Přirozené smrčiny jsou jehličnaté lesy s dominantním smrkem ztepilým (Picea abies), který tvoří strukturně homogenní i výškově strukturované porosty. Pokryvnost stromového patra kolísá od 30 do 90 %. Ve stromovém a keřovém patře se kromě smrku uplatňují i některé listnáče, např. javor klen (Acer pseudoplatanus) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia).
Bylinné patro je dosti zastíněno a má proměnlivou pokryvnost. Mechové patro je dobře vyvinuto a jeho pokryvnost dosahuje zejména u podmáčených a rašelinných smrčin až 90 %.
Na rozdíl od smrkových kultur se přirozené smrčiny vyskytují od submontánního stupně výše. V nižších polohách jde o azonální vegetaci podmáčených, oglejených nebo zrašelinělých půd a vrcholových návětrných poloh kopců a skalnatých hřbetů. V horách jsou smrčiny převládajícím typem lesa na svazích a plošinách horských hřbetů s podzolovými a kamenitými půdami, vzácněji se vyskytují i na rankerech a v extrémních případech na skalních výchozech a blokových sutích.
Smrčiny se člení zejména podle nadmořské výšky a míry zamokření půdy. Na svazích a hřebenech hor v nadmořské výšce nad 1 000 m rostou horské třtinové smrčiny, které jsou na vlhčích a hlubších kamenitých půdách nahrazeny horskými papratkovými smrčinami. Na rašelinných půdách po obvodu horských vrchovišť rostou rašelinné smrčiny a do nižších poloh na zamokřených půdách sestupují podmáčené smrčiny.
V moravských Karpatech se nacházejí pouze v Moravskoslezkých Beskydech.
Zdroj: Chytrý M., Kučera T., Kočí M., Grulich V. & Lustyk P. (eds) (2010): Katalog biotopů České republiky. Ed. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha.