Tradiční termín potaš (také salajka či draslo), chemicky uhličitan draselný (K2CO3), označuje směs chemických látek, která byla po staletí klíčovou surovinou pro řadu výrobních odvětví. V prvé řadě šlo o sklářství, kde se potaš přidávala do tzv. sklářských kmenů kvůli usnadnění tavby křemičitých písků a druhotně též výrazně ovlivňovala vlastnosti skloviny. Draslo se ale výrazně uplatňovalo i při výrobě barev, sanytru, střelného prachu a mýdel, roztokem uhličitanu draselného se bělilo plátno či vydělávaly kůže. [1]
![Loužení popele a odpařování flusu, Německo 1580 (zdroj: [2]).](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2023/11/obrazek_2023-11-20_105321033.png)
Salajka je v současnosti nezřídka dochovaný místní název, rozšířený po celé oblasti Karpat. Svědčí o výskytu bývalých, často velmi primitivních výroben potaše. Salajku dnes můžeme najít v údolí Lušové, u Bumbálky, v Držkové, Hošťálkové či Horní Lomné.
Nejběžnějším názvem pro směs chemických sloučenin s dominantním podílem K2CO3 je termín potaš. Německé slovo „Pottasche“ vzniklo jako složenina z označení železného kotle v dolnoněmeckém dialektu „Pott“, ve kterém se odpařoval a někdy i primitivně kalcinoval vyloužený popel, německy „Asche“. V 17. až 19. století se velmi důsledně rozlišovalo mezi jednotlivými druhy potaše. Názvy byly odvozovány od použitých surovin, způsobů a míst výroby. V pramenech se setkáváme s termíny „Pflanzenlaugensalz” (sůl vyloužená z rostlin), „Waidasche” (vajdaž, tj. vypražená pastovitá směs popela a vody, někdy i dalších přísad), „Perlasche” (perlová potaš), „Drusenasche” (drúzovitá potaš, vyráběná z vinných matolin), „Rübenasche” (řepná potaš, vyráběná z popele získaného spalováním chrástu), „Waldasche” (lesní potaš, též označení pro jednoduše pálený popel ze dřeva), „Wollschweissasche” (potaš z louhů získaných při vypírání ovčí vlny), „Kesselasche“ (kotlová potaš, kalcinovaná dalším zahříváním suroviny v odpařovacích kotlích), „Seifensiederpottasche“ (mydlářská potaš – též „Ohlerer Pottasche“ olejnatá potaš – připravovaná z odpadních látek vznikajících při zmýdelňování tuků), „Ungarische Pottasche“ (uherská potaš) a mnoha dalšími.
Termín draslo/drslo je odvozen od draslíku, už tehdy známé základní stavební jednotky K2CO3. Salajka odvozená z německého „Sallauge“ označuje nejčastěji draselný louh. Flus je počeštěním německého „Fluss“, odvozeného od „fliessen“ téci, což je od 18. století výhradní název pro surové, nekalcinované draslo. V lidovém prostředí se v souvislosti s agresivními roztoky užívanými zejména k praní a bělení prádla velmi často užívalo termínu louh. Louhem mohl být jak pouhý popel smíchaný s vodou, tak roztok nakoupené potaše nebo sody, obecně však i jakákoliv alkalická žíravina. [2]
Technologie výroby potaše
Základní surovinou pro tradiční výrobu potaše byl popel suchozemských bylin a dřevin. Ve středověku se ve střední Evropě používal nejčastěji popel z tvrdého, bukového dřeva. Užívaný byl také popel z borového a smrkového dřeva; sklářům byl také doporučován i dubový popel, popel z kapradí, lišejníků, slámy. Technologie rafinace byla zřejmě přejímána ze Středozemí, kde se již dříve rafinoval popel z mořských rostlin. [2]
Výroba popele ve velkém spalováním organických hmot byla v 18. století již většinou záležitostí specializovaných řemeslníků – popelářů (Aschenbrenner), kteří tuto činnost provozovali přímo v lesích. Popelářství patří stejně jako draslářství do skupiny tzv. lesních řemesel. Samostatným povoláním se stalo podstatně dříve než flusařství a právě z okruhu paličů popele se pravděpodobně rekrutovali první profesionální drasláři, přičemž obě řemesla vždy fungovala v úzké symbióze.
Na základě některých údajů dobových pramenů a starší technologické literatury se zpravidla uvádí, že ve středoevropských poměrech, kde převládalo pálení popele ze dřevin, bylo třeba na výrobu 1 kilogramu potaše spálit asi 750-1000 kg dřeva. Např. z 1000 kg bukového dřeva se tak mohlo vyrobit asi 1,0 až 1,4 kg drasla.
Vlastní výroba potaše probíhala v drtivé většině ve speciálních provozovnách – draslárnách. Užívaná technologie spočívala ve vyloužení dřevěného popela vodou, odpaření filtrátu a konečně kalcinaci (vyžíhání) surového drasla v pálících pecích. Prosátý a navlhčený popel se ve flusárně nejprve důkladně napěchoval do speciálních draslářských kádí, které byly ve spodní části opatřené vypouštěcím kohoutem (pípou) a ukrývaly v sobě filtrační zařízení (dvojité dno navíc doplňované vrstvou slámy nebo pilin) – základ celého procesu odlučování roztoku solí z popele. Do louhovacích kádí se pomalu nalévala voda, nejlépe přes svazek slámy či klestí, čímž se bránilo nestejnoměrnému promáčení udusaného popela. Získaný filtrát vytékal vypouštěcím otvorem a korýtky do sběrné kádě. K dalšímu zpracování se hodil nejvíce nasycený sytě hnědý až černý roztok vytékající v prvních okamžicích filtrace. Slabší filtrát se užíval k opakovanému prolití kádí.
Na vsetínském panství existovaly potašárny (salajkárny) buď jako samostatné provozy, či byly budovány jako součást skláren. Výrobu potaše umožňoval nájemcům skláren majitel panství nebo pronajímal zájemcům přímo potašárny. Na vsetínském paství měly potašárny v 17. a 18. století pronajaty židovské rodiny, které byly zběhlé v obchodování, a tudíž mohly zajistit odběr pro své zboží. Potaš prodávaly do skláren či jako surovinu potřebnou na výrobu mýdla nebo barvení látek. Princip výroby potaše zůstával po staletí stejný. Nejprve bylo nutné získat velké množství popela, nejlépe z buku. Dřevo se pálilo volně na ohništích, někdy se pálily stromy tzv. na stojato: do mohutných stromů, s jejichž kácením by bylo příliš práce, se vyhloubil u paty otvor, v němž popeláři rozdělali a udržovali oheň. Strom zevnitř pozvolna vyhořel a neohrozil okolní les. Potaš se z popelu postupně louhovala v nádobách s falešným dnem pokrytým slámou, klestím a prkénky. Výluh se poté odpařoval v pánvích nebo kotlích po dobu několika dní, až na jejich dně zůstala po odpaření vody z louhu tzv. černá salajka. [3]
K zahušťování a odpařování popelového filtrátu se v Čechách používaly kovové odpařovací kotle, které byly přinejmenším od poloviny 50. let 18. století v různém počtu běžnou součástí inventáře všech drasláren. O něco později se setkáváme i s funkčně výhodnějšími mělkými odpařovacími pánvemi. Dostatečně nasycená louženina se do nich zpravidla ručně přelila a uvedla se do prudkého varu, aby se filtrát po dosažení hustoty, při které se začaly srážet první soli, následně vařil po dlouhou dobu jen táhlým mírným varem Hustá hnědá pěna na povrchu roztoku byla signálem k pomalému zvyšování teploty vrcholícímu ve fázi počínající krystalizace K2CO3. Zkušení řemeslníci se snažili intenzivním mícháním do posledních chvil oddálit definitivní ztuhnutí a připečení surové potaše na stěny kotle. Neodvratnou poslední fází celého procesu však vždy bylo kromě vybrání kusového flusu i vytlučení zatuhlého surového drasla z nádoby.
Hnědá, hnědočerná nebo černá hmota (v závislosti na užitých surovinách i šedá a šedozelená) nepravidelné struktury obsahující množství mechanických i chemických příměsí se obvykle nazývala flus (německy Fluss) nebo surová potaš (německy rohe Pottasche). Hodila jen pro výrobu nejméně kvalitních skel, mazlavého mýdla a na trávníkové bělení, a proto se ve 2. polovině 18. století v Čechách samostatně téměř nevyráběla.
V poslední výrobní etapě – při kalcinaci (žíhání, vypalování) – se surová potaš zbavovala vody a spalných nečistot. Dlouhodobým působením vysokých teplot došlo k odpaření zbytkové vody, nežádoucí organické sloučeniny shořely a i ostatní příměsi podlehly dalším chemickým přeměnám příznivým pro vlastnosti výrobku. Nejjednodušším typem kalcinace bylo další zahřívání flusu v odpařovacím kotli, nemající ovšem valný účinek na zlepšení kvality výrobku. Od 2. poloviny 18. století již bylo zcela běžné užívání podstatně vyspělejšího způsobu vypalování – kalcinace v pálících pecích, které platily za nejsložitější a nejnákladnější součást drasláren.
Rané kalcinační pece vycházely na našem území z domácích tradic a jsou prakticky totožné s otopnými zařízeními sloužícími k pečení a sušení potravin, vypalování keramiky atd. U nejstarších z nich nebylo topeniště odděleno od prostoru pro vypalované draslo a společným otvorem bylo doplňováno palivo i vkládán a přehrabován flus. Nutnost udržovat oheň během kalcinace, k čemuž nebyly klasické chlebové pece uzpůsobeny, vedl k vytvoření zvláštních draslářských pecí se separovanými topeništi a přikládacími otvory. Jednalo se o dvouprostorové pece s vnitřním hruškovitým prostorem a s topeništěm vedle ložiště pro vypalovaný flus, případně s topeništěm umístěným pod prostorem určeným k žíhání drasla. Oba typy pecí procházely dalším vývojem, přičemž za nejpodstatnější inovaci lze považovat užití topeniště vybaveného roštem, které umožňovalo daleko efektivnější a úspornější vytápění.
Nejdokonalejším typem kalcinačních zařízení a v jistém smyslu i absolutním vrcholem tradiční technologie výroby potaše jsou masivní trojprostorové pece obdélného půdorysu o délce stran 3 až 5 metrů se dvěma topeništi po stranách vypalovací plochy, na které narážíme v Čechách od poslední třetiny 18. století, kdy nahrazují jak nejstarší pece chlebové, tak teprve poměrně nedávno zaváděné pece dvouprostorové. Kalcinovaná surovina v nich mohla být vystavena intenzivnímu a dlouhodobému nepřímému žáru (kalcinace probíhala za teplot dlouhodobě přesahujících 800°C) a pokud to draslář uznal za vhodné a přiložil přiměřeně více paliva, i bezprostřednímu působení (přešlehávání) plamenů.
Vypalování potaše neprobíhalo celoročně. V závislosti na typu a velikosti pece a intenzitě loužení, resp. odpařování se přistoupilo ke kalcinaci až poté, co se v huti nashromáždilo dostatečné množství surové potaše. Když byla pec po dlouhodobém vytápění stejnoměrně prohřátá, vsázela se do ní postupně surová potaš. Velikost vsázky se u dvoj– a trojprostorových pálících pecí pohybovala mezi 150 a 300 kilogramy drasla. Dbalo se hlavně na stejnoměrné rozložení flusu v nepříliš silné vrstvě a na rozdrcení surové potaše na přiměřeně malé kousky před započetím kalcinace. Při kalcinaci museli drasláři s vysokou přesností regulovat teplotu v peci, prohrabovat žíhanou potaš, rozbíjet příliš velké kusy, sledovat barvu uvolňovaných výparů i samotné suroviny. Když si zkušebně vyjmuté kusy rozpáleného drasla ponechávaly bílou barvu (kalcinovaná potaš ale
běžně mývala – dle zastoupení kalcinací neodstranitelných příměsí – i namodralou (perleťovou), načervenalou, nazelenalou nebo šedou barvu) a vypadaly napohled čisté, mohla být kalcinace ukončena. Žhnoucí potaš se vyhrabala z pece a nechala vychládat.
Celá procedura vyžíhání jedné vsázky trvala jeden až dva dny. Hotová vychladlá potaš se uchovávala v dobře uzavřených sudech, což byl v 18. století obecně rozšířený obalový materiál, v případě drasla i obal jediný možný a to kvůli extrémní hydroskopičnosti produktu. Velikost sudů však nebyla nijak standardizována.
Historie výroby potaše
Technologie zpracování dřevěného popele byla známa již v době antické, přičemž získaný produkt se užíval hlavně při výrobě skla. Prostřednictvím arabské vědy se znalost jednoduché výroby alkálií později dostala přes maurské Španělsko do středověké Evropy, i když mnohde je velice pravděpodobný i autochtonní vývoj technologie bez vazeb na antické tradice. Středověká a raně novověká chemie a alchymie nepřinesla k teoretickému poznání výroby potaše mnoho nového. Ze starších tradic a praktických zkušeností vycházel největší dobový technolog – Georgius Agricola, který ve Dvanácti knihách o hornictví a hutnictví popsal výrobu sody, vajdaže a nekalcinované potaše (flusu). O výsledném produktu mluví důsledně jako o soli, jejíž užití vztahuje výhradně
ke sklářství.
V Čechách se zvýšená poptávka po popelu i o poznání kvalitnějším flusu začala projevovat od 16. století, kdy pravděpodobně došlo k první větší vlně zakládání drasláren. Největší rozvoj českého draslářství jako svébytného oboru je ale spjat až se dvěma dalšími stoletími. Prvotním hnacím motorem domácího draslářství vyšších kvalit byl s největší pravděpodobností objev a zdokonalení výroby čirého draselnovápenatého křišťálu v poslední třetině 17. století, přičemž zvýšená poptávka po potaši se zároveň začala projevovat i v mnoha dalších odběratelských odvětvích (zejména textilní výrobě).
Technologie výroby potaše v Čechách se od dob Agricolových výrazněji nezměnila, nicméně během 17. století došlo k výrazným posunům na poli teoretického poznání chemických látek a především od roku 1679 byl výrobcům potaše k dispozici spis Ars Vitraria experimentalis oder volkommene Glasmacher–Kunst od Johanna Kunckela. Z hlediska studovaného tématu je důležité, že v závěru Kunckelova díla je do té doby nejpodrobnějším způsobem rozebrána technologie výroby drasla, včetně zevrubného popisu čištění surového drasla kalcinací.
Drtivá většina drasláren byla majetkem vrchností, které je pronajímaly draslářům nebo při nich drasláře zaměstnávaly. Ve vlastní režii vrchností byly potašárny provozovány jen výjimečně. Občasně jsou doloženy i draslárny obecní nebo v majetku měšťanů a zcela ojediněle flusárny vlastněné židovskými výrobci. Dominikální varny potaše byly součástí systémů vrchnostenských hospodářství, což zaručovalo alespoň omezenou jistotu dodávek surovin – hlavně dřeva z panských lesů a popela nuceně odváděného poddanými. Pronajímání drasláren židovským pachtýřům je jednou z nejzákladnějších charakteristik studovaného odvětví a když i většinu obchodu s draslem měli v rukou Židé a židovské obchodní společnosti, není divu, že lidová ústní tradice přiřkla draslářství označení „židovské řemeslo“.
Potaš byla celou druhou polovinu 18. století důležitou komoditou na vnitřním trhu i předmětem přeshraniční obchodní výměny, která se odehrávala jak v rámci habsburské monarchie, tak mezi Čechami a sousedními německými státy i vzdálenějšími krajinami. S výjimkou drasláren fungujících v úzké symbióze se sklářskými hutěmi, bělidly, papírnami apod. šlo o komerčně vyráběné zboží určené k prodeji na místním, ale mnohdy i evropském trhu.
Neprůhledný systém prodeje potaše a její vývoz do zahraničí doprovázený po celou 2. polovinu 18. století na domácím trhu vzrůstem cen drasla byl trnem v oku odběratelům. Pražské a vídeňské úřady musely neustále řešit stížnosti a supliky řemeslníků závislých na dodávkách potaše. Jednoznačně nejaktivnější přitom byli skláři. Na základě jejich stížnosti bylo v srpnu 1750 zvýšeno vývozní clo na potaš z 30 krejcarů na 1 zlatý. Tento akt je prvním z dlouhé řady více či méně úspěšných administrativních opatření, kterými bylo draslářství v 2. polovině 18. století neustále ovlivňováno.
V důsledku nedostatku drasla a jeho stoupajících cen byla 11. ledna 1763 stanovena maximální prodejní cena potaše v Praze na 10 zl./ctr., na venkově na 9 zl./ctr. a vzápětí byl zcela zakázán vývoz drasla z Čech „sub poena confiscation“. Prosazení obou návrhů se však setkávalo s dalekosáhlými problémy. Evidentní neúčinnost nařízení o maximálních cenách a zákazu vývozu, spočívající hlavně v neuskutečnitelnosti efektivního dohledu nad obchodováním s potaší, vedla brzy k daleko zásadnější úpravě. Na základě dvorských dekretů z přelomu let 1763 a 1764 byl veškerý sklad a obchod s potaší s platností od 1. března 1764 na šest let pronajat konsorciu vedenému Izákem Popperem a Löblem Baruchem.
Druhá pachtovní smlouva byla v roce 1770 opět s platností na 6 let uzavřena se skupinou židovských finančníků, kteří v té době drželi v nájmu Půjčovní banku v Brně. V čele nového konsorcia stáli Salomon Dobruška, Löbl Hönig a Israel Simon Frankl. Nový kontrakt postavil činnost společnosti pod důslednější kontrolu komerčních úřadů, novinkou bylo povolení svobodného drobného obchodu mezi výrobci a odběrateli drasla. V poslední čtvrtině 18. století se zásahy státu do fungování odvětví omezovaly na boj proti falšování potaše a změny celních předpisů. Podstatné bylo též omezování resp. zákazy vývozu hlavní a jediné suroviny k výrobě potaše – dřevěného popela.
Od počátku 19. století působily na české draslářství dvě protichůdné tendence. Snižování poptávky po potaši v důsledku zavádění nových chemických sloučenin do odběratelských odvětví vyrovnával jejich překotný rozvoj, kterému však nové chemikálie nestačily. Tato etapa trvala zhruba do 50. let 19. století, kdy po zavedení výroby potaše z melasových výpalků a jeho dramatickém zlevnění, draslo zpětně vytlačilo některé tzv. náhradní hmoty. Do té doby se potaš na území Čech stále vyráběla tradiční technologií tj. vyluhováním z dřevěného popela. I nadále se tak dělo v malých draslárnách rozmístěných po celé zemi.
Staletí trvající hledání efektivní náhrady za výlučnou draslářskou surovinu – dřevěný popel bylo úspěšně završeno ve 2. čtvrtině 19. století. Novou surovinovou bází se stal odpad vznikající při destilaci lihu z cukrovarnické melasy – tzv. melasové výpalky, resp. výpalkové uhlí. Výrobu potaše z melasových výpalků zavedl v Čechách K. Rademacher. Jeho továrna, kterou založil společně s E. Procházkou roku 1857 v pražském Karlíně, byla prvním závodem tohoto typu v celé habsburské monarchii. V dalších letech vznikla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku celá řada chemických továren specializujících se na průmyslové zpracování melasy.
Převratnost výroby potaše z melasových výpalků tkvěla především v tom, že se odvětví úplně zbavilo závislosti na popelu ze dřeva a obrovská kvanta laciné melasy dodávané českými cukrovary umožňovala vyrábět potaš skutečně levně a ve velkém. V českých zemích byla tudíž aplikace zmíněných technologií zcela zásadním bodem zlomu a právě melasové draslářství nejvíce přispělo k zániku tradičního řemesla. V kontextu evropském však byl mnohem významnější přechod od dřevěného popela nikoliv k melase, ale k minerálním solím.
Obrovské zásoby draselných a hořečnatých solí v okolí Stassfurtu (Sasko–Anhaltsko), byly objeveny již v 18. století. Počátky průmyslového využívání stassfurtských alkálií spadají až do poloviny století následujícího. Těžba zdejších ložisek se pak rychle a bouřlivě rozvíjela až k 350 tisícům tun ročně vytěženého kainitu a karnalitu v 70. letech 19. století. A právě v této době se zde vedle doposud dominantního chloridu a síranu draselného začal v masovém měřítku vyrábět též uhličitan draselný – potaš. Stassfurtské závody, po jejichž vzoru se potaš začala připravovat i ze solných ložisek východoevropských a severoamerických, získaly záhy téměř monopolní postavení výrobce a dodavatele drasla v Německu.
Minerální potaš rychle a definitivně ukončila etapu tradičního vaření flusu z dřevěného popela a dramaticky ohrozila i jen před několika desetiletími vzniknuvší draslářství melasové. Přesto se ve 2. polovině 19. století potaš v Čechách v omezené míře i dále vyráběla tradičním způsobem. Ale drobné draslárny už nemohly konkurovat velkým průmyslovým podnikům. V přežívajících flusárnách, jejichž zákazníky byli drobní vesničtí řemeslníci (např. koželuhové), upadala i technologie. Poslední flusárny v Čechách zanikly – funkčně, nikoliv stavebně – kolem přelomu 19. a 20. století a společně s nimi zmizelo i povědomí o původních technologiích, které se udržely v nezměněné podobě po tisíciletí.
Využití potaše
Ve sklářství se potaš přidávala do „sklářského kmenu“ pro usnadnění tavby křemičitých písků a druhotně též ovlivňovala vlastnosti skloviny. Sklářský kmen se v minulosti skládal z nadrceného křemene (oxidu křemičitého, SiO2), druhou částí byl dřevěný popel, později potaš, jehož prostřednictvím se do dřeva dostávaly alkálie, především oxid draselný a třetí součástí byl vápenec (CaO). Sklo vyráběné ve středověkých hutích u nás patří do skupiny skel křemičitodraselnovápenatých (K2O, CaO, SiO2).
Nekalcinovaná potaš – tzv. flus se používala k bělení prádla na trávníku. Používala se při výrobě draselných mýdel: při zmýdelňování rostlinných olejů bohatých na nenasycené kyseliny za použití potaše, vzniká směs draselných solí mastných kyselin. Tento druh mýdel může být připraven také přímou neutralizací směsi mastných kyselin uhličitanem draselným (potaší). Tato mýdla jsou kvůli většímu obsahu glycerinu měkčí než jádrová, lépe rozpustná ve vodě, díky zbytkovému hydroxidu lépe pění, ale mají menší prací účinnost. Dnes se draselná mýdla používají pro přípravu medicinálních mýdel.
Potaš měla své místo i při výrobě pigmentů, např. z lapis lazuli a azuritu, u kterých byl tradiční postup byl prováděn prakticky beze změny až do objevu umělého ultramarínu v 19. století. Rozemletý minerál byl hněten do konzistence těsta se směsí roztaveného vosku, pryskyřice a oleje, k těstu se pak přidal zředěný roztok vylouženého dřevěného popele (flusu) a vše se znovu hnětlo až byl louh dokonale modrý. Po několik dní byly tímto způsobem extrahovány modré částice, které se usazovaly se na dně nádoby, zatímco většina nebarevného krystalického materiálu a dalších nečistot zůstala v těstovité hmotě. Sedlina byla sušena na prach.
Potaš měla své použití i potravinářství jako kypřící prostředek např. do medového pečiva. Sloužila také při vydělávání kůží a čištění tiskařských liter. V chemickém průmyslu se dnes uhličitan draselný K2CO3 používá při výrobě keramiky, textilu, skla, keramiky i potravinářství a užívá se také jako složka náplně do vodních hasicích přístrojů.
Zdroje:
- Woitsch, J. Možnosti archeologického výzkumu zaniklých drasláren
ve světle experimentální výroby potaše. In: Archeologica technica 17. Dostupné online [21. 11. 2023] http://archeologiatechnica.cz/sites/default/files/2019-01/at_17_02.pdf - Pauknerová, K. 2009. Lesní řemesla v experimentální archeologii. Diplomová práce. Karlova univerzita. Filozofická fakulta.
- Silvarium.cz 2023. Potaš se vyráběla z bukového popela (Naše Valašsko – regionální týdeník). Dostupné online [20. 11. 2023] https://www.silvarium.cz/zpravy-z-oboru-lesnictvi-a-drevarstvi/potas-se-vyrabela-z-bukoveho-popela-nase-valassko-regionalni-tydenik