S dehtáři a kolomazníky se v písemných pramenech setkáváme nepoměrně méně často než s uhlíři. Neznamená to však, že by šlo o lesní řemeslo okrajového významu. Právě naopak, výroba dřevného dehtu je patrně nejstarším doloženým lesním řemeslem vůbec. Četné archeologické studie probíhající i v současnosti dokládají zaniklou intenzivní výrobu dehtu, smoly a kolomazi v řadě oblastí České republiky, velmi reprezentativní je i výpověď místních a pomístních názvů (Smolina, Smolice, Dehtáře apod.).
Využití dehtu a kolomazi
Využití dehtů a smol bylo v raném novověku všestranné. Od vysmolování sudů a dalších dřevěných nádob, přes impregnaci tkanin (lana, rybářské sítě), napouštění a změkčování kůže (řemeny, obuv), výrobu barviv a konzervačních látek, po aplikace v tradiční veterinární i humánní medicíně. Mícháním dehtů s rostlinnými a živočišnými tuky (v raném novověku prakticky výhradně s vepřovým sádlem) a tzv. plnidly (sádra, mastek) vznikalo univerzální mazadlo předindustriální epochy – kolomaz.
Jak název napovídá kolomaz sloužila k mazání náprav u vozů, ale její užití bylo samozřejmě daleko širší (mazání všech dřevěných strojů a převodů). Právě kvůli významu kolomazi pro předindustriální kulturu vesnice, kde se dřevěné mechanismy užívaly v hojné míře hluboko do 19. století a mnohdy i později, věnoval recentním formám výroby pozornost národopis a dobová vlastivěda. Nicméně jimi opakovaně zachycovaní potulní, pauperizovaní kolomazníci (chudí, spodina společnosti) jsou již pravděpodobně odlišnou sociální skupinou, než jakou mohli alespoň částečně vytvářet dehtáři ve středověku a raném novověku.
Ve střední Evropě samozřejmě nezaznamenáváme masivní spotřebu dehtu při stavbě lodí; v přímořských státech šlo ovšem o hlavní spotřebitelské odvětví a dehet byl díky tomu např. jedním z nejdůležitějších obchodních artiklů baltského a severomořského obchodu v novověku a jeho výroba pak klíčovým lesním řemeslem ve Skandinávii.
Terminologicky je velmi potřebné, ačkoliv se tak vytrvale neděje, rozlišovat mezi pojmy dehet (Theer) a kolomaz (Schmier, Wagenschmier) a samozřejmě veškerými odvozenými pojmy. Dehty jsou látky získávané pyrolýzou dřeva v dehtářských pecích, použitelné většinou až po další rafinaci, zatímco kolomaz je výrobek z dřevního dehtu vzniklý jeho míšením s tuky. Podstata, užití i způsob výroby obou produktů je tudíž diametrálně odlišný a v minulosti byly obě látky naprosto důsledně rozlišovány. Teprve v době po vyhasnutí příslušných technologií počínají terminologické zmatky, které mohou vést ke špatné interpretaci pramenů, jejichž nejvýš signifikantním příkladem je užívání pojmu “kolomazná pec” pro zařízení na výrobu dehtu. S tímto zcela nesmyslným pojmem se dnes můžeme opakovaně setkat, jakkoliv dehet se samozřejmě vyráběl v pecích dehtářských. Pro výrobu kolomazi (viz dále) pecí potřeba nebylo.
Dehtáři (vlastní výrobci dehtů a smol) a kolomazníci (výrobci kolomazi nebo – či zároveň – drobní obchodníci se smolou a kolomazí) se v písemných pramenech centrální provenience z raného novověku vyskytují poměrně zřídkavě. Dehtářství stejně jako uhlířství bylo provozováno (a případně organizováno) takřka výhradně na úrovni lokálních vrchnostenských ekonomik a to velmi často v úzké návaznosti na uhlířství.
Dehty jsou kapalné směsi organických látek (cyklické deriváty s obsahem terpenů, terpentýnových olejů, kyselin atd.). Smoly se vyznačují podstatně vyšší viskozitou, po vychladnutí tuhnou. Jde o směsi alifatických uhlovodíků, které vznikají pokračující destilací dřevných dehtů. Při jednodušších typech výrob však bylo obě frakce obtížné zcela oddělit, dobové prameny i dnešní literatura proto dehty a smoly často zaměňují nebo užívají jednoho názvu pro různé látky. Nesoustavně jsou užívány i termíny další (kalafuna, terpentýn atd.), byť složení řady z nich je chemicky striktně definováno.
Technologie výroby dehtu
Z technologického hlediska jsou si totiž obě výroby blízké a i při specializované výrobě jednoho z těchto produktů (uhlí či dehtu) vždy jako “odpad” vzniká i ten druhý. Zvláště u malovýroby tak obě povolání splývala a někteří venkovští uhlíři a obráceně i dehtáři se věnovali oběma oborům. Toto úzké propojení mohlo být dokonce iniciováno i samotnými vrchnostmi. K výrobě uhlí i dehtů jsou potřeba poměrně značné praktické dovednosti, a tak lze předpokládat, že dehtáři stejně jako uhlíři byli alespoň zčásti specializovaní řemeslníci pracující buď sezónně nebo i celoročně. Od 18. století se, na rozdíl od částečně živelného budování dehtáren ve starším období, setkáváme častěji s jejich systematickým zakládáním a provozem v režii vrchností resp. majitelů lesů. Jedná se opět o jednoznačný projev nových přístupů v lesním hospodářství, kdy byla příslušná výroba povolována pouze za výjimečných okolností – např. při zpracování kalamitního dřeva. Specializovaná výroba dehtů byla technologicky dosti náročná a prošla od pravěkých počátků poměrně složitým vývojem.
Nejstarším typem dehtářské technologie byla výroba dehtů a smol v dehtářských jámách, současně se pravděpodobně užívalo i zvláště upravených jednoduchých milířů s nálevkovitou jámou na zachycování tekutých zplodin tepelného rozkladu dřeva. Nezpochybnitelným dokladem výroby dehtu v milířích jsou velké ploché kameny upravené vysekáním odtokového žlábku či žlábků pro dehet a smolu. Tzv. dehtářské kameny pak sloužily jako ideální základna pro milíř, který se by jinak musel stavět na složitě vyspádované a utěsněném podloží. S milíři stavěnými na dehtářských kamenech se setkáváme ve velkém množství v Rakousku, kde byly užívány až do 20. století, v kontextu raně novověké výroby na našem území byly využívány spíše pro drobnou produkci pro vlastní potřebu.
Určitým mezistupněm mezi milířem a dehtářskou pecí jsou tzv. milířové pece obvyklé na severu Evropy (u nás i jinde ve střední Evropě etnograficky doložené opět jen v drobné výrobě, které lze zjednodušeně popsat jako z větší části obezděný – nebo ve svahu postavený milíř. Naproti tomu tepelný rozklad dřeva v dehtářských příkopech připomínajících ležaté milíře nebyl v Čechách pravděpodobně vůbec používán.
Vyšším stádiem vývoje technologie byla destilace dřeva v zahřívaných nádobách bez přímého dotyku plamene, která stála už na počátku cesty k dvouplášťovým destilačním retortním pecím. Na našem území jsou první z nich archeologicky datovány do 13. a 14. století a co je třeba zdůraznit, kromě zvětšování rozměrů neprošly až do 19. století žádným dalším vývojem. Jasně to dokumentují archivní prameny, mimořádně početné archeologické nálezy z raného novověku i jediná téměř komplexně dochovaná kolomazná pec na našem území v Plzni – Bolevci.
Technologie výroby dehtu se tedy na našem území ve sledovaném období nijak neproměňovala a nelze tedy počítat (při neexistenci vyšších industriálních forem výroby) ani se zásadními proměnami socioekonomického statusu dehtářů ve sledovaném období. Dehtářské milíře a pece byly na našem území v raném novověku, což je s ohledem na povahu dehtářství jako jednoho z lesních řemesel zcela klíčové, zásadně budovány přímo v lesích. Dehtářské pece jsou přitom nejsložitějším výrobním zařízením raného novověku, které bylo v takto extrémních polohách (často řadu kilometrů od nejbližšího stálého osídlení) stavěno. V případě některých regionů – byť ve středoevropském kontextu jistě výjimečných – jsou pak dochovány i na poměrně malém území desítky těchto výrobních zařízení.
Pece na výrobu dehtu užívané v dlouhém časovém úseku 13.–19. století se skládaly ze dvou (vnitřní a vnější) sklenutých komor tvaru mírně komolého kužele, zpravidla byly budovány polozapuštěné do mírných svahů nejlépe poblíž vodotečí. Velikost dehtářských pecí se řídila krajovými zvyklostmi, množstvím dostupné suroviny, stavebním materiálem, ze kterého byly budovány, a samozřejmě během času narůstala až k pecím 4,5–5 m vysokým s průměrem rozkladné komory až 3 m, které jsou doloženy pramenně i archeologicky z 19. století. Vnitřní rozkladná komora (tzv. hrnec) stavěná z hlíny, později i cihel se při výrobě shora naplnila smolným dřevem a následně utěsnila. [1]
Vsázku dehtářské pece tvořilo nejčastěji dřevo jehličnanů (nejvíce borovice a jedle). Nejvhodnější bylo smolné borovicové dřevo. Do pece se mohly vkládat i očištěné kořeny nebo pařezy a polena. Někdy se přidávala také samotná smůla, zejména ta horší kvality a různé její zbytky. [2]
Oheň se zakládal v tzv. meziplášťovém prostoru mezi hrncem a kamenným pláštěm pece (tzv. okolnicí). Přikládání do meziplášťového prostoru pece umožňovaly otvory v plášti nazývané čelestna či čelustě. Oheň pak nepřímo, pec tedy pracovala na principu retorty, postupně zahříval vsádku až na teploty kolem 500°C. Během této doby se ze dřeva v procesu tzv. suché destilace postupně uvolnila řada plynných a kapalných frakcí, které odtékaly (dle typu pece) nejprve po nálevkovitě skloněném dně a poté kanálky nebo trubkami do předpecního prostoru, kde byly jímány a převáděny k další rafinaci. Zbytkem po destilačním procesu bylo dřevěné uhlí, které se po vychladnutí pece vybíralo otvorem proraženým v dolní části hrnce. [1]
Zdroje:
- Woitsch, J. 2009. K hospodářskému využití lesa v raném novověku. “Lesní řemesla” v 17.–18. století. Dizertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta
- Daňková, Š. 2017. Les v životě středověkého člověka. Případová studie ze střední Moravy. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta.