Odra náleží z hlediska hydrologického, hospodářského i politického k nejvýznamnějším evropským řekám. Nepatří sice mezi největší a nejvodnější řeky v Evropě, přesto má značný význam především na mezinárodní říční dopravu. Trvale je splavná od města Kozle v Polsku až po ústí Štětínského zálivu. Na dolním toku tvoří v délce 187 km německo–polskou hranici. Glivinským průplavem je spojena s Hornoslezskou uhelnou pánví, dalšími průplavy je spojena s Vislou, Sprévou a Havolou. Na území ČR je správně zařazena do oblasti povodí řeky Odry.
Hydrologické charakteristiky
| č. hydrologického pořadí | 2-01-01-001 |
| plocha povodí [km2] | 118 600 (v ČR 10 288) |
| délka toku [km] | 866,6 (v ČR 132,3) |
| prům. průtok u ústí [m3 × s-1] | 610 |
Charakter toku
Řeka Odra pramení v Kozlovské vrchovině v oblasti Nízkého Jeseníku na úpatí Fidlova kopce. Pramen se nachází v Oderském lese v oblasti vojenského prostoru Libavá mezi obcí Kozlov a zaniklou obcí Varhošť v mělkém sedle s rozsáhlým rašeliništěm (634 m). Vzniká spojením tří pramenných potoků. Teče zprvu na SV, poté na V a před ústím Budišovky se stáčí k JV. Na horním toku je řečiště 6–8 m široké, značně kamenité. Řeka často meandruje v lukách mezi skalami. Od Heřmánek teče hlubokým lučinatým údolím, lemovaným lesy. Často se objevují hrázky, peřeje a padlé stromy a řeka má stále charakter rychle proudící bystřiny se štěrkovým dnem. Pod městečkem Odry se údolí rozevírá a řeka vstupuje do Moravské brány. Už v 16. století zde byl vybudován umělý náhon, který měl za úkol napájet místní oderskou rybniční soustavu.
Pozn.: ve středověké latině se řeka Odra nazývala Viadua nebo též Viadrus, teprve později se ustálilo i v písemné formě původní slovanské jméno řeky, používané v hovorové řeči ve tvaru Odera, Odra či v německé verzi Oder.
Pod Jeseníkem nad Odrou se řeka znovu pravoúhle stáčí k SV a vstupuje do CHKO Poodří, které ji bude provázet až k Ostravě. Tok Odry se v nivě Moravské brány zklidňuje, řeka se začíná výrazněji zahlubovat do měkkých nivních hlín a objevují se první z nesčetných meandrů. Po více než 55 km opouští Odra u PR Polanský les CHKO Poodří. Podstatné a unikátní je to, že Odra v Poodří má, u nás v ojedinělém rozsahu, zachován svůj přirozený charakter nivní řeky s mnohačetným volnými meandry, které každoročně mění svůj tvar. Pohyb vody v nivě je zcela “v režii” Odry a jejích přítoků, kdy dochází ke každoročním povrchovým záplavám 16—20 km2 nivy. K přírodně mimořádně hodnotným mokřadním ekosystémům patří trvalé a periodické (vysýchavé) tůně v lužních lesích a loukách.
V geologické stavbě vlastní Oderské nivy na terciérní málo propustné podloží dosedají propustné a zvodnělé štěrky a štěrkopísky, které jsou kryté naopak málo propustnými nivními hlínami o mocnosti 2—5 m. U zvýšené pravobřežní terasy jsou bazálním členem kvartérního profilu opět zvodnělé několikametrové fluviální štěrky. Na nich bývají uloženy glacilakustrinní písky a jíly a úrodné sprašové hlíny.
Dalším přirozeným ekosystémem jsou lužní lesy, které pokrývaly v předkolonizačním období celou oderskou nivu. Do současnosti se zachovalo několik menších lesních komplexů s více či méně přirozenou druhovou dřevinnou skladbou. Jako příkladem lze uvést Polanský les ve stejnojmenné přírodní rezervaci a tzv. Blücherův les v NPR Polanská niva, dále les Bažantula u Studénky, Obora u zámku v Nové Horce, Panský les u Kunína a Suchdolský les. Většina z nich bývá buď pravidelně nebo alespoň ve víceletém cyklu zaplavována.
Charakteristickým a krajinářsky velmi výrazným prvkem Poodří jsou aluviální louky a rybníky. Vznikaly na místě rozsáhlých lesů během středověké kolonizace v průběhu 13. až 15. století, kdy byla podél oderských přítoků zakládána první sídla. Jejich rozsah se během staleté historie mnohokrát měnil, svědky čehož jsou rybniční hráze, opuštěné rybniční náhony či zbytky zemědělských usedlostí. Louky a pastviny byly pravděpodobně prvními umělými kulturami nahrazující lesní komplexy. Dodnes se zachoval pás aluviálních luk táhnoucí se po obou březích Odry v celé délce území. Jedná se o největší systém pravidelně zaplavovaných luk v České republice, jehož výměra činí více než 2300 ha.
Již od 15. století jsou v prostoru Oderské nivy dokladovány rybníky, zanedlouho spojované systémy rybničních náhonů přivádějící vodu z Odry. Vzniká řada rybničních soustav, z nichž jsou mnohé dnes již minulostí. Přesto stávající počet rybníků – 57 a jejich výměra –694 ha napovídá, že Poodří je známé rovněž rybnikářstvím. Rybníky jsou soustředěny do několika soustav u Bartošovic na Moravě, Albrechtiček, Studénky, Jistebníka a Polanky nad Odrou. U rybnikářství nelze opomenout síť náhonů a struh, z nichž nejstarší a nejdelší je Mlýnka (Oderská strouha) s více než 23 km délky. Zmínky o níž jsou doloženy již z 2. poloviny 15. století a je tedy starší než známá Zlatá stoka na Třeboňsku.
Do prostoru Ostravské pánve, jejíž osu Odra vytváří, se vějířovitě stékají její tři nejvýznamnější přítoky. Z jesenické strany to je řeka Opava, z beskydské pak Ostravice a Olše. Pod vrchem Landek (228 m) se do Odry zprava vlévá Ostravice s hlavními pravostrannými přítoky Morávkou, která přibírá zleva Mohelnici, a Lučinou a levostrannými přítoky Čeladenkou a Olešnou.
Olše, jako další významný beskydský tok, má pramen v Polsku, její největší přítok Stonávka ústí do ní pak na území města Karviné zleva. Olše je přibližně v délce 25 km hraničním tokem s Polskou republikou obdobně jako úseky řek Opava a Opavice na jesenické straně povodí. Zprava přibírá Olše Hluchovou a Petrůvku, zleva pak Lomnou, Tyru a Ropičanku. Z podhůří Beskyd do Odry ústí zprava ještě nad Ostravskou pánví čtyři menší řeky – Luha, Jičínka, Lubina a Ondřejnice. Pod Ostravou ústí do Odry zprava Stružka.
Na posledních 8 km tvoří Odra státní hranici s Polskou republikou. Koryto řeky zde meandruje a průtoky Odry se vyznačují silnou rozkolísaností a častým výskytem povodní, při kterých dochází k pravidelnému zaplavování území a k intenzívním změnám v trase a charakteru koryta. Zhruba sedmikilometrový úsek vodního toku mezi Starým Bohumínem a Kopytovem vytváří štěrkové náplavy a lavice, čímž dochází k neustálé mírné změně státních hranic mezi Českou a Polskou republikou. Odra opouští území ČR opouští pod Bohumínem u Kopytova pod soutokem s Olší v nadmořské výšce 190 m.
Vodohospodářské objekty
Pokud jde o rybníky, v oblasti povodí Odry byly v 15. a 16. století vybudovány poměrně rozsáhlé rybniční soustavy, ze kterých se do současnosti zachovala jen menší část. Zejména to jsou soustavy na střední Odře nad Ostravou (Jistebnické a Bartošovické rybníky), částečně i na dolní Odře, resp. na jejím přítoku Stružce (Heřmanický rybník a další), na dolní Olši (Olšiny, soustava Louckých rybníků) a na dolní Opavě.
Pro dnešní stav dominantní význam pro hospodaření vodou má však existence údolních nádrží. Na samotné Odře neleží žádná významnější vodní nádrž, všech devět nádrží v oblasti, které spadají do kategorie přehrad, čili nádrží s výškou hráze nad 10 m nebo objemem nad 1 mil. m3, je umístěno na přítocích Odry. Jedná se o nádrže Větřkovice na Svěceném potoku, Slezská Harta a Kružberk na Moravici, Šance na Ostravici, Baška na Baštici, Morávka na Morávce, Olešná na Olešné, Žermanice na Lučině a Těrlicko na Stonávce.
Osm údolních nádrží (všechny jmenované mimo Větřkovice), které byly vybudovány v posledních 50 letech a tvoří základní strukturu Vodohospodářské soustavy povodí Odry, má dohromady celkový objem 385,5 mil. m3 a plochu zátopy 2282 ha. Průtokový režim pod těmito nádržemi je ovlivňován manipulačním řádem vodohospodářské soustavy jako nadřazeným dokumentem, a mimo to pak manipulačními řády jednotlivých vodních děl. Řízený vodní režim na jedné straně zajišťuje stabilní úroveň minimálních průtoků, zároveň však ovlivňuje přirozenou dynamiku vodních průtoků v níže položených úsecích toků, chod splavenin a průběh teplot říční vody.