Příznivé podmínky této oblasti ke stavbě sklárny, tedy především dostatek lesů, jejichž dřevo se v tehdejší době využívalo pro výtop sklářské pece, si uvědomil Salomon Reich. Byl to syn Izáka Reicha, zakladatele sklářského rodu Reichů, který již od roku 1813 úspěšně pronajímal mnoho sklářských hutí.
Roku 1861 nechal již zmíněný Salomon Reich, postavit Karolininu huť a uzavřel s panstvím Vsetín na dalších 20 let dodávkové smlouvy na dřevo. Smlouva se vztahovala na část zalesněné plochy Nového Hrozenkova a Malých Karlovic. Novou sklárnu pojmenoval po vdově Izáka Reicha – Charlotte (Karolině) Reichové. Jednalo se o první závod, jenž si nechal postavit, protože do té doby si hutě pouze pronajímal a až v pozdějších letech je odkupoval. Sklárna byla dostavena roku 1862 a provoz v ní zahájen 11. září. Měla 2 pece, každá z nich obsahovala 7 pánví. Součástí komplexu byla budova huti, dva příbytky pro pracovníky, obytný dům pro vedoucího provozu sklárny, k níž náležela stáj a také pila, která byla původně na vodní pohon, avšak později pracovala na pohon parní.
Vyráběl se v ní materiál pro vlastní účely. Výstavba sklárny přirozeně způsobila zvětšování zástavby v jejím okolí a následné rozrůstání obce. Do Karolininy huti nejprve nastoupili skláři ze starších Reichových skláren ve Velkých Karlovicích a Koryčan, poté zde však začali přicházet i sklářští mistři z celého Rakouska-Uherska. Zpočátku se vyrábělo běžné hostinské sklo a po roku 1870 se výroba zvětšila o různé druhy produktů stolního a nápojového skla. Zanedlouho se v sortimentu objevily petrolejové lampy, cylindry, poté sklo broušené, lisovaná krystalerie a nápojové duté sklo, jež byly zušlechťovány pomocí leptání a malování.
Sklárna přinesla do obce mnoho nových pracovních míst. V té době šlo zhruba o 300 pozic. Nepřispěla k tomu pouze práce v huti, ale také příležitost pro rolníky, kteří mohli využívat své koňské potahy k dopravě, a to především sklářských výrobků a surovin potřebných pro výrobu skla. Díky formanské činnosti se produkty odvážely až do Vídně, Budapešti a Terstu a později se velmi důležitým odbytištěm stal Balkán a Rusko. Roku 1885 byla postavena železniční dráha Hranice–Vsetín, kvůli které se formanské výpravy omezily pouze na cesty do Vsetína. Koncem roku 1908 byla vystavěna dráha Vsetín–Velké Karlovice, vedoucí přes Karolinku, což mělo za následek zánik formanského života.
Jako u jedné z prvních skláren se v roce 1870 přebudovala pec vytápěná dřevem na plyn. Díky dobrému odbytu výrobků se huť o dva roky později rozhodla přistavit další pec, tedy již třetí. Z důvodu velkého množství brusírenského skla ke zpracování, nebyly schopny někdejší brusírny v Karolince v plném rozsahu sklo zušlechťovat. Z toho důvodu se jeho část vozila ke zpracování do brusírny v Jablůnce. Až roku 1888 byla postavena nová brusírna, která zajistila samostatnost výrobního procesu sklárny. Sklárna v průběhu času rozšiřovala svou produkci užitkového skla, které zušlechťovala broušením, rytím, leptáním a nově taky začala sklo malovat. V roce 1931 přibylo k možné škále zušlechťování výrobků také malování skla emailem a zlatem, jelikož bylo někdejší skladiště přestavěno na malírnu s malířskou pecí.
Na začátku 20. století se situace v Karolinině huti zhoršila. Výroba broušeného skla pro prodej v Rusku se přesunul do Zawiercie, navíc se rozšířil zájem o sklo lisované, což opět neprospívalo prodeji skla broušeného, a to mělo za následek snížení odbytu. Činnost huti se snížila na dvě pece a za války dokonce klesla pouze na jednu. Bohužel situaci nezlepšilo ani postavení již zmíněné dráhy Vsetín–Karlovice, která snížila cenu dopravy výrobků a surovin či přeměna výtopu pece ze dřeva na uhlí.
Jako u většiny skláren na Východní Moravě, nebyly pracovní podmínky ani sociální poměry dělníků v Karolince velmi příznivé. Práce dětí ve sklárně byla na denním pořádku. V kronice školy U kostela se ve školním roce 1899–1900 píše, že dětí zanedbávajících výuku na úkor práce v huti je mnoho. V malých domcích žilo i několik sklářských rodin zároveň, práce byla namáhavá, nepravidelná a denně trvala 12–15 hodin. Navíc zde propukaly různé nemoci, jako například tuberkulóza či oční choroby. Díky tomu všemu se začal u dělníků projevovat zprvu neorganizovaný odpor.
Na začátku 20. století poklesl odbyt výrobků, což mělo za následek snižování platu a propouštění ze zaměstnání. V srpnu 1905 vypukla ve sklárně stávka kvůli propuštění dvou brusičů, avšak byla neúspěšná. Ještě v tomtéž roce se utvořila nepovolená odborová organizace, jež se snažila uvědomovat dělníky o lepších pracovních podmínkách, volebním právu a dalším. Z důvodu nezdařené stávkové akce nastaly represe, které měl na svědomí tehdejší správce dr. Blumenfeld. Jakýkoliv vzdor pro skláře znamenal propuštění z bytu či práce. Roku 1908 se utvořila další sociálně demokratická organizace, která začala spolupracovat s dělníky v Leskové ve Velkých Karlovicích. Snaha dělnictva bohužel přišla vniveč kvůli nedostatečné jednotnosti.
Od konce 19. století, ale hlavně v 1. polovině 20. století se konaly různé sbírky pro chudé rodiny, především chudé děti. V kronikách města a školy U kostela je zmíněno opravdu mnoho dobročinných aktivit, které se projevovaly téměř každoroční stravovací akcí, jež trvala několik měsíců v roce, dále peněžními dary na školní pomůcky a oblečení či samotným oblečením. Například od ledna roku 1901 byl znovuotevřen polévkový ústav, což byla sbírka, kde se získávaly peníze od různých dobrodinců především na jídlo pro chudé žáky. Konkrétně tato sbírka toho roku pokryla celé 3 měsíce dodatečných porcí. Polévkový ústav byl každoroční charitou, jež fungovala celých 50 let.
Na chudé přispívalo občasně i samo město, kdy máme zmínku o zastupitelstvu obce, jež založilo na konci 19. století nadační fond v obnosu 300 zl. pro chudé děti chodící do školy ve Vranči a U kostela. Zmíněny byly jen malé střípky ze všech dobročinných akcí pro obyvatele obce, které se snažily zlepšit život chudých lidí v těžkých dobách. První světová válka k blahu životních podmínek zhruba 1000 zaměstnanců sklárny moc nepřispěla. Lidé v huti trpěli bídou, jelikož většina z nich neměla vlastních zásob, navíc musely ve sklárně těžce pracovat i ženy. Nespokojenost vyvrcholila k založení další nelegální organizace v roce 1917. Později karolinští skláři přešli do Českého svazu sklářů.
V lednu 1920 zasáhl obec vydatný déšť, který trval několik dní, což způsobilo velkou povodeň. Na levném břehu řeky sebrala voda tři veliká skladiště se zásobami slámy, křemenného písku, sklářské sody, železných strojů a jiných věcí. Na pravém břehu pohltila voda mnoho dělnických bytů. Firma tímto přírodním neštěstím utrpěla statisícové škody.
Od roku 1922 zavládla v Československu hospodářská krize. Ta měla za následek uzavření huti na devět měsíců, od října do června. V dělnictvu zavládla velká bída, která na delší dobu otupila odpor dělníků. Mezi lety 1924 až 1929 fungovaly ve sklárně dvě pece, což by se dalo považovat jako světlé období sklárny ve 20. letech. Ovšem světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929, ovlivnila hospodářskou situaci ve 30. letech, což se projevilo výhasem jedné z pecí. Situace se na sklářích opět velmi negativně podepsala. Reichové již nadále nemohli ustát finanční potíže způsobené krizí. Zrovna v době největšího úpadku se firma S. Reich a spol. usnesla uspořádat v Novém Hrozenkově Krajinskou výstavu valašského sklářství, jež se měla odehrávat od 17. června do 15. července 1934. Ačkoliv měla výstava velký úspěch a pro velký zájem byla prodloužena do konce července, bohužel nemohla vyřešit nepříznivou situaci společnosti.
Ještě téhož roku byla akciována a přešla pod firmu Českomoravské sklárny, a. s. Po přejítí sklárny pod firmu Českomoravské sklárny, a. s. se poměrně rychle vzpamatovala z dluhů, ovšem opět na úkor zaměstnanců, jímž se i nadále snižovaly platy nebo byli nuceni přecházet za prací mezi sklárnami. Tato společnost disponovala čtyřmi sklárnami (Valašské Meziříčí – Krásno, Vsetín, Karolinka, Úsobrno) a dvěma rafineriemi (Bor a Jablůnka), jež zaměstnávaly takřka 2000 lidí, z toho téměř čtvrtina byla zaměstnána ve sklárně v Karolince.
Ve 30. letech začal být kladen důraz na modernizaci sklárny a design výrobků, proto firma začala spolupracovat s mnohými výtvarníky. V té době se škála produktů rozrostla o různá barevná skla či techniku hlubokého leptu a o matované dekory. V protektorátu byla výroba nápojového skla omezena. S krizí nastupující druhé světové války, kdy z obsazených oblastí přicházelo mnoho přistěhovalců, stoupl počet obyvatel v Novém Hrozenkově téměř o 2000.
Po válce se však vystěhovalo zhruba 2500 osob, tudíž se počet opět srovnal s dobou předválečnou. Mnoho z odstěhovaných byli také skláři, kteří se stěhovali např. do Boru či jiných měst se sklárnou. Po rozdělení Nového Hrozenkova v roce 1949, čítal Nový Hrozenkov v roce 1950 kolem 3000 a Karolinka (do roku 1951 Karolinina Huť) 2136 obyvatel. Po válce roku 1946 byla sklárna znárodněna. Další změna nastala roku 1949, kdy Karolinka a sklárna Květná vytvořila nový útvar Moravské sklárny n. p. Pro velmi blízký sortiment produkce užitkového skla se k národnímu podniku připojila i sklárna Vrbno pod Pradědem, a to v roce 1958. Tímto byla soustředěna veškerá výroba nápojového a stolního skla na Moravě pod pouhé tři závody, načež se sklárna v Karolince stala největší výrobní jednotkou Moravských skláren.
Podstatné změny ve sklárně byly provedeny v 60. a 70. letech, kdy došlo k technickému rozvoji rafinerií a hutní kapacity. Novými investicemi byl například vanový tavicí agregát s elektrickým ohřevem, stroje Kutcher na broušení nápojového skla či systém od firmy Achthal, jež chemicky leštil broušené sklo kyselinou. Velký rozvoj sklárny zajistil také navýšení pracovních míst na zhruba 700.
Vývojem v 19. a 20. století se sklárna v Karolince značně přeměnila. V podstatě nezměněná zůstala jen základní výrobní technologie, a to tradiční ruční práce sklářů. Díky zavedení nových moderních strojů se tak mohli skláři plně věnovat řemeslnému vytváření namáhavějších produktů. Ovšem stejně tak jako v minulosti i v závěru 20. století byl výrobní program koncentrován především na produkci stolního a nápojového skla. To bylo zdobeno gilošem, malbou, pantografem či matným a leštěným brusem.
Karolinská sklárna se roku 1988 stala součástí státního podniku Crystalex Nový Bor, jenž se privatizoval a roku 1997 změnil na Crystalex Nový Bor, a. s. Posléze se zapojil pod firmu Porcela Plus. Ačkoliv Karolinina huť i nadále prokazovala kvalitu výrobků, jež byly exportovány do celého světa, finanční situaci to neuklidnilo. Začátkem nového tisíciletí přerostla nepříznivá finanční situace v krizi. Z této příčiny došlo 1. dubna 2005 k výhasu pecí a více než polovina zaměstnanců tak musela být propuštěna. Od té doby se sklárna věnovala pouze řezání, malování, leptání a broušení užitkového skla, jež bylo dováženo z automatizované výroby ze sklárny v Novém Boru. Ke konci roku 2019 se Crystalex rozhodl k restrukturalizaci rafinačního provozu. O pár měsíců později, přesněji 31. července 2020, však z finančních důvodů ukončil v Karolince provoz a propustil zbylé zaměstnance.
Zdroje:
- Kolínek, Z. 2022. Srovnání vývoje sidonské huti s vývojem skláren na Východní Moravě. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta.