Fytochorion leží v suprakolinním až submontánním vegetačním stupni a je charakterizován typickou západokarpatskou vegetací podhorského bukového lesa. Buduje jej paleogenní magurský flyš račanské jednotky, s převahou soláňských vrstev pískovců a jílovců. Kotliny leží v nejchladnější mírně teplé oblasti MT2, převážná část v chladné oblasti CH7, nejvyšší hřbety v CH6. Od 16. století se zde výrazně projevila valašská kolonizační vina, spojené s trvalým odlesněním, pasekářským hospodařením a maloplošnou zemědělskou výrobou.
Potenciálně zcela převažují květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum, Dentario glandulosae-Fagetum a lokálně i Melico-Fagetum), které jsou v kontaktu s porosty jedlobučin až květnatých jedlin (podsvaz Galio-Abietenion), některé ochuzené porosty však mají bližší vztahy k podhorským acidofilním bučinám (Luzulo nemorosae-Fagetum sylvaticae). V nejvyšších polohách jsou maloplošně zastoupeny acidofilní horské bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum). Lokálně jsou vyvinuty suťové lesy, v kontaktu s dubohabřinami asociace Aceri-Carpinetum, na vyšších svazích vzácně i Arunco-Aceretum a Scolopendrio-Fraxinetum. Do svahů rozevřených údolí pronikají karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum). V zaříznutých údolích jsou maloplošně vyvinuty luhy asociace Carici remotae-Fraxinetum. Podél říčních toků se nacházejí lemy vrbových porostů ze svazů Salicion eleagni a Salicion triandrae.
Polopřirozenou náhradní vegetaci tvoří rozšířené smilkové louky a pastviny (Cynosurion a Violion caninae), na úživných substrátech obohacené o mnohé orchideje. Ploché hřebeny chudých kamenitých půd provázejí lemy brusnicových keříků (Vaccinion). Na hlubších půdách jižních svahů vystupují dosti vysoko (600 m) druhově bohaté travinobylinné porosty svazu Cirsio-Brachypodion pinnati (blízké asociaci Brachypodio-Molinietum); v nižších polohách se objevují lesní lemy svazu Trifolion medii. Křoviny náležejí svazu Berberidion. Na vlhkých místech se setkáváme s vegetací svazu Calthion, ojediněle i s rašelinnými loukami svazu Caricion fuscae a zbytky bezkolencových luk (Molinion).
Flóra je dosti pestrá, s četnými druhy karpatského migrantu, obecně rozšířenými ve východní části ČR. Roste zde např. svízel potoční (Galium rivale), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), svízelka lysá (Cruciata glabra), pryšec mandloňovitý (Tithymalus (Euph.) amygdaloides), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), zapalice žluťuchovitá (lsopyrum thalictroides) a kuklík potoční (Geum rivale). Zvláštností je mezní výskyt řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonoides). Teplomilné druhy jsou řidší, byly zde zjištěny ještě např. prvosenka jarní (Primula veris), tužebník obecný (Filipendula vulgaris), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), okrajově i kakost krvavý (Geranium sanguineum).
Zastoupeny jsou druhy submediteránní, např. zvonek hadincovitý (Campanula cervicaria), bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), submediteránně-subatlanské, např. pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), i subatlantské, např. bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea). Ze zajímavějších druhů jsou přítomny střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), kruštík bahenní (Epipactis palustris) a tolije bahenní (Parnassia palustris). Na vápnitých pískovcích Veřovických vrchů byla zaznamenána ojedinělá lokalita jazyku jeleního (Phyllitis scolopendrium).
Fytochorion se skládá z dvou podokresů. Podokres 80a. – Vsetínská kotlina zaujímá nižší, odlesněnější části fytochorionu, zatímco podokres 80b. – Veřovické vrchy zabírá vyšší hřbet nejzápadnějšího výběžku Beskyd.
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8