Sklárny ve Velkých Karlovicích

Velké Karlovice založil majitel rožnovského panství Karel Jindřich ze Žerotína listinou z 8. listopadu 1714, území však leželo na panství vsetínském. To si tento zakladatel přisvojil. Vsetínští majitelé Illésházyové se svého nároku nevzdali, což později vedlo k úřednímu dělení Karlovic na Velké Karlovice na rožnovského panství a ke vzniku Malých Karlovic na panství vsetínském. Ty byly k Velkým Karlovicím znovu připojeny až v roce 1966 [1].

V Karlovicích vznikalo od počátku 18. století typické rozptýlené pasekářské osídlení. Původní obyvatelé se živili obděláváním půdy a chovem dobytka. Bývala zde stanice portášů a v 1. polovině 19. století celní a třicátkový úřad, zabývající se výběrem mýtních poplatků. Koncem 19. století bylo v obci 20 vodních mlýnů, pil a valch. Nejvýznamnějším hospodářským odvětvím však bylo sklářství [3]. Průmyslová revoluce zasáhla ke konci 19. století i zalesněné kopce Valašska, kde největší sklářský podnik monarchie, firma S. Reich&Co, provozoval hned pět skláren a brusírnu [2]. V samotných Velkých Karlovicích zde byly založeny dvě sklárny, ve středu obce Františčina huť v roce 1826 a v údolí Léskové Mariánská sklárna v roce 1863. Jejich první zaměstnanci byli většinou Němci [3].

Františčina huť

Františčina huť byla založena v roce 1826 panstvím Valašské Meziříčí – Rožnov. Od roku 1842 ji měla pronajatu firma S. Reich původně podnikající ve Starých Hutích a v Koryčanech ve Chřibech. Roku 1859 podnik rozšířili o novou chladicí pec a provedli také změnu ve výrobním programu, původní duté sklo nahradilo sklo tabulové. Tato změna se ale neukázala jako šťastná a již roku 1866 se sortiment opět měnil, tentokrát na skleněné perly a knoflíky. Huť byla uzavřena v roce 1912. Sklo z karlovských skláren se vyváželo do mnoha zemí Evropy, nejvíce však do Uher, kam se plavilo po Váhu a Dunaji až do Budapešti [4].

Mariánská huť

Roku 1863 získala firma S. Reich a spol. do nájmu i nedalekou továrnu na výrobu dehtu ve Velkých Karlovicích – Leskové, vedle které ještě tentýž rok otevřela druhou sklárnu, zvanou Mariánská huť. Vyrábělo se v ní zpočátku také tabulové sklo, později se ale produkce zaměřila především na osvětlovací sklo (různé druhy lustrů a cylindry k lampám) [1].

Do Mariánské huti rodinná firma Reichů soustředila výrobu lisovaného skla určeného především pro uherský trh. Technika lisování skla se ve sklářské výrobě rozvíjela v průběhu 19. století jako levnější verze foukaného a broušeného skla. Efektně plasticky zdobené lisované sklo sice vyžadovalo vyšší prvotní investice, ale jeho výroba se sklárnám vyplácela.

Firma S. Reich&Co začala s rozsáhlejší výrobou lisovaného skla v Mariánské huti ve Velkých Karlovicích-Léskovém po roce 1874. Kromě anglického lisu se areál sklárny rozrostl i o dílnu pro zhotovování kovových forem, kterých bylo po padesáti letech v provozu několik tisíc. Sklo z Velkých Karlovic zpočátku napodobovalo produkci ostatních evropských (především francouzských) skláren, ale po dvou desítkách let už lze v nabídkovém katalogu firmy dohledat i vzory opatřené ochrannou známkou.

Základ tvořilo sklo nápojové, ale mezi chráněnými dekory lze nalézt i řadu dóz na cukr. K oblíbeným patřila  např. dóza ve tvaru slepičky s kuřátky, vyráběná od roku 1890 až do roku 1907, kdy ji nahradila menší a jednodušší varianta (bez kuřátek). Navzdory ochranné známce se však nejedná o žádný unikát: dózu ve tvaru slepice v košíku na přelomu 19. a 20. století nabízely také např. jizerská sklárna Riedel, slezské Zabkowice, sklárny Vallerysthal a další německé sklárny.

Sklárna ve Velkých Karlovicích-Léskovém ukončila svůj provoz v roce 1930, výroba byla přesunuta do Valašského Meziříčí, kam se postupně přestěhovaly i rodiny sklářů – lisařů. Po šesti letech už na místě huti stály jen rozbořené zdi. Sklářský průmysl se z údolí vytratil, ale krásu lisovaného skla můžete ještě dnes obdivovat v tamním Karlovickém muzeu nebo v muzeu ve Valašském Meziříčí, kde má své místo v zámeckých pokojích [2].

Sklářská rodina Reichů byla židovského původu, hlavním představitelem rodiny v obci byl podnikatel Salomon Reich. Do roku 1863 nemohli židé vlastnit žádné nemovitosti, a proto i zde byla firma S. Reich v pronájmu. Teprve po roce 1888 firma S. Reich sklárny koupila a mohla s nimi volně nakládat. Nedaleko obce je také židovský hřbitov, v domě č.p. 970 bývala také soukromá synagoga [1].

Salomon Reich byl dlouholetým starostou obce Velké Karlovice. Zasloužil se o založení a vybavení karlovských škol, o budování silnic v obci, o regulaci řeky Bečvy nebo o napojení na železniční síť pomocí dráhy Vsetín–Velké Karlovice. Čeští i němečtí obyvatelé si ho velmi vážili. Staral se o přestárlé dělníky a vdovy po sklářských mistrech. Financoval vaření polévek pro chudé žáky ve školách. Největší místnost v jeho domě sloužila jako soukromá synagoga pro bohoslužby příslušníků židovského vyznání. Přispíval i na náboženské akce římskokatolické církve jako mše, náboženské průvody a sbírky pro sociálně slabé [4].

Zdroje:

1. Capury.cz. 2023. Z historie Velkých Karlovic. Dostupné online [14. 11. 2023] https://www.capury.cz/tipy-na-vylet-zajimavosti-historie/
2. MuzeumValssko.cz. Valoušková, K. 2023. Lisované sklo z Velkých Karlovic. Dostupné online [14. 11. 2023] http://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/ostatni-denik-12-2-2018-lisovane-sklo-z-velkych-karlovic-2018.pdf
3. Kohoutková, Z. 2009. Nářeční slovní zásoba obce Velké Karlovice se zaměřením na řemeslnickou terminologii. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Brno
4. LesyCR.cz. 2023. Lesopark Miloňovky. Dostupné online [14. 11. 2023] https://lesycr.cz/casopis-clanek/lesopark-milonovky/