Poloha a základní údaje
Bioregion leží na východě jižní Moravy, přičemž zabírá jižní polovinu geomorfologického celku Vizovická vrchovina. Bioregion zasahuje jižním výběžkem na Slovensko, v ČR má plochu 430 km2.
Bioregion je tvořen teplou pahorkatinou na jílovitém flyši. Biota má přechodný charakter, v lesích převažuje biota karpatského podhůří, zatímco mimo les jsou četné pronikající panonské prvky. Bioregion tak patří do 2. bukovo-dubového a 3. dubovo-bukového stupně, tj. do dubohabřin s ostrovy teplomilných doubrav.
Celkově je flóra velmi bohatá, se zastoupením řady fytogeografických prvků a mnoha mezními i exklávními druhy. Vysokou biodiversitu mají především luční subxerofilní cenózy. Netypickou částí jsou na severu oblasti členitějšího reliéfu na pevnějším flyši s lehčími půdami, které tvoří přechod ke Zlínskému bioregionu (3.7) a písčité terasy se sprašovými pokryvy podél nivy Moravy.
V současnosti dominuje orná půda, louky jsou zachovány jen ve fragmentech, lesy jsou nejrůznější kultury, zachovány jsou celky smíšených doubrav.
Horniny a reliéf
V bioregionu převládají flyšové horniny bělokarpatské jednotky s velkým zastoupením vápnitých jílovců. Východně od Uherského Brodu je flyš proražen množstvím drobných proniků neovulkanických hornin (draselných andezitů, trachyandezitů), pro skladbu vegetace jsou však prakticky bez významu. Z kvartérních pokryvů se na poměrně velkých plochách uplatňují spraše a sprašové hlíny, rovněž nivy mají místy značný rozsah. Svahoviny se vyskytují vzácně v členitějších polohách.
V charakteru reliéfu převládá erozně-denudační pahorkatina s měkkými rysy, místy se strukturními hřbety s táhlými, nevýraznými svahy, i když na větší vzdálenosti mohou být rozdíly relativních výšek poměrně značné. Andezity se uplatňují jako výrazné vyvýšeniny, většinou ale nevelké relativní výšky (hlavně v okolí Bánova).
Údolí jsou široce otevřená a mělká, max. 50–80 m, na severu až 120 m hluboká. Charakteristické jsou výrazné sníženiny s plochým povrchem typu kryopedimentů. Skalní tvary zcela chybějí s nepatrnou výjimkou některých výchozů andezitů. Na prudších svazích, zvláště na výstupech pramenů jsou hojné sesuvy, významné jsou projevy větrné eroze.
Reliéf má charakter členité pahorkatiny s výškovou členitostí 75–150 m. Říční terasy u Moravy a sousední plošiny mají reliéf ploché pahorkatiny s členitostí 45–75 m, naopak nejvyšší kopce mají i členitější reliéf a charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–190 m. Nejnižším bodem bioregionu v ČR je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším Jasenová (410 m). Typická výška bioregionu je 180–350 m.
Podnebí
Dle Quitta leží celý bioregion v teplé oblasti T2.
Podnebí je tedy teplé, ale přitom poměrně vlhčí: Strážnice 9,4 °C, téměř 600 mm, Hodonín 585 mm, Uherské Hradiště 597 mm, Hluk 626 mm, Uherský Brod již 662 mm, Bojkovice 8,4 °C, 725 mm.
Ve vyšších srážkách se projevuje poloha bioregionu na návětrné straně Bílých Karpat. Bioregion je též charakteristický suchými jihovýchodními větry padajícími přes hřbety Bílých Karpat a působícími zvláště v jarním období větrnou erozi v ČR neobyčejného rozsahu a intenzity.
Půdy
Půdy jsou velmi specifické. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu na úpatí Bílých Karpat přecházejí černozemě do oglejených pararendzin a rendzin.
V nivách toků na úpatí Bílých Karpat jsou vyvinuty poměrně suché typické černice, dále od pohoří převládají v nivách glejové černice na karbonátových nivních sedimentech. V plochých sníženinách jsou místy silně karbonátové typické černice. Na spraších na západním okraji bioregionu jsou běžné černozemě, místy v erozní formě a s přechody do hnědozemních černozemí.
Na plošinách podél nivy Moravy jsou vlivem příměsi kyselejšího terasového materiálu vyvinuty typické hnědozemě. V méně typické, přechodné severní části bioregionu převažují hnědozemě na spraši a na slabě vápnitých lehčích zvětralinách písčitějšího flyše jsou zastoupeny ostrovy typických kambizemí. Ostrůvky středně úživných typických kambizemí jsou vyvinuty i na andezitech.
Biota
Bioregion leží v termofytiku a prakticky se kryje s fytogeografickým okresem 19. Bílé Karpaty stepní. Vegetační stupně (Skalický): kolinní.
Na konvexních svazích, zejména v jižním sektoru, potenciálně převažovaly teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum), výjimečně byly přítomny i šípákové doubravy (Corno-Quercetum). Na konkávních tvarech a v severním sektoru jsou vesměs typické karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), okrajově i se zastoupením buku, v kontaktu s doubravami lze místy předpokládat i výskyt panonských dubohabřin (Primulo veris-Carpinetum). Podél vodních toků jsou nivy, pravděpodobně nejčastěji Pruno-Fraxinetum. Přítomnost primárního bezlesí je problematická, snad existovalo na sesuvech a maloplošně i kolem pramenišť.
Přirozená náhradní vegetace je představována především subxerofilními lučními cenózami s nápadně bohatou druhovou diverzitou, náležejícími svazu Cirsio-Brachypodion pinnati (zejména asociace Brachypodio-Molinietum). Na pramenných výchozech se objevuje vegetace svazu Caricion davallianae.
Podél větších toků (Olšava) byla zaznamenána vegetace svazu Phalaridion arundinaceae (Caricetum buekii), na mokřadech vegetace svazů Caricion gracilis a Oenanthion aquaticae. Ve vegetaci křovin převažuje svaz Prunion spinosae, (Prunion fruticosae se vyskytuje pouze ojediněle), v lemech je zastoupena vegetace svazu Geranion sanguinei. Na úhorech a na polích jsou místy dosud zachována velmi charakteristická plevelová společenstva (Caucalion).
Flóra je druhově velmi bohatá, se zastoupením různých fytogeografických elementů a řady mezních i exklávních prvků. V lesní flóře převažují druhy typické pro západní Karpaty, např. hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ostřice chlupatá (Carex pilosa), ostřice převislá (Carex pendula). V nejteplejších polohách jsou v lesích hojně zastoupeny brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), tušalaj chlupatý (Viburnum lantana), dřín obecný (Cornus mas), kamejnice modronachová (Aegonychon purpurocaeruleum).
V nelesní vegetaci je přítomna celá řada ponticko-panonských elementů, např. hadinec nachový (Echium russicum), kavyl tenkolistý (Stipa tirsa) a len žlutý (Linum flavum), ale i kontinentální druhy bez vztahu k Panonii. K nim náleží např. kozinec dánský (Astragalus danicus) a úložník pochybný (Pseudolysimachion spurium). Mezi prvky submediteránní patří např. plevnatec lesostepní (Danthonia alpina), vítod větší (Polygala major) a koulenka vyšší (Globularia punctata) mezi kalcifilní druhy s perialpinskou tendencí např. oman mečolistý (Inula ensifolia), hladýš širolistý (Laserpiium latifolium), starček stinný (Senecio umbrosus) a čistec alpinský (Stachys alpina).
Na minerálně nejbohatších půdách se vyskytují i subhalofilní druhy, např. ostřice oddálená (Carex distans), o. ječmenovitá (C. hordeistichos), štírovník úzkolistý (Lotus tenuis), ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus), dříve i prorostlík nejtenčí (Bupleurum tenuissimum) a jitrocel přímořský (Plantago maritima). Zejména v minulosti se zde mimořádně často vyskytovali zástupci čeledi vstavačovitých (Orchidaceae).
V bioregionu převažuje teplomilná fauna zkulturnělé krajiny (např. společenstva teplomilných měkkýšů), s občasnými invazemi východního prvku (kobylka Polysarcus denticauda). Ta je na svazích doplněná unikátními torzy karpatské svahové lesostepi (vřetenuška smldníková), s počínajícím demontánním vlivem (můra Lamprotes c-aureum). Hlavní tok bioregionu Olšava náleží do lipanového, pod Uherským Brodem parmového pásma, Velička do pstruhového až lipanového pásma. Vodní toky v současnosti mají velice chudou rybí obsádku.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor). Ptáci: mandelík hajní (Coracias garrulus), ťuhýk menší (Lanius minor). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Měkkýši: hlemýžď zahradní (Helix pomatia), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), vlahovka narudlá (Monachoides incarnata), v. karpatská (M. vicina), žitovka obilná (Granaria frumentum). Hmyz: perleťovec Brenthis hecate, vřetenuška smldníková (Zygaena cynarae), píďalky Schistostege treitschkei, Isturgia limbaria, můry Lamprotes c-aureum, Cleoceris scoriacea, kobylka Polysarcus denticauda.
Kontrasty
Výrazné hranice jsou vůči bioregionu Dyjsko-moravskému (4.5), dané okrajem nivy Moravy. Více méně nevýrazné jsou hranice vůči bioregionu Zlínskému (3.7), který se poněkud odlišuje geomorfologicky, výrazně však bioticky. Obdobně nevýrazná je i hraniční diference vůči bioregionu Bělokarpatskému (3.6), který je rovněž charakterizován vyššími a členitějšími tvary reliéfu a biotou vyšších vegetačních stupňů.
Druhovou skladbou i složením vegetace je bioregion velmi charakteristickou jednotkou. Ve srovnámí s Bělokarpatským bioregionem (3.6) zde vyniká přítomnost xerotermních druhů, ve vegetaci absence bučin, lemů svazu Trifolion medii a náhradních společenstev na kyselém flyši. Hranice mezi oběma jednotkami je však neostrá, mozaikovitá, nejlépe patrná na přechodu mezi lesem a bezlesím. Niva Moravy Dyjsko-moravského bioregionu (4.5) se odlišuje přítomností lužních lesů podsvazu Ulmenion a jejich náhradních společenstev.
Relativně nejpodobnější jsou bioregiony Ždánicko-litenčický (3.1) a Hustopečský (4.3), oba se však znatelně odlišují výskytem náročnějších xerofilních společenstev svazu Festucion valesiacae, z druhů tvoří kontrast např. kavyl sličný (Stipa pulcherrima), k. vláskovitý (S. capillata), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychis), k. rakouský (A. austriacus) a řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne), kvantitativně ostřice nízká (Carex humilis), hlaváček jarní (Adonanthe vernalis), sesel fenyklový (Seseli hippomarathrum) a zlatovlásek obecný (Crinitina linosyris). Bioregion Hustopečský se kvantitativně liší i přítomností xerofilních doubrav se šípákem a panonských dubohabřin Primulo veris-Carpinetum.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
Osídlení je starého data, prehistorické. Lesy dnes zaujímají pouze malou část území, avšak převažuje v nich přirozená druhová skladba, pouze zčásti byly přeměněny na lignikultury (zejména borovice). Na odlesněném území byly do nedávné minulosti rozsáhlé plochy luk, dnes zčásti rozoraných, zčásti s druhovou skladbou degradovanou intenzifikací. Melioracemi byla zcela zničena i vegetace v zamokřených oglejených depresích. Charakteristické byly rovněž extenzivní sady.
Biota Hluckého bioregionu byla v minulosti velmi bohatá, avšak její recentní stav je pouze fragmentární. Nachází se zde jen málo maloplošných chráněných území. Jsou to PP Terasy a PR Vrchové, kde je motivem ochrany biota na opuštěných terasách. Na Vlčnovsku jsou vyhlášeny PR Vlčnovský háj a PP Kovářův žleb, zajišťující ochranu lesní a lesostepní bioty, podobná je i rezervace PP Háj u Lipova.
Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha