohabřin a květnatých bučin. Horská biota proniká v ochuzené podobě od severovýchodu, přitom typická teplomilná biota vystupuje vysoko z okolních nížin.
Biodiversita je velmi vysoká, především na rozsáhlých květnatých loukách, které nemají v ČR obdobu. Flóra i fauna zde má četné exklávní, méně i mezní prvky. Charakteristická je přirozená absence jedle (určuje severovýchodní hranici bioregionu), přítomnost suťových lesů a horských druhů na vrcholech. Netypickou částí je méně členitá krajina (s větším zastoupením teplomilných doubrav) u Velké nad Veličkou, která tvoří přechod k Hluckému bioregionu (3.3). Původní karpatské bučiny a kulturní smrčiny jsou v rovnováze, cenné louky částečně degradují, orné půdy je málo.
Horniny a reliéf
Většinu bioregionu budují flyšové komplexy bělokarpatské jednotky – tj. střídání pískovců s relativně hojnými měkkými jílovci a slínovci. Četné jsou drobné vápencové žilky zaplňující staré trhliny. Tmel pískovců je zpravidla vápnitý, pouze ve střední části jsou pískovce kyselé. Flyšem prorážejí drobná tělesa a žíly neovulkanitů, převážně andezitů, které mají nepatrný botanický význam. Z pokryvů převládají svahoviny, často hlinité až jílovité s menším množstvím skeletu; na pramenech vycházejících z vápnitých souvrství se vytvořily místy pěnovce (Bylnice, Komňa a řada dalších drobných výskytů).
Bioregion je tvořen jedním, místy dvěma paralelními horskými hřbety, z nichž vybíhají četné rozsochy, zvláště na slovenskou stranu. Reliéf centrálního hřbetu je převážně hornatinný, na několika místech je přerušen 350–550 m hlubokými otevřenými údolími toků, které pramení na mnohem nižším paralelním hřbetu na moravské straně, ale prorážejí hlavní hřbet směrem na Slovensko.
Nejvyšší hřbet je (na území ČR) rozčleněn na poměrně samostatné horské skupiny: Žalostinská vrchovina (Žalostiná), Javořinská hornatina, Straňanská kotlina, Lopenická hornatina (Lopeník) a Chmeľovská hornatina (Vršatec). Morfologicky se výrazně projevuje odolnější flyš s převahou pískovců (javorinské vrstvy bělokarpatské jednotky), na kterém se mohly udržet strmější svahy – tyto vrstvy také budují nejvyšší horské skupiny (Javořina, Lopeník atd.), jinak jsou svahy mírné, táhlé, velmi dlouhé. Časté a velmi charakteristické jsou sesuvy, skalní útvary na území ČR chybějí.
Dle výškové členitosti má hlavní hřbet charakter ploché, na vyšších horských skupinách členité hornatiny s členitostí 300–600 m. Nižší paralelní hřbet a většina rozsoch má zpravidla ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejnižším místem je kóta 240 m u Radějova, nejvyšším Javořina (970 m). Typická nadmořská výška v bioregionu je 350–800 m.
Podnebí
Dle Quitta leží okraje území v mírně teplé oblasti MT10 a MT9, hřbety v MT5 a MT3, nejvyšší skupiny nad 800 m leží v chladné oblasti CH7.
Podnebí v úpatních polohách a hlubokých údolích je tedy mírně teplé až teplé, v nejvyšších polohách chladnější. Přesto je ale podstatně teplejší než v obdobných nadmořských výškách na severu Moravy a asi o 1 °C teplejší než je průměr obdobně vysokých míst v ČR), což je dáno blízkostí Panonie: Strání 7,6 °C, 843 mm; Vápenky 922 mm, Lopeník 6,8 °C; Zděchov 7,0 °C, 935 mm, vrcholy pod 6 °C a srážky kolem 1 000 mm. Z údajů o srážkách je zřejmé, že území bioregionu je poměrně vlhké a to zvláště k relativně vysokým teplotám.
Velká příčná údolí značně ovlivňují vzdušné proudění a místní klima. Charakteristické jsou jihovýchodní větry bouřlivě přepadající přes hřbety hor.
Půdy
V bioregionu zcela převažují živné typické kambizemě, zpravidla jílovité a více či méně oglejené. Pseudoglejové kambizemě se vyskytují zvláště na plošších svazích. Na nejvyšších horských skupinách se na svazích vyvinuly (vlivem převahy kyselejších pískovců a vlhčího klimatu) kyselé typické kambizemě, na hřbetech dokonce i silně kyselé (dystrické) kambizemě. Tyto kyselejší půdy však tvoří, na rozdíl od severněji ležících karpatských pohoří, malé ostrůvky a jsou relativně humózní a živné. Lokálně na výchozech silněji vápnitého flyše se při okraji pohoří a v kotlinách vyvinuly kambizemní pararendziny, často oglejené. Nivy mají nepatrnou rozlohu a vyvinuly se v nich karbonátové typické fluvizemě.
Biota
Bioregion se nachází v mezofytiku a zaujímá prakticky fytogeografický okres 78. Bílé Karpaty lesní (s výjimkou severozápadního výběžku). Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní.
Přirozenou vegetaci území reprezentují v nižších částech karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), vesměs s účastí buku, které výše plynule přecházejí v bučiny, v nichž je pozoruhodná absence jedle. Převážně jde o Carici pilosae-Fagetum, v nejvyšších polohách i Dentario enneaphylli-Fagetum, ojediněle je na kyselých pískovcích i Luzulo-Fagetum. Na prudkých svazích jsou přítomny suťové lesy (Aceri-Carpinetum). V nejnižších částech byly snad v minulosti přítomny i teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum).
Podél potoků jsou nivy, na nichž zřejmě převažuje Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí pravděpodobně chybělo. Na místech po vykácených lesích se objevují různé typy travinobylinné vegetace. V nižších polohách západní části bioregionu jsou charakteristické druhově mimořádně bohaté subxerotermní květnaté louky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, výše louky svazu Cynosurion (zejména Anthoxantho-Agrostietum), ojediněle i fragmenty vegetace svazu Violion caninae. Na loukách jsou typická četná prameniště (Caricion davallianae). Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech převažuje vegetace svazu Trifolion medii.
Flóra je velmi pestrá, různorodá, s převažujícími druhy středních poloh západních Karpat, s četnými exklávními, méně i mezními prvky. V lesní flóře je častý hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ostřice převislá (Carex pendula), pryšec mandloňovitý (Tithymalus amygdaloides), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) a šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa). V nejvyšších polohách (zejména ve skupině Javořiny a Lopeníku) se objevují některé horské druhy, např. kakost lesní (Geranium sylvaticum), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), knotovka lesní (Melandrium sylvestre), mléčivec alpský (Cicerbita alpina) a oměj pestrý (Aconitum variegatum).
Zejména v nelesní flóře jsou patrné četné přesahy, které mají souvislost jednak s Hluckým bioregionem, jednak i se slovenským Povážím. K prvnímu případu patří kozinec dánský (Astragalus danicus), úložník vstavačový (Pseudolysimachion orchideum), plevnatec lesostepní (Danthonia alpina) a kosatec pestrý (Iris variegata), k druhému podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa), ostřice ptačí nožka (Carex ornithopoda) a o. bílá (C. alba). Řada rozmanitých prvků zde má pozoruhodný exklávní výskyt, např. česnek hadí (Allium victorialis), razilka smrdutá (Aposeris foetida), všivec statný (Pedicularis exaltata), šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus), hrachor panonský (Lathyrus pannonicus subsp. pannonicus), mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha) a subendemický stařinec dlouholistý (Tephroseris longifolia), dříve i modrohořec bezlodyžný (Ciminalis acaulis). Charakteristický byl (zejména v minulosti) výskyt četných druhů vstavačovitých (Orchidaceae) v lučních porostech.
Fauna bioregionu je pozoruhodná, zejména je charakteristická na karpatských loukách a v karpatských bučinách na hřebenech, kde se objevují některé horské druhy. Na nižších svazích se objevují i druhy teplomilných doubrav (píďalka Isturia limbaria) a luk (saranče Pseudopodisma fieberi, přežívající populace přástevníka střemchového). Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, na Vláře i lipanového.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), rejsek horský (Sorex alpinus). Ptáci: strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), lejsek malý (Ficedula parva). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Plazi: užovka stromová (Elaphe longissima). Měkkýši: vřetenatka šedavá (Bulgarica cana), sudovka skalní (Orcula dolium), skalnice lepá (Helicigona faustina). Hmyz: kobylka Polysarcus denticauda, saranče Pseudopodisma fieberi, perleťovec Brenthis hecate, přástevník střemchový (Pericallia matronula), vřetenuška Zygaena cynarae, píďalky Schistostege treitschkei, Isturgia limbaria, můry Lamprotes c-aureum, Cleoceris scoriacea, střevlík Carabus obsoletus, masařky Sarcophaga zumptiana, Pierretia lunigera, P. discifera.
Kontrasty
Hranice bioregionu vůči Hluckému bioregionu (3.3) jsou sice v detailu neostré, ale celkově je kontrast výrazný, geomorfologický i biotický. Hranice vůči Zlínskému bioregionu (3.7) je spíše nevýrazná, rovněž geomorfologická, podmíněná vyšším a členitějším reliéfem a podstatně pestřejší biotou. Hranice Vsetínského bioregionu (3.9) je v detailu výrazná, daná úpatím svahů horských skupin, bioticky je neostrá.
Ačkoli centrální části bioregionu jsou relativně vyhraněné, kontrast bioty je vůči všem sousedním bioregionům značně setřený. S Hluckým bioregionem (3.3) dochází k mozaikovitému překrývání, kdy nelesní flóra a vegetace zpravidla odpovídá Hluckému (3.3), lesní Bělokarpatskému bioregionu. Rozdíly v lesní vegetaci mají kvantitativní charakter a jsou dány přítomností bučin a absencí teplomilných doubrav. Vsetínský bioregion (3.9) se odlišuje především zastoupením jedle a kyčelnice žláznaté (Dentaria glandulosa), ve vyšších polohách přítomností některých horských prvků, jako je mochna zlatá (Potentilla aurea), chrpa měkká (Cyanus mollis).
Nejpodobnější je Zlínský bioregion (3.7), kvantitativě se lišící rozsáhlejším zastoupením acidofilních bučin, absencí náročnějších termofytů a celkově mnohem menší druhovou diverzitou.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
Okrajové partie bioregionu byly osídleny již v prehistorii, avšak centrální a severovýchodní část byla kolonizována Valachy teprve ve středověku a na počátku novověku. Valašské osídlení charakteristickým způsobem rozčlenilo souvislý lesní kryt a vytvořilo typickou krajinu kopanic. Převážná část území je zalesněna a většina lesních porostů má přirozenou druhovou skladbu. Rozsáhlé nelesní plochy byly v minulosti využívány především jako louky a pastviny, nyní jsou zčásti rozorány nebo degradovány intenzivní pastvou.
Prakticky celý bioregion je součástí CHKO Bílé Karpaty. Nejvýznamnější lokality byly navíc vyhlášeny za maloplošná chráněná územní. K důležitým patří NPR Čertoryje, NPR Zahrady pod Hájem, NPR Jazevčí, NPR Porážky, NPR Bůrová, které zahrnují nejlepší ukázky květnatých luk, NPR Javořina chrání bukový prales a vrcholovou louku. Další významné rezervace jsou PR Kútky, PR Machová, PR Dolnoněmčanské louky, PR Drahy, PR Ve vlčí, PR Pod Žítkovským vrchem, PR Hutě, PR Lazy, PR Kaňoury a PR Jalovcová stráň, které chrání různé typy lučních společenstev a PR Sidonie se zachovalou bučinou, typickou pro východní části bioregionu.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha