Kopt byl ve středověku i později nezbytnou a velmi žádanou surovinou k přípravě tiskařské černě, tuše a černých barev obecně. K výrobě barev se užíval zejména rafinovaný (kalcinovaný) kopt zbavený cyklických uhlovodíků, tj. hlavně dřevního dehtu. Nekalcinovaný kopt, který měl podobu spíše pastovitou, se k uvedeným účelům příliš nehodil a byl většinou dodatečně žíhán.
Technologie výroby sazí – koptu je stejně jako celé řemeslo doposud nejméně studovaným a poznaným oborem mezi všemi lesními výrobami. Finálním produktem výroby jsou velmi jemné uhlíkaté částečky (obsah fixního uhlíku je v rafinovaném koptu i více než 95 hmotnostních procent) ve formě prášku. Z hlediska terminologie užívané na našem území v raném novověku byl výsledný produkt nejčastěji označován jako kopet či nověji kopt, zařízení na jeho výrobu koptárna a vlastní řemeslo koptářství. V německy psaných pramenech a literatuře se setkáváme takřka výhradně s termínem Kienruß (doslova “smolné saze” vyráběné ze “smolného kouře” – Kienrauch) a odvozeninami od něj (Kienrufßbrennen, Kienrußbrenner), pro koptárny se užívalo prosté označení Hütte. Ještě na počátku 19. století byl terminologicky rozlišován záměrně vyráběný kopt a v komínech sbírané saze (Ofenruß).
Základní surovinou pro výrobu koptu v předindustriálním období bylo smolné dříví, pryskyřice (zejména zbytky – např. filtry – po rafinaci smůly), nedostatečně vypálené dřevěné uhlí a odpady vznikající při výrobě dřevného dehtu. Ze všech těchto surovin, někdy vzájemně míšených, se kopt vyráběl totožnou technologií založenou na principu nedokonalého spalování za omezeného přístupu vzduchu. Nešlo tedy již o pyrolitické redukční procesy jako v případě výroby dřevěného uhlí a dehtu, na druhou stranu oxidace výchozího materiálu byla záměrně zpomalována, tak aby při hoření docházelo k vyvíjení maximálního množství hustého kouře bohatého na kýženou uhlíkatou složku.
Ne náhodou tak jedna z dobových příruček nazývá kopt příznačně “ztuženým kouřem“. Hlavním předpokladem pro úspěšnou výrobu kvalitního koptu bylo kromě možnosti regulovat intenzitu hoření surovin též zbudování takového výrobního zařízení, které umožňuje saze efektivně zachycovat. Nejpozději před polovinou 18. století se proto setkáváme se speciálními technologickými zařízeními – pecemi doplněnými o kouřové kanály a komory tzv. koptárnami. Specializovaná výroba koptu však zjevně nebyla natolik rozšířeným či sledovaným řemeslem, aby se budování a provoz těchto provozoven výrazněji odrazil v pramenech. V celozemských přehledech o řemeslné výrobě, a to ani v rámci podrobněji studovaných oblastí, se totiž nepodařilo (na rozdíl od, byt’ řídkých, zpráv o obchodu s koptem a to i přeshraničním) objevit doklady o provozování byť jen jediné koptárny. Ojedinělým dokladem o zřizování koptáren na našem území v 18. století je tak pouze záznam v tereziánském katastru o dominikální koptárně v Nové Vsi na panství Liberec.
Relativně malý význam koptářství dokládá i fakt, že mu na rozdíl od jiných lesních řemesel nikdy nebyla věnována pozornost v lesním zákonodárství. Řemeslo nebylo regulováno ve starší vrstvě lesních řádů a instrukcí a neobjevuje se ani v tzv. tereziánském lesním patentu. Jeho dopad na lesy byl patrně minimální, což jednoznačně vyplývá z technologické podstaty odvětví – surovinovou základnou koptářství byly skutečně pouze jinak nevyužitelné, de facto odpadní látky. Obráceně tedy nebylo koptářství z hlediska lesního hospodaření třeba regulovat. Řemeslo fungovalo patrně v úzké symbióze s uhlířstvím a dehtářstvím a ve stínu těchto oborů zůstává i v písemných pramenech “skryto”.
Základem každé koptárny byla komora či pec určená ke spalování smolnatých surovin. Koptářské pece, u kterých nelze pozorovat zásadní vývojové proměny, byly stavěny z cihel či kamenů na nízké (cca 0,5 m vysoké podezdívce). Pece popisované v technologických příručkách mají okrouhlý půdorys o průměru přibližně 1,5 m (4–6 stop) a cylindrický tvar ukončený polokulovitě. Výška vlastních pecí (bez podezdívky, odpovídá jí tedy zhruba i výška vnitřního spalovacího prostoru) se pohybuje v rozmezí 1,5–2,5 m. Pece mají být kvůli dokonalé regulaci spalování smolnaté vsázky opatřeny po obvodu základny kromě přikládacího otvoru (čelustí) též řadou uzavíratelných průduchů. Konstrukce samotné pece tak poněkud připomíná podobu vnějšího pláště pecí kolomazných. Podoba je o to výraznější, že i koptářské pece mohly a měly být budovány polozapuštěné do svahů. Touto analogií nicméně veškeré podobnosti končí, neboť klíčové zařízení koptáren bylo umístěno již mimo spalovací komoru.
Jeho první částí byl až 7 m dlouhý (většina technologických příruček nicméně udává délku do 3 m) kouřovod o průměru 30–60 cm, který vycházel z pece v její horní třetině. Tento komín byl taktéž zděný a však opatřený odklopným víkem, jenž z něj umožňovalo po skončení pálení vybírat nahromaděné saze. Konečně třetí a z hlediska zachycování koptu nejdůležitější součástí výrobních provozů byly tzv. Rauchkammer, do nichž byl kouřovod zaústěn. Jednalo se o dřevěné (bedněné), výjimečně i zděné komory poměrně značných rozměrů – obdélný či čtvercový půdorys až 10 m2, výška 3,5–5,2 m. Kouřové komory nebyly v pravém slova smyslu zastřešeny, namísto toho byly překryty jehlanovitým poklopem ze čtyř kusů lněné nebo vlněné látky. V případě dokonalejších zařízení byla kouřová komora vybavena dřevěnou konstrukcí potaženou látkou či papírem, která zvětšovala plochu, na které se mohly saze zachycovat.
Vlastní výroba koptu ve výše popsaném zařízení už byla poměrně jednoduchá. Do spalovací komory řemeslník umístil vsázku v podobě smolnatého dřeva či jiného vhodného materiálu. Po jejím zahoření bylo možno další surovinu přikládat a zároveň bylo potřeba velmi pečlivě regulovat spalování, tak aby docházelo k maximálnímu vývinu dýmu. Po ukončení topení, které pravděpodobně trvalo do spálení veškeré připravené suroviny, se saze sbíraly ze stěn kouřovodu, kouřové komory (opatřené k tomu účelu přístupovými dvířky a samozřejmě krycí tkaniny. Shromážděné saze byly zpravidla dále rafinovány (kalcinací k odloučení mastných sloučenin). O podobě kalcinačních zařízení však není nic bližšího známo. K přechovávání a transportu koptu sloužily malé dřevěné soudky.
Z hlediska užívané technologie, tak jak byla výše popsána, lze koptářství hodnotit jako typické lesní řemeslo. Navíc lesní řemeslo, které ke svému provozu potřebovalo podobně jako dehtářství či draslářství poměrně složité výrobní zařízení. Již zmíněná zásadní absence písemných dokladů o budování a provozu koptáren a zároveň fakt, že se tyto provozovny nepodařilo pro zatím zachytit ani archeologicky, nicméně musí být popudem k úvahám, v jaké míře se u nás řemeslo provozovalo v ideální podobě zobrazované technologickými příručkami. Kopt mohl být získáván i jako vedlejší produkt výroby dehtu, část spotřeby jistě saturovala i již zmíněná primitivní výroba prostým vymetáním sazí z komínů otopných zařízení. Technologicky dokonalé koptářství, pokud nebudou ještě učiněny nějaké zásadní objevy, tak lze předpokládat spíše v omezené míře. [1]
Zdroje:
- Woitsch, J. 2009. K hospodářskému využití lesa v raném novověku. “Lesní řemesla” v 17.–18. století. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta