Středoevropské lesy byly intenzivně využívány po celá staletí a to nejen k těžbě dřeva formou pařezení a pastvě dobytka. Mezi široce rozšířené formy tradičního využívání lesa patřilo i hrabání lesního opadu. Jedná se o shrabávání a soustřeďování listí a jehličí k následnému použití ve stájích, především k výkrmu dobytka a na podestýlku.
Využívání listového opadu hrálo v minulých staletích v mnoha regionech střední Evropy významnou roli. Chudé rolnictvo (často bezzemci) odnášelo na podzim z lesů opad ve velkých pytlích nebo nůších, aby bylo na čem v zimě ustájit dobytek. To se dělo zejména tam, kde byla nouze o slámu nebo jiný materiál vhodný na podestýlku. Na jaře se pak tato materie promíchaná s exkrementy využila jako hnojivo na pole. [1] Přesné zhodnocení intenzity, pravidelnosti a rozsahu hrabání steliva v lesích bohužel není k dispozici, protože tyto z ekologického pohledu velmi zásadní činnosti nebyly dokumentovány v podobě písemných historických záznamů, mimo jiné i proto, že hrabání steliva prováděly nejčastěji ženy a děti. [3] Mimo hrabanky (čerstvé nebo i částečně rozložené) se pro stlaní v minulosti využívány ale třeba i smrkové větve. [2]
Podle archivních dokladů se zdá, že intenzita využívání spadaných listů vyvrcholila během 19. století, kdy zčásti odrážela celkový nárůst obyvatel a zvýšenou potřebu materiálu pro ustájení velkého množství dobytka, u nějž se změnil způsob chovu z venkovní pastvy na vnitřní ustájení. Zčásti se pak projevil nedostatek slámy následkem převodu obilných polí na pole bramborová a pro pěstování cukrové řepy. V tomto období byla podobná činnost na našem území pravděpodobně všudypřítomná. [1,3] V některých oblastech bylo shrabané suché listí z lesů využíváno i k plnění matrací a lůžkovin. [3]
Listí se hrabalo krátce po opadu před nástupem podzimních dešťů, odváželo se do stájí a podestýlalo pod dobytek. Na jaře pak sloužilo jako hnojivo na pole. Opad se odstraňoval na některých lokalitách ještě v první polovině 20. století, postupně se pak od tohoto využití lesa upouštělo. To bylo dáno do jisté míry přesvědčením, že jde o činnost lesu škodlivou, kterou je nutno eliminovat. Opakovaně byla proto v minulosti zakazována a jen v obdobích nouze znovu povolována. K úplnému zákazu u nás došlo lesním zákonem v r. 1960. [1] Z roztroušených zdrojů víme, že mnoho lesních porostů ve střední Evropě bylo zbavováno vlastního opadu každoročně. Na rozdíl od pařezení, lesní pastvy nebo vypalování, nezanechalo hrabání opadu v lesních porostech žádné dnes snadno viditelné stopy. [3]
Degradace lesních půd vlivem opakovaného hrabání steliva
Opakované hrabání opadu má vedle mechanického narušení půdy či poškození bylinného patra za následek především odstraňování živin a tedy i sníženou kapacitu půdy neutralizovat přirozenou acidifikaci půd. V důsledku tak pravidelné odstraňování na živiny bohatého opadu vede k chemické degradaci půd (okyselení), zhoršení produkce lesa (dlouhodobě v horizontu desítek let) a nárůstu výskytu oligotrofních druhů rostlin. Hrabání opadu v minulosti tak mělo nejspíš velmi významný vliv na složení společenstev rostlin a někde může být jeho vliv dosud patrný na současném složení vegetačního pokryvu. Existují případy, kdy byly zaznamenány změny druhové skladby vegetačního pokryvu na základě upuštění od hrabání steliva na přelomu 19. a 20. století. [3] Např. pouhým zákazem hrabání steliva (hrabanky) v r. 1941 se zlepšil stav selských i obecních lesů na Českomoravské vrchovině natolik, že borůvka, která zde byla dominantní a vitální, zcela v širších oblastech vymizela (kyselé jedlové bučiny). [4]
Vlivem odstranění opadu dochází také k silnému zhoršení horních vrstev lesní půdy. Kyprá vrstva hrabanky chrání vrchní vrstvy zeminy před zhutněním, které způsobují hlavně přímo na půdu dopadající srážky. Hrabanka zabraňuje také rychlému vypařování vody. Chrání tak vlhké humózní vrstvy půdy přímo pod ní. Všechny tyto okolnosti podporují hlavně zdárný vývoj mikroorganizmů a dále i osídlení půdních vrstev vyššími půdními organismy.
O škodlivosti hrabání steliva a jeho nepříznivého vlivu na lesní půdy již bylo známo v polovině 19. století, neboť jej upravoval císařský patent z roku 1852, kde bylo uvedeno: “Stlání (mrť, mour, hrabanka, strouhanka), záležíli v listech opadalých (listí a jehličí) a v mechu, sbírati se smí toliko hráběmi dřevěnými, aniž jest dovoleno, rozhrabávati jimi zem (půdu samu) a sbírati ji.“ [5]
V dnešní době je zcela hrabání steliva zakázáno lesním lesním zákonem.
Zdroje:
- Doudová, J. Douda, J. Boublík, K. Prach, J. 2023. Odstraňování opadu jako opomíjený nástroj ochrany světlých lesů. ŽIVA 2023/2. Dostupné online [14. 12. 2023] https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/odstranovani-opadu-jako-opomijeny-nastroj-ochrany.pdf
- Karlík, P. 2023. Historické způsoby využívání lesa a jejich odkaz v současné vegetaci – II. Fakulta lesnická a dřevařská ČZU. Dostupné online [14. 12. 2023] https://www.fld.czu.cz/dl/63748?lang=cs
- Čížek, L. Šebek, P. Bače, R. Beneš, J. Doležal, J. Dvorský, M. Miklín, J. Svoboda, M. 2016. Metodika péče o druhově bohaté (světlé) lesy. Biologické centrum AV ČR, v.v.i. České Budějovice
- Průša, E. 1999. Trvale udržitelné obhospodařování lesů – II. Dostupné online [14. 12. 2023] https://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace-archiv/rocnik-78-1999/lesnicka-prace-c-3-99/trvale-udrzitelne-obhospodarovani-lesu-ii
- Daňková, Š. 2017. Les v životě středověkého člověka (případová studie ze střední Moravy). Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci.