Bučiny jsou listnaté nebo smíšené lesy středních až vyšších poloh s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) a někdy s příměsí dalších mezofilních listnáčů (např. Acer pseudoplatanus a Tilia cordata) nebo jehličnanů (Abies alba a Picea abies).
Stromové patro je u hospodářsky ovlivněných stejnověkých porostů silně zapojené. Naopak pralesovité porosty mají rozrůzněnou věkovou strukturu, rozvolněné stromové patro s množstvím světlin a vyvinutou nižší vrstvu stromového patra. Přirozené zmlazení je silně závislé na stavech zvěře; v přezvěřených lesích chybí nebo je omezené.
Bylinné patro je v závislosti na zápoji stromového patra a množství a kvalitě humusu a dostupných živin většinou středně zapojené, u tzv. nahých (holých) bučin („Fagetum nudum, Fagetum pauper“) však může úplně chybět. Bučiny jsou vázány na okrajová pohoří Českého masivu a členité pahorkatiny a vrchoviny ve vnitrozemí Čech a Moravy.
V karpatské oblasti České republiky jsou hojné zejména ve středních a vyšších polohách. V nižších polohách se vyskytují v hlubokých stinných roklích a říčních údolích. Na severně orientovaných svazích sestupují do nižších poloh, zatímco na závětrných svazích vystupují i vysoko do hor. Rostou na živinami bohatých i chudých, zpravidla hlubokých, často kamenitých půdách.
Bučiny se člení zejména podle úživnosti horninového podloží, množství skeletu v půdě a kvality humusu. Na hlubokých humózních půdách minerálně bohatých hornin rostou květnaté bučiny a jedliny s bohatě vyvinutým bylinným patrem, zatímco na vlhkých svazích v horách, často až v blízkosti horní hranice lesa, je na živinami bohatých půdách nahrazují horské klenové bučiny s příměsí druhů subalpínské vysokobylinné vegetace v podrostu. Na vápnitých horninách rostou vápnomilné bučiny a fragmentárně i jedliny, zatímco na kyselých silikátových horninách převládají druhově chudší acidofilní bučiny a jedliny.
Zdroj: Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.