Ve shodě s historickým vývojem botanických disciplín, které mají bezprostřední vztah k určitému regionu, začíná také botanický výzkum Moravy floristikou. Jejím studijním objektem je flóra (květena), tj. úhrn rostlin, které se vyskytují na daném území. Mnohem později, teprve v prvních desetiletích 20. století, se u nás vedle studia květeny začíná rozvíjet výzkum vegetace (rostlinstva); tak označujeme soubor rostlinných společenstev, která se vyskytují na daném území v určitém typu přírodního prostředí.
Začátky floristického průzkumu
Počátky soustavného výzkumu moravské flóry lze klást do sklonku 18. století. Brno, které se stává jeho střediskem, je však tehdy ovládáno Němci a proto jsou nejstarší brněnské (a vlastně i moravské) společnosti německé. V roce 1794 zde vzniká Moravská společnost přírodoznalství a vlastivědy (Mährische Gesellschaft der Naturund Vaterlandskunde), na jejíž činnost naváže v roce 1811 založená Moravsko-slezská společnost pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy (Mährisch-schlesische Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde), významná mimo jiné i proto, že od roku 1813 vydává svůj časopis, ve kterém začínají vycházet první příspěvky k poznání květeny Moravy, například Hochstetterův seznam rostlin z okolí Brna, Hodonína, Čejče („Čejčského jezera“), Blanska, Rosic a z Pavlovských vrchů [1823] a Rohrerovy „Botanische Notizen” z let 1830–1834. Brněnský lékař A. Carl (1765–1831) podnítil vznik soukromé společnosti či skupiny Přátel přírodovědy a vlastivědy (Freunde der Natur- und Vaterlandskunde) a údajně sepsal první květenu Moravy a Slezska (Phytographia Silesiaco-Moravica), která však zůstala v rukopise a jejíž pozdější osud je neznámý.
První polovina 19. století
Významnou událostí v historii botanického výzkumu Moravy se stalo zřízení Františkova – pozdějšího Moravského muzea v Brně (1816–1818). Jedním z přispívatelů herbáře, který tam vzniká, a který v roce 1828 čítá už přes 7 000 dokladů, je evangelický pastor Ch. F. Hochstetter (1787–1860). Tento na svou dobu vynikající botanik patřil spolu s A. A. Thalerem (1796–1843), J. N. Bayerem (1802–1870), R. Rohrerem (1805–1839) a J. Wesselym (1813–1892) ke skupině botaniků, kterou sdružoval brněnský právník W. Tkany (1792–1863), a která podnikala botanické exkurze do okolí Brna i do vzdálenějších oblastí Moravy. Všichni tito floristé byli botanikové-amatéři a totéž platí i o autorech první tiskem vydané květeny Moravy, R. Rohrerovi, majiteli věhlasné brněnské tiskárny a A. Mayerovi (1802–1873), správci statku ve Velkých Heralticích u Opavy. Vyšla v Brně v roce 1835 pod názvem Vorarbeiten zu einer Flora des Mährischen Gouvernements.
Z území Moravy a tehdejšího rakouského Slezska registruje celkem 1 486 druhů v 487 rodech. Rohrerovu a Mayerovu flóru doplnil krátce na to S. Reissek (1819–1871). Opětovného zpracování se moravská květena dočkala v roce 1843 v knize J. C. Schlossera (1808–1882) Anleitung, die im Mährischen Gouvernement wildwachsenden und am häufigsten cultivierten phanerogamen Pflanzen … zu bestimmen. Tyto flóry jsou průkopnickými díly a nelze zastírat, že jsou zatíženy řadou omylů a nepřesností pramenících především z tehdejšího nízkého stupně botanického výzkumu a ze značně omezených pracovních možností jejich autorů. Stojí proto za zmínku, že v knize Die Flora des Brünner Kreises, která vyšla dvacet let po Schlosserově flóře [1863], se jejímu autorovi, A. Makowskému (1833–1908), profesoru brněnské německé techniky, podařilo vytvořit dílo spolehlivé a na svou dobu zcela kritické.
Druhá polovina 19. století
Evangelický farář v Rusavě D. Sloboda (1809–1888) si získal zásluhy nejen o poznání květeny okolí svého působiště, ale především jako autor první česky psané určovací příručky Rostlinnictví čili Návod k snadnému určení a pojmenování rostlin v Čechách, na Moravě a jiných zemích rakouského mocnářství domácích [1852].
Další významnou etapu v historii botanického výzkumu Moravy představuje činnost brněnského německého přírodovědného spolku (Naturforschender Verein), založeného v roce 1861. Při něm vznikla bohatá knihovna a dokladový herbář a spolek vydával až do svého zániku na konci 2. světové války významný časopis Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn. Z Brněnska v něm publikovali své práce J. F. Schur (1799–1878), F. Haslinger (1835–1902), autor knížky Botanisches Exkursionsbuch für den Brünner Kreis . . . [1869,1880], z Kloboucka R. Steiger (1823–1908), z Kroměřížska, Holešovska a Frýdecko-Místecka F. Gogela (1854–1922), z Litovelska J. F. Slavíček (1856-1938).
Příspěvky k poznání květeny různých oblastí Moravy napsali pro tento časopis A. Tomaschek (1826–1891), G. Niessl (1839–1919) a C. Hanaček (1831–1904), který také uveřejňoval Tkachovy floristické údaje z Frenštátska pod Radhoštěm. Dokladem podstatného zintenzívnění výzkumu moravské květeny v 2. polovině 19. století je nejen stále rostoucí množství floristických sdělení a příspěvků, ale i regionálních flór. Vychází květena Kroměřížska a Olomoucka [J. Mik 1860], okolí Nového Jičína [J. Sapetza 1865], Rusavy [D. Sloboda 1868], Uherského Hradiště [J. Schlögl 1875, 1876], okolí Bzence [J. Bubela 1882], Prostějova [V. Spitzner 1883, tento autor v roce 1898 také zpracoval stať o moravské květeně pro 1. díl Vlastivědy Moravy].
Dlouho pociťovaný nedostatek české příručky k určování všech cévnatých rostlin odstranila na svou dobu vynikající Čelakovského Analytická květena česká [1879], rozšířená v pozdějších vydáních [1887,1897] o území Moravy a tehdejšího rakouského Slezska. Jako protějšek Čelakovského Prodromu květeny české [1868–1883] vznikají na sklonku 19. století krátce po sobě dvě základní syntetická díla o moravské květeně. Je to jednak Flora von Mähren und österr. Schlesien [1883–1886], jejímž autorem je profesor znojemského gymnázia A. Oborny (1840–1924), jednak Květena Moravy a rakouského Slezska [1887–1897] z pera brněnského gymnazijního profesora E. Formánka (1845–1900).
Sklonek 19. století je v botanickém výzkumu Moravy ve znamení stále silnějšího uplatňování českého živlu. V Olomouci vzniká roku 1883 Vlastenecké muzeum a Spolek vlasteneckého muzea, v Prostějově v roce 1898 Klub přírodovědecký a konečně v Brně v roce 1905 rovněž Klub přírodovědecký. Všechny tyto spolky či instituce vydávají své časopisy, v nichž vycházejí četné floristické příspěvky popřípadě regionální flóry. K jejich autorům patří především V. Spitzner (1852–1907), zakladatel a předseda prostějovského Klubu přírodovědeckého a autor květeny Prostějovska a Plumlovska, dále F. Gogela, F. Kovář (1863–1925), kustod olomouckého Vlasteneckého muzea, znalec květeny Žďárských vrchů a vynikající lichenolog, H. Laus (1872–1941), zakladatel herbáře olomouckého muzea a autor mnoha prací, mimo jiné o moravské halofilní, plevelové a ruderální květeně, J. Podpěra (1878–1954), F. Čoka (1884–1962), který botanizoval hlavně na Hané a v Bílých Karpatech. R. Picbauer (1886–1955) se zabýval stu-diem květeny na Kroměřížsku.
Začátek 20. století
Významnou tribunou pro uveřejňování výsledků výzkumu moravské květeny se staly také Zprávy Komise pro přírodovědecké prozkoumání Moravy (a Slezska). Tato komise vznikla v roce 1903 při Moravské muzejní společnosti (založené, v Brně 1888). V roce 1903 přichází jako středoškolský profesor do Olomouce – v roce 1908 do Brna – J. Podpěra (1878–1954), a brzy a na dlouhou dobu se stává vůdčí osobnosti botanického výzkumu Moravy. Jedním z výsledků jeho velmi bohaté vědecké a organizátorské práce se stává podrobná Květena Hané [1911], na svou dobu pozoruhodné floristické a floristicko-fytogeografické dílo zahrnující nejen výsledky studia cévnatých rostlin, ale i řas, hub, lišejníků a mechorostů. O rozvoj floristiky se jako autor názorných a dlouho užívaných určovacích příruček zasloužil ředitel olomouckého gymnázia F. Polívka (1860–1923). Jeho Klíč k úplné květeně zemí koruny české [1912] byl později K. Dominem a J. Podpěrou rozšířen na území celé tehdejší Československé republiky (1928).
Botanický průzkum po 1. světové válce
Se vznikem Československé republiky je spjat také vznik nového a bezesporu nejvýznamnějšího moravského botanického pracoviště – botanického ústavu brněnské Masarykovy univerzity (1919), v jehož čele stanul J. Podpěra, autor mnoha prací o moravské květeně, z nichž je nutno zmínit alespoň důležité floristicko-fytogeografické studie o Moravském krasu (1928), Pouzdřanských kopcích (1928) a Pavlovských vrších (1928).
Na intenzivním floristickém a floristicko-fytogeografickém výzkumu Moravy se po vzniku této instituce a v následujících desetiletích podílejí nejen učitelé této univerzity a její absolventi, ale i učitelé jiných škol a dále řada příslušníků různých, často zcela odlehlých profesí, kterým se botanika a zejména floristika stala osobní zálibou. Z nich si zaslouží v této souvislosti zvláštní zmínku především A. Wildt (1845–1927), který uveřejnil řadu příspěvků zejména o květeně j. Moravy, dále F. Bílý (1851–1927) a G. Říčan (1867–1939); první byl znalcem květeny Moravského krasu, druhý zpracoval květenu Vsetínska. F. Švestka (1880–1965) a A. Frel (Fröhlich, 1882–1969) se věnovali studiu květeny j. Moravy a zejména Mikulovska. J. Hruby (1882–1969) psal o květeně různých oblastí Moravy, E. Baudyš (1886–1968) spojoval fytopatologický výzkum s floristikou, J. Otruba botanizoval především v Hornomoravském úvalu a v Moravské bráně, H. Zavřel (1889–1976) na Kroměřížsku, V. Skřivánek jun. (1896-1971) na Vyškovsku.
Publikačně poměrně málo, zato však sběratelsky velmi činným botanikem byl S. Staněk (1903–1982), který pracoval především v Bílých Karpatech, podobně jako F. Weber (1903–1978). J. Šmarda (1904–1968), nástupce prof. Podpěry ve funkci ředitele botanického ústavu brněnské univerzity, byl vynikajícím, zejména terénním botanikem, jehož pracovním polem byly nejrůznější oblasti Moravy, hlavně Tišnovsko, z. a j. Morava a Hrubý Jeseník. V. Krist (1905–1942) pracoval v Beskydách a na j. Moravě a uveřejnil pozoruhodné práce o moravské adventivní květeně, J. Reitmayer (1905–1978) botanizoval na j. Moravě a zejména na Kojetínsku, J. Zapletálek (1909–1946) na Lednicku, F. Hynšt (1910–1995) na Vyškovsku a v Bílých Karpatech, J. Jedlička (1912–1959) ve Vizovických vrších a na Zlínsku, J. Dvořák (1913–1981) byl jako botanik-amatér znalcem trav a ostřic.
R. Neuhäusl (1930–1991) vytěžil ze svého fytocenologického výzkumu lesní vegetace řadu floristických údajů z různých oblastí Moravy, F. Kühn (1931–1995) věnoval pozornost květeně Brněnska a Moravskotřebovska a v různých oblastech Moravy studoval plevele polních kultur. Pozoruhodným, originálně pojatým flórovým dílem je Podpěrova třídílná Květena Moravy ve vztazích systematických a geobotanických [1924–1928], která však pro nároky, jež se vymykaly z možností jednotlivce, zůstala nedokončená. Podpěra a jeho žáci – platí to zejména o J. Suzovi a J. Šmardovi – věnovali velkou pozornost také fytogeografické a florogenetické problematice; právem se proto hovoří o Podpěrově (nebo moravské) fytogeografické škole.
V popředí zajmu stojí především xerotermní flóra a otázky její geneze a migrace. Na botanickém výzkumu Moravy se podílejí i další instituce, především řada regionálních muzeí. Jejich význam spočívá také ve vydávání časopisů, v soustřeďování dokladového herbářového materiálu popřípadě v organizování floristického výzkumu v daném regionu. Nedlouho po zřízení Čs. akademie věd vzniká v Brně v roce 1955 její Geobotanická laboratoř (později přeměněná na ekologické oddělení Botanického ústavu ČSAV) – pracoviště se zejména zpočátku věnovalo také floristickému výzkumu a dokumentaci jeho výsledků. Nové botanické pracoviště vyrůstá po světové válce také na olomoucké Palackého univerzitě.
Významným stimulem floristického výzkumu se v poslední době staly nové poznatky, které přineslo intenzívní taxonomické studium naší flóry. Mnoho nových úkolů vytyčila floristickému výzkumu také naléhavá potřeba ochrany a záchrany fytogenofondu a nutnost registrace hlubokých, nepřetržitě probíhajících změn, které v kvantitativním i kvalitativním složení květeny vyvolává stále rostoucí tlak člověka na přírodu. V letech 1980 a 1981 vychází ve dvou vydáních Smejkalův Komentovaný katalog moravské flóry. Je detailním soupisem cévnatých rostlin Moravy a jeho aktuální význam spočíval především v tom, že v době, kdy chybělo jiné moderní dílo o flóře našeho státu, registroval nové taxonomické, nomenklatorické a chorologické poznatky a přinesl určovací klíče mnohých kritických druhových skupin.
Na rozdíl od floristiky je studium vegetace našeho území podstatně mladšího data. Opírá se o rostlinnou ekologii (jejíž počátky spadají do sklonku 19. století) a zejména o fytocenologii (vědu o rostlinných společenstvech), která se jako samostatný směr studia vegetace formovala zejména ve Švýcarsku a ve Francii koncem 19. a začátkem 20. století. Některými teoretickými pracemi zasáhl do této disciplíny J. Podpěra, ale první fytocenologickou prací v moravské literatuře je studie A. Kudrmana (1900–1970) o lesostepní vegetaci území Šévy v Litenčických vrších z roku 1928.
Do konce 2. světové války vzniklo na Moravě několik dalších významných geobotanických prací: 1929 o Bílých Karpatech od P. Sillingera (1905–1938), 1931 o xerotermní vegetaci Pavlovských vrchů od J. Kliky (1888–1957), 1939 o společenstvech svazu Festucion valesiacae od téhož autora. Tento autor se později věnoval také studiu halofilní vegetace jižní Moravy.
Botanický průzkum po 2. světové válce
Alois Zlatník (1902–1979), profesor lesnické fakulty brněnské Vysoké školy zemědělské, přispěl svým komplexním systémem třídění lesních společenstev významným způsobem k aplikaci fytocenologie v lesním hospodářství; napsal také studie o vegetaci mohelenské hadcové stepi a o dealpinských pěchavových společenstvech. Řada moravských botaniků se v 50. a 60. letech podílela na tvorbě geobotanické mapy českých zemí (dílo vyšlo pod redakcí R. Mikyšky v letech 1968–1972). Spolupracovníkem byl i R. Neuhäusl (1930–1991), který na Moravě studoval některá lesní společenstva a vegetaci rašelinišť na Českomoravské vrchovině.
Bouřlivý rozvoj prodělává na Moravě geobotanika (jak se věda o struktuře, ekologických funkcích, vývoji a rozšíření rostlinných společenstev u nás obvykle označuje) v poválečném období a zejména v posledních desetiletích. Pozornost je věnována hlavně vegetaci nelesní. Kromě společenstev rašelinišť, rašelinných a mokřadních luk byla studována semixerotermní a xerotermní travinobylinná (stepní) společenstva, vegetace psamofilní, subhalofilní, halofilní, vodní, plevelová a ruderální. Stojí za zmínku, že kromě vědecké hodnoty má většina těchto prací i nesmírný význam dokumentární: zachytily totiž – někdy doslova v poslední chvíli, jak to platí zejména o halofiních a některých lučních a mokřadních společenstvech – obraz vegetace, která v posledních desetiletích vlivem intenzifikace zemědělství, urbanizace či industrializace téměř nebo úplně zanikla.
V současnosti se botanický průzkum provádí zejména při univerzitách (Brno, Olomouc), nebo také na pracovištích AOPK. Například v Bílých Karpatech v NPR Čertoryje se na botanickém výzkumu podílí pracovnice AOPK Ivana Jongepierová.
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8