Smola je tepelně upravená pryskyřice (smůla), která se získávala nařezáváním kůry stromů. V minulosti se bez ní neobešla většina řemesel, ať to byli tesaři, kameníci nebo skláři. Kováři používali smolu k povrchové úpravě výrobků, zahradníci k ošetření stromků. Využití měla i v ranhojičství, vyráběly se z ní laky nebo kalafuna. K největším odběratelům smoly však patřily až do dvacátého století pivovary – bednáři ji totiž potřebovali na vysmolení sudů. [2]
Dehtářství a kolomaznictví
S dehtáři a kolomazníky se v písemných pramenech setkáváme nepoměrně méně často než s uhlíři. Neznamená to však, že by šlo o lesní řemeslo okrajového významu. Právě naopak, výroba dřevného dehtu je patrně nejstarším doloženým lesním řemeslem vůbec. Četné archeologické studie probíhající i v současnosti dokládají zaniklou intenzivní výrobu dehtu, smoly a kolomazi v řadě oblastí České republiky, velmi reprezentativní je i výpověď místních a pomístních názvů (Smolina, Smolice, Dehtáře apod.). Pokračovat ve čtení “Dehtářství a kolomaznictví”
Výroba sazí (koptářství)
Kopt byl ve středověku i později nezbytnou a velmi žádanou surovinou k přípravě tiskařské černě, tuše a černých barev obecně. K výrobě barev se užíval zejména rafinovaný (kalcinovaný) kopt zbavený cyklických uhlovodíků, tj. hlavně dřevního dehtu. Nekalcinovaný kopt, který měl podobu spíše pastovitou, se k uvedeným účelům příliš nehodil a byl většinou dodatečně žíhán.
Získávání třísla (loupenictví)
Tříslo je přípravek získaný z rozdrcené kůry stromů či jiných částí rostlin, který sloužil k vydělávání kůží, při jejich přeměně na useň. Hlavní účinnou složkou třísla jsou třísloviny (taniny), což jsou rostlinné polyfenoly, které sráží proteiny. Kůže se po zbavení srsti a dalších organických částí ponořila do roztoku třísla a vody. Doba činění závisela na síle kůží a mohla trvat od několika měsíců až po tři roky. Pokračovat ve čtení “Získávání třísla (loupenictví)”
Lesní pastva
Lesní pastva je velmi starý způsob hospodaření, v podstatě se provozovala již od počátků zemědělství na začátku neolitu, kdy došlo k domestikaci divokých zvířat. Zvířata se vyháněla na pastvu v okolí téměř každé osady. Vliv na lesní ekosystémy se projevoval nejprve především v nížinách, s postupnou kolonizací došlo i k ovlivňování porostů v pahorkatinách a nakonec i v horských oblastech. V období raného středověku již v nížinách téměř neexistovaly lesní porosty neovlivněné člověkem. Lesní pastva tak měla vedle pařezinového hospodaření dominantní vliv na utváření struktury lesních biotopů a jejich dynamiku. [1] Pokračovat ve čtení “Lesní pastva”
Hrabání steliva (lesního opadu)
Středoevropské lesy byly intenzivně využívány po celá staletí a to nejen k těžbě dřeva formou pařezení a pastvě dobytka. Mezi široce rozšířené formy tradičního využívání lesa patřilo i hrabání lesního opadu. Jedná se o shrabávání a soustřeďování listí a jehličí k následnému použití ve stájích, především k výkrmu dobytka a na podestýlku. Pokračovat ve čtení “Hrabání steliva (lesního opadu)”