Západokarpatská podprovincie leží ve východní části ČR. Spolu s ní se na území moravských (a také slezských) Karpat nacházejí ještě polonská a severopanonská podprovincie. V rámci Západokarpatské podprovincie jsou vymezeny následující bioregiony:
- 3.1 Ždánicko-Litenčický
- 3.2 Chřibský
- 3.3 Hlucký
- 3.4 Hranický
- 3.5 Podbeskydský
- 3.6 Bělokarpatský
- 3.7 Zlínský
- 3.8 Hostýnský
- 3.9 Vsetínský
- 3.10 Beskydský
- 3.11 Kojetínský
![Geomorfologické členění ČR - západokarpatská podprovincie (zdroj: [1]).](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2022/12/BRG_podprovincie_zapadokarpatska.png)
Pro reliéf centrální části Karpat jsou charakteristické skalnaté hřbety a vápencová bradla. Typickým jevem Karpat (a to i na Moravě) jsou poměrně velká převýšení, umožňující víceméně plynulé vyznívání teplomilné flóry vysoko do pohoří a naopak, sestup horských druhů do inverzních poloh. Tím je podmíněna daleko větší druhová diverzita bioregionů oproti bioregionům hercynské podprovincie.
Ačkoli na území České republiky nezasahují centrální pohoří soustavy a z hornin zcela převládá flyš, základní rysy Karpat s charakteristickými vegetačními zákonitostmi se projevují i zde. Typická je také téměř úplná absence rašelinišť. Podnebí moravských Karpat má vcelku rysy kontinentálnější než Hercynie, ale díky geomorfologické členitosti se projevují lokální rozdíly v závislosti na nadmořské výšce a odlišnost návětrných a závětrných svahů hor.
Severozápadní návětrné svahy a nejvyšší pohoří mají výrazněji oceaničtější ráz. Podnebí jižní strany Karpat je ovlivňováno podnebím sousední Panonie. Vegetační stupňovitost bioregionů západokarpatské podprovincie začíná 1. (dubovým, resp. planárním) vegetačním stupněm, 2. bukovo-dubový stupeň bývá málo vyvinut, široké vertikální rozmezí má naopak 3. dubovo-bukový (suprakolinní) a především 4. bukový (submontánní) vegetační stupeň, který zasahuje o 100–200 m výše než v české části hercynské podprovincie. V ČR je vegetační stupňovitost zakončena 7. smrkovým (supramontánním) stupněm. Mimo naše území je vyvinut i 8. a 9. (subalpinský, resp. klečový a alpinský stupeň) nad horní hranicí lesa.
Fytocenologicky se Karpaty odlišují od Hercynie téměř ve všech ve vegetačních stupních dominantními asociacemi. Dubohabřiny zastupuje Carici pilosae-Carpinetum, na něž směrem nahoru navazují různé typy květnatých bučin, mezi nimiž jsou charakteristické zejména Carici pilosae-Fagetum v nižších polohách a Dentario glandulosae-Fagetum ve vyšších polohách. Naproti tomu acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum) jsou dosti řídké. Ve vyšších polohách na tyto jednotky navazují horské bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum), zpravidla však s větším zastoupením javoru klenu (Acer pseudoplatanus) a přirozené smrčiny hydricky normálních stanovišť (Piceion excelsae), v centrální části pohoří s modřínem (Larix decidua subsp. polonica) a ve Vysokých Tatrách i s borovicí limbou (Pinus cembra).
Na extrémně prudkých svazích jsou časté suťové lesy (Tilio-Acerion). Vzhledem k tomu, že nivy toků jsou poměrně úzké a horského charakteru, jsou na nich vyvinuty potoční luhy podsvazu Alnion glutinoso-incanae a typické potoční luhy nižších vegetačních stupňů téměř chybějí. Na štěrkových náplavech větších toků s rozkolísanými průtoky jsou charakteristické pobřežní vrbiny Salicion triandrae a Salicion elaeagni.
V ČR v této podprovincii prakticky chybějí slatinné olšiny svazu Alnion glutinosae, které jsou však dosti vzácné i v ostatních částech západokarpatské podprovincie; jen výjimečně jsou přítomny rašelinné smrčiny. Zejména na jižních okrajích podprovincie se setkáváme s celou řadou typů teplomilných doubrav perialpidského charakteru (svaz Quercion pubescenti-petraeae), na úrovni asociací často endemických. Na území ČR se však teplomilné doubravy objevují pouze na nejteplejších okrajích, jen v bioregionu Hluckém (3.3) a Bělokarpatském (3.6), nejčastěji je to středoevropská asociace Potentillo albae-Quercetum ze svazu Quercion petraeae, jinde v západokarpatské podprovincii spíše výjimečná. Subalpinský a alpinský stupeň i skalní ekosystémy, hojné a rozmanitě vyvinuté v centrální části pohoří, na území České republiky téměř chybějí.
Náhradní vegetace je tvořena lučními porosty svazu Arrhenatherion, které v teplejších oblastech přecházejí v typickou vegetaci svazu Cirsio-Brachypodion pinnati. Ve vyšších oblastech jsou charakteristické pastviny svazu Cynosurion, zejména asociace Anthoxantho-Agrostietum, které v nejvyšších polohách moravských Karpat přecházejí ve vegetaci svazu Nardo-Agrostion tenuis. Typická jsou svahová prameniště pravděpodobně ze svazu Caricion davallianae. Na vlhkých loukách je mnohem častější vegetace svazu Calthion než Molinion.
Flóra podprovincie je zejména v centrálních částech dosti bohatá a obsahuje i paleoendemity, které však na území ČR vesměs nezasahují, např. lomikámen tatranský (Saxifraga wahlenbergii), stračka karpatská (Delphinium oxysepalum), hvozdík lesklý (Dianthus nitidus) a lýkovec slovenský (Daphne arbuscula). Jedinou výjimkou je kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa). Neoendemitů je v podprovincii vzhledem k dostatku reliktních stanovišť poměrně hodně, na Moravu však zasahují jen oměj tuhý (Aconitum firmum subsp. moravicum) a ladoňka Kladniho (Scilla kladnii). K druhům, vázaným v ČR pouze na západokarpatskou podprovincii náleží např. židovník německý (Myricaria germanica).
Kvantitativní rozdíly v zastoupení ve flóře moravských Karpat (ve srovnání s Hercynií) dokumentuje např. hojnější zastoupení ostřice chlupaté (Carex pilosa), o. převislé (C. pendula) a strdivky jednokvěté (Melica uniflora) naopak velmi vzácný výskyt jaterníku trojlaločného (Hepatica nobilis) a ptačince velkokvětého (Stellaria holostea).
Reliktní druhy jsou v této podprovincii (v rámci České republiky) poměrně vzácné, velmi časté jsou však v centrální části pohoří. V ČR k nim patří zejména kontinentální druh všivec statný (Pedicularis exaltata). Boreokontinentální charakter má sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a ostřice chudokvětá (Carex pauciflora). Fytogeografickou zvláštností je izolovaná arela hvězdnatce čemeřicovitého (Hacquetia epipactis), který má souvislost s flórou Dinarid. Podobný charakter, resp. vztah k jihovýchodním Alpám má v moravské části Karpat i řepíček trojlistý (Aremonia agrimonioides), razilka smrdutá (Aposeris foetida) a mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha).
Kontaktní charakter moravské části Karpat se projevuje přesahy některých subatlantických druhů z hercynské podrpovincie do Beskyd, jako např. pérnatec horský (Lastrea limbosperma), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), kostřava lesní (Festuca altissima) a pampeliška Nordstedtova (Taraxacum nordstedtii).
Západokarpatská podprovincie kontrastuje s hercynskou podprovincií zejména větší geomorfologickou pestrostí, flóra a vegetace zastoupením vyšších vegetačních stupňů (v jádru podprovincie až do subniválního) a početnějším zastoupením středoevropských horských druhů, arkto-alpidů a endemitů, mezi nimiž nechybějí ani paleoendemiti. Ochuzené okraje podprovincie, které zasahují na území ČR, se nápadně liší recentním velkým zastoupením bučin s rozsáhlejším zastoupením květnatých typů.
Fauna západokarpatské podprovincie je oproti podprovinciím hercynské i polonské podstatně bohatší jak v počtu druhů, tak v hustotě jedinců. Zvláště bohatá je horská fauna s řadou endemitů. Je to dáno podstatně větší výškovou členitostí v jádře západních Karpat na Slovensku i zachovalostí vegetace, především bučin a horských smrčin. K velké biodiverzitě přispívá také izolovanost jednotlivých údolí a kotlin, která se často projevuje zastoupením vikariantních druhů.
Do ČR ovšem zasahuje pouze okrajová část podprovincie, podstatně méně pestrá a zachovalá než její jádro, s menší výškovou členitostí a dosahující pouze výšky nižších středohor. Proto zde chybí typická vnitrokarpatská endemická fauna jako například hrabošík tatranský (Pitymys tatricus) a další druhy jako kamzík (Rupicapra rupicapra rupicapra), svišť (Marmota marmota ssp. latirostis) atd. Přesto je biodiverzita v moravské části západokarpatské podprovincie (zvláště u druhů bučin a luk) podstatně větší než v Hercynii a nachází se zde i endemické druhy, zvláště u hmyzu, např. někteří okáči a masařky.
Pro bučiny moravských Karpat jsou typickými mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) a čolek karpatský (Triturus montadoni), z ptáků jeřábek lesní (Tetrastes bonasia). Zvlášť bohatá je fauna měkkýšů s druhy jako modranka karpatská (Bielzia coerulans), vřetenatka šedavá (Bulgarica cana), vlahovka karpatská (Monachoides vicina) a skalnička karpatská (Vitera transsylvanica). Velmi pestrá je skladba hmyzu s endemity jako okáč Lasiommata hiera, masařka Sarcophaga zumptiana a charakteristickými taxony, např. střevlíken Carabus obsoletus, sarančí Pseudopodisma fieberi, přástevníkem střemchovým (Pericallia matronula), perleťovcem Brentis hecate, jasoňem dymnivkovým (Parnassius mnemosyne) a hřbetozubcem Odontosia sieversi.
Pro horské polohy, zvláště Beskydy, je typická horská lesní fauna, k níž ze savců náleží např. plch lesní (Dryomys nitedula), myšivka horská (Sicista betulina), vydra říční (Lutra lutra), netopýr severní (Eptesicus nilssoni), z ptáků tetřev hlušec (Tetrao urogallus), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), puštík bělavý (Strix uralensis), orel křiklavý (Aquilla pomarina). Ze Slovenska pronikají na Moravu i původní šelmy – rys ostrovid (Lynx lynx), kočka divoká (Felis sylvestris), vlk obecný (Canis lupus) a medvěd brtník (Ursus arctos), z ptáků např. krkavec (Corvus corax).
Říční síť náleží z větší části povodí Dunaje (kostru tvoří řeky Morava s Dyjí), na severní Moravě zčásti i do povodí Odry, mimo naše území i Visly. Typické druhy ryb karpatských řek, např. hlavatka (Hucho hucho), k nám již vesměs nezasahují.
Na rozdíl od hercynské podprovincie je v podprovincii západokarpatské více východních migrantů, z nichž někteří jsou východními vikarianty druhů v Hercynii. Např. ježek východní Erinaceus concolor je v Hercynii směrem k západu nahrazován ježkem evropským (Erinaceus europaeus), v západokarpatské podprovincii je zastoupen skokan hnědý (Rana temporaria) a chybí zde skokan ostronosý (Rana arvalis), zatímco v Hercynii je tomu naopak. Do severní části podprovincie také zasahuje několik typických hercynských druhů, ovšem podstatně více charakteristických druhů Karpat se rozšířilo na okraje podprovincie hercynské.
Zdroj: Culek, M. Grulich, V. Laštůvka, Z. Divíšek, J. 2013. Biogeografické
regiony České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Geoinovace. Brno