Fytochorion leží v submontánním až supramontánním vegetačním stupni. Jedná se o jediný fytochorion karpatského oreofytika na území České republiky. Je budován křídovým souvrstvím godulského vývoje s příkrovovou stavbou (převážně pískovci). Fytochorion leží v chladné klimatické oblasti, převážná část území leží v CH7, část v CH6, jen vyšší hřbety v nejchladnější CH4. Lesnatého území se pastevecká kolonizace v 16. století dotkla jen zřídka. I dnes je jádro fytochorionu jen řídce osídleno a na samotách se udržuje pastevecký horský typ hospodaření.
V potenciální vegetaci převládají květnaté bučiny. Ve východní části je to především Dentario glandulosae-Fagetum, v západní části častěji Dentario enneaphylli-Fagetum a místy i Festuco-Fagetum. Pro vyšší polohy (nad 900 m, v inverzích i níže) jsou charakteristické horské acidodofilní bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum), a v nejvyšších polohách fragmenty horských přirozených smrčin (Calamagrostio villosae-Piceetum). Lokálně se v nižších osídlených částech vyskytují také acidofilní bučiny podhorského typu (Luzulo nemorosae-Fagetum sylvaticae). Na extrémních svazích se vyvinuly místy suťové lesy (Arunco-Aceretum, lokálně až do vysokých poloh Lunario-Aceretum), ve vyšších polohách ojediněle i analogické horské papratkové smrčiny (Athyrio alpestris-Piceetum), které inklinují k subalpinským nivám.
V údolích jsou fragmenty horských olšin (Alnetum incanae), na vnějším obvodu podél menších toků fragmenty jasanových luhů Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae, v erozních rýhách a na lesních prameništích olšové jaseniny Carici remotae-Fraxinetum. Zřídka se na prameništích v inverzních polohách vyskytují podmáčené rašelinné smrčiny (Sphagno-Piceetum), jejichž nejrozsáhlejší lokality zanikly pod hladinou přehrady Šance. Na štěrkových lavicích větších vodních toků v nižších polohách jsou vyvinuta společenstva svazůSalicion eleagni a Phalaridion arundinaceae (typicky zvláště Calamagrostietum pseudophragmitis). Přirozené bezlesí prakticky chybí.
Náhradní polopřirozená vegetace inklinuje k smilkovým pastvinám (Cynosurion a Violion caninae), rozšířené jsou i brusnicové lemy svazu Vaccinion (Rhodococco-Vaccinietum myrtilli). V rozevřených údolích při úpatí jsou zastoupeny luční cenózy svazů Calthion, řídce i Molinion, vzácně na prameništích i Caricion fuscae. Na ojediněle se vyskytujících rašeliništích jsou fragmenty vegetace svazu Sphagnion medii.
Flóra je relativně chudá, charakterizovaná řadou oreofytů a naprostou absencí druhů teplomilných. Exklávní prvky prakticky chybějí, lokální mezní prvky jsou představovány některými typickými karpatskými elementy. Vzhledem k vertikální členitosti území je omezena i účast karpatských migrantů vázaných na vegetaci nižších poloh. Těžiště výskytu v České republice zde má karpatský subendemit kyčelnice žláznatá (Dentatia glandulosa), častější jsou krtičník žláznatý (Scrophularia scopolii), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), pryšec mandloňolistý (Euphorbia amygdaloides), ojediněle proniká hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis).
Z dalších subendemitů se vyskytují oměj tuhý moravský (Aconitum firmum subsp. moravicum), kontryhel grúňský (Alchemilla gruneica) a zřídka v nižších polohách i kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia). Zastoupeny jsou druhy boreo-kontinentální, resp. cirkumpolární, např. čarovník alpský (Circaea alpina), přeslička luční (Equisetum pratense), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), vranec jedlový (Huperzia selago), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) a sedmikvítek evropský (Trientalis europaea).
Významnou skupinou jsou středoevropské horské druhy, jako zimolez černý (Lonicera nigra), růže alpská (Rosa pendulina) a žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium). K subatlantským prvkům náleží kapraď plevinatá (Dryopteris affinis), všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica) a kapradina plevinatá (Polystichum braunii), k alpidským náleží hořepník tolitový (Gentiana asclepiadea), bika žlutavá (Luzula luzulina) a řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia).
V rámci fytochorionu se vydělují 2 podokresy, z nichž na Moravu zasahuje pouze podokres 99a – Radhošťské Beskydy. Podokres 99b – Slezské Beskydy již leží ve Slezsku.
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8