Poloha a základní údaje
Bioregion leží na východě Moravy na hranicích se Slezskem, zabírá východní část geomorfologických celků Podbeskydská pahorkatina a Moravská brána a na severovýchodě zasahuje do Polska. Plocha bioregionu v ČR je 949 km2.
Bioregion je tvořen vlhkou pahorkatinou na měkkých sedimentech včetně ledovcových, z níž vystupují ostře kopce z pískovcového flyše. Převažuje 4. bukový stupeň, na jižních svazích se nachází i 3. dubovo-bukový stupeň.
Území je tedy tvořeno mozaikou hájové bioty (smíšený karpatský a hercynský vliv) a karpatského bukového lesa, zčásti se zde projevuje i vliv polonské podprovincie.
Biota je obohacena řadou horských druhů, splavených ze sousedních Moravskoslezských Beskyd. Na vápencích jsou malé ostrůvky méně náročné teplomilné flóry i fauny. V současnosti převažuje orná půda, hojné jsou vlhké louky, v lesích kulturní smrčiny se zbytky bučin.
Horniny a reliéf
Podklad bioregionu tvoří vápnitý flyš podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů, především jílovce, slínovce i typicky flyšové polohy spodní křídy s ostrůvky svrchnojurských slínů a vápenců. Paleogenní jílovce s polohami pískovců a slepenců tvoří též menší ostrůvky. Významné jsou mohutné výchozy jurského vápence u Štramberka, okrsky tvořené bazickými vyvřelinami, (pikrity, tešinity) a vápnité slepence u Nového Jičína (Svinec).
Od flyše v Moravskoslezských Beskydech se tato složitá jednotka podstatně liší mnohem vyšším uplatněním slínitých hornin a obecně větší litologickou pestrostí. Z pokryvů jsou hojné na dnech kotlin a plošinách glaciální a glacifluviální sedimenty, zpravidla ovšem překryté sprašovými hlínami a svahovinami. Velmi charakteristické a hojné jsou na úpatí Beskyd pískovcové štěrky vyplavené z hor.
Bioregion zabírá zarovnaný povrch úpatní pahorkatiny vybíhající od Moravskoslezských Beskyd a sklánějící se k severu. Ve střední části bioregionu se táhne směru SV–JZ Štramberská vrchovina, tvořená výraznými strmými kopci a hřbety, které jsou částečně podmíněné vyšší odolností hornin. Významná jsou S-J údolí řek přitékajících z Moravskoslezských Beskyd, které mají 1–2 km široké štěrkovité nivy s velkým spádem v nichž řeky před regulací často divočily.
Na úpatí Moravskoslezských Beskyd jsou kromě niv charakteristické i štěrkové náplavové kužely. V plošším reliéfu v hlinitých sedimentech je typická síť drobných údolíček, často stržovitých. Údolí všech toků jsou asi 30 m hluboká, pouze v místech výjimečných průlomů přes hřbety Štramberské vrchoviny jsou úzká a až 200 m hluboká (Hukvaldy).
Ve Štramberské vrchovině se významně projevují podmáčené erozně-denudační sníženiny, např. Frenštátská brázda. Převážná část bioregionu má ráz členité pahorkatiny s členitostí 75–150 m. Oblast hřbetů a kotlin mezi Frýdkem-Místkem a Starým Jičínem (Štramberská vrchovina) má charakter členité vrchoviny až ploché hornatiny s výškovou členitostí 200–390 m. Nejnižším bodem je kóta asi 245 m v nivě Olše u Stonavy, nejvyšším Červený kámen u Kopřivnice (690 m). Typická nadmořská výška bioregionu je 300–600 m.
Podnebí
Dle Quitta leží nižší, severní okraj bioregionu v mírně teplé oblasti MT10, převážná část v MT9 a úpatí Beskyd v relativně chladné a vlhké MT2.
Podnebí je tedy sice převážně poměrně teplé, ale vzhledem k nadmořské výšce neobyčejně vlhké. Srážky přitom rostou směrem k jihu, k úpatí Beskyd a také mírně od západu k východu: Nový Jičín 7,8 °C; Hodslavice 861 mm; Frýdek 8,2 °C, 911 mm; Frenštát 7,4 °C, 946 mm; Český Těšín 916 mm; Jablunkov 7,4 °C, 984 mm. Vysoké srážky v bioregionu jsou podmíněny jeho polohou na návětrné straně Beskyd. Tento charakter podnebí indikují i horské druhy bioty sestupující do nízkých poloh.
Půdy
V bioregionu obecně převládají vodou ovlivněné půdy. Na plošinách s pokryvy sprašových hlín se vyvinuly značné plochy pseudoglejových luvizemí, v kotlinách a na podmáčeném úpatí Beskyd jsou rozsáhlé plochy primárních pseudoglejů. Poměrně velký rozsah mají glejové fluvizemě v širokých nivách, na písčitějších substrátech přecházející ve fluvizemě typické. V členitějším reliéfu je zastoupení hydromorfních půd menší.
Na propustnějších svahovinách z kyselých materiálů na úpatích Beskyd se vyskytují kyselé typické kambizemě, na hřbetě Hukvald jsou zastoupeny silně kyselé kambizemě. V sušší, vrchovinné západní části a obecně na těšínitech převažují úživné typické kambizemě slabě oglejené až pseudoglejové, na hřbetech i bez oglejení.
Na výchozech vápenců jsou naproti tomu ostrovy typických rendzin stejně jako na vápnitých slepencích na hřbetě Svince. Na vápnitých křídových pískovcích se vyvinuly ostrovy typických pararendzin (okolí Třince, Frýdku-
Místku).
Biota
Bioregion se nachází v mezofytiku a zaujímá východní část fytogeografického podokresu 76a. Moravská brána vlastní, prakticky celý fytogeografický podokres 84a. Beskydské podhůří (mimo masív Ondřejník) a jihovýchodní okraje fytogeografického okresu 83. Ostravská pánev. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.
Dominantní potencionální jednotkou jsou dubohabrové háje (Tilio cordatae-Carpinetum), při úpatí Radhoště, Ondřejníku v Jablunkovské brázdě acidofilní doubravy svazu Genisto gemanicae-Quercion (Luzulo albidae-Quercetum, dnes značně degradované). Do rovinatého prostoru mezi Frýdkem-Místkem a Třincem zasahují z Ostravska dubové bučiny (Carici-Quercetum). V kopcovitém terénu jihozápadně od Frýdku-Místku převažují na svazích Štramberské vrchoviny květnaté bučiny (Dentario enneaphyli-Fagetum a Dentario glandulosae-Fagetum), v komplexu Palkovických hůrek jsou časté ochuzené bučiny (Festuco-Fagetum). Lokálně jsou přítomny suťové lesy svazu Tilio-Acerion (Aceri-Carpinetum, vzácně i Lunario-Aceretum).
V lužních lesích podél menších toků zcela převládají střemchové olšiny (Pruno-Fraxinetum), ojediněle ptačincové olšiny (Stellario-Alnetum glutinosae), v blízkosti úpatí Moravskoslezských Beskyd fragmenty luhů Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae; v úzkých erozních rýhách a na lesních prameništích optimálně vyvinuté Carici remotae-Fraxinetum. Keřovité vrbové lemy svazu Salicion triandrae (Agrostio-Salicetum purpureae) jsou narušené a ruderalizované, štěrkopískové náplavy podhorských toků provázejí vrbové porosty (Salicion eleagni). Skalní vegetace je velmi vzácná, omezená jen na vápence v okolí Štramberka.
Náhradní přirozenou vegetaci tvoří v severovýchodní, více oceanické části prameništní a rašelinné louky svazu Caricion fuscae, vlhké louky náležejí svazům Molinion i Calthion. Na pastvinách je rozšířena vegetace svazu Cynosurion a Violion caninae. V jihozápadní, víceméně subkontinentální části se uplatňuje teplomilná vegetace (Alysso alyssoidis-Sedion, Cirsio-Brachypodion pinnati), podmíněná výstupy bazických vyvřelin a vápenců.
Flóra je poměrně bohatá, ovlivněná četnými oreofyty z Beskyd. Charakteristickým znakem je výskyt lokálních mezních prvků. Vyskytuje se zde např. hořepník tolitový (Pneumonanthe asclepiadea), vranec jedlový (Huperzia selago), karpatští migranti árón karpatský (Arum alpinum), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), zvláště na severovýchodě bioregionu židoviník německý (Myricaria germanica). Kromě obecně rozšířených druhů jsou zde zastoupeny i druhy subatlanské, jako bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea), sítina cibulkatá (Juncus bulbosus), štírovník bažinný (Lotus uliginosus), i submediteránní, zastoupené např. modravcem chocholatým (Leopoldia comosa), hladýšem širolistým (Laserpitium latifolium) a voskovkou menší (Cerinthe minor).
K mezním prvkům (vesměs alpidského nebo karpatského charakteru) náleží bika žlutavá (Luzula luzulina), židovník německý (Myricaria germanica), vrba šedá (Salix eleagnos), víceméně i kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis). Exklávní charakter zde má len žlutý (Linum flavum) a některé druhy štramberských vápenců, vesměs charakteru perialpidů a dealpidů. Mezi ně je možno počítat dvojštítek měnlivý (Biscutella varia), lomikámen latnatý (Saxifraga paniculata), kostřavu sivou (Festuca pallens), řebříček sličný (Achillea nobilis), hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), čistec přímý (Stachys recta), česnek chlumní (Allium senescens), v minulosti i devaterníček skalní (Rhodax rupifragus), lipnici bádenskou (Poa badensis s.l.), rozrazil rakouský (Veronica austriaca) a kakost lesklý (Geranium
lucidum).
Pro bioregion je charakteristická mozaikovitá fauna předkarpatských pahorkatin, blízká Hranickému bioregionu (3.4), s větším zastoupením lesního elementu (měkkýši vlahovka karpatská, vřetenatka nadmutá, řasnatka nadmutá). Na suchých stanovištích jsou ochuzená teplomilná společenstva hmyzu a měkkýšů (sarančata, suchomilka panonská aj.), na vápencích u Štramberka se v minulosti vyskytoval i endemický poddruh jasoně červenookého. Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, Ostravice a Olše do lipanového pásma.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), plch lesní (Dryomys nitedula), myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Ptáci: břehule říční (Riparia riparia), lejsek malý (Ficedula parva). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Měkkýši: vřetenatka nadmutá (Vestia turgida), v. hrubá (V. gulo), řasnatka nadmutá (Macrogastra tumida), vlahovka karpatská (Monachoides vicina), skelnatka drnová (Oxychilus cellarius), suchomilka panonská (Candidula soosiana), trojzubka stepní (Chondrula tridens), sudovka skalní (Orcula dolium). Hmyz: jasoň červenooký (Parnassius apollo).
Kontrasty
Hranice bioregionu Beskydského (3.10) jsou výrazné, dané podstatně vyšším a členitějším reliéfem a odlišnou biotou. V detailu je hranice vedena tak, aby úpatní povrchy, tvořené sedimenty z Beskyd, často podmáčené a silně ovlivněné sestupem horských druhů, byly zahrnuty ještě do Beskydského bioregionu. Hranice vůči Ostravskému bioregionu (2.3) je velmi nevýrazná, geomorfologická, podmíněná ostrovy vyššího a členitějšího reliéfu na křídovém flyši a rovněž odlišnou katénou vegetace se zastoupením 4. lesního vegetačního stupně.
Hranice vůči Pooderskému bioregionu (2.4) jsou výrazné, dané rozšířením nivy a jí odpovídající bioty. Biotický kontrast vůči okolním bioregionům tvoří především rozvinutá subxerofilní vegetace vázaná na bazické vyvřeliny a vápence, provázená četnými méně náročnými teplomilnými druhy, jako rozrazil ožankovitý (Veronica teucrium), tolice srpovitá (Medicago falcata), vítod chocholatý (Polygala comosa), krvavec menší (Poterium sanguisorba); kvantitativně i dalšími druhy úživnějších substrátů, jež se v sousedních bioregionech vyskytují jen zřídka: vstavač bledý (Orchis pallens), prostřelenec křížatý (Tretorhiza cruciata), trličník brvitý (Gentianopsis ciliata).
Nápadné vegetační rozdíly jsou patrny v samotném bioregionu mezi severovýchodní a jihozápadní částí (v regionálně fytogeografickém členění přiřazené do Moravské brány), kde zcela chybí oreofyty i mnohé vlhkomilné druhy submontánních poloh (rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), mečík obecný (Gladiolus imbricatus), všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica) a kruštík bahenní (Epipactis palustris).
Mezofilní ráz teplejší jihozápadní části dokumentuje i výskyt Tilio cordatae-Carpinetum, křoviny svazu Prunion spinosae i bohaté lesní okraje svazu Trifolion medii, které nejsou v okolních výše položených bioregionech prakticky zastoupené. Kontrast vůči Pooderskému bioregionu (2.4) tvoří absence lužních lesů podsvazu Ulmenion a řada typů vodní vegetace.
Ostravský bioregion (2.3) se kvantitativně odlišuje především dominancí odlišných typů potenciální lesní vegetace (Carici-Quercetum), náhradní vegetací na mokřadech, menším zastoupením horských prvků i absencí teplomilnějších druhů. Nejméně ostrý je biotický kontrast vůči bioregionu Hranickému (3.4), který se odlišuje především absencí polonských dubohabřin (Tilio cordatae-Carpinetum), kvantitativně menším zastoupením splavených oreofytů a rovněž odlišnou druhovou skladbou na vápencových ostrůvcích.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
Kromě paleolitické lokality Štramberka, sídelní enklávy u Chotěbuzi z doby bronzové i halštatské a kromě knížecího hradiště Podborova, doloženého z 9. století, docházelo na většině území k trvalému osídlení při kolonizační vlně od 12. století (Český Těšín je datován k roku 1155, Hukvaldy jsou datovány k roku 1234). V průběhu historického vývoje byly značné redukovány lesy. Hospodářskými zásahy byla ovlivněna i jejich druhová skladba (ve prospěch lignikultur smrku).
V bioregionu bylo dosud vyhlášeno málo chráněných území. Nejvýznamnější je NPP Šipka na ostrůvku štramberských vápenců. Další lokalita, PR Palkovické hůrky, chrání přirozené lesní porosty a další chráněná území, jako PP Pod hukvaldskou oborou, PP Kamenec a PR Velké doly mají význam pro ochranu bioty.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha