Pískovec je zpevněný klastický sediment, jehož nejcharakterističtější složkou jsou zrna pískové frakce (tj. 0,06 až 2 mm velké), jichž má být nejméně 25 % (podle jiných klasifikací 50 %). Z ostatních klastických složek bývá přítomen především jíl a silt, někdy i částice větší než 2 mm, úlomky schránek živočichů apod.
Základními typy flyšových pískovců jsou pískovce:
- drobové, obsahují vedle dalších minerálních zrn určitý podíl dosud nerozrušených úlomků hornin. Vyskytují se prakticky ve všech hlavních flyšových souvrstvích. Při jejich vyšším podílu se hornina označuje jako droba.
- arkózové, obsahují vyšší podíl živců a jsou známy především z luhačovických vrstev a belovežského souvrství. Při vyšším obsahu karbonátových částeček (úlomků schránek a produktů organismů) označujeme pískovce jako organodetritické. Vyskytují se např. v křivských vrstvách zlínského souvrství račanské jednotky.
- křemenné, jsou složeny z nejodolnějšího materiálu (především křemene) a obsahují jen malý podíl jílové nebo siltové frakce.
Pískovce obsahují především křemen, slídové minerály — muskovit a biotit, kalcit, organickou příměs, obecně označovanou jako kerogen a akcesorické minerály. Akcesorické minerály jsou důležité pro odlišení jednotlivých vrstev od sebe a vypovídají o složení zdrojové oblasti. Jsou zastoupeny především glaukonitem, zirkonem, granátem, turmalínem, rutilem, apatitem a řadou dalších, zčásti i rudních minerálů.
Glaukonitické pískovce
Glaukonit je minerál, který je typický pro pískovce některých litostratigrafických jednotek. Typické příklady glaukonitických pískovců se vyskytují například v godulském souvrství a ve vsetínských vrstvách zlínského souvrství račanské jednotky. Chlorit tvoří větší tmavozelené lupenité agregáty v pískovci a slepenci zejména ve Chřibech.
Glaukonit je jílový minerál, který vzniká v mořském prostředí za určitých podmínek z jiných minerálů, jako jsou biotit, amfiboly, pyroxeny nebo chlority. Přestože jeho obsah v hornině nepřesahuje několik desetin procenta, i toto množství se projeví v zelenavých odstínech pískovců.
Pozn.: vzhledem k nízkému obsahu ve flyšových pískovcích nemají výskyty glaukonitu průmyslový význam.
Sulfidy
Pískovce pronikají četné kalcitové žíly a žilky a na puklinách můžeme pozorovat povlaky pyritu a manganových minerálů. Velmi častým nerostem ve výplni puklin hornin magurského flyše je limonit. Tento nerost se vyskytuje v povlakovitých agregátech, ledvinovitých, bradavčitých a krápníčkovitých recentně vznikajících novotvarech.
Krásné drúzy pyritových krychliček, které nasedají na stěny dutin v pískovci, byly nalezeny v Salaši u Uherského Hradiště.
Spolu s limonitem jsou skoro stejně časté manganomelany, což jsou oxidy a hydroxidy manganu vyloučené z koloidních roztoků.
Jedny z nejlépe pozorovaných keříčkovitých dendritů manganomelanů jsou vytvořené v opuštěném lomu v luhačovických vrstvách zlínského souvrství J od Vizovic.
Plošně jedna z největších drúz drobně klencovitých a čočkovitých krystalů kalcitu byla odkrytá na puklině mohutné lavice arkózových pískovců belovežského souvrství v lomu JZ od Trnavy. Drúzy sploštělých skalenoedrických krystalů kalcitu jsou např. poměrně dobře vidět ve výplni puklin vápnitých drobových pískovců vlárského vývoje bělokarpatské jednotky v lomech ve Sv. Štěpánu a ve Sv. Sidonii.
Sulfáty
Na puklinách flyšových hornin se vyskytují povlaky v podobě sádrovce a barytu. Sádrovec bývá přítomný všude tam, kde se vyskytuje pyrit. Pokud pyrit zvětrává, uvolňuje kyselinu sírovou, která reaguje s vápencem, a tak vzniká sádrovec.
Drúzy drobných, bílých případně namodralých tabulkovitých krystalů barytu a také štěpných (až čirých) tvarů i lamel sádrovce jsou uváděny z puklinek jílovce zlínského souvrství račanské jednotky v těženém hliníku cihelny v Biskupicích. Další baryt je popsán i z puklin v drobových pískovcích vlárského vývoje bělokarpatské jednotky v lomech ve Sv. Štěpánu a ve Sv. Sidonii. Mimo něj se na stejných lokalitách vyskytuje i kalcit, limonit, manganomelany, pyrit a goethit (v pseodomorfózách po krystalcích a drobných zrnitých agregátech pyritu u kalcitových žil).
Organolity
Z organolitů jsou na některých lokalitách uváděny z flyšových souvrství, hlavně z různých vrtů (některé jsou ale nejisté) jsou známy nálezy asfaltu, resinitu a výskyty ropy. Nejznámější a nejdříve popsaná ropa byla zjištěna nejdříve z vykopaných studní a potom ověřená i vrty už kolem r. 1900 u Bohuslavic n. Vláří. Malý výskyt ropy byl potvrzen i ve vrtu u Lůžkovic. Zřídka můžeme vrstvičky či drobné úlomky zuhelnatělých rostlinných zbytků nebo pryskyřic. Živičné projevy se vyskytují rovněž v okolí Hluku a Dolního Němčí. Byly zjištěny v tektonických útržcích hluckých a púchovských vrstev, ve zlínských a belovežských vrstvách bystrické i račanské jednotky při ploše bělokarpatského nasunutí a ve spod. i svrch. paleogénu bělokarpatské jednotky.
Pozn.: V opěrném hlubinném vrtu ÚÚG Praha V1 jižně od Vizovic byly luminiscentně zjištěny slabé stopy ropy a asfaltu na puklinách vrtných jader v hloubce 1803–1807 m a 3728–3732 m (ve svrchní části újezdských vrstev račanské jednotky magurského flyše). Asfaltové povlaky byli zjištěny na puklinových plochách ve vrtných jádrech z hloubky 3750–3850 m (také ve svrchní části újezdských vrstev). Při čerpacích pokusech byl zjištěn přítok vody a emulzní lehké parafinické ropy v intervalu 3730–3715 m, 3615–3600 m a 3500–3480 m (také ve svrchní části újezdských vrstev). Přítok proplyněné vody s metanem a se stopami velmi lehké parafinické ropy pocházel z hloubek 4235–4256 m (luhačovické vrstvy račanské jednotky magurského flyše).
Jantar
V belovežském souvrství bystrické jednotky se u Študlova, ale i Lidečka, Jeleňovské a Brumova nacházejí úlomky jantaru o velikosti i přes 5 cm. Celkově lze na základě geochemických analýz vyvodit závěr, že jantar ze Študlova je geneticky spjatý s uhlím bohatým na pryskyřičné látky — resinitem, které se vyskytuje na této lokalitě ve stejném souvrství. Ve srovnání s jinými jantary, například baltským, byl študlovský jantar vystaven v geologické minulosti vyšším teplotám. Zjištění kyseliny jantarové ve vzorcích ze Študlova dokládá oprávněnost názvu jantar pro tuto přírodní organickou látku. Drobná hlízka jantaru byla nalezena také u Krhova u Bojkovic.
Mineralogická naleziště jantaru u Študlova
Jantar se dle T. Kruti vyskytuje na dvou místech, a to v pískovcovém lomu “na Příkrém”, a dále v zářezu bezejmenného potůčku v trati “V potocích”, “V akátí”, resp. “V Lázkách”. Jantary o velikosti hrachu, ojediněle i vlašského ořechu jsou vázány na 10—15 cm mocnou, drcenou uhelnou polohu ve flyšových vrstvách eocénu. Podrobně se výskytem jantaru na lokalitě “V akátí” zabývali M. Ručka a P. Sláma. Uvádějí, že tamní jantary se vyskytují jednak v uhelných lupcích, jednak v červenohnědých jílovcích uložených v pískovcích a jílovcích zlínského souvrství račanské jednotky. Větší frekvence výskytu jantaru je v bituminózních břidlicích, jež tvoří vrstvy do 0,3 m. Z jednotlivých poloh se dají získat nepravidelná zrna, náteky, krápníčky, hlízy a nepravidelné útvary jantarů o velikosti od několika mm až do 3 cm (max. 8 cm). V jantarech jsou místy inkluze vegetace — lišejníky, mechy, pylová zrna, částečky kůry a listy stromů, anebo hmyzu — mravenci, komáři, mušky, dravé vosičky, či pavoukovci. Jsou v nich i limonitové šlíry a zrna markazitu. V bituminózních břidlicích převládají jantary žluté, s přechody do červenohnědých nebo hnědých. Vyskytují se však i jantary vícebarevné. V červenohnědých jílovcích jsou jantary tmavšího zbarvení v oranžových, hyacintových až temně rudých, někdy i červených barvách. Jantary jsou většinou neprůhledné, na okrajích prosvítající, transparentní jsou vzácné. Povrch hlíz je tvořen většinou limonitovou kůrou.
Na lokalitě “V Lázkách” je jantaronosná poloha tvořena tmavě šedým až černým písčitým jílovcem až jílovitým pískovcem o mocnosti 0,3—0,5 m. V nadloží i podloží jsou lavice šedožlutých a šedomodrých pískovců. Jantaronosná vrstva obsahuje většinou ve střední části v mocnosti 5—10 cm kousky jantaru. Množství jantaru je proměnlivé jak ve směru, tak i po úklonu vrstvy. Převládají drobné úlomky a hlízy do velikosti 1 cm, značná část jsou kusy kolem 3 cm a ojedinělé kusy mohou dosahovat 8 cm. Pokud jde o tvary jantaru, jsou zastoupeny krápníkovité útvary i tenká brčka, kulovité i protáhlé kapky, trojúhelníkovité výplně puklin i ploché výrony. Barva jantaru je značně proměnlivá — od světle medově žluté po medovou, dále pak světle až tmavě vínově červená, hnědá až černá, vzácně je mléčně bílá. Laboratorními zkouškami bylo prokázáno, že študlovský jantar pochází z listnatých stromů. Tmavé typy jantaru obsahují v prasklinách a nerovnostech povrchu markazit, křemen a slídu. Konkrece markazitu se vyskytují v jantaronosné vrstvě i samostatně. Dalším znakem této polohy je přítomnost lamin a čoček uhlí.
